Spiritualita a religioznost pacienta

Spiritualita a religioznost pacienta

               

Jaro Křivohlavý

 

Přicházíme-li do styku s pacientem a jde-li nám o to, abychom u něho respektovali nejen jeho tělesnou a psychickou, ale i duchovní stránku jeho osobnosti, klademe si tak otázku po jeho spiritualitě. V minulém článku jsme naznačili, že v ní se jedná o to, oč danému člověku jde, kam to má daný člověk v životě zaměřeno, co má pro něho nejvyšší hodnotu – obecně jaký je smysl jeho života (co dává smysluplnost jeho životu). Klademe-li si takovéto otázky, hovoříme o spiritualitě. Řekli jsme si, že tu má každý z nás – bez vyjímky.

 

Statistiky ukazují, že stále větší počet lidí se snaží orientovat v oblastech spirituality, hovoří o své spiritualitě, případně jí hledají – často v přerůzných zahraničních, zvláště pak jihoasijských zdrojích - nebo jí žijí. Hlubšího porozumění této dimenze je však stále zapotřebí.

 

Psychologie spirituality a religiosity ukazuje, že spiritualita a religiozita je ”antropologickou konstantou”. To znamená, že patří do genetického vybavení člověka. Každý z nás má tuto charakteristiku své osobnosti. V určité formě je definována jako hledání toho, co je v životě tím nejdůležitějším, nejhodnotnějším, nejpodstatnějším, nejposvátnějším, co je zakořeněno v samém nitru člověka a přesto to překračuje běžné hranice - obecněji: hledání toho, co je člověku tak cenné, že to je pro něho “posvátné”. Zaměření k tomuto cíli dává člověku smysl jeho života. Projevuje se to v v jeho životě nejen tím, že mu o to jde, ale až i tím, tím, že “pro to žije”. Diagnostikujeme to v pozadí jeho myšlenek, záměrů i činů.

 

V jaké formě se toto “směřování” života objevuje? Klasická odpověď by zněla: nacházíme to v religiozitě člověka. Psychologové nás zde ale hned zarazí a upozorní na to, že je třeba od sebe odlišovat lidi s tzv. vnitřněnou (intrisickou) a vnějškovou (extrinsickou) religiozitou a že náboženské zaměření člověka lépe a v plnější míře poznáváme u druhých lidí – i u sebe – u těch, u nichž jejich víra (důvěra v to, čemu věří) vychází z “hloubi jejich duše”.

 

V současné době se setkáváme s širší - “modernější” formou odpovědi. Ta hovoří nejen o klasických formách náboženství, ale i o tzv. implicitních (obecně a výslovně za náboženství často nepovažovaných) formách religiozity – tzv. kryptoreligiozních formách spirituality. Co se jimi rozumí?

 

Příkladem implicitní religiozity může být politické hnutí. Starší generace měla možnost vidět takovouto náboženskost Hitlerova pojetí nacionalismu. Miliony lidí žili náboženstvím nacismu a umírali za jeho ideály. Obdobně tomu bylo za komunismu. I tomu mnozí lidé věřili – jako klasické formě náboženství – žili tím a byli ochotni pro to něco udělat. Nejde však jen o náboženský charakter politických hnutí. Pro někoho se  nejvyšší hodnotou v životě mohou stát peníze – jak to vystihuje lidová charakteristika tohoto životního zaměření “hamty, hamty, hamty, ať mám víc, než tamty”. Pro jiného tímto životním cílem může být dosažení co nejvyššího společenského postavení (být “někým” druhými uctívaným), dosažení rekordu (být prvním v jakémkoliv slova smyslu), být v čele (čehokoliv) atp. V nejobecnějším pojetí jde o skrytou “náboženskost” či posvátnost toho, co daný člověk považuje za nejdůležitější v životě. Pro někoho to může být konsum (čehokoliv - od jídla přes rádoby moderní věci až o informace z internetu), pro jiného počítačová či jiná hazardní hra, pro dalšího “volný sex” či příroda (v ekologickém či romantickém pojetí) atp. Obecně cokoliv, co se pro člověka může stát tím nejdůležitějším v životě (v klasickém pojetí “bohem” či “modlou”), pro co stojí za to žít a bez čeho život nestojí za to.

 

Toto rozšířené, existenciální pojetí spirituality a religiozity nám dává možnost lépe chápat duchovní stránku soudobého člověka. Můžeme lépe porozumět, že pro někoho je jeho podnik jeho “bohem”, kterému je ochoten obětovat vše – včetně svého zdraví. Pro druhého tím může být jeho rodina nebo “láska” (zvláště v pojetí zamilovanosti), pro jiného jeho či její rodina (zvláště děti, pro které žije a je ochotna i život obětovat), politická strana, možnost získat “velké peníze” atp.

 

A jak to je s klasickou religiozitou? Upozornili jsme již na rozdíl mezi zvnitřněnou a vnějškovou formou náboženství, kde vnitřní formou víry se rozumí “víra z vlastního osobního svobodného rozhodnutí daného člověka, která ho cele zaujme, a co je zakořeněno v samém nitru člověka, a vnějškovou formou víry, tj. takovou religiozitu, kde to, co daného člověka k danému náboženství vede, nevychází z něho (z jeho vnitřního přesvědčení), ale např. z přání rodiny, ze vztahů k přátelům a známých, ze společenského kontextu atp. I zde je však třeba rozlišovat tzv. tradiční, etablované formy náboženství od forem jiných. Tradičními formami náboženství se u nás obvykle rozumí příslušnost ke katolické, evangelické, československé, baptistické, metodické atp. církvi, případně pronikání budhistického, muslimského, hinduistického, taoistického atp. náboženství do naší oblasti. Jinými, netradičními formami náboženství u nás se v současné době rozumí např. příslušnost k moonistické církvi, Svědkům Jehovovým, scioentologické církvi atp. (souhrnně o těchto  nových formách náboženství pojednává např. časopis Dingír).

 

Závěr

Setkáme-li se s pacientem, přicházíme do styku s celým člověkem – nejen s jeho tělem, případně ještě i s jeho psychikou. Jeho momentální zdravotní stav se netýká jen jeho těla, ale i jeho psychiky a jeho celoživotního zaměření. Jeho momentální stav může ohrožovat nejen jeho tělo, ale i to, oč mu jde. Příkladem může být podnikatel, který žije “jen pro podnik” a nemoc či pobyt v nemocnici chápe jako zásah nepřátelských sil do jeho vlastních snah (do toho, oč mu v životě v prvé řadě jde). Klasicky náboženského člověka může pobyt v nemocnici oddělovat od spoluvěřících a on či ona to mohou považovat za těžké. Na druhé straně spirituální a náboženské směřování daného pacienta mu může mu být pomocí ve zvládání zdravotních těžkostí, s nimiž pacient za námi přišel. Dokladů o pozitivním vlivu víry na zvládání zdravotních těžkostí pacientů existuje již dostatek. Zavřeme-li oči před těmito skutečnostmi, těžko si můžeme potom zodpovědět otázku, zda nám jde v péči o pacienta o celého člověka nebo jen o jeho část.

 

zveřejněno v časopise „Ošetřovatelství“

-.-