Kdy je člověk šťastný

Kdy je člověk šťastný?

   

 

----------

Co je to štěstí? Pro psychology  tato otázka zní velice konkrétně: co se v psychologických  studiích zjistilo o tom, kdy je člověk šťastný?  Není marné se na to podívat.

-------

 

Co si máme přát? Co bychom měli přát druhým lidem?

 

Jistě,  že štěstí – a hodně štěstí. Štěstí  přejeme novomanželům, kteří právě uzavřeli sňatek. Štěstí si přejeme k narozeninám i k Novému roku. Štěstí přejeme tomu, kdo odjíždí na dalekou cestu. Nejen štěstí, ale dokonce hodně štěstí.“Ti jsou šťastni“ řekneme s uznáním,když vidíme matku, která  s radostí zdvihá své dítě a to se na ní směje. „Ty jsou šťastné“ řekneme, když se díváme na děti, které si hrají nebo na rodinu, která s malými dětmi  jde na procházku.

 

Je možno říci, že se s psychologickými studiemi toho, co se rozumí štěstím,  v posledních dvou desetiletích doslova „roztrhl pytel“. Přesněji: psychologové začli systematičtěji studovat řadu jevů, které patří do stejné skupiny jako štěstí - např. radost, spokojenost, osobní pohodu (well-ness) atp. Protože se zjistilo, že tyto věci mají blízko i řadě jiných žádoucích jevů ve společnosti, začalo jim věnovat pozornost i zdravotnictví, ekonomika a v neposlední řadě i politologie. Nešlo tam však jen o to, co vede k tomu, že ten či onen člověk je šťastný, ale studie směřovaly i  ke zjištění toho, co působí na to, že ta či ona skupina lidí – ať malá nebo velká – je šťastnější nežli jiná skupina lidí. Dnes je možno se setkat s rozsáhlými studiemi srovnávající např. „míru  štěstí“ např. různých národů, států, tříd lidí, náboženských skupin atp.

 

Výchozím bodem psychologických studií štěstí je často nejjednodušší forma poznání, které říká „že to je příjemné (fajn) být šťastný“. V kultivovanější formě to může znít např. jako „co to znamená žít a prožít dobrý život“.  Převedeno do řeči filozofie to čteme  již u Aristotela. Ten hovoří o štěstí jako o touze po nejvyšší blaženosti (eudaimonía). Ta mu – a nejen jemu – byla nejvyšším dobrem a to jak osobním, tak politickým (ve formě charakteristiky státu, kde jsou lidé šťastni“). Nebyl by to Aristoteles, kdyby k tomuto cíli všeho snažení nepřipojil hned  řadu poznámek, aby nevznikl dojem, že jde jen o takové o blaho, které prožívá člověk, který se dobře nají a napije nebo ten, kdo je šťasten, že vyhrál ve Stazce. Tak se hned v antice objevuje důraz na mravní (etickou) dimenzí charakteru šťastného člověka a  zvláště pak na  jeho ctnosti (areté) – na to, oč člověku jde (a na hodnotu tohoto cíle).

 

Psychology při studiu štěstí zajímaly jiné otázky. Je možno je vyjádřit souhrnným výrazem: „co vede k tomu, že člověku je dobře“. Při tom se však nevyhnuli otázce definice štěstí. Jedna z nich např. říká, že tam, kde hovoříme o štěstí, tam nám jde o „hodnocení života z kognitivních a emocionálních hledisek“ (Diener et al., 2002). Zároveň museli odlišit to, co míní štěstím, od jiných blízkých pojmů – např. od spokojenosti  i životní spokojenosti, pocitu blaha - blaženosti, pohody, radosti, potěšení atp. V posledních dvou desetiletích se tak to, co nazýváme štěstím dostává v psychologické terminologii pod  pojem „osobní pohoda“ (well-being)  (Krebza, 2005). Počet psychologických studií věnovaných osobní pohodě stoupá v současné době logaritmickou řadou.

 

Co se zjistilo o tom, kdy je člověk šťastný? Zjistilo se mnohé. Řada poznatků  je blízká tomu, co psychologové znají z dřívějších –dnes možno již říci -  „klasických“studií. Příkladem může být (empirickými studiemi otvrzené) poznání, že lidé s  extrovertními rysy osobnosti jsou šťastnější nežli introverti. Toto „staronové“ poznání je však v současné době doplňováno. V současné době je formulováno úplněji jako „nejšťastnější je extrovert, který při tom není neurotikem“. Ani to ještě není úplné. Stále častěji se objevují doklady o tom, že ještě něco podstatného chybí a to hned na obou extrémech.  Ukazuje se, že pro pocit štěstí je důležité, aby u daného člověka byl přítomen biologicky daný dobrý adaptační základ – přeloženo do srozumitelštiny: aby se daný člověk dobře dovedl vyrovnávat se změnami s nimiž se životě setkává – bojovat s překážkami a zvládat obtíže. Při tom nejde jen o to, aby to uměl, ale i o to, aby tento základ byl pokud možno stabilní, neproměnný. Na druhém extrému této osobnostní dimenze se objevují též stále další poznatky. Jedním z nich je důraz na kognitivní sféru a zvláště pak na životní cíle, úkoly a plány, tj. je to co označujeme termínem “životní směřování, které dává člověku smysl života (Křivohlavý, 2006). Převedeno do jednodušší formy: pro pocit štěstí je podstatně důležité to, jak se daný člověk dívá na svět a na život – obecně i osobně. Těžko bychom mohli očekávat, že člověk, kterému o nic nejde, který nemá pro co žít a žije „planě“, je šťastným člověkem. V odborné terminologii to, že danému člověku o něco důležitého v životě jde a že se tomu plně oddává, vyjadřují psychologové slovem „flow“ – plynutí (přesněji: být něčím cele zaujat, být pro něco zapálen, nadšen, pro něco se angažovat). Ještě jednu věc zde psychologové zdůrazňují: to, že tento zájem o něco (to, pro co nám stojí za to žít) je intrinsický a ne extrinsický. Chce se tím říci, že šťastný je ten člověk, kterému o něco jde, pro co se on sám rozhodl, co vyplývá  z jeho vlastní osobní iniciativy – že si sám svobodně zvolil cíl, k němuž směřuje - v protikladu k tomu, komu byl určitý úkol „úředně svěřen, aby ho dělal“. O tomto aspektu osobního života se hovoří někdy jako o povolání na rozdíl od zaměstnání – a povoláním se rozumí doslova to, že se daný člověk cítí volán k tomu, aby to či ono dělal  - a tak má pro co žít.

 

Jak je tomu s obecnějšími charakteristikami lidí – s věkem, pohlavím, inteligencí atp.? Psychologické studie ukazují, že věk a pohlaví nemají moc zásadní vliv na pocit štěstí. Tak se stále častěji setkáváme se závěrem studií (ba dokonce i srovnávacích studií z různých států), které říkají, že to není ani věk, ani to, zda je někdo muž či žena, co by výrazněji ovlivnilo jeho či její pocit štěstí.  A jak jsou na tom lidé zdraví a nemocní? I když se na první pohled zdá, že zdravý člověk by měl být šťastnější nežli nemocný, přece jen závěry psychologických studií jsou poněkud složitější.  To, zda jsme nebo nejsme zdraví, to je možno měřit objektivně (např. podle lékařského dobrozdání) nebo subjektivně (podle toho, jak se daný člověk sám cítí). Ukazuje se, že pro objektivní údaje vztah mezi zdravím a pocitem štěstí je téměř nulový. Na druhé straně pravdou je, že subjektivní pocit zdraví (to, jak se cítím zdráv) ovlivňuje dosti výrazně i subjektivní pocit štěstí. A co vliv vzdělání? Jsou lidé s maturitou či doktorátem šťastnější nežli ti, kteří tohoto stupně vzdělání nedosáhli? I zde  výsledky psychologických studií ukazují, že tento vliv není příliš velký.

 

Jaký vliv na  zážitek a pocit štěstí mají životní podmínky, okolnosti a prostředí v němž daný člověk žije? Jaký vliv má to, že je mladý nebo starý, chudý nebo bohatý, to, že žije v diktatuře nebo demokracii, v Evropě nebo v Asii? Tam, kde se výsledky psychologických studií dostanou do rukou novinářů, tam můžeme číst příliš zobecněný závěr. Ten říká, že tyto vnější faktory nemají moc velký vliv na to, jak se člověk cítí šťasten Kus pravdy na tom je, má to však své ale: peníze  mají vliv na pocit štěstí jen do určité, avšak ne příliš velké výše – jen tak daleko, kde je jich třeba pro to, aby člověk relativně skromně přežil. Pravdou je, že situace, kdy dojde ke zvýšení „jmění či příjmu“ působí chvíli pozitivně na pocit štěstí, avšak tento vliv rychle vyprchá. Důležitější roli zde hraje poměr mezi tím, co člověk má, a tím, po čem touží. Přesahují-li finance  hranici bazální potřebnosti, potom podle řady studií obecně velký vliv na pocity štěstí nemají. Neplatí to však pro porovnávání mého a tvého majetku (disponovatelného kapitálu). Subjektivní srovnávání toho, co mám já a co máš ty dovede nadělat velkou paseku.

 

Soustavně byl studován i vliv řady dalších demografických proměnných na pocit štěstí – např. toho, zda je daný člověk vstoupil či nestoupil do manželství, zda má či nemá děti, případně kolik dětí má, zda je člověkem nábožensky věřícím či věří atheismu atp.  I když první studie ukazovaly, že  vdané ženy a ženatí muži jsou šťastnější nežli ti, kteří do manželství nevstoupili, přece jen se ukazuje, že tento vztah je daleko složitější. Ani u náboženství není možno říci jednoznačně, že lidé věřící jsou šťastnější nežli nevěřící – i když to první studie naznačovaly. I zde záleží na tom o jakou víru jde – zda jde o víru formální nebo tu, která je hluboce vnitřně zakořeněná, zda jde o víru zralou nebo nezralou atp.

---

To, zda je daný člověk šťastný nebo nešťastný, má vliv na kvalitu jeho života. Ta je nadřazeným pojmem pocitu či zážitku štěstí. Ve studiích kvality života se zjišťuje se nejen to, zda daný člověk je nebo není  šťastný, ale jak to vypadá s „celým člověkem“ – s jeho celým životem.V poslední době se dokonce již objevují studie, které ukazují formy a efektivitu výcviku, výchovy  a vedení lidí k tomu, aby jejich život byl kvalitnější – a to není „marné volání“.

                                                            -.-

---------------

 

Do rámečku k doplnění textu doporučené dvě tabulky:

 

Tabulka č. 1.

7 obecných charakteristik štěstí (podle J.H. Coe,1999).

 

1.  Pocity štěstí je možno odstupňovat podle jejich intenzity.

2.  Míra štěstí není stálá - v průběhu času se intenzita štěstí mění.

3.  Zážitek štěstí je spojen s pozitivními emocemi.

4.  V zážitku štěstí jsou hlubší tóny nežli v zážitku pohodlí, pobavení či potěšení.

5.  Člověk může být šťastný i když se momentálně necítí zrovna nejlépe.

6.  Zážitek štěstí se objevuje jednak jako určitý stav, jednak jako určitá aktivita

7.  Pocit štěstí není ani zcela nezávislý, ani zcela závislý na okolnostech v nichž se člověk  nachází.

------------

Tabulka č. 2. Co má vliv na to, zda jsme nebo nejsme šťastni:

(Přehled výsledků empirických psychologických studií)

 

1  Ukazuje se, že lidé s extrovertními rysy osobnosti jsou šťastnější nežli introverti.

 

2. Nejšťastnější je zřejmě extrovert, který při tom není neurotikem.

 

3. Šťastný je člověk, který se  dobře dovede vyrovnávat se změnami s nimiž se životě setkává – bojovat s překážkami a zvládat obtíže.

 

4. Šťastný je ten, jehož osobnostní charakteristika nezdolnosti je pokud  možno stabilní- neproměnná.

 

5. Pro pocit štěstí je podstatně důležité to, jak se daný člověk dívá na svět a na život.

 

6. Šťastný je ten, kdo je něčím cele zaujat (kdo má výraznou charakteristiku typu „flow“), kdo je pro něco zapálen a nadšen, kdo se pro něco hodnotného angažuje.

 

7. Šťasten je ten. u něhož zájem o něco (pro co stojí za to žít) je intrinsický a ne extrinsický.

(ten jemuž jde o to, pro co se on sám rozhodl, co vyplývá  z jeho vlastní osobní iniciativy)

 

Poznámka: Vztah dalších okolností – peněz, zdraví, věku, pohlaví, rodinného stavu, vzdělání, víry atp. k pocitu štěstí je podstatně složitější než aby se dal jednoznačně obecně vyjádřit.

-----------

 

Literatura:

Argyle,M. (2002). The Psychology of Happiness. Oxford, Oxford University Press.

 

Coe, J.H. (1999). Happiness. In David G.Benner and Peter C. Hill (Eds.). Baker Encyclopedia of Psychology, Baker Books, Grand Rapids. s. 540 – 542.

 

Diener, E., Lucas, R.E., Oishi, S. (2002). Subjective well-being. The Science of Happiness and Life Satisfaction. in  Snyder, C.R. , Lopez, S.J. (Eds.). Handbook of Positive Psychology.. Oxford University Press, Oxford (s. 63 – 73).

 

Huppert,F., Keverne,B., Baylis, N. (Eds.) (2006).The Science of Well-being. Oxford, Oxford University Press.

 

Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Academia, Praha.

 

Křivohlavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti života. Grada Publishing, Praha.

 

-.-

Vyšlo v časopise Psychologie dnes, 2007