Dobríková-Porubčanová a kolektiv:
Nevyliečitel´ne chorí v súčasnosti. Význam paliativnej starostlivosti.
Spolok Svatého Vojtecha, Trnava, 2005, ISBN 80-7162-581-7
Jedna z věcí, které se výrazně projevují v průběhu vývoje a rozvoje klinické psychologie nejen u nás – ale i u nás – v průběhu několika desetiletí je neustále rozšiřování témat, kterým se věnují psychologové, kteří pracují „u lůžka (jak přesněji zní termín oboru, o němž je řeč). Dokladem toho je mimo jiné i sborník celek 14 autorů, který redigoval kolegyně Patricia Dobríková-Porubčanová.
Sborník o rozsahu 279 stran má jednoznačně určené téma. Je jím paliativní péče o pacienta – o člověka, který se blíží konci svého života. Hned v úvodní kapitole recenzované knihy je jasně vymezeno, co se paliativní péčí rozumí: „Speciální druh zdravotnické péče, která se poskytuje ve formě ambulantní nebo ústavní formě člověku, který má chronickou nevyléčitelnou a zároveň dosti pokročilou chorobu, která aktivně postupuje (progreduje) s časově omezenou perspektivou“ (s. 9). Takto vymezená oblast péče o umírajícího pacienta má své medicínské problémy. Má i své psychologické stránky. Vybízí klinické psychology, aby se těmto otázkám soustavně věnovali. Správně ve své recenzi rukopisu poznamenal Max Kašparů: “Takováto kniha měla vyjít už dávno!“
O vymezení úkolu klinické psychologie v paliativní péči se pokouší v několika příspěvcích sama redaktorka sborníku. Vychází hned v úvodním článku z důrazu Světové zdravotnické organizace. Ta zaměřuje pozornost na otázky kvality života umírajícího pacienta. Tento důraz vytyčuje mimo jiné i úkoly psychologů. Ti se mají spolupodílet na pomoci tlumit bolesti umírajícího pacienta, předcházet eskalaci utrpení (věnovat se tzv. respitní péči – z angl. respite- uvolnit a ulehčit) i jeho mírnění a pomoci pacientovi řešit psychosociální problémy, které jsou s odchodem často spojeny. Přesně zde rozlišuje léthum- proces umírání a exitus- vlastní smrt (s. 61). Nejen to. Citlivě odlišuje biologickou smrt, psychickou smrt – rezignaci, beznaděj, zoufalství, smutek, depresi na jedné straně a tzv. sociální smrt –neodvratné vyvázání daného člověka z důležitých sociálních a interpersonálních vazeb a přerušení meziosobních vztahů (s. 63). Blíží se i pojetí funkce spirituálního (duchovního) ukotvení a prověřování toho, co bylo a je pro něho v poslední fázi života posvátné (s. 61).
Pro psychology je možno považovat, z celkem 18 příspěvků, za klíčové ty, které jsou z pera P.Dobríkovové: Komunikace s nevyléčitelně a umírajícími nemocnými (s. 83- 97), Smysl života v utrpení (s. 98- 109) a Psychologie a sociální souvislosti nevyléčitelné choroby s ohledem na daného pacienta i příbuzných v období prae finem, in finem a post finem (s,. 199- 211). Pozornosti by neměl uniknout ani příspěvek z pera A. Adamicové: Ergoterapie, arteterapie a muzikoterapie ( s. 212- 230) a Dítě v paliativní péči (z pera . Jasenkové a P. Dobríkovové s. 238 – 252). Autorka myslí nejen na umírajícího pacienta a jeho problémy, ale pamatuje i na ty, kteří se umírajícímu pacientovi věnují – na problémy lékařů, zdravotních sester a rodinných příslušníků pacienta. Dočteme se o tom v kapitolce o nutnosti věnovat pozornost jevu vyhoření a přecházet jeho vzniku. (s.268 – 276).
Začteme-li se do tohoto sborníku, musíme obdivovat vitalitu, výdrž a houževnatost redaktorky. Nejen to. Redaktorka má odvahu, kterou se vyznačovali „vrtači tvrdého dřeva“ – pouštět se do problémů, které zdaleka nejsou běžné a lehké, ale jsou při tom důležité a mají hloubku. To je třeba ocenit a za práci poděkovat.
Jaro Křivohlavý. Recenze vyšla v časopise Československá psychologie, 2008