Kdy je člověku dobře?

Psychologické studie ukazují, že pocitu životní spokojenosti napomáhají konkrétně definované, splnitelné, generativní cíle. Naopak mocenské, rozporuplné či příliš abstraktní cíle způsobují, že se člověk moc dobře necítí.

S jednou paní doktorkou - gerontoložkou - jsme chodili navštěvovat staré lidi v Praze na Smíchově. Zjišťovalo se, jak to vypadá s těmi, kteří se ani k lékaři nedostanou. Při jedné návštěvě jsme se setkali s pozoruhodným pojetím toho, co si tito lidé myslí: na čem závisí, zda jim je či není dobře. Navštívená stará paní požádala paní doktorku, aby jí dala nějakou injekci, aby jí bylo dobře. Když se k tomu paní doktorka neměla, stará paní slevila: „Tak mi dejte alespoň nějakou tabletku, aby mi bylo dobře".

 

Jak to zařídit

Otázky typu „co dělat, aby mi bylo dobře" jsou velmi často vznášeny směrem k lékařům. Ovšem nejen k nim - i psychologie má k tomuto tématu co říci. Nejstarší údaje o tom, co z psychologické tématiky lidi kdy zajímalo, hovoří o touze člověka po štěstí. Začteme-li se do Platonových (427 - 347 před naším letopočtem) spisů - Faidon, Symposion, Faidros, Ústava - vidíme, jak moc mu šlo o to zjistit, které charakteristiky má ten člověk, kterému je dobře - kdo je šťastný. U Platona se tedy obvykle hledá začátek soustavného psychologického studia naší otázky. Dnes - na začátku třetího tisíciletí našeho letopočtu - je tato tématika stále živá a zajímavá. Vzniká množsví studií, které si kladou za cíl zjistit, jaké charakteristiky mají lidé, kterým je dobře.

Platon od sebe odlišil tři stránky psychologických jevů: poznávání, emoce a snahy. Pravdou je, že prvním dvěma bylo v posledním století psychology věnováno hodně pozornosti. Třetí stránce - tedy snahám, vůli, touhám, přáním, záměrům, cílům a motivům - tolik pozornosti věnováno nebylo. A bylo znát, že nám v psychologii chybí něco podstatného. V posledním desetiletí jsme svědky znovuobnovení zájmu o tuto stránku psychického dění - o cílesměrnost našeho snažení, o účel našeho jednání, o smysluplnost naší činnosti, o naše hodnoty; o to, oč jde lidem, kterým je dobře, i o to, co je příčinou toho, že tolika lidem není tak dobře, jak by jim mohlo být.

V rámci pozitivní psychologie existuje oblast, která se zabývá lidskými snahami a cíli lidského snažení. I v ní se hledají odpovědi na naši otázku: Kdy je člověku dobře? Tato otázka zde pak zní: Jaké cíle v každodenním životě (i v životě jako celku) je dobré si stavět, jde-li nám o to, aby nám bylo dobře? Některé z výsledků těchto empirických studií zde chci naznačit.

Oč nám jde

Naše snahy, cíle, záměry a směřování našeho úsilí jsou přerůzné. Máme-li se nich vyznat, je třeba v nich udělat určitý pořádek. Psychologové, kteří vstupovali do problematiky cílesměrnosti našeho snažení, rozdělili naše snahy do tří skupin. Do nejnižší skupiny patří běžné, krátkodobé cíle (current concerns). Těch je nesmírné množství. Naopak nejvyšší skupinou je naše trvalé životní směřování - konečné záměry (ultimate strivings). Jde o cíle, „nad něž již nic vyššího není".

Pozornost psychologů přitahovala a neustále táhne druhá skupina - osobní snažení (personal strivings). Tyto snahy se psychologové pokoušejí poznávat, diagnostikovat, třídit a poté s nimi experimentálně pracovat. Podle označení těchto cílů zde jde o déle, tzn. měsíce, ba léta trvající snahy a úsilí zaměřené k různým cílům.

U každé z našich osobních snah psychologové rozlišují její tři charakteristiky. První je její obsah - tedy to, oč se daná osoba snaží, jak pojmenovává to, oč jí jde. Příkladem může být sdělení „mít dobrou rodinu", „dosáhnout vysokoškolského vzdělání" či „naučit se dobře určitý cizí jazyk". Druhou charakteristikou volní snahy je to, co se označuje termínem orientace cíle. Jde o to, jak daný člověk chápe cestu k cíli svého snažení. Příkladem může být na jedné straně snaha něčeho dosáhnout nebo se naopak něčemu vyhnout. Třetí charakteristiku našich osobních snah tvoří parametry či vlastnosti cíle. Příkladem může být harmonie daného cíle s jinými snahami dané osoby nebo naopak existence konfliktu mezi dvěma snahami.

Toho, oč se člověk snaží, je mnoho. Není tedy divu, že v tomto množství snah, záměrů, tužeb a přání může být a obvykle i je určitý nepořádek. Ten se označuje různými termíny - od fragmentace po disintegraci. Chce se tak naznačit, že mnohé naše snahy jsou spolu v rozporu - v disharmonii, že jedna potlačuje druhou, konkuruje jí, soupeří s ní atp. Není divu, že výsledkem tohoto stavu je i to, že člověku moc dobře není. Psychologové reagují na tuto skutečnost mimo jiné i tím, že vytvářejí metody, kterými se míra této neorganizovanosti snah ve struktuře osobnosti měří.

Soulad jako pramen spokojenosti

Na druhé straně je situace jiná. O integrované osobnosti se hovoří jako o ideálu psychického vývoje. Integrovat zde - obdobně jako v matematice - znamená spojovat, spojit, sjednocovat, sjednotit v jeden jediný funkční celek. Termínem „integrace osobnosti" se pak rozumí její kompaktnost, celistvost. Psychologové zde měří nejen tuto výslednou psychologickou charakteristiku (integrovanost osobnosti), ale i její dílčí aspekty - např. koherenci a kongruenci. Koherence (spojitost) může být vertikální či horizontální. U vertikální koherence jde o propojenost snah, záměrů a cílů „vyššího řádu" s těmi, které jsou řádu nižšího. U horizontální koherence pak o souvislost snah na téže úrovni mezi sebou. Kongruencí pak rozumíme soulad chování se sebepojetím.

Jaký je vztah mezi údaji o integrovanosti osobnosti a tím, jak dobře nám je?

Obecně řečeno: jde-li nám o poznání toho, kdy je člověku dobře, pak je třeba znát nejen úsilí daného člověka - jeho cíle, snahy a jejich propojenost, ale je zapotřebí měřit též závisle proměnnou - subjektivní pocit dobra, well-being či kvalitu života v řeči soudobé psychologie (Kebza, Šolcová, 2003).

Nejjednodušší způsoby měření toho, jak nám je dobře, používají tzv. barometru každodenních nálad (daily mood reports). Daný člověk je požádán, aby v pravidelných časových intervalech zaznamenával jak mu je - např. metodou VAS (křížkem na úsečce od „strašně zle" po „velice dobře"). Dokonalejší způsoby používají tzv. „pípavé metody" (beeper methodology). Daný člověk je vybaven zařízením, které mu v nepravidelných časových intervalech dává akustické znamení, aby zaznamenal, jak mu v danou chvíli je. Mezi dalšími metodami je často používána Dienerova metoda (Diener, E., Emmons, R.A. ,1984) využívající výsledky faktorové analýzy přídavných jmen, vztahujících se k náladám. Jedna z nejznámějších dotazníkových metod (The Satisfaction with Life Scale) je zaměřena na kognitivní složky našeho zážitku (Diener, E., Emmons, R.A., Larsen, T., Griffin, S. ,1985).

Když byla pozornost věnována jak cílům snažení, tak údajům o tom, jak nám je, bylo možno soustavně studovat vztah mezi zaměřeností naší vůle - naší motivací - a pocity, které charakterizují to, zda nám je nebo není dobře. K jakým závěrům se zde došlo?

Shrneme-li výsledky řady studií, pak můžeme říci, že čím větší je fragmentace - roztříštěnost našich snah, tím výraznější jsou projevy, které ukazují, že člověku dobře není. S rostoucí integrovaností snah, záměrů a cílů v osobnosti člověka roste kvalita jeho života - a tím i do značné míry to, jak mu je dobře.

Psychologové se snaží poznat, co integritu osobnosti mění - a to jak v kladném, tak i záporném slova smyslu. Patří sem studie o vlivu traumatických událostí (uváděné pod symbolickým označením „quantum change") či studie zaměřené na hlubší vhled do problematiky nervozity jako projevů disintegrovanosti osobnosti, studie sebeřízení, sebeovládání atp.

Kromě integrovanosti našich cílů je důležitý také jejich obsah. Vyšetřování toho, oč danému člověku jde, ukázalo, že cílů typu dlouhodobých osobních snažení je veliké množství a že jsou specifické pro danou osobu (jsou idiosynkratické). Krokem, který umožnil jejich další zpracování, bylo jejich zařazení do širších kategorií (tzv. nomotetická analýza). Ta se provádí rozborem obsahu daným člověkem definovaného cíle snažení. Množství kategorií našich osobních cílů se tak zredukovalo a bylo možno zjišťovat jejich vztah k zážitkům dobré či špatné kvality života.

  • Výsledky jedné takové studie (Emmons, 1999) jsou uvedeny vrámečcích 1 a 2.

Generativita

Mezi cíli, které vedou k dobrému životnímu pocitu, se objevily generativní cíle. Co se pod tímto označením skrývá? Termín „generativita" je psychologům blízký od r. 1950, kdy jej Erickson uvedl do svého pojetí vývoje osobnosti - a to jako osmé, nejvyšší stadium. Generativivou se při tom rozumí snaha generovat, vytvářet něco, co přesahuje hranice sebestředných - egocentrických až egoistických zájmů člověka (McAdams, D.P., de St Aubin, E. ,1998).. Tvořit, případně i stvořit něco, co by člověka přežilo, co by obohatilo druhé lidi. V obecné formě je tomuto pojmu lépe možno porozumět tam, kde hovoříme o plození, kreativitě, umělecké či vědecké činnosti, případně i o dobrovolné formě pomoci druhým lidem - často s podtitulem „aby mě to přežilo". S generativitou se setkáváme např. u rodičů, kteří vychovávají své děti, u učitelů, kteří se věnují další generaci. Generativita je rozpoznávána i tam, kde jde o tvořivou práci konkrétnější podoby - o profesionální činnost, politickou aktivitu, prosociální činnost, ochranu prostředí... V jazyce metafory můžeme hovořit o snaze „vložit obolus do pokladnice lidstva", „zanechat svou stopu v dějinách" atp.

Vývoj člověka může dosáhnout osmého stadia zrání osobnosti podle Ericksonova pojetí, ale může se též zarazit dříve a ustrnout. Erickson označuje tento stav jako stagnaci - ustávání v pohybu vpřed, zastavení rozvoje osobnosti.

Výsledky empirických studií (McAdams, D.P., de St. Aubin, E. 1998) ukazují, že tam, kde byly diagnostikovány generativní snahy, záměry a cíle, tam bylo možno diagnostikovat i vyšší míru toho, co psychologové označují termínem well-being, lidem bylo lépe, nežli v případech stagnace osobnosti.

Publikované empirické práce ukázaly, že to jsou v prvé řadě charakteristiky našich cílů, co je příčinou toho, zda nám je či není dobře. Zde jsme se zmínili jen okrajově o krátkodobých cílech našeho snažení. Poněkud větší pozornost jsme věnovali našim dlouhodobým snažením (personal strivings). Zcela jsme však opomenuli nejvyšší skupinu našeho trvalého životního směřování - konečné záměry (ultimate strivings). Jsou-li naše dlouhodobá osobní snažení důležitým momentem pro to, zda nám je nebo není dobře, oč důležitější jsou tyto nejvyšší cíle, nejvýstižněji charakterizující náš život? Soudobá psychologie se ve svých empirických studiích zabývá i jimi a tak se můžeme v brzké době těšit na výsledky.

Díky dosavadním psychologickým výzkumům můžeme dnes již s určitou mírou jistoty říci, že dobře, případně poměrně lépe je těm lidem, kteří jsou charakterizováni integrovanou osobností a že dobře je i těm lidem, v jejichž osobnosti je možno diagnostikovat tvořivé, kreativní, generativní prvky. Tato zjištění do určité míry naznačují zároveň i směr našeho nadějného snažení: dělat vše pro to, aby naše osobnost byla osobností integrovanou a aby se stadium zrání naší osobnosti vyznačovalo generativitou.

Rámeček č. 1: Kdy je lidem dobře

Charakteristiky osobních cílů, které vedou k dobrému subjektivnímu stavu

- konkrétně definované, splnitelné cíle (chodit slušně oblečen, mluvit pomalu a zřetelně...)

- cíle naznačující přibližování se dominantnímu, nejvyššímu, celoživotnímu zaměření

- cíle definované v termínech duchovní dimenze života (spirituální cíle)

- cíle s charakteristikou skupinové afiliace

- cíle zaměřené na zvyšování intimity v nejužších přátelských vztazích

- generativní cíle

- cíle vycházející z vlastního osobního rozhodnutí dané osoby (intrinsické cíle)

- cíle vyznačující se vyšší mírou oddanosti zvolené činnosti

Rámeček č. 2: Kdy lidem dobře není

Charakteristiky osobních cílů, které vedou k nedobrému subjektivnímu stavu

- mocenské cíle (definované v termínech užití až zneužití moci)

- ambivalentní (rozporuplné) cíle

- cíle dodávané člověku z jeho okolí (extrinsické cíle)

- konfliktní cíle (volba cílů, které kolidují s jinými již zvolenými cíli)

- příliš abstraktní cíle (být 100% čestný, myslet vždy jen na pozitivní věci...)

- snahy vyznačující se touhou od něčeho se distancovat (oddalovat)

Literatura:

Kebza, V., Šolcová, I. (2003). Well-being jako psychologický a zároveň mezioborově založený pojem. Československá psychologie, XLVII, 4, 333 -345..

McAdams, D.P., de St. Aubin, E. (Eds.) (1998). Generativity and Adult Development. Washington, D.C. APA.

Diener, E., Emmons, R.A. (1984). The independence of positive and negative affect. Journal of Personality and Social Psychology, 47, 1105 - 1117.

Diener, E., Emmons, R.A., Larsen, T., Griffin, S. (1985). The Satisfaction with Life Scale. Journal fo Personality Assessment, 49, 71 - 75.

Emmons, R.A. (1999). The Psychology of Ultimate Concerns. Motivation and Spirituality in Personality). The Guildford Press, New York.

Vyšlo v časopisu Psychologie dnes, X.ročník, 2004, č. 10, s. 20 - 22.