O tom, čím se zabývá psychologie, běžně uvažuje každý z nás. Chceme-li si však navzájem sdělit to, o čem tak uvažujeme, používáme slov. Nejčastěji v rozhovoru. Vedle této akustické formy sdělování psychologických poznatků existuje i řeč jiná – písemná. I ta má přerůznou formu – od slov a vět psaných k tištěným a dnes dokonce i k těm, které mají přerůznou elektronickou formu. Vedle slov (verbální komunikce) existuje i řeč, která slov nepoužívá – tzv. mimoslovní (neverbální) komunikace. Ukazuje se však, že ani zde naše možnosti sdělování toho, o co se psychologie zajímá, nekončí.
Od starověku se dochovalo v psychologii nejen povědomí o tom, že lidé jsou různí, ale dokonce i to, že tyto odlišnosti je možno zobecnit a třídit. Jde o učení o letorách – temperamentech. Tato myšlenka drží zájem psychologů dodnes - ba dokonce v pojetí kolegy Bagboucha a jeho pracovní skupiny na katedře psychologie v Praze se značnou mírou tvořivosti . Koho by však napadlo, že učarovala i hudebnímu skladateli a ten se jí pokusil mimořádně výstižně vyjádřit hudbou.
V Praze na Hudební fakultě Akademie múzických umění byla dne 26.4.2007 u příležitosti absolvetského koncertu Víta Gregoroviče provedena premiéra skladby nazvané LETORY. skladatele Miroslava Pšeničky. Jde o skladbu psanou pro soubor dechových nástrojů, kde mimo jiné je možno se setkat i s tubou, v čele se dvěma trubkami, dvěma pozouny, lesními rohy a dokonce i bicími nástroji. Hned na začátku je třeba říci, že jde o skladbu mimořádnou a krásnou – hudebně i výrazově o pravý skvost.
Skladba nazvaná LETORY má čtyři části – Sangvinik, Melancholik, Cholerik a Flegmatik. Aby nevznikl dojem, že skladatel věc pojal „jen tak zlehka“, dostali návštěvníci při vstupu v programu jeho esej o tom, jak ke skladbě přistupoval. Tam ukazuje, jak jej zaujalo to, že každý je jiný a vzdor tomu existují určité podobnosti mezi lidmi. Píše: “Proč je každý jiný? Existuje nějaká podobnost, či vzorec, podle kterého se určité skupiny lidí chovají a jednají?“
Moudře dodává: “Každý z nás je však originální osobnost a i když u člověka jedna z letor převažuje, téměř nikdy se nesetkáváme s tím, že by se v jeho chování neprojevovaly ještě jiné povahy.“ A dodává: “ V těchto čtyřech větách, které uslyšíte, jsem se snažil hudebně vyjádřit podstatu jednotlivých letor, které jsou určitým způsobem vyabstrahované a čisté, nesmíchané, s čímž se v praktickém životě setkáme jen velmi zřídka.“ A jak to udělal – jak postupoval při tvorbě?
Sanguinik: První věta obsahuje téma, které má radostný charakter. Je psána ve formě ronda. Hudba však harmonicky těká a neustále se někam posouvá. Stejně jako sanguinik, který je nestálý a hledá vždy znovu nové podněty. Jakési ukotvení poskytují návraty hlavního tématu, refrénu, jako i sanguinik se stále vrací k základní poloze v bezstarostnosti a radostnosti.
Melancholik. Základním charaktere této skladby je kontrast dvou nástrojů – trubky a tuby. Trubka hraje zasněné téma převzaté z gregoriánského chorálu (Te deum laudamus). Pohybuje se v nadoblačných výšinách. Není zatížena ničím pozemským – každodenními starostmi..Naproti tomu tuba se snaží zobrazit realitu běžného života.Celá skladba je do značné míry rozhovorem mezi těmito dvěma rovinami tuby a trubky.
Cholerik. Začátek skladby je šokem. Jde o výbuch, který jsou schopny vyjádřit je žestě. Všechny hrají naplno – včetně bicích. Trubky doslova vřískají takže posluchač zažívá, co v hudbě ještě nezažil. Krev tuhne a mráz běhá po zádech. Po chvíli se však orchestr poněkud uklidní, ale toto hudební vzrušení je stále pod povrchem. Tak charakterizuje autor díla cholerika. Skladba je psána v sonátové formě. Ta vyjadřuje řád a vývoj – obdobně jako cholerik chce mít ve všem až puntičkářský pořádek. A když ne? Slyšíme to opět v trubkách. Na vzrušení, které posluchač zažije při této větě se nezapomíná (co proti jsou endorfinové sporty!).
Flegmatik. Jak byla třetí věta vzrušená, tak je čtvrtá naopak klidná – jak hladina jezera při naprostém bezvětří. Tato věta má formu passaglie. Témě probíhá beze změn. Začíná nejprve v podání tuby – a v jejím podání skladba i končí. Mezi tím jsou jen drobné variace ve všech nástrojích. Skladbu charakterizuje stálost a konservativnost. Poznámka: při premiéře došlo k výpadku elektrického proudu a tak měli posluchači mimořádnou příležitost zažít mistrovské „dotvoření“ skladby v jejím základním ladění tubou – výstižně flegmaticky.
Jako by hudba sama na tak bohaté téma nestačila . Skladba byla doprovázena pozoruhodnou pantomimou. Všechny čtyři věty doprovázela M. Čechová pantomimou obličeje. Mimickými výrazy sdělovala to, co je jednak charakteristické pro jednotlivé letory, jednak i pro hudbu, která totéž říká svým způsobem. Šlo při tom o mistrovské herecké dílo mimického vyjadřování. Aby posluchači v zaplněném sále mohli lépe sledovat to, co „říkal“ o jednotlivých letorách obličej herečky, bylo v sále instalováno technické zařízení, které na jedné straně obličej herečky v detailu snímalo a zároveň je promítalo na plátno ve velikém zvětšení. Není třeba dodávat, že celé představení - až na obličej herečky - bylo ponořeno ve tmě a celková atmosféra tak dostala vhodné ladění.
Jsou radosti, na které se nezapomíná. Hudbou Miroslava Pšeničky, orchestrem HAMU a mimickým hereckým uměním herečky M. Čechové vyjádřená problematika temperamentů patří k nim.
Text článku v časopise Psychologie dnes
Jaro Křivohlavý