Irvin D. Yalom: Pohled do slunce

Irvin D. Yalom:

Pohled do slunce.

O překonávání strachu ze smrti.

Portál, Praha, 2008.

 

Téměř paralelně s anglickým originálem vychází u nás v dobrém českém překladu kniha o nejtěžší otázce bytí - o vyrovnávání se s problematikou smrtelnosti člověka.  Jako již v řadě předcházejících prací i zde volí Yalom výrazný obrazný titul: Pohled do slunce. Podnětem mu byl aforismus Francoise de la Rochefoucaulda:"Ani na slunce, ani na smrt se nepodíváš zpříma." O jak důležitou věc jde, to vyjádřil Yalom ve své knize hned první větou: "Lidské smrtelnosti se v průběhu tisíciletí věnoval každý seriózní autor".

 

Z knihy se dozvídáme, že jak pro  spisovatele, tak pro jeho pacienty  byla otázka smrti a vyrovnávání se s její stoprocentní platnosti problémem, který se schovával za mnohé jiné psychické těžkosti.  Ve věku 77 let se Yalom odhodlal veřejně vyjádřit jak svůj vlastní názor na tuto tematiku, tak to, jak s tímto problémem pomáhat zápasit svým pacientům v individuální i skupinové psychoterapii.

 

Jak? Odpověď je možno vyjádřit jedním slovem: Epikurem. Po Nietzschem, Schoppenhauerem a Rollo Mayem se Yalom v této kardinální otázce přiklonil ke klasickému antickému ryze materialistickému pojetí, které vyjádřil Epikuros.

 

V životě se problematika smrti objevuje často v podobě tzv. probouzejícího se zážitku. Ten je podle Yaloma určitou formou terapie existenciálním šokem (29). Ten může být nejen podnětem k vzdutí strachu a nahlédnutím do budoucnosti, ale - je-li dobře zpracován - i nadějnou proměnou života. Yalom píše: "Můžeme dělat víc než jen snížit úzkost ze smrti. Uvědomění si smrti může posloužit jako okamžik pobuzení, jako nesmírně užitečný katalyzátor zásadních životních  změn" (28)  Zde si dovoluje citovat i Augustína: "Teprve tváří v tvář smrti se v člověku rodí jeho já". (30). Sám tuto situaci formuluje konkrétněji:" Přestože fyzická stránka smrti je naší zhoubou, představa smrti je naší záchranou"(30). Kdy k tomu dochází? Když prožijeme nezvratný zážitek, který s člověkem zatřese a vyburcuje ho z každodenního způsobu života do tzv. ontologického bytí.

 

Yalom je především praktickým psychoterapeutem. V knize se to projevuje v prvé řadě tím, že jsou zde desítky kazuistik a řada údajů, které umožňují nahlédnout do jeho psychoterapeutických postupů. Tak např. klade svým klientům, kteří mají strach ze smrti, otázku: "Čeho přesně se na smrti bojíte?" (41). Z odpovědí potom usuzuje na vlastní zdroj  těžkostí. Často tak objevuje např. "pozitivní korelaci mezi strachem ze smrti a pocitem neprožitého života" (41). Na tomto zjištění je možno budovat nadějnou budoucnost. Tak může např. kapitolu o probouzejícím se zážitku smrti uzavřít větou:"Konfrontace se smrtí vyvolává úzkost, ale také potenciál nesmírně obohatit život." (59).

 

Jak? Tím, že člověka vede k problematice smysluplnosti života - k zamyšlením nad tím, co má a co nemá hodnotu, oč stojí a oč nestojí za to usilovat. A zde vidí Yalom pomoc v tom, co je uloženo  ve formě moudrosti - "moudrých výpovědí myslitelů, kteří nás předešli". O tom soustavně pojednává v kapitole o síle myšlenek. Tam rozebírá tři základní momenty z učení Epikura: otázku smrtelnosti duše, dokonalé nicotnosti smrti a argumenty symetrie. S tímto učením seznamuje Yalom své klienty v počátečních fázích psychoterapie. Pozoruhodným je jeho obraz  zčeřené hladiny (64 - 70). Co se jí rozumí? Jde o dynamicky se měnící obraz, který se vytvoří na vodě rybníku, když do něj vhodíme kámen. Od místa dopadu kamene se excentricky šíří vlny po celé vodní ploše. Tyto soustředěné kruhy přirovnává Yalom analogicky k tomu, co se šíří od člověka - i po té, co již zemřel. Něco zůstává. Své klienty vede k tomu, aby se zamysleli nad tím, co dobrého by mohlo či mělo po nich zůstat. Říká: "Myšlenka, že můžeme něco ze sebe zanechat, dokonce aniž o tom víme, nabízí pádnou odpověď těm, podle nichž z konečnosti a pomíjivosti člověka vyplývá nesmyslnost existence." (64). Pojem zčeření hovoří o tom, že za sebou zanecháváme cosi ze své životní zkušenosti. Určité stopy. Určité útržky moudrosti a návody. Útěchu, která přechází na druhé. To děláme někdy vědomě ale daleko častěji nevědomě. Smrt tak neznamená naprostý zánik.  Yalom říká: "Vlny zčeřené nějakým činem (a i slovo je čin!)  mohou pomoci druhým lidem dosáhnout radosti ze života. Mohou člověka, který je vysílá, naplnit  pýchou a stanou se protiváhou nemorálnosti, hrůze a násilí, které ovládají média a ostatní svět" (65).

 

Yalom se po té opět vrací k Nietzschemu (k jeho pojetí amor fati) a k tomu, co již řekl v knize Tak pravil Zarathustra. Klade důraz na cíl, který dává životu smysl. Je jím to, co může vzejít z opravdu vážného zahloubání se  nad tím, jak opravdu žijeme. To by mělo vést k uvědomení si toho, že  bychom měli "náš jediný život prožít dobře a naplno a hromadit co možná nejméně lítosti"(75). Klientům klade na srdce: "vy a jedině vy sami jste odpovědni za zásadní obrysy vaší životní situace, a pouze vy máte moc je změnit" (75).

 

Co při tom může být člověku pomocí? Zde Yalom neváhá a sáhne do křesťanského pojetí života a uvádí ze středověké alegorické hry nazvané Obyčejný člověk. Jsou to  "dobré skutky". O nich říká, že jsou jediným pomocníkem, který je schopný a ochotný člověka doprovodit dokonce až na smrt. (99). V nich vidí Yalom konkretizaci zčeřených vln a působení vzoru, ba dokonce to, co označujeme výrazem "naplnění života". To staví do protikladu k tomu, co se rozumí "úzkostí z neprožitého života" (103).

 

Yalom do souboru "objektivních" kapitol zařadil i (šestou) kapitolu po výtce "subjektivní - autobiografickou . V ní detailně popisuje to, jak on sám se setkával v průběhu svého života se smrtí, které myšlenky se mu vynořovaly v této souvislosti v hlavě, jak si je uspořádával, co ho trápilo a jak se s tím vypořádával. Dostává se k samému jádru svého autobiografického zamyšlení - k otázce naplnění svého vlastního potenciálu (118). Tak se dočteme, co pro něho znamenali jeho tři mentoři: Jerome Frank. John Whitehorn a Rollo May.  A právě zde  Yalom ukazuje, jak myšlenky těchto čelných psychiatrů,  vstoupily do něj jako zčeřené vlny, které žijí i když jejich autoři již dávno zemřeli. (124). Tyto kapitolky nám říkají o autorovi více, nežli mnohá odborná pojetí o jejich životě. Dozvídáme se např. že  Irvin D. Yalom: byl  synem chudého přistěhovalce - kupce, který byl věčně znepokojený a nesebevědomý. Dozvídáme se i to, jak vstoupil do individuální psychoterapie k profesoru Rollo Mayovi a jak tato psychoterapie vypadala (126). Ba dokonce i to, jak vypadalo Yalomovo doprovázení jeho mentorů ke smrti. Yalom jde ještě dále a vypisuje jak vypadá jeho vlastní zvládání smrti (128). Opět slyšíme Epikura a opět se setkáváme s pojetím posílání zčeřených vln. Určitou obdobu tohoto pojetí vidí i v tom, že píše zde právě recenzovanou knížku. Vyznává se z toho, že má naději, že ho přetrvá některá jeho myšlenka, cosi, co poskytne vodítko a úlevu druhým lidem - poctivý, starostlivý skutek, kousíček moudrosti a konstruktivní způsob zvládání hrůzy ze smrti. Věří, že toto se vlnami rozšíří mezi lidi - i když je si vědom toho, že toto již nebude s to poznat. Je to právě tato autobiografická  kapitola (Yalomovo vyznání), kde nacházíme druhý moment (vedle pojetí zčeřených vln), který pomáhá při zvládání problematiky vlastní smrti. Je to osobní přátelství - dobré vztahy mezi lidmi. Yalom říká: "Bohaté vztahy tlumí bolest z pomíjivosti."(131).

 

Závěrečná kapitola knihy nazvaná "Práce s úzkostí ze smrti" je zároveň kapitolou nejdelší. (má 53 stran). Je věnována radám psychoterapeutům. Přesněji: je návodem jak vést existenciální psychoterapii Yalomova typu. Ta předpokládá, že kromě ostatních zdrojů zoufalství trpíme jako lidé nevyhnutelnou konfrontací s lidským stavem, s daností existence a tím i s existencí smrti. Uznává, že strach ze smrti je tím nejvýznačnějším a nejmučivějším ze všech existenciálních znepokojení.  Je tomu tak z toho důvodu, že jsme podle Heideggera vrženi do světa a každý z nás se musí osobně rozhodnout jak žít co možná nejplněji, nejetičtěji, nejšťastněji a nejsmysluplněji (147). Ten, kdo chce v těchto otázkách druhým lidem pomáhat, by měl sám získat takovou průpravu díky níž by se stal citlivým vůči existenciálním otázkám. V psychoterapii odlišuje obsah a proces. Obsahem jsou probírané otázky a témata. Procesem pak vztah mezi psychoterapeutem a klientem. Tento vztah považuje za dominantní. Yalom říká: "Hnací silou terapie by neměla být teorie, ale vztah...Tím, co léčí, nejsou prvořadě teorie a myšlenky, ale vztah" (148 a 149). Navazuje zde na Carl Rogerse a plně se k jeho pojetí přiznává.

 

V psychoterapii  se nechová  jako neomylný rádce, ale jako odborník, který se snaží  žít v empatickém vztahu s pacientem, který se bojí smrti. Důraz klade na situaci tady a teď, na reflektování toho, co se právě událo v terapeutické situaci(160) a na přechod od vnějšího k vnitřnímu materiálu v daném terapeutickém sezení. Za důležitý moment považuje Yalom terapeutovo sebeodhalování - i když varuje před nekritickým odhalováním situací z vlastního terapeutova života  (175). Sny považuje Yalom za královskou cestu do situace tady a teď (190) Domnívá se, že nějakým způsobem jsou vizuální obrazy přiřazeny abstraktním pojmům.

 

Teorie je zde bohatě doprovázena konkrétními příklady z bohaté autorovy  psychoterapeutické praxe. Krásný je např. závěr  jednoho sezení, kde  Yalom říká: "Na naše sezení se těším a svůj smysl vidím v tom, že vám pomáhá znovu nabýt životní elán a navázat opět spojení s moudrostí, kterou jste získal svými životními zkušenostmi." (194).

 

Yalom přistoupil k tématu zvládání strachu ze smrti po zjištění, které ukazovalo, že se psychoterapeuti tomuto tématu vyhýbají. Proč? Popírají přítomnost nebo význam úzkosti ze smrti, prohlašují, že úzkost ze smrti je ve skutečnosti úzkostí z něčeho jiného nebo se bojí, že by tím probudili v klientech strach. Často též sami mají v tematice smrti příliš velký zmatek či jsou z ní sami zoufalí. Proto Yalom napsal tuto knihu. Po jejím prostudování je možno říci, že  se mu podařilo odkrýt  bolavé téma psychoterapie a naznačit některé cenné psychoterapeutické postupy. Jde o knihu základního významu nejen pro psychoterapeuty, ale pro psychology vůbec - i pro každého, komu otázky kvality života nejsou cizí.

                                                                                                      Jaro Křivohlavý