Jaro Křivohlavý
Psychologie smysluplnosti existence : Otázky na vrcholu života.
Praha : Grada Publishing, 2006. 204 s. ISBN 80-247-1370-5
Publikace profesora Jara Křivohlavého pojednávající o psychologii smysluplnosti existence, podobně jako většina autorových knih, vstupuje do tradičních „vod“ české psychologické publicistiky současnosti opět novým inovativním a osvěžujícím pramenem tematiky. Po „Pozitivní psychologii“ z roku 2004 je tato kniha dalším, zcela aktuálním edičním počinem, který se nebrání asociacím na mohutný vstup franklovského pojetí psychologie a psychoterapie do našeho existenciálně zaměřeného intelektuálního povědomí intenzifikovaného od počátku devadesátých let.
Proto se nemýlíme, jestliže po přečtení názvu knihy asociujeme řadu jmen slovenských a českých stoupenců V. Frankla a je dobré, že je nacházíme také v seznamu literatury. Jsou to K. Balcar, V. Břicháček, O. Čačka, O. Čálek, E. Ficková, P. Halama, E. Komárik, D. Kováč, V. Kováliková, L. Machovec, K. Popielski, Z. Ruiselová, I. Ryšavý, P. Říčan, M. Sedláková, V. Smékal, J. Sokol, M. Stríženec, S. Ševčíková. Franklovi stoupenci jsou soustředěni i na Filozofické fakultě Trnavské univerzity, kde se nachází významné badatelské a studijní středisko - „ Inštitút existenciálnej psychológie a noo-logoterapie“ - jehož prezidentem je Polák prof. K. Popielski, Franklův žák, který dosud přednáší na katedře psychologie zmíněné univerzity. Členy Institutu jsou mj. vedoucí katedry psychologie doc. E. Klčovanská, prof. K. Košč, doc. M. Mráz, Spect. doc. E. Naništová, prof. I. Ruisel, Dr. I. Schusterová, PhD., doc. J. Stempelová. Katedra psychologie FF TU vydává periodikum Acta Psychologica Tyrnavensia, jehož orientace navazuje na činnost Institutu. S olomouckou neteří Viktora Emila Frankla jsme opakovaně litovali toho, že jsme účinněji neprosazovali pozvání pana profesora na Univerzitu Palackého, které by určitě přijal -do Olomouce jezdil rád.
Franklovo pojetí psychologie smysluplnosti je Křivohlavým uznáno a přijímáno spolu s pojetími podobně zaměřených autorů, především C. G. Junga, P. Ebersoleho, P. S. Frye, P. T. P. Wonga, I. L. Yaloma a dalších. Nutno dodat, že J. Křivohlavý je jedním z prvních psychologů, kteří se u nás zabývali psychologií smysluplnosti lidského života. Cílem předložené knihy je nejen podat k dané tématice přehled studií a jejich výsledků, ale autor má za cíl také to, aby sdělil vlastní obecnější pojetí tématu smysluplnosti existence. Křivohlavého vlastní odborná literární produkce směřuje od počátku k tematice knihy, což je doložitelné i výběrem sedmnácti odkazů na publikované práce. Tématické okruhy, o kterých pojednal, se týkají nejen samotné smysluplnosti a významu života, ale také lidské duchovní orientace, kvality života v uvažovatelných sociálních vazbách, především v partnerství a v rodině. Vztahují se též k podmínkám kvality života, k otázkám psychologie zdraví a nemoci.
V úvodu profesor Křivohlavý vysvětluje, proč se bezmála po téměř šedesáti letech studia a práce v oblasti psychologie rozhodl ujmout právě tohoto nelehkého úkolu. Uvádí, že to udělal: „Protože se domnívá, že je-li něco v psychologii - a nejen v ní - opravdu důležité, pak je to otázka moudrého rozhodování na křižovatkách života, odpovědného stavění si cílů a hledání nosné životní situace. To jsou otázky, o nichž tato kniha hovoří.“ (Úvod, s. 12-13) V osmi kapitolách knihy Jaro Křivohlavý pojednává o otázkách, „které si lidstvo klade, co vůbec existuje. Patří k nim otázky po smysluplnosti toho, co děláme, co chceme dělat, i toho, co jsme dělali. ... Recenzovaná kniha je přehledem toho, co se dodnes ve světě psychologové - a nejen oni - o této věci dozvěděli.“
Autor se v knize postupně zaměřuje na výchozí pojmy týkající se základního pojetí účelné a smysluplné lidské činnosti (kap. 1.), cílesměrnosti lidského jednání a smyslu tohoto jednání (kap. 2).
„Výchozím jevem je cílesměrnost našeho jednání. Jde o poznání toho, že člověk nejen automaticky reaguje na to, s čím se dostává do styku, ale sám si staví cíle a k nim zaměřuje své snahy. Takovýchto cílů si stavíme mnoho. Krátkodobé, drobné a dočasné cíle si stavíme na každém kroku. Těm však dávají smyslu cíle dlouhodobé. Tak je možno jíti dál, až docházíme k cílům nejzazším. Ty dávají smysl i těm našim snahám, které trvají léta, a činnostem, do nichž investujeme velké množství své energie - často celý život.“
Třetí kapitola obsahuje přehled kvalitativních a kvantitativních metod psychologického diagnostikování smysluplnosti života. Jsou představeny tyto kvalitativní metody: Metoda sebekonfrontace H. J. M. Hermanse (2000), Metoda psaní esejí o smyslu života P. Ebersoleho (1998), Metoda zjišťování zdrojů smysluplnosti E. Pragera (2000), Metoda životních příběhů, kterou zavedl P. S. Fry (1998), Metoda Hledání zdroje smysluplnosti K. O´Connora a K. Chamberlaina (1998), Metoda CREDO MEM od J. M. Klouzese a B. Z. Posnera (1998), Metody životně důležitých otázek, otázek po smyslu života, skládání účtů, tří životních přání, životních rozhodnutí.
Co se týče kvantitativních metod, autor uvádí přehled třinácti metod - počínaje známými metodami Franklových žáků - LOGO-Testem E. Lukasové (1981), TND- Testem K. Popielskiho (1991), a mnoha dalšími, např. PMP - Profilem osobního pojetí smysluplnosti P. T. P. Wonga (1998), ŠŽZ - Škálou životnej zmysluplnosti P. Halamy (2000) atd.
Ve čtvrté kapitole autor podává přehled o teoriích smysluplnosti našeho jednání z hledisek co nejobecnějšího pojetí fenoménu - P. Ebersole, (1998); Teorie cílů R. A. Emmonse et al. (2000); Teorie zvládání problémů na cestě k cíli od K. I. Pargamenta (1996) a také z hlediska širšího psychologického pojetí smysluplnosti - tři teoretické přístupy podle D. L. Debatse (2000), a to přístup V. E. Frankla, A. H. Maslowa a I. D. Yaloma. Nakonec jsou pojednány Teorie valuace od H. J. M. Hermanse (1987 a později se spolupracovníky), Teorie smysluplnosti žití G. T. Rekera (2000), hlásící se k personálnímu experienciálnímu existencionalismu.
Další teorie se týkají témat jako jsou „zdroje smysluplnosti života“, „stabilita cílů snažení ve vztahu k hierarchii hodnot“, „rozsah smysluplnosti života“, „hloubka smysluplnosti života“, zvláštní pozornost autor věnuje modelu smysluplnosti zivota podle P. Halamy, a pohledům do historie fenoménu, ve kterých se zabývá habilitační prací V. E. Frankla, jejími souvislostmi a konsekvencemi, díly Franklových žáků a pokračovatelů A. Längleho, E. Lukasové. O. Zstoka a K. Popielskiho.
Pátou kapitolu věnuje autor filozofickým pojetím tématiky, antikou počínaje (vulgární epikureismus, hédonismus, kynismus, klasický epikureismus, hledisko tvořivé činnosti - aktivita a kreativita, stoicismus). Zabývá se filozofií pojmů jako jsou ctnost a neřest, čest, svědomí, úcta, také otázkou „být někomu někým“. Obrací pozornost na pojetí smysluplnosti života v existenciální filozofii ve vazbě k pojetí životní povídky jako způsobu formulování smyslu vlastního života, otázkami mezní situace a reorientace smyslu života, přičemž se zabývá situacemi ohrožení, ztráty, zpochybnění. Zajímá ho také vztah mezi cílem, smyslem a hodnotami ve filozofii, v psychologii a rovněž v pohledu historiků.
Šestá kapitola, podle nás představuje vyvrcholení autorova úsilí o vlastní obecnější „uchopení“ tématiky. Vrací se k soustředěnému pojednání cílového jednání, cílovosti lidského jednání jako „úběžníku celoživotního směřování.“ Autor objasňuje pojem „nejzazšího cíle “ a jeho hledání, pojednává o kritériích dobrého života, standardech žádoucích cílů našeho snažení, přibližuje význam pojmu „předporozumění“ a uvádí tři premisy pro lepší vzájemné porozumění. Dotýká se souvislostí mezi náboženstvím a smysluplností života ve vztahu k člověku, k jeho jednání, křesťanskému pojetí člověka a smysluplnosti jeho žití s ohledem na harmonii, integritu lidské osobnosti a její odlišnosti.
V sedmé kapitole se autor věnuje „ozvukům existenciálních cílů“ se zaměřením na nejzazší cíle našich snah (vč. snah, přesahujících běžné zájmy a směřujících k transcendentálním cílům). V tomto kontextu pojednává také o spiritualitě a možnostech jejího pojetí. Nepomíjí ani sdělení o metodách diagnostikování nejzazších snah a také vlivu těchto snah na lidský život, na integraci osobnosti.
Osmá kapitola je zaměřena na otázky smysluplnosti práce, lásky, hledání štěstí a identity. V závěru klade autor otázky podobně jako v úvodu. Jsou to však otázky, předpokládající u čtenáře již vyšší míru informovanosti díky pročtené knížce, otázky, které čtenáře vedou k ujasnění vlivu uvědomělé smysluplnosti lidského žití na zdraví a celkovou kvalitu života. Kniha je zakončena rozsáhlým aktuálním seznamem literatury.
Kniha prof. Jara Křivohlavého Psychologie smysluplnosti existence je velmi zdařilým dílem jednoho z našich „psychologických velmistrů“, které sice klade nároky na předběžné psychologické a filozofické vzdělání, zato přináší „svojským“, neotřelým způsobem potřebný soubor informací na „roli“ u nás stále ještě nepříliš obdělávané. Proto soudíme, že kniha je doporučitelná nejen psychologům, lékařům, pedagogům, nýbrž také všem sofistikovaným zájemcům. Autorův výklad je srozumitelný a užitečný již tím, jak posiluje naděje, rušící skeptická zachmuření při úvahách o významu života a smysluplnosti lidské existence. Povzbuzuje a posiluje kladné vědomí smyslu existence.
Jiří V. Musil