Ján Grác. Psychológia mravnosti. Trnava. 2008

Ján Grác. Psychológia mravnosti.

V teoretických a empirických analýzách.

Trnava, Filozofická fakulta Trnavskej univerzity,Trnava 2008.

 

Oč je? Jde o monografii  věnovanou tématice psychologické analýzy morálního chování (etických jevů). Jde o knižní zpracování toho, co je výsledkem devět let trvající a gránty podporované rozsáhlé výzkumné práce kolektivu 11 lidí, který  v psychologickém ústavu trnavské univerzity řídil vedoucí tohoto ústavu Ján Grác. Úkol to byl a je velice těžký. Pro hlubší porozumění  problematice mravnosti je však kriticky důležitý. Šlo v něm o to poznat jak se člověk rozhoduje v morálních situacích, kde mravnost hraje dominantní roli. Toto poznat bylo a je důležité nejen z hlediska obecné, kognitivní psychologie, ale i pro praxi. Tu měla tato práce též v zorném poli. Jde totiž i o porozumění toho, proč dochází k selháním v morálním rozhodování a jednání mladých, dospívajících lidí. 

 

Výchozím pojmem této studie  jsou normy morálnosti. Jde tedy o vzájemné působení lidí, tj.o to, co řídí naše sociální jednání. Nejsou to však obecné otázky filosofie a axiologie oč v knize jde. Co autora zajímá, to je mravní jednání člověka, tj. jeho nejsvobodnější sociální projevování. Autor se zaměřuje nejen na hlubší poznání základního postupu etického myšlení, ale i selhávání (negaci) regulace morálního chování a zneužívání svobody rozhodování mladými dospívajícími lidmi

 

Hlavním jevem, na který se autor zaměřuje, je etické myšlení  Problematika myšlení tvoří samo jádro kognitivní psychologie. Etické myšlení je - jak se zdá - nejtěžší a relativně nejméně prostudovanou oblastí myšlení. A právě o porozumění tomuto  jevu autorovi jde, zvláště pak o porozumění tomu, proč dochází k  nepřesnostem v etickém myšlení a logickým chybným krokům

 

K tomu, aby tento problém mohl řešit, bylo zapotřebí vytvořit v prvé řadě přiměřený pojmový aparát.  O tom pojednává první část knihy (1-134) , kde se autor snaží hlouběji chápat jak lidé řeší etické situace. Když by se to podařilo, mohl autor přistoupit k tomu  připravit přiměřené  výzkumné prostředky (metody). O tom, co se jimi studovat v empirickém zaměření dá a co daný kolektiv studoval, pojednává potom druhá část knihy.

 

Jak vypadá pojmový aparát recenzované studie? Autor vychází z upřesnění činitele regulace etického jednání, kterým je člověk jak v jednotlivém čísle, tak v čísle množném (společnost). Vytyčuje tím zároveň tohoto činitele jako základní regulátor a normy morálnosti jako specifický regulativ. Soustřeďuje se na situace, kde z jednání člověka vyplývají morální důsledky a pozornost věnuje na jedné straně veřejnému mínění jako vnějšně sledovatelnému  a na straně druhé svědomí jako skrytému regulativu. Pozoruhodné je odlišení "dvou životů" člověka - intimnímu a veřejnému v morálních situacích (15). Pozorně rozebírá problémy veřejného mínění (14 - 16) a neméně pozorně se zabývá vnitřním regulátorem - svědomím. Vidí jeho funkci při rozhodování na křižovatkách života i ex post actum ve formě stimulace pocitů viny. Zdá se, že se kloní k pojetí Vikora Frankla (svědomí jako hlasu transcendentna) a pojetí člověka jako spirituální bytosti (18).

 

Tam, ke se zabývá specifickými modely regulování morálního jednání odlišuje zřetelně od sebe na jedné straně etické jednání a na straně druhé psychické prožívání toho, co se při tom  děje. Toto etické jednání může být vzhledem k morálním normám trojího druhu: správné (když daný člověk danou morální normu přijímá), nesprávné nebo se těchto norem nemusí vůbec týkat. Upozorňuje na nesprávný názor, který projevené morální jednání interpretuje tak, jako by šlo zároveň  s tím o souhlasné etické prožívání, s nimž se setkáváme  v mnoha studiích o morálních postojích, názorech a motivech (30).

 

Značnou pozornost věnuje autor sociálním a morálním normám. Normy morálnosti při tom chápe jako určitou třídu duchovních  regulátorů (36).  Jako každá norma tak i morální norma v sobě zahrnuje i určité požadavky, kladené na člověka (zavazuje ho k určitému jednání). Tato závaznost může být různého stupně. Autor odlišuje normy výkonnosti  - kdy člověk něco dělat může, asertorické normy morálnosti  - kdy člověk něco dělat má či měl by a  apodiktické  legislativní normy  - kdy člověk něco dělat musí. U norem morálnosti pak vytyčuje etickou kategorii osobní odpovědnosti . Neexistuje totiž morálka bez existence vnitřního osobnostního předpokladu odpovědnosti, kterou monitoruje svědomí. Autor k tomu říká: "Nemravný je ten, kdo navzdory tomu, že je způsobilý, nerealizuje to, k čemu ho zavazuje etická odpovědnost." (40).

 

Pozornost věnuje "hodnotovosti" norem (obdoba pojetí  "kurzu měny či váhy předmětu"), která je klíčem  k pochopení jejich žádoucnosti a k hodnocení lidských činů (54). Nejvyšší hodnotovost etického jednání vyjadřuje pojmem mravnost. Pozorně ji odlišuje od  morálnosti (60). Uvádí introspekci jako cestu k  pochopení intrinsického jevu mravnosti a extrospekci jako extrinsickou cestu k chápáno morálnosti. Dá se říci, že pozornost věnovaná mravnosti jako imanentně psychologickému jevu je vlastním jádrem největšího přínosu recenzovaného pojetí i celé knihy. Pravdou však je, že tento jev patří k nejnáročnějším problémům poznávání člověka. Není divu, že autor zde v práci odbočuje do oblasti interiorizační fáze vzdělávání a výchovy (63).

 

Etické hodnocení probíhá mezi kategoriemi dobra a zla. Autor věnuje velkou pozornost tomu proč a jak dochází k jeho neutralizaci, tj. zrušení (66). Dostává se tak i k jevům typu nemravní morálnosti a mravní nemorálnosti. Přechodem od teoretického rozboru mravního jednání k jeho empirickému výzkumu je stať věnovaná analýze kognitivní složky mravního hodnocení. Cestou k pochopení pojmu mravnost, kterým se vyjadřuje intrinsické mravní jednání, se mu stávají kognitivní schémata etických příběhů.  (101nn). Autor volí dvě trojice ukazatelů (specifických indikátorů morálnosti). Motivaci, aplikaci a konsekvenci v modelu MAK a kognice, akceptace a realizace v modelu KAR. Jejich stav vyjadřuje třemi hodnotami:plus, minus a nula. Rozebírá matice obou schémat a uvádí příklady z reálného života. Podstatné při tom je, že každé schéma může vyjádřit jakýkoliv obsah libovolného děje příběhu. Dostává se tak k otázce modelování etického příběhu.

 

Tento přístup vyzkoušel tím, že  od 134 studentů  dostal celkem 536 jimi vytvořených modelových příběhů. Z nich 54 vybraných v knize doslovně uvádí (119-125). Ukázalo se, že studenti jsou s to vystihnout hodnotu každého indikátoru vlastní obsahovou modifikací. Otázkou však bylo jak stanovit celkové mravní hodnocení. I o to se autor pokusil Zdůrazňuje při tom, že modelování samo o sobě není ještě mravním hodnocením. Vytvářejí se jím  příběhy, které má daná osoba hodnotit. Toto hodnocení se však týká správnosti etického myšlení. O tento kognitivní moment - celkové mravní hodnocení - zde jde především. Autor uvádí podroné postupy k jeho výpočtu.

 

Druhá část  recenzované knihy (135 - 228) je věnována empirickým studiím. Jde v ní o studium toho, jak probíhá osvojování a utváření mravnosti v psychice člověka. Přesněji:  jde  o zjišťování racionálních aspektů osvojování mravnosti, tzn. zjišťování vědomostí, znalostí či způsobilosti člověka pochopit požadavky objektivně platné mravní normy v  složitých podmínkách každodenního života. Cílem je poznat jaká je rozumová způsobilost člověka pochopit požadavky morální normy v nejrozmanitějších podmínkách života. V podstatě jde o snahu poznávat kognitivní  psychické procesy vedoucí k správnosti řešení etických příběhů (136 - 138).

 

K vlastnímu empirickému zkoumání vytvořil autor metodiku ZEU-MAK - zralosti etického uvažování (139). Tento úkol -  hodnocení 16 předložených etických  příběhů -  řešilo celkem 451 osob - maturantů.Všechny příběhy se při tom týkají mladého člověka - muže nebo ženy ve věku zhruba 18 let.  Úkolem bylo posoudit uváděné jednání z etického aspektu. Při vyhodnocování tohoto nástroje použil autor komparační metodiky. To mu umožnilo sledovat dominantní odpovědi týkajících se správnosti řešení úloh (nešlo zde  o obvyklý úkol zjišťování individuálních etických názorů). To znamená, že výsledky nehovoří o eticko-kognitivní orientaci, ale o správnosti kognitivního zpracování dat uváděných v předložených příbězích.

 

V další fázi se autor soustředil na zjišťování kognitivní práce s jednotlivými indikátory - na to, jak je dané osoby chápou, jak s nimi dovedou  kognitivně zacházet a využívat je k hodnocení daného etického příběhu. Autor  to zkoumal odděleně u každého indikátora MAK. Indikátor motivace zkoumal isolovaně, indikátor  aplikace jen ve spojení s indikátorem motivace. Indikátor  konsekvence (důsledků) potom ve spojení celé trojice indikátorů MAK.

 

Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, že relativně nejsprávněji  byly řešeny situace, kde šlo o indikátor motivace (celkem čtyři pětiny řešení bylo správných). Tam, kde šlo o kombinace motivace a aplikace, byla situace horší - jen dvě třetiny řešení bylo správných. Tam, kde šlo o spojení těchto indikátorů s třetím - konsekvencí daného jednání, tam byla situace nejméně nadějná. Řešitelé se dali svést intuitivním pojetím "Vše je dobré, co končí dobře".

 

Tyto závěry ukazují, že lidé nemají ani tak problém s poznáváním norem morálnosti, ale obtíže mají s jejich aplikací v nejrozmanitějších souvislostech. Naznačuje to, že živelné osvojování způsobů řešení etických situací má i u elity mládeže  (maturantů při zkoušce u přijímacího řízení na vysoké škole) značné nedostatky. Není tedy divu, že se setkáváme s tolika selháními  u mladých lidí v běžném životě.  Proto autor vybízí k renesanci etického vzdělávání.

 

V další fázi výzkumu se autor zabýval obsahovou stránkou příběhu. Ukázalo se, že právě zde je slabší stránka celé metody. Cílem výzkumu byla kognitivní  aktivita daného člověka  při práci s normami mravnosti. Ukázalo se, že vědomost je sice nutná, ale sama je nedostatečnou podmínkou mravného jednání Autor to říká pregnantně: "Sama vědomost netvoří ctnost."(204). Kritickým bodem je to, co s touto informací daný člověk udělá. Vystupuje tak do popředí problematika volní aktivity. Ta je spojená s hloubkou přesvědčení, že se vyplatí být mravným.

 

V poslední sérii výzkumů mravního  jednání se autor soustředil na problematiku dvou antinomií: nemravné morálnosti a mravní nemorálnosti.  V pokusech zaměřených speciálně na  pravděpodobné  vyvolání těchto jevů použil dalších 450 osob - maturantů. Ukázala se značná nejednotnost řešení. Z toho, jak tyto příběhy řešili vytipoval autor větší důležitost toho, co řešitel prožívá nežli toho, jak jedná. Svůj vliv zde měl zřejmě i obsah sdělení. Jiným momentem, který zde zřejmě  hrál  roli, byla pravděpodobně hutnost sémantických informací. Autor to vyjadřuje větou: "Teze, že zlo zůstává zlem bez ohledu na to, jakým počtem slov je jeho obsah vyjádřený, není pravděpodobně vlastní etickému myšlení mladých lidí." (227). Z dalších možných faktorů autor uvádí vliv techniky racionalizace a Festingerova pojetí kognitivní disonance.

 

Kniha má pozoruhodnou rekapitulaci (229 - 248). Tu - spolu s  teoretickou části recenzované knihy (9 - 134) by recenzent rád doporučil "přečíst si"  každému, kdo to myslí s psychologií   a  morálním chováním vážně. V závěru knihy jsou reprodukovány metody  ZEU- MAK, Retest ZEU-MAK část A a B a Test ZEU-KAR. Knihu doplňuje dobře vyvedené resumé a to jak německé, tak anglické.

 

Celkově je možno říci, že recenzovaná práce má řadu rozhodných kladů. Bezesporu prvním z nich je to, že autor měl odvahu pustit se do problému selhávání morálního chování mládeže, který - jak se zdá - trápí současnou společnost en gros. Druhým kladem je to, že se odvážil studovat psychologickou stránku etického myšlení, což je považováno za jeden z nejtěžších psychologických úkolů vůbec. Třetím kladem – a to non plus ultra - je to, že autor od sebe odlišil  internalizovanou a externalizovanou stránku etického chování a hledal vztahy mezi nimi. A to zde nemluvíme o ceně této práce pro pedagogické psychology, psychoterapeuty a psychologické poradenství. Těchto otázek se autor v závěru knihy též dotýká.

 

Sledujeme-li to, co se děje v této oblasti v současném psychologickém  světě, potom musíme konstatovat, že Grácova práce je - jak se recenzentovi zdá - třetím  "žulovým stupněm"  či třetí etáží v budově, kterou založil Jean Piaget a na níž stavěl jeho žák L. Kohlberg (71 a 89 - 91). Velkým kladem recenzované práce je její teoretická část. Ta patří k tomu, co by měl prostudovat každý psycholog, chce-li se odvážit odpovědně říci, že je psychologem. Empirická část recenzované práce je ukázkou toho, jak postupovat, když se pohybujeme v nepředstavitelně jemném předivu chodu kognitivní aktivity, která v morálním jednání hraje tak důležitou roli. Cenu empirické části knihy může čtenář  ocenit jen když se odhodlá "prokutat se" všemi zde uvedenými obtížemi. Potom  však narazí na hodnoty, které mu pomohou lépe porozumět i předcházející teoretické části.

 

Pravdou je, že studium recenzované knihy není lehké - ani pro psychologické matadory. Od čtenáře vyžaduje nejen psychologické znalosti, ale i znalosti logiky, etiky a sémantiky (nemluvě o kombinatorickém počtu). Na druhé straně je však třeba říci, že recenzovaná kniha je krásná - vnitřně i vnějšně. Poznání toho, co přináší je však odměnou, kterou by autor recenze přál každému, pro koho psychologie je nejen zaměstnáním, ale životní láskou a „povoláním“. Vřelé díky za tuto práci.

 

Měl-li by recenzent zhodnotit tuto práci jednou větou, potom by  rád řekl, že tato kniha patří k tomu nejlepšímu, co v psychologii u nás kdy vyšlo.

 

Jaro Křivohlavý