Co znamená být člověku člověkem?

Obsah:

I.Co to znamená být opravdu člověkem?

II.Co znamená nebýt druhému člověku netečný, neutrální, apatický?

------------

I.Co to znamená být opravdu člověkem? 

Na otázku: Kdo je člověk? jsem dostal od jedné dermatoložky výstižnou odpověď: “To je to, co je v tom koženém vaku“ – A nic víc?

Starší lékaři hovořili něco o I.P.Pavlovovi a o podmíněných reflexech i o tom, že u člověka se k nim přidává vyšší nervová činnost. Co se jí rozumí? Na to mi neodpověděli. Jen mne odkázali na neurology – ti prý ví všecko.

 

Neurologové ví své – i o člověku. O něm ví něco i jiní. Příkladem může být filosof –Jan Sokol a psycholog, který se vám zde přestavuje. Rád bych zde upozornil na dvě knihy, které nedávno k tomuto tématu „Co je člověk?“ u nás vyšly:

 

Sokol, Jan:Filosofická antropologie, Portál, Praha2002

Křivohlavý,Jaro: Psychologie smysluplnosti existence. Grada Publishing,Praha, 2006

 

My sami v každodenní praxi docházíme k poznání, že člověk nejen automaticky reaguje na podněty - na to, s čím se dostává do styku, ale sám si staví úkoly a cíle a k nim zaměřuje své snahy. Ba dokonce takovéto úkoly a cíle staví i druhým lidem  - jako učitel žákům nebo představený podřízeným.

 

Úkoly a cíle, které si v životě stavíme, jsou různé. Některé jsou krátkodobé, drobné a dočasné, jiné jsou naopak velké, podstatně důležité a dlouhodobé. Psychologové, kteří se těmito otázkami zabývají, hovoří v souvislosti s těmi druhými – dlouhodobými cíli o osobních plánech, životních úkolech a o celoživotním směřování. Zároveň nám říkají, že je-li něco na člověku opravdu podstatné, jsou to jeho nejzazší, nejhlubší a nejosobnější cíle k nimž svůj život zaměřuje. Tyto cíle potom  dávají smysl nejen jeho vlastnímu životu, ale i každé věci i činnosti s níž se daný člověk v životě setká – i tomu, co v životě dělá a jak to dělá. Nejen to. Tyto cíle. které jsou v samém jádru člověka, tvoří jádro jeho charakteru. Dávají nám odpověď na otázku: „Kdo je to?“.

 

Máme-li dát odpověď na otázku: „Co to znamená být opravdu člověkem?“, potom se musíme pokusit poznat oč danému člověku jde, kam to má v životě zaměřeno a co je mu v životě nade vše drahé. Znamená to ovšem i poznat, oč mu v životě tak moc nejde, co mu k srdci nepřirostlo a kam to rozhodně zaměřeno nemá. A o to jde v prvé části této přednášky.

 

Abych ujasnil oč zde jde, demonstroval bych to na třech příkladech, které jsou uveeny v mé knize o smysluplnosti života: na pojetí práce, lásky a štěstí

 

A. Práce je možno chápat různě.

Z psychologického výše uvedeného hlediska můžeme odlišovat.:

práci jako zaměstnání – „mám práci“ (nejsem nezaměstnaný¨)

práci jako příležitost k dosažení určitého stupně profesionální kariéry – jsem vrchní sestra

práci jako povolání – dělám to a dělám to tak, protože cítím, že bych jako člověk mšla tak jednat. Obrazně řečeno: práce je mi příležitostí k tomu, abych dala svůj obolus – příspěvek do pokladnice lidstva (aby bylo an světě lépe).

 

B. Láska

I u lásky je možno odlišit tři stupně:

Láska jako vášeň. Ta je úzce vázána na fyziologický stav organismu a na přirozené biolobické fungování. V podstatě jde o procento fenyl-ety-aminu v krvi, o sexuální frustraci (neuspokojení) a satiaci (uspokojení). Toto ojetí lásky hraje svou roli při erotické motivaci a sexuální přitažlivosti.

Láska jako osobní blízkost – intimita. Jde v podstatě o to, s čím se setkáváme u přátel a milenců, co je v pozadí jejich chování. Do hry zde vstupuje estetická stránka účastníků i vzájemná důvěra přátel, harmonie zájmů i postojů .

Láska jako osobní oddanost. Ta se obvykle poznává v těžkých, ba nejtěžších situacích v bezmezné úctě – respektu jednoho k druhému, v ochotě odpouštět druhému a v péči o něj.

 

C.Štěstí

I vztah k němu může být různý:

Štěstí může prožívat jako pozitivní a příjemní emocionální zážitky

Štěstí může brát jako bezpečí, klid a mír uprostřed všech životních bouří.

Štěstí je možní chápat v dlouhodobém pohled (jak se to ukazuje např. v dlouhodobém manželství) jako přijetí – akceptace daru života a všeho, s čím se v životě setkáváme, spojené s vysokou mírou vděčnosti.

 

Jak je vidět cíle mohou být různé i náš vztah k nim může být rozličný. Při tom však platí, že není cíl jako cíl.  Hodnota cíle – celoživotního směřování, se tak pozná podle toho, jak se cesta k vybranému cíli projeví u člověka. Demonstroval bych to rád na jednom měřítku: Kdy je člověku dobře?

 

Psychologické studie smysluplnosti života – celoživotního směřování k různým cílům – ukázaly i to,

 

Kdy je člověku dobře

 Uveď si zde charakteristiky osobních cílů, které vedou k dobrému subjektivnímu stavu: 1.      cíle vycházející z vlastního osobního rozhodnutí dané osoby -intrinsické cíle 2.      konkrétně definované, splnitelné cíle (chodit slušně oblečen, mluvit pomalu a zřetelně...) 3.      generativní cíle – tvořivé, kreativní 4.      cíle naznačující přibližování se dominantnímu, nejvyššímu, celoživotnímu zaměření 5.      cíle definované v termínech duchovní dimenze života (spirituální cíle) 6.      cíle vyznačující se vyšší mírou oddanosti zvolené činnosti 7.      cíle s charakteristikou sociální spolupráce - skupinové afiliace 8.      cíle zaměřené na zvyšování přátelských vztahů   Kdy lidem dobře není

Charakteristiky osobních cílů, které vedou k nedobrému subjektivnímu stavu

 1.      mocenské cíle (definované v termínech užití až zneužití moci)  2.      ambivalentní (rozporuplné) cíle 3.      cíle dodávané člověku z jeho okolí (extrinsické cíle) 4.      konfliktní cíle (volba cílů, které kolidují s jinými již zvolenými cíli) 5.      příliš abstraktní cíle (být 100% čestný, myslet vždy jen na pozitivní věci...) 6.      snahy vyznačující se touhou od něčeho se distancovat (oddalovat) 

V současné době  psychologové věnují zvýšenou pozornost  i té nejvyšší vrstvě osobnosti – charakteru a tomu, co nazývají silné stránky charakteru. Jde o osobnostní charakteristiky, které jsou zjišťovány u lidí, kteří i v nejtěžších situacích dávají člověku sílu je zvládat , žít úctyhodně  - být člověkem. Protože to souvisí s našim tématem, uveďme zde jejich přehled.

  Silné stránky charakteru: 

1. Moudrost – jde o vertikální dimenzi osobnosti , o nadhled na jedné straně a o hloubku na straně druhé, o otevřenost k novým věcem, zvídavost a radost z poznávání.

 

2. Statečnost a houževnatost, odvaha, zmužilost, kuráž, vytrvalost, stálost, úpornost, jde o zanícení pro určitou věc, o nadšení pro určitou činnost, i o opravdovost, ryzost, původnost

(autenticitu) a  opravdovost. (nejen dělat to „na oko“, ne žádné předstírání a potěmkinovy vesnice)

 

3. Lidskost a laskavost, vlídnost, dobrota, lidství a  přátelskost.

 

4. Slušnost a poctivost, čestnost a nestrannost.

 

5. Sebekázeň a sebeovládání - umírněnost, zdrženlivost, ukázněnost, soucit, slitování   (ba až schopnost smilovat se prominout trest), i o skromnost a pokoru (opak narcismu), nenáročnost, prozíravost, rozvážnost, rozumnost, obezřetnost..

 

6. Přesah - transcendence – naděje, rozvažování dopadu, účelu a hodnoty cíle, víru, vděčnost a spiritualitu.

 

Co se však rozumí spiritualitou?

Jedno pojetí vychází z poznání toho, že každý člověk uvažuje nejen o tom, co momentálně je, ale i o tom, co bude. Je tomu tak zvláště v situacích rozhodování – kdy stojí na křižovatce a má volit jednu z několika různých možností (‚cest). A v tom, co bude – pro co se má rozhodnout, hledá, co tam má a co nemá hodnotu, co je důležité. A spiritualita je právě toto hledání toho, co je opravdu hodnotné, co stojí za to. V tomto pojetí má každý nás tuto charakteristiku osobnosti. Sama o sobě není spiritualita ani něčím kladným ani záporným. Je prostě hledáním. Kladné nebo záporné jsou jen cíle a  hodnoty, pro které se člověk rozhoduje. A toto rozhodování a rozhodnutí záleží pak na každém z nás. Pravdou však je, že to pro co se rozhodneme, vytváří , formuje náš charakter – naší osobnost.  Zároveň platí, že to ovlivňuje,  usměrňuje a řídí  i každou naší myšlenku, emoci i naše jednání. Vtiskne to naší osobnosti výraznou „tvář“. A ta prosvítá pod každou maskou.

----------

Hovoříme-li o tom, co to znamená být člověkem, mohli bychom hovořit i o zralosti osobnosti, tzv. ctnostech – podle J. Sokola o tzv. pozitivní deviaci, o četném jednání o čistém svědomí atp. I tak je možno hovořit o tom být člověkem – a „být někdo“.

 

II.Co znamená nebýt druhému člověku apatický?

 

To, do jaké míry jsme druhým lidem „někdo“ se projevuje z jejich strany úctou. Zatímco zachování čestného štítu a dobrého svědomí se může stát cílem, k němuž je upřena snaha člověka, je úcta něčím, čeho se člověku dostává darem od druhých lidí. Není dost dobře možné stanovit si jako úkol: dosahovat vyšší míry úcty druhých lidí. Úcta je   na to jako štěstí – i to je vedlejším projevem směřování člověka k nadějným cílům. A nejsou-li tyto cíle nadějné, potom žádná náhražka jakkoliv drahá a blyštivá opravdové štěstí nepřinese – jen prohloubí hlad po něm. Podobně je tomu s úctou. Ta je odezvou druhých lidí na snahu člověka o to být „někdo – někdo moudrý, dobrý, laskavý, statečný atp. – jak jsme o tom hovořili v první části přednášky. Tato výtečnost člověka, kterého si máme vážit, k němuž máme cítit úctu, musí být aspoň do určité míry nenápadná a skrytá, nejlépe je-li to  můj vlastní objev (že tenhle člověk je opravdu „někdo“). Když na to přijdu – když to objevím já  sám. Takováto úcta je úzce spojená s vděčností tomu, kdo mi něco pro mne nového a důležité z oblasti lidství odkryl, ukázal, dal – něčím hodnotným mne obohatil.

 

Abychom si rozuměli: úcta je něco jiného nežli popularita, mediální známost a sláva či všelijaká forma miss, virtuálních osobností a  mediálních bůžků.

 

Být druhému člověku člověkem se projevuje v prvé řadě v tzv. dyadickém setkání – tam, kde se setká jeden člověk s druhým tváří v tvář. Martin Buber by zde řekl tam, kde jde o osobní setkání typu „Já a ty“. A v čem se to projeví?

 

Respekt. Respekt je slovo cizího – latinského původu. Doslova respicere, respectum znamená dívám se zpět rozuměj: na to, co jsi udělal, jak jsi se zachoval, jak jsi jednal – a vážím si toho. Není tedy umění vážit si – mít respekt – k člověku, který se zachoval jako člověk. Horší je to tam, kde se ten druhý zachoval opačně. Ale i tam lidskost vyžaduje bezpodmínečnou dávku úcty (respektu) k němu. Přesněji: nemusím s tebou souhlasit, mohu mít jiný názor, postoj i zaměření, ale určitou minimální míru úcty -  respektu musím k tobě vždy mít – i kdybys ty se ke mně choval děsivě. Není jiné cesty. Neprokážu-li tuto základní, minimální míru úcty k tobě, ztratím úctu i sám k sobě. A to je zlé.

 

Na  dvě věci v jednání člověka s člověkem bych zde rád upozornil – na ty, kterými se v poslední době intenzivně zajímám- na vděčnost a odpouštění. Že to s těmito charakteristikami mezilidských vztahů myslím vážně, to dokládá mimo jiné i to, že mi v posledních 5 letech vyšly dvě knížky o vděčnosti a tři o odpouštění.

Předneseno na školení zdravotních sester v Brně 2007

  

-  .  -