Damián Kováč : Psychológiou k metanoi
Veda, Vydavatelstvo SlovDamián Koenskej akadémie vied, Bratislava, 2007
To prvé, co se dá o (zatím) poslední knize Damiána Kováče říci, je, že je to kniha velká. Nejen formátem, ale i počtem stran. Má jich 475 a to za situace, že se autor (dobrovolně) zřekl možnosti jak uvést citovanou literaturu lege artis, tak i seznam všech svých prací. To by bylo v této knize zcela v harmonii s jejím obsahem. Je to i kniha rozsáhlá a obsáhlá svou tematikou. Na jedné straně se autor zabývá nejdůležitějšími problémy současného světa, základními otázkami vědy, antropologie, psychologie, osobností, ontogenézou, prostředím v němž člověk žije, kvalitou života, stárnutím, řečí, rodinou kulturou atp., na druhé straně pak i otázkami historie dějin nejen slovenské, ale i světové psychologie. Recenzovaná kniha není ani monografií, ani souborem výzkumných zpráv např. o určitém grantovém úkolu. Není ani jen souborným přehledem jinde již publikovaných článků nebo dosud nepublikovaných přednášek. Čím tedy je?
Je možno se domnívat, že tato Kováčova kniha o psychologii je jeho celoživotní bilancí. Určitou formou auditu člověka, který celý svůj život investoval do studia psychologie, kterou měl a má rád. Při tom se - jak je to u bilancování bývá - dívá nejen na přítomnost, ale i na minulost a do budoucnosti. A právě o to, jak se bude psychologie vyvíjet nadále, má největší starost. Není proto marné zpřítomnit si hlavní myšlenky recenzované knihy.
Psychologie je autorem chápána jako samo vlastní jádro věd o člověku (122). Při tom autor vymezuje předmět psychologie jako "zkoumání psychické regulace" (122). Psychickou realitu, která žije v člověku ve třech podobách: rozum, cit a vůle (116), člení na psychické stavy (pozornost, emoce), procesy (vnímání učení, myšlení) a vlastnosti (např. rysy charakteru (113). Psychické stavy při tom primárně regulují reakce vrozené formy chování, kdežto naučené jednání je výsledkem regulace psychickými procesy. Jsou to však vlastnosti osobnosti, které jsou vývojově povolané regulovat jednání člověka (118).
Reflexe a regulace jsou podle autora dva základní psychické děje. Jsou to: "metakategorie zkoumání psychické reality" (118). Psychickou reflexi vidí ve třech rovinách: smyslově-paměťové, řečově-myšlenkové a duchovně-psychické (117). Psychická regulace umožňuje lepší přizpůsobení se (adaptaci) ke změnám v okolí, zlepšení podmínek života a primární přeměnu vlastní osobnosti a jejího jednání psychickými regulátormi.
Psychoregulátory jsou dominantním tématem celoživotního Kováčova pohledu na psychiku. Autor rozlišuje třidruhy psychických regulátorů: 1. univerzální 2. specifické - např. kompetence a 3.systémové - - světonázor, osobní filosofie, životní styl. Patří sem moudrost, tolerance, prosociálnost, partnerství s přírodou a ctnosti proklamované náboženstvím jako např. pokora, altruismus, střídmost, obětavost, pravdomluvnost atp. V centru je to však svědomí, které je permanentním regulátorem lidského jednání ve smyslu zodpovědnosti za sama sebe, za druhé a za svět, v němž člověk žije (118).
V pohledu na historii psychologie autor upozorňuje, že její vznik a rozvoj byl v posledních sto letech mimořádně intenzivně ovlivněn biologickými vědami. Ty se staly i pro psychologii vzorem. Ukazuje se však, že nejen psychologie, ale celá západní kultura se dostává do kritické situace. Jedním z charakteristických rysů soudové vědy je dominance znalostí při absenci moudrosti (20). Autor podává přehled symptomů tzv. sociální patologie (21). Vedle klasicky známých uvádí i civilizací vyvolaných chorob - jako je např. chronická únava, hypertenze, neurózy, deprese atp. Tyto symptomy chápe jako projevy desintegrace osobnosti a jejího vztahu k společenskému prostředí (21). Jednu z hlavních příčin současného kritického stavu západního světa vidí v konsumním stylu života (23), jehož hlavním znakem je přehnaná spotřeba, tj. trend spotřebovat víc nežli stačí na uspokojení základních životních potřeb. Důsledkem toho je potom chronický nedostatek času. Charakterizuje to i název knihy D.D.Myersa (2000): "Americký paradox: spirituální hlad v období hojnosti." Chybu psychologických studií pak vidí ve falešném hledání štěstí (34).
Kováč si klade základní otázku: co za této situace dělat - a co má dělat psychologie? Píše: "Když si globální problémy průběžně způsobili sami lidé, potom kardinální řešení je třeba zacílit a hledat především u nich - v lidech" (45). K tomu, abychom je mohli úspěšně řešit, by bylo třeba změnit od základu náš systém hodnot (50). Jde o to překonat krizi hodnotových orientací civilizovaného světa. Důsledně realizovat uznávané zásady stále udržovatelného života na zemi a aktivně, tvořivě zvelebovat kvalitu života jednotlivce, ale i menších i větších celků. Naplno rozvinout kultivaci osobnosti podle osvědčených principů humanizmu a to u co největšího počtu jednotlivců. Pro psychologii pak to znamená odhalovat zákonitosti primární změny osobnosti prostřednictvím systémových regulátorů (51).
Východisko žádoucího zvratu k pozitivnímu vývoji lidstva vidí Kováč v měnění osobnosti co největšího počtu lidí. Jak? Podle systémových regulátorů známých a osvědčených vývojem humanismu neboť hodnotová orientace úzce souvisí téměř se vším lidským jednáním (32). Proto je třeba pomáhat optimálnímu vývinu osobnosti a zažívání pocitu naplnění smysluplnosti života a to v prvé řadě v primární skupině - rodině (34). Metanoia - radikální změna osobnosti - je podle autora generální strategií fungování psychologie jako moderní vědy." (210).
Jedním z nejproblematičtějších témat, kterého se přístup naznačený Damiánem Kováčem dotýká, je tak problematika centrálního tématu psychologie - osobnosti. Pozoruhodná je autorova definice osobnosti:"Osobnost člověka je jedinečná integrita dědičných a vrozených determinantů, environmentálních kulturně-duchovních vlivů, dotvářená samým sebou, vlastním sebeobrazem (self)." Zvláštní pozornost věnuje autor při tom právě sebeutváření." (234). Právem kritizuje hodnotu výlučně kvantitativních studií, časových průřezů a nedostatek globálních longitudinálních studií. Situaci přirovnává k rozdílu mezi černobílou fotografií a životopisným filmem daného člověka (217). Cestu vidí v hlubším poznávání přediva psychických regulátorů, které řídí jednání člověka.
Kováč se pozastavuje i nad otázkou: K čemu je psychologie? (203). Jeho odpověď uznává, že je vhodná k lepšímu poznávání sama sebe i druhých lidí nejen z egocentrických hledisek natož pak z hledisek pragmatických, ale altruistických: "Čím lepší budeme poznávat nejen sebe, ale i druhé lidí, tím lepší si budeme navzájem rozumět, tím lépe budeme moci s druhými lidmi komunikovat, tvořivě s nimi řešit konflikty i vytvářet nové hodnoty." (204).
Autor se domnívá, že by se psychologové měli hlouběji zamyslet nad současným kulturním dilematem lidstva: Cíl pragmatismu "mít" zde stojí oproti humanistickému (křesťanském) "být". Autor se přiklání jednoznačně k druhému cíli, když píše: "Psychologie jako věda o člověku má především přispívat kultuře "být". Naději při tom vidí v těch proudech psychologie, které se zabývají kvalitou života, pozitivní psychologií, otázkami smysluplnosti života. Nastiňuje nesmírně složitou otázku kvality života a hledá kriteria pro její měření. Uvádí vlastní pojetí kvality života, ale při tom neopomene zveřejnit definici WHO: "Kvalitou života rozumíme to, jak člověk vnímá své postavení v životě v kontextu kultury v níž žije a ve vztahu ke svým cílům, očekáváním, svému životnímu stylu a svým zájmům".
Komu je tato kniha určena? V prvé řadě všem psychologům - nejen studentům, zaměřeným na historii psychologie (i když těm toho má moc co říci). Specielně pak těm, kteří se zabývají osobností a hledají obecnější, přiměřenější, obsáhlejší a životnější pojetí osobnosti. Mnohé naznačí těm, kterým jde o kvalitu nejen osobnosti, ale i kvalitu života lidstva. Specielně je určena všem psychologům kteří stojí před otázkou možností navozování změn osobnosti (personality change) - atˇ jde o poradenské či psychoterapeutické zaměření těchto psychologů. Určena je však ještě širšímu nežli jen psychologickému fóru. Měli by se s ní seznámit ti, kterým jde o vertikálu problematiky vědy a otázku udržitelnosti života lidí na této zemi. Je možno se domnívat, že právě tato nejširší problematika je autorovy knihy nejvlastnější.
Celkově je třeba říci, že takovéto souborné práce, jako je zde recenzovaná kniha celoživotní bilance významného psychologa, bylo a je třeba jako soli, abychom se nedali ukolébat tím, jak se to vždycky dělalo i dělá, nesnažili se hodnotit obecný přínos psychologie pro danou situaci světa a neviděli výzvy a úkoly, které na další práci psychologů čekají. Kladně je třeba hodnotit i to, že autor se odvážil co nejširšího pohledu jednak na současnou situaci světa a jeho problémy, jednak na obecnou žhavou problematiku vědy. Postavil psychologii do samého středu věd o člověku, ukázal na psychiku jako na to, co řídí (reguluje) jednání lidí, rozpracoval pojetí psychických regulátorů, odvážil se formulovat centrální úkol psychologie jako metanoiu - změnu osobnosti - a vytýčil tak vizi, k níž bychom neměli být hluší a slepí. Díky za to.
Jaro Křivohlavý