K práci jsem si dobrovolně přibral vždy něco navíc
Jaro Křivohlavý je známý český psycholog. Málokdo při jeho přednáškách, kázáních nebo četbě knih tuší, jak trnitá byla jeho cesta k vysněnému oboru.
HN: Němci vás v sedmnácti vytáhli z gymnázia a odvezli do Terezína. Jak byste popsal ten zvláštní svět?
Byly tam dva světy. Svět gestapáků a vedle nich zavření lidé. Se světem uniformovaných jsme se střetávali při dohledu nebo vyšetřování, tedy většinou nějakých násilných věcech. Na cele nás bylo asi šedesát. Přes den jsme pracovali, ale večer, když jsme zalehli do svých kotců, tak vždy jeden z nás hovořil o své profesi. Dodnes si pamatuji na optika, který říkal, až se vrátíš z koncetráku, zastav se v Ječné ulici pět – tam budu. Pokaždé, když jdu kolem, tak si na to vzpomenu. Vyprávěli jsme si, učili se navzájem, abychom žili a nemysleli jen na ten žvanec.
HN: Předtím jste jezdil padesát kilometrů do školy na kole, cvičil v sokole a žil v evangelickém sboru...
To mi pomohlo. Mladí, kteří předtím žili pohodlným životem, v koncentráku rychle »odcházeli«. Fyzička mi pomohla nejen v koncentráku, ale i při fárání na dole.
HN: O čem jste v sedmnácti snil?
Měl jsem dvě lásky – křesťanství, které tehdy bylo pro mě nové a psychologii. Žil jsem tím, že musím přežít.
HN: V koncentráku jste potkal svůj pozdější profesní vzor – neurologa, psychiatra a zakladatele logoterapie Viktora Frankla....
***Ano. Mohli jsme si do koncentráku přivézt třicet kilo. A on si vzal svou habilitační práci v domnění, že ji tam dopíše. Ale potkal jsem třeba i profesora anglických dějin ... Vočandrle, který napsal mimo jiné i Dějiny soudobé americké literatury. Později mě zkoušel z angličtiny, když jsem z ní dělal doktorát. V koncentráku pracoval jako pokrývač.
HN:** Komunisté vás také zavřeli a musel jste fárat v dole. Později jste se tam vrátil jako »bezpečák«.
Neprošel jsem prověrkami na vysoké škole, ale přece jen mě přijali do Výzkumném ústavu. Potřebovali někoho, kdo by se věnoval bezpečnosti práce na dolech a to prostředí zná. Tehdy se tam zabil minimálně jeden člověk denně. Měl jsem zjistit proč, ale já jsem si to zadání otočil. Chtěl jsem udělat něco, aby k úmrtí vůbec nedocházelo. Zavedl jsem například výcviky pro nováčky a isntruktáže.
HN: Co vám dala zkušenost s fyzickou prací?
Pro manuální práci jsem byl dobře tělesně vybavený. Přesto jsem vždy přemýšlel, jak to dělat, abych práci dobře odvedl, a zbytečně se nenadřel – stál jakoby nad ní. V koncetráku jsme na železnici podbíjeli pražce, což je strašná práce. Jen kladivo vážilo patnáct kilo a taková otročina se nedá dělat pořád. A dozorce musel vidět, že se stále něco hýbe. Byli jsme u pražce čtyři, ale odpočívat jsme nesměli. Takže jsem navrhl, že budeme v určitém rytmu bouchat tak, aby jeden z nás mohl vždy chvíli odpočívat. Byl to trochu jazz. Člověk se musí při práci trochu povznést, nenechat ze sebe udělat pouhý nástroj.
HN: Doporučujete lidem, aby měli v záloze vždy nějaký svůj projekt...
Ano. V práci jsem vždy udělal to, co jsem měl. Ale k tomu jsem vždy přidal něco navíc, o čem jsem si myslel, že je to důležité.
Pracoval jsem vždy »dvojkolejně«. Například v době, kdy jsem se v zaměstnání musel zabývat centrálním řízením moderní výroby v elektrárnách, jsem studoval všechno, co se týkalo tvořivého řešení konfliktů.
HN: Stalo se vám, že jste jako živitel rodiny zůstal bez práce?
Stalo se mi to v roce 1967. Zbavili se mě z politických důvodů. Doma jsme měli tři děti, dva sirotky a babičku. Tak jsem rozhlásil mezi přátele, že jsem na dlažbě a hledám práci. Přišel za mnou jeden inženýr strojař a říkal, že ve zdravotnictví potřebují psychologa. Byl jsem přijat i díky tomu, že šéf, který vedl konkurz, byl také z politických důvodů zavřený. A já jsem pak v tom ústavu pracoval třicet let. Byla to obrovská změna, protože jsem od výroby přešel do zdravotnictví. Přednášel jsem lékařům klinickou psychologi, měl jsem na starosti lidi, kteří byli handicapovaní a měli těžší pozici na trhu práce. K tomu jsem si z vlastního zájmu přibral téma, jak se připravit na zvládání stresu.
HN: V poslední době vycházejí vaše knihy o vděčnosti a odpuštění...
V posledních letech se věnuji pozitivní psychologii. Snažím se ukázat, proč bychom se měli zabývat otázkami vděčnosti, moudrosti a odpuštění.
HN: Ve firmách je teď nejčastěji pociťovaná emoce strach z propuštění. Jak se vyhnout hořkosti?
Víte, dnes jsem vděčný, že mě tenkrát z toho ústavu vyhodili. Poznal jsem nový svět a rozvinul i jiné své schopnosti, což mě nesmírně obohatilo. Člověk by měl být vždy o krok vepředu, pokládat si otázku, co by dělal, kdyby... Měl by dělat to, za co je placen a také něco pro radost.
HN: Na začátku společného života jste se s manželkou dohodli na svých prioritách...
Řekli jsme si, co je pro nás důležité. Manželka chtěl mít dobrou rodinu a já jsem pochopil, že je to důležitá hodnota. Nikdy mi nešlo o kariéru nebo titul univerzitního profesora. Žiji s vědomím, že to, co jsem dostal, musím předávat dál. Nedostal jsem talent a všechny dary proto, abych se ozdobil, ale abych dělal to, co je hodnotově v souladu s evangeliem.
Rozhovor Hany Kejhové s Jaro Křivohlavým pro Hospodářské noviny