Marek Preiss: Deprese a výkon. 2008

Marek Preiss: Deprese a výkon.

Kognitivní výkonnost u depresivní poruchy v období remise.

Psychiatrické centrum Praha., 2008.

 

Deprese patří k nejčastějším psychickým obtížím v současném světě. Remise je v tomto kontextu jevem, kterému je věnována v současné době mimořádná pozornost v celosvětovém měřítku. Problémem, s nimž se setkávají teoretici i praktici, je  hodnocení kognitivních změn u pacientů s touto diagnózou v období remise. Právě to je otázka, kterou si autor knihy klade.

 

Publikace, která se nám právě dostává do rukou o rozsahu celkem 190 stran, je rozdělena do 10 kapitol (mimo předmluvu a úvod). V první kapitole podává autor přehled definic remise.

Pozornost věnuje residuálním symptomům a otázce klinicky významným změnám. Sleduje pozorně vše, co bylo v této oblasti již publikováno, tj. historii studia této otázky a přehledu výsledků i zjištěných vztahů. Ty sleduje jak jednotlivě, tak v té formě, jak je přinášejí souhrnné studie. Zabývá se třemi druhy modelů kognitivního deficitu - behaviorálnímu, kognitivně či neuropsychololgicky orientovanému  pojetí. Podává přehled celkem  sedmi klinických faktorů, které ovlivňují kognitivní výkonnost u depresivních pacientů. Pozornost orientuje na hlavní domény měřených funkcí – na pozornost, paměť a exekutivní funkci.

 

Další dvě kapitoly  jsou věnovány klinickým problémům vyšetřování a interpretace kognitivních funkcí u depresivní poruchy v remisi a otázkám psychoterapie a rehabilitace pacientů s těmito příznaky.

 

V poslední (10.) kapitole je zařazen vlastní výzkum autora.  Je ukázkou toho, jak se v současné době „na úrovnistuduje  psychický stav depresivních pacientů v remisi. Rozsahem jde o kapitolku relativně krátkou (má jen 18 stránek), ale může nám sloužit jako vzorová ukázka výzkumu v klinické psychologii. Cíl tohoto výzkumu byl jasně stanoven: „zda opravdu existuje kognitivní oslabení v remisi, případně co to pro tyto osoby znamená.“ (s. 136). Druhý cíl byl jen naznačen „Zda je jim možné na základ těchto výsledků pomoci“ (s. 136).

 

Kladem studie je relativně velký počet osob, které se ho účastnili: 97 osob s unipolární depresí, které byly vybrány podle striktních (přísných) kriterií, a k nim vyrovnaný soubor kontrolních osob (relativně normálních). Pacienti byli vyšetřeny celkem 10 různými psychologickými testy (s. 139). Pokusné osoby byly vyšetřeny sebeposuzovací metodou  BDI-II a řadou dalších „objektivních“ testů.

 

Druhým kladem studie je to, že autor v ní využil dvou metod, kterým se s kolektivem spolupracovníků věnoval již po několik let a které zařadil do neuropsychologické baterie Psychiatrického centra: Paměťový test učení a Trail Making Test. Šlo při tom o zjištění právě těch charakteristik, které podle studia literatury patřily k nejcitlivějším při zjišťování kognitivních změn v remisi. Pozoruhodné je i uvedení přesahu těchto metod do každodenní činnosti (s.143).

 

Třetím kladem této studie je porovnávání zjištěných  údajů se dvěma kriterii: jednak se stávajícími normami, jednak s údaji zjištěnými u kontrolní skupiny (s.145-146). Nešlo při tom jen o statistické  zjištění, ale i o jeho zhodnocení s ohledem na situaci klinického psychologa, který s těmito metodami pracuje, tj. o otázku jak dalece mohu věřit standardům, když si nemohu dovolit udělat vlastní kontrolní skupinu (148). Autor zde jde ještě dále a naznačuje kterým směrem by bylo třeba zdokonalovat standardy pro dané metody – s ohledem na detailnější rozbory vztahů zjištěných v této studii.

 

V závěru studie autor porovnává vlastní zjištění s řadou obdobných studií provedených v poslední době ve světě a naznačuje klady i zápory vlastního šetření. Odvažuje se zároveň naznačit situaci, jak ji sám vidí, a to tím, že kognitivní deficit v remisi deprese (podle toho, jak vypadá v pohledu testů použitých v této studii) je možno považovat spíše za „trait“ markery nežli za stavové charakteristiky (s. 148). Tento závěr upřesňuje a dodává, že jde  specielně o to, co se zjišťuje testy pozornosti, exekuce a paměti (149).

 

Kniha má obšírnější závěr. Autor se  tam  ve dvaceti bodech vyjadřuje k tomu, co mohl vysledovat z ohromného množství prací, které k danému jevu prostudoval a co ve vlastním výzkumu zjistil o tom, co se váže k otázkám situace pacientů  s diagnózou deprese,  nacházejících se v remisi.

 

Specificitou recenzované publikace je v dodatku oddíl nazvaný „Poznámky“  (s.158 -175). Jde o obsáhlejší výkladový slovník použitých termínů, názvů metod, projektů, statistických postupů a studií. Tomu, kdo studii se zájmem prochází, je tento slovník velkou pomocí.

 

Jinou zvláštností této publikace je uvedení seznamu a výkladu celkem skoro 80 zkratek, kterých je ve studiu použito.

 

O tom, jak obsáhlé studie stojí v pozadí toho, co autor v této práci popisuje, rozebírá, shrnuje a z vlastní empirické studie přináší, svědčí i seznam skoro 180 literárních pramenům z nichž autor čerpal. Při tom jejich většina (skoro 90%) je z posledních 20 let.

 

Celkově je možno říci, že recenzovanou knihou se nám dostává do rukou publikace, která  patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co bylo v poslední době u nás v oboru klinické psychologie publikováno.  Mohla, ba měla by být chápána jako vzor seriozní odborné práce ve výzkumu pracujícího klinického psychologa. Autor si laťku postavil opravdu vysoko. To, co si předsevzal, může být normou pro každého, kdo chce takovýto výzkum provádět.

 

 

Jaro Křivohlavý