Kázání o lásce

:1. Jan 4,16. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.-----------------------To nejpodivuhodnější, co může  člověka v životě potkat, je to, když pozná, že ho někdo má rád.  Pouta osamělosti a sociální izolace se v té chvíli zpřetrhají, pocity méněcennosti mizí. Zůstává jen kouzelný zážitek lásky.A láska je dnes tématem našeho kázání. Náš text je vyňat z širšího kontextu. (1.J.4, v. 16-18). Z toho, co jsme četli, a co nám bible říká o lásce, chceme zde upozornit na tři stránky lásky, kterou překladatelé Nového zákona vyjádřili řeckým slovem "agapai" - na rozdíl od jinak běžného slova pro lásku "eros" a "filein". Co je to láska typu agapé? V čem je její specificita?  V úvodu si připomeňme to nejdůležitější – radostnou zvěst-evangelium:Pán Bůh mne má rádKaždý z nás si přejeme, aby nám bylo dobře. Jsou však chvíle, kdy si uvědomujeme, že vzdor všemu dobře nám není. Nemáme při tom na mysli náš zdravotní stav, ale něco horšího. Co? Cítíme, že to, co nás těšilo - ať to bylo to či ono - a co nás těší, nás nenaplňuje tak, abychom byli 100% spokojeni. Nejen to. Cítíme, že nejsme takoví, jak bychom býti měli. Řečeno křesťanskou terminologií: když se upřímně podíváme na sebe, tak zjišťujeme, že nás Pán Bůh nemůže mít rád, když vidí - a on to vidí - jací jsme.  Takových chvílích by diagnóza našeho stavu mohla znít "smutek ze zarmoucení Pána Boha". Snažíme se jako křesťané dělat, co dělat máme a nedělat, co bychom dělat neměli - a vzdor všemu našemu úsilí zjišťujeme, že to není, jaké by to mělo být. Terapie tohoto stavu není cestou ještě usilovnějšího snažení se Pánu Bohu líbit - tím, co a jak děláme. Pomoc v tomto stavu vede zcela jinou cestou. Vede nás k osobnímu setkání s tím, který je biblicky vyjádřeno Pánem pánů a Králem králů.“ V prvním kroku pak k co nejupřímnějšímu pohledu na vlastní nedostatky v poslušnosti Božích přání, k poznání toho "tak takový jsem já". Tak mne ty, Pane Bože, vidíš.  Ve druhém kroku pak k vyznání Pánu Bohu toho, jak to ve skutečnosti se mnou je. Tak, jak to zpíváme  písni „Tak jaký jsem, ač nemám nic…“. Nic, čím bych se před tebou mohl chlubit. Jak takovéto setkání vypadá? Oč jde, to naznačuje obrazně James Bryan Smith. Ten měl jednou službu u svého novorozeného syna. Když ten v noci začal hladem plakat, vstal k němu a dal mu napít z připravené lahve. Když se ten hladový, plačící a všelijak nešťastný syn napil, otevřel oči, spokojeně se na otce usmál a blaženě opět usnul. Svým úsměvem jako by říkal: "Já vím, že mne máš rád, že jsem u tebe v dobrých rukou". Dnes se zde chceme zastavit nad třemi stránkami či rozměry biblického pojetí lásky typu agapai.  A.. Láska jako přijetí a projev úcty Něco podobného jako zažil syn Jamese Smithe můžeme zažít i my, když se obdobně vypláčeme z poznání svého hladu - po Božím uznání. Můžeme slyšet "neboj se, já tě mám rád. Jsi můj". Tak nám z bible hovoří zpráva o Boží nepodmíněné lásce. Ne pro naše klady, přednosti a vzorné činy a výkony, ale z lásky, kterou si nás zamiloval, když jsme ještě nebyli. Jde o poznání toho, že jsme přijati - s respektem, který jsme si nezasloužili. Toto evangelium - tato radostná zvěst přikrývá všechny naše obavy z povědomí o tom, co jsme udělali a udělat jsme neměli,  i z toho, co jsme neudělali a udělat jsme měli. 2.Když mne má Pán Bůh rád, mohu se i já mít rád.Kolikrát se nám stalo, že jsme se na sebe zlobili za to, co jsme zkazili, že jsme se neovládli, že jsme něco neudělali. Hněvali jsme se na sebe a neměli jsme se rádi. Když zažijeme Boží přijetí, když si uvědomíme, že Pán Bůh má vzdor všemu k nám úctu a přijímá nás, dává nám to radost i sílu k tomu, abychom i my sami se měli rádi. Ne namyšleně - jako antický hrdina Narcis, ale ve vší pokoře. Jak to krásně vyjádřil K. Chesterton: "Víte, proč andělé mohou lítat? Protože se neberou tak smrtelně vážně a netrápí se tím, co jim Pán Bůh odpustil."  3. Když se mohu mít rád, mohu mít rád i druhé lidi. Nejen ty, kteří jsou mi blízcí, pomilování hodní a milí, ale všechny. Mohu k nim přistupovat a přijímat je tak, jak i mne přijal Pán Bůh. Mohu mít k nim úctu - respekt - tak, jak ho má Pán Bůh ke mně. To však neznamená, že budu souhlasit se vším, co dělají a že budu mít radost, ze všeho, s čím se u nich setkám. B. Odpouštění jako projev lásky1. Pán Bůh mne nejen přijímá takového, jaký jsem, ale on mi též odpouští. Odpouští mi to, o čem ví: co jsem udělal a udělat jsem neměl a co jsem neudělal a udělat jsem měl. Nic mu není skryto. Stalo se, že jsem věděl, že to je proti Boží vůli,  a přece jsem neposlechl. Pán Bůh to ví a přece mi to odpouští. Ne lacino. Ježíš Kristus za to zaplatil svým životem – jako Maxmilian Kolbe v Osvětimi, když se dobrovolně nabídl obětovat za spoluvězně. A tak zde stojím jako ten, k němuž má Pán Bůh úctu, i když si to nezasloužím, a jako ten, kterému PánBůh odpouští vše, co odpuštění potřebuje, k tomu, aby žil jako svobodný člověk. 2. Když mi Pán Bůh odpouští, i já si mohu odpustit - třeba i to, o čem jsem prohlásil, že si to do smrti neodpustím. Mohu odložit ten „pytel cementu" – mé viny, který mne zatěžoval na každém kroku a znemožňoval mi jít v životě dál v plné síle, naději a radosti. 3. A když mi Pán Bůh odpustil, mohu i já odpouštět těm, kteří mi něco zlého udělali. Nemusím se tím dále trápit, nemusím myslet na to, jak se mu zlým opustím za to, co mi udělal, nemusím myslet na pomstu, ale mohu se pomsty zřeknout – odpustit mu či jí tak jako se odpuštění dostalo i mně. C. Péče jako projev lásky1. V jedné písni zpíváme "Kdyby nás Bůh neměl rád, nedělal by tuto zemi". Vyjadřujeme tak radost a vděčnost na to, že můžeme žít. Nejen to, Myslíme při tom i na to, že "vše, co třeba k životu, dá mi pro svou dobrotu". 2. Když Pán Bůh pečuje o mne, mohu i já pečovat o sebe a nedomnívat se, že každá chvíle, kterou nic nedělám, co bych dělat měl - kdy např. odpočívám, pečuji o sebe - o své zdraví, o své vzdělání, o svůj vzhled atp.  -  je promarňování vzácného mi darovaného času. Mohu pečovat o sebe i tím, že něco studuji, že se v něčem zdokonaluji, i tím, že se z toho či onoho raduji. 3.  Když poznávám to, jak Pán Bůh o mne pečuje, mohu i já pečovat o ty lidí, k nimž mám blízko. V prvé řadě ve své rodině, ve svém sousedství, ve svém sboru, ve své práci. Pán Bůh mi naslouchá. I já mohu naslouchat druhým lidem a snažit se je pochopit a porozumět jim, poznat, co potřebují. A v tom jim vycházet vstříc. V jednom shromáždění byl čten  dopis  člena sboru. Ten se dostal do finančních těžkostí. Prosil sbor, aby se za něj  modlil. Bratr kurátor řekl: „Vyndejme nejprve každý z kapes vše, co tam máme, a dejme to do této krabice. Potom se za tohoto bratra můžeme modlit.“ Kázání končí.Když se jednou zeptali Karla Bartha, jednoho z nejvýznamnějších teologů 20. století, s jakou nejhlubší myšlenkou se ve svém  životě setkal, odpověděl slovy nám všem dobře známé dětské duchovní písně: “Má Pán Ježíš, má mne rád, dí to Písmo nastokrát…“……….Poslání: Ř 8, 38 -39Požehnání: Epištola sv. Pavla do Efezu 3, 18 - 19:Jaro Křivohlavý, Braník 16.3.08