Biologové nám říkají, že smrt je nedílnou součástí života. Vše, co je živé, je časově omezené jak začátkem, tak koncem. Filosofové nám podobně říkají, že smrt je největší jistotou života každého z nás. Vzdor tomu si žijeme jako by smrti nebylo. Tak tomu je zvláště v mládí, kdy my jsme mladí a rodiče též. Jen odchod dědečka či babičky nám do tohoto našeho pojetí „nekonečnosti našeho života“ občas promluví- spíše jako memento mori (připomenutí smrti) nežli jasnou odpovědí.
Když poněkud zestárneme, situace se začne měnit. Máme-li rodinu, věk našich vlastních rodičů se zvyšuje a může se stát, že někdo z nich onemocní, a někdo třeba i odejde – navždy. Vím, jak jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že nikdo z mých spolužáků již nemá nikoho z rodičů. Najednou jsme byli „první v řadě“ – a před námi již žádná „bariera“ starší generace.
Ukazuje se, že při vší snaze pokud možno 100% zabezpečit život dětí i rodičů, naděje, že se nám to podaří, je dosti problematická. Stane se to. Obvykle se to stane někomu jinému. Dozvíme se o tom a námi to otřese. Že by nás to vedlo k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem – a nad životem členů naší rodiny?
Kdyby se to podařilo, nebylo to marné. I zde platí, že dobré je být připraven. A jak? Uvědomit si, že život – můj i tvůj , rodičů i dětí je dar. Ohromný dar. A za dar je dobré být vděčný. Radovat se z toho, že nám tento dar byl dán – a každý den za to děkovat. Jeden moudrý muž řekl, že bychom měli žít tak, jako kdybychom věděli, že zítra zemřeme. Proč? Abychom si dovedli vážit nejen každé hodiny, ale každého okamžiku – a byli za vše vděčni. Když se nám to podaří, změní se kvalita našeho života. Není to jen iluze. Dnes existují již psychologické pokusy, které ukazují, jaký pozitivní vliv má vděčnost na náš zdravotní stav – nejen na naší náladu.
Výše uvedená rada se týká v prvé řadě rodičů. Ti by měli žít v pohodě, aby i jejich děti žily v pohodě. Týká se však i dětí. Odejde-li někdo z rodiny, nesou to neméně těžko – a je-li to někdo z rodičů, je ta tíha nepředstavitelná. Proto je třeba s nimi žít ve vděčnosti za každého z rodiny. Vážit si ho – u vědomí, že je to dar a že to je jen „dočasné“. Když potom se stane a někdo odejde, uprostřed všeho pláče by neměla zapadnout píseň vděčnosti za to, že jsme s ním po určitou dobu mohli žít.
Ti, kteří pracují na pediatrických odděleních nás upozorňují, jak důležité je, aby rodiče byli co nejvíce času v kontaktu s dětmi, které umírají. Proto jsou na těchto odděleních také zvláštní lůžka pro rodiče, aby s dětmi mohly být co nejvíce. Rodiče, kteří toho nevyužijí a utíkají z nemocnice od těžce nemocných dětí, doplácejí na to po odchodu dítěte. Jejich psychické problémy jsou nesrovnatelně větší nežli těch rodičů, kteří byli s dětmi co možno stále („pořád“).
Nakonec jedna připomínka: Kolikrát jsem slyšel, že děti nemají chodit na pohřeb, že je to moc smutné. Plakaly by. Domnívám se, že takovýto ohled je nadměrný. Pláč – i pláč ve smutku – patří k životu stejně jako radost a veselí. Ten, kdo se nepřesvědčí o tom, že odchod je definitivní, žije v nejistotě, zda tomu skutečně tak je. Pohřeb – se všemi kulturně děnými průvodními jevy – je z psychologického hlediska moudré zařízení. Rozloučení vnáší do života – i do života dětí jistotu – i když je to jistota konce. Život však jde dál – a v něm vzpomínky na toho, kdo odešel i dík za jeho život.
Jaro Křivohlavý
Vyšlo v časopise Mamina v r. 2007