Já a vztahy 

Text příspěvku v disku s časopise Psychologie dnes

Jednou z mých nejčastěji používaných zkratek v ručně psaných poznámkách je VML. Neznamená to nic jiného nežli „vztahy mezi lidmi“. Není na tom nic divného. Sociální psychologie je doménou, v níž jsem doma. O vztazích mezi dvěma lidmi pojednávala má první kniha „Já a ty“. Ta měla být odezvou na  hlubší filozofické dílo, které mi učarovalo – na dialogické pojetí lidí a jejich interakce u Martina Bubera. Vztahy mezi lidmi byly i mým dominantním tématem, když jsem se 15 let experimentálně zabýval tvořivým řešením mezilidských konfliktů. Měl jsem možnost pozorovat stovky dvojic v laboratoři při řešení situací, kdy v konfliktu byl nejen jeden s druhým, ale  i každý sám se sebou. A potom přišlo další krásné téma sociálních vztahů – sociální komunikace. Co nám říká o lidech, kteří spolu mluví, to, jak spolu mluví? Jak tím, co říkáme, ovlivňujeme druhého člověka, sebe i náš vzájemný vztah? A jak to vše ovlivňují naše neverbální (mimoslovní) projevy  v situacích, kdy setkáváme tváří v tvář? A když jsem to vše dal dohromady, tak jsem si uvědomil, že nás ve škole - a nejen ve škole – učili mluvit, ale neučili nás naslouchat, porozumět  si a  vzájemně se chápat. Jaké jsou vztahy mezi lidmi, kteří si navzájem rozumí od těch, kde jeden druhého nechápe? A bylo zde další téma  pod zkratkou VML.

To bylo a bylo to krásné. A zdaleka to nebylo vše. V meditativním odstupu jsem si začal uvědomovat, že pojem „vztahy“  má i širší záběr – např. zahrnuje i můj vztah k přírodě, vztah k hudbě a celé kultuře. A i zde jsem si musel uvědomit, že tu jde o vztah oboustranný. Ano, jde zde o můj vztah ke kultuře, kterou vytvořili jiní lidé – to bohatství je nesmírné. Jde však i o můj vztah  ke kultuře, která je zde a k níž bych já měl přispět obrazně řečeno“svým obolem do pokladnice lidstva“. V uších mi znělo německé přísloví „Gabe ist Aufgabe“ – dar je zároveň úkolem. A to mne vedlo k hlubšímu zamyšlení nad mou vlastní aktivitou ve vztahu ke kultuře: v čem asi spočívá můj úkol?.

Měl jsem možnost setkat se s výtvarníky, kterým bylo jasné, čím přispívají do pokladnice lidské kultury. Podobně tomu bylo u hudebníků a zvláště u skladatelů. A čím mohu já – psycholog s filosofickou erudicí přispět? A zde došly k slovu životní zkušenosti. Ty, které jsem nasbíral za války, v koncentračním táboře, při práci na černouhelných dolech, na vojně a v nepřehledném množství střetů dobra a zla. A objevila se další oblast vztahů – vztahy k tomu, co nás přesahuje. Ten, kdo je postižen narcismem, ten o nich neví. Toho nezajímá, co ho přesahuje. A co mne přesahuje?  V prvé řadě řád, který  řídí společenské soužití. A právě to mne chytlo -  jaký vztah má člověk ke spolupráci a k soupeření. Přesněji: hledat kudy vede cesta od soutěžení a soupeření ke spolupráci? Jak překonávat vztah k tomu “já vítěz a ty poražený“ k tomu „přemoci se a spolupracovat s někým na něčem, co má kladnou hodnotu“? Není snad právě toto jedním z nejdůležitějších úkolů sociální psychologie – a porozumění mezilidským vztahům?

Tak se zrodilo další téma  psychologických vztahů – vztah člověka k hodnotám.  Kdysi, před stoletím, když se v psychologii začalo systematicky empiricky pracovat, se psychologie  věnovala relativně neměnnému vztahu mezi osobností a inteligencí. Tam, kde nám ale jde o hodnoty, tam inteligenci nezařazujeme. Tam najdeme něco jiného – moudrost. A moudrost je něco jiného nežli inteligence! Můžeme mít člověka, který má vysoké IQ, ale moudrý není. A naopak můžeme mít člověka, který tak vysoké IQ nemá a žasneme nad jeho moudrostí. Tak se zrodila oblast psychologického studia vztahu člověka k hodnotám, které ho přesahují. Moudrost je jedním příkladem z této oblasti -  stejně jako statečnost, spravedlivost, dobrota, láska, skromnost, vděčnost, naděje, sebekontrola, odpouštění, smysl pro humor, spirituálnost atp. Kdo by měl odvahu říci, že studium témat vzájemných vztahů není bohaté a  krásné?

Jaro Křivohlavý