Kořenek, J. Lékařská etika Triton, Praha. 2007.

 

Lékařská etika- reviviscens et revirescens . Nejsou to otázky lékařské etiky, co je dnes nejčastěji diskutovaným tématem v rozhovorech lékařů. Tím jsou beze sporu otázky právní stránky práce lékařů. A přece jsou to otázky etiky, které stojí v pozadí velkého množství právních problémů, jimiž si lékaři lámou hlavu.

 

Do této problematiky práva a etiky přichází v současné dob již druhé vydání knihy, která se snaží ujasnit mnohé z toho, co leží v samém jádru existence lékařského povolání. Jde o knihu lékaře, který je cele v praktické lékařské praxi na východomoravském pomezí a při tom zároveň (nad svůj úvazek praktického lékaře) přednáší lékařskou etiku na olomoucké univerzitě:

Kořenek, J. Lékařská etika Triton, Praha. 2007. ISBN   80 -7254-538-8

 

Kniha, která právě vychází ve druhém vydání (první vyšlo v r. 2004) o rozsahu  234 stran je rozdělena do dvou částí. Prvních 145 stran je vlastní text autorova pojednání o přerůzných otázkách lékařské etiky. Druhá část (s. 186 – 234) je přehledem celkem 11 nejdůležitějších dokumentů, které byly vydány přerůznými organizacemi a mají bezprostřední vztah k lékařské etice. Kdyby pro nic jiného, tak přece již  právě pro tuto část knihy,  dávající přehled o tom, co je „právně“ důležité, stojí za to mít tuto knihu na dosah pravé ruky.

  

V první části recenzované autor seznamuje lékaře se základy etiky, která je předpokladem lékařského etického přístupu. Po té soustavně probírá jednotlivé otázky specielně lékařské etiky (zdroje, základní principy, otázky odpovědnosti, rozhodování v eticky složitých situacích, otázky etické výzvy a svobody). Protože se etika v mnoha ohledech týká osobního styku lékaře s pacientem, je zde v jedné kapitole pojednáno souhrnně o etice sociální komunikace. Podobně je speciální kapitola věnována etice procesu umírání a klinického výzkumu, ba i osobnosti lékaře.Následuje stručný přehled etických problémů v 11 specielních  lékařských oborech (od gynekologie a pediatrie až po transplantační medicínu a geriatrii).

 

Druhý důvod proč se recenzent domnívá, že je možno tuto knihu s dobrým svědomím doporučit k „odpočinkovému“ a meditačnímu čtení, je kapitola č. 8. Ta se týká „ošemetného“ a vzdor tomu mimořádně závažného etického problému – lékařského étosu.  Pravdou je, že slovo „étos“  se do určité míry vytratilo z biologické a technikou ovládané medicíny. Vzdor tomu to, čeho se étos týká, patří k samému jádru existence lékaře.Oč jde? To se autor snaží vysvětlit hned na začátku. Uvádí snad 10 různých pojetí předních českých, ba československých autorů z nedávné minulosti, kteří této otázce věnovali pozornost. Uveďme zde jako příklad Brázdův pokus o ujasnění tohoto pojmu: „Étos označuje určitý integrovaný soubor (celek) mravních hodnot, norem, ideálů působících jako silný hnací motiv chování a jednání jedince či sociální skupiny“ (s. 141 – zde myšleno na jednotlivého lékaře i na lékaře jako druh povolání). Neméně hluboké je uváděné pojetí étosu Dorotíkovou: „Étos je zvláštním projevem mravní angažovanosti, vnitřní zaujatosti, uvědomělého snažení jednotlivců, sociálních skupin a  přiblížení se nějaké skutečnosti, která přesahuje každodenní horizont a slibuje být pozitivní hodnotou, jakýmsi mravně dokonalým řádem, který by souzněl  s lidskými ideály“ (s. 142).

 

Pustí-li se autor do otázek étosu lékařského povolání, nemůže se vyhnout problematice ctnosti. I zde jde o slovo dnes již často „zasunuté“ do minulosti. A přece vzdor tomu se ctností rozumí něco, co patří k samému jádru charakteru člověka (jeho osobnosti). Ctností se již v antické filosofii rozuměla příznačná charakteristika (hlavní znak) nejen dospělého, ale „osobnostně zralého“ člověka. Původně se zde jednalo o jeho zdatnost tváří v tvář přemnohým překážkám na cestě života, o jeho odvahu a statečnost. Sokol zde hovoří o ctnosti moderně jako o „pozitivní deviaci“, tj. odchýlení projeveného jednání jako něčeho, co se odchyluje od etického normálu směrem  k eticky hodnotnější a kladnější formě jednání. A kde by se to mělo projevovat výrazněji nežli právě v jednání lékaře. Co jiného tvoří sám základ prestiže, která se vztahuje lékařskému povolání? Proto autor konstatuje: „Lékaři svou kvalitní péčí o nemocné vytvářejí společenskou prestiž, která odpovídá vysoké úctě u ostatních občanů.! (s. 165) K tomu je třeba jak vědy a techniky, tak umění. A je to právě etika, která lékaře  vede k tomu, aby tomu tak bylo. Není divu, že autor své pojednání uzavírá větou

: “ Koncepce lékařských stavovských ctností není tedy výsledkem jenom morálky úmyslů, ale také obrazem etického odpovědnosti.“ (174).

 

Pravdou je, že v naší společnosti „spíše nežli kult povinností vládnou subjektivní práva. Občané naší společnosti však chtějí harmonická a spravedlivá pravidla pro odpovědné - řešení životních situací.“(s.173). Obohacení lékařské techniky zažitým lékařským étosem naznačuje cestu k dorozumění.

 

Jaro Křivohlavý