Exit- životní bilance a smíření

Exit-  životní bilance a smíření

 

Jmenuji se Jaro Křivohlavý – jsem povoláním psycholog, přednášel jsem 30 let v ústavu pro doškolování lékařů (KLF)  a nyní učím na Fakultě sociálních studií. Přednáším tam  problematiku kvality života.

 

Kdybych to, co chci říci, řekl ne jednou větou, ale jediným slovem, tak by to slovo bylo řečeno latinsky, a všichni byste mu rozuměli – je to slovíčko exit.

 

Exit,  to je slovíčko, které jsem před chvílí marně hledal. Ráno jsem manželku odvezl do IKEMu a pak jsem honem utíkal sem. Přátelé, kdo jste byli v IKEMu, tak víte, jak se tam obtížně hledá slovíčko exit,  jak se odtamtud vůbec dostat ven. Děkuji za to, že se to podařilo.

 

Slovíčko exit je původem z latiny,  je to ze kořene exeo, exíre, exíví, exitus a exiturus – to znamená v jádru vyjít. Z8kladem je slovo  eo, ire a to znamená jít, pokračovat, dařit se. Exit v oblasti paliativní medicíny a nejen tam znamená, že pacient nebo pacientka odchází. Exitus znamená odchod z jeviště života.

 

 Kdybych to řekl se Shakespearem " Life is but hatches, catches, matches  and dispatches“. Život není nic jiného nežli: Hele narodí se nám děťátko a je krásné. Matches to znamená, že se dotyčný či dotyčná ožení nebo vdá a začne žít v rodině. Nakonec je to  dispatches a to znamená totéž, co exit. V dané souvislosti je to konkrétní.  Jasně se ví oč jde.

 

Když  my zde nyní mluvíme o exitu, mluvíme o něm asi tak, jako mluví fyzik o předmětu svého studia - dejme tomu o padajícím předmětu. Je to pro něj předmět - objekt.

 

Když o exitu  nemluvíme objektivně, ale subjektivně, tj. tak, jak  vypadá ne z vnějšku – jak se to jeví vnějšímu pohledu – ale jak to vypadá v pohledu „z duše“, pak zjišťujeme, že vše vypadá to jinak. Já jsem psycholog a tak je mi tento pohled z nitra blízký.

 

Já jsem se v životě třikrát dostal do situace, kdy jsem byl téměř na okraji bytí a nebytí.

Poprvé to bylo v roce 1942 v koncentračním táboře, kdy tam stříleli lidi, skoro bych řekl jako zajíce – prostě vyvolali z tábora lidi, postříleli je a každou chvilku se střílelo.

Já jsem nebyl v „Einzelzelle“ ale v „Dunkelzelle“. V té cele nebylo vůbec žádné okno, nic takového a když jsem viděl otevírat dveře této cely, viděl jsem jak otvírali tu nebo onu celu, vězni vycházeli ven. Pak jsem slyšel střílet.  Najednou mi přišlo na mysl: „Tak co Jardo, končí všechno, je to konec“  a bylo mi 17 let.

 

Poslední situace zatím byla v nemocnici.Odvezli mě tam. Měl jsem embolii. A lékař, který v jádru opravdu  výtečným lékařem, si ke mně sedl a začal mi vykládat: „Hele Járo“, povídá: „může se ti stát že my to nezvládneme“,  to se při emboliích stává. Když mě tam potom nechal o samotě, měl jsem příležitost zamyslet se nad tím, že možná, možná tento den bude pro mne vše končit.

 

Jsem vděčný za to že jsem obojí přežil. Jsem vděčný za tyto zkušenosti. Uvědomil, co to  znamená odcházet nebo zatím jen připravit se na cestu k odchodu.

 

A jak se na to připravit?

 

 

Kolega Max Kašparů to jednou  krásně vyjádřil, když nám na psychosomatickém kongresu položil otázku: Jmenujte tři věci, které musí znát kapitán zaoceánské lodi, aby mohl s ní vyplout? Postupně jsme  přišli na ty první dvě:

-         Musí vědět, jak se řídí loď; bez toho by to nešlo.

-         Musí vědět, jak zacházet s posádkou, a musí taky vědět, jak zacházet s těmi lidmi, které veze; bez toho by to také nešlo.

-         A to nej- a nejdůležitější přišlo nakonec: musí vědět, kam ta loď má  doplout.

 

Převedeno do naší situace, kdy hledáme, co dělat, abychom se na exit připravili: Je tedy  zapotřebí, abychom věděli, kam to máme v životě namířeno – jinak řečeno: jaká smysl jsme dali svému životu – a učit se  poznávat, že se loď  našeho života pomalu přibližuje k přístavu.

 

Máme zde ještě jedno cizí svíčko – vedle onoho exitu. Je to slovo „hospic“. Copak znamená hospic? Toto slovo má též latinský původ. v latině  hospes znamená host. Přesněji řečeno host, pohoštěný přítel. Latinsky hospitale znamená pečovati a hospicil je pohostinství, pohostinný dům. Je to dům pro cizince, kteří jsou tam přijímáni a chováme se k nim, jako by to byli přátelé. To slovíčko hospital není daleko od toho a znamená něco podobného (anglicky nemocnici).

 

Třetí slovíčko, které bych uvedl, abychom si lépe rozuměli je termín „paliativní péče“.

Copak to znamená paliativní?  Z řeckého pálin, znamená  obrat zpět.

Paliativní péče znamená obrat a zvrat. Když něco končí, dostáváme se do situace, kdy bilanci. Když se blížíme konci života, potom ať chceme nebo nechceme, děláme životní bilanci. Tak tomu je i tam, ke stojíme tváří v tvář exitu. Děláme láme životní audit nebo celoživotní bilanci – rozvahu. Ano. slovo bilance znamená rozvaha. Pochází z latinského balance, tedy rovnováha. V tomto slově slyšíme sloveso balare – kývati se  - jako ručička na váze. Tak, jak to bývalo u starých vah, např. u těch, které bývaly v lékárně. Ručička se tam kývala  doleva a  doprava.  Tak top je i  na konci života. Zvažujeme co v našem životě bylo dobrého, a co bylo zlého. Co jsem dostal a co jsem vydal. Jak jsem hospodařil s tím, co mi bylo svěřeno. I tak vypadají otázky na  konci života, které se klademe a na něž hledáme odpovědi..

Uvedl jsem zde i druhé slovo -  audit. Audit neznamená nic jiného nežli slyšení. Je odvozeno od latinského audíre; doslova to znamená  prohlížení účtů a zjišťováni toho, jak se věci mají. Řečeno jinak: Audience je něco podobného – vyslechnutí takovéhoto zhodnocení života z úst někoho jiného.

 

Oč tedy jde na konci života? Jde v podstatě o důstojné uzavření životního účtu, života.

Když řeknu důstojné uzavření účtu, života,  tak si vzpomínám na lidi, kteří takto svůj život končili.  Za třicet let v ústavu pro doškolování lékařů a v nemocnicích kolem nich jsem měl možnost doprovázet řadu lidí v poslední fázi jejich života. V  hospici jde nejen o péči o bezbolestné ukončení života. Holisticky viděno (v širším, celkovém  pohledu) jde tam o projevení respektu k celému člověku, tedy nejen k jeho tělu a tělesným funkcím, ale i o to umožnit člověku, který se blíží konci života, smysluplně uzavřít život. Život, který tomuto člověku byl dán, který se snažil dobře a moudře  prožít, a který teď se pomalu blíží ke konci.

 

 Na počátku tohoto setkání bylo řečeno jedno slovíčko, kterým bych rád končil. Bylo to slovo smíření. Smířit se s tím, že můj život končí. To je úkol, který čeká na každrého z nás – bez výjimky. Život každého z nás bude jednou končit a je dobré, pokud máte čas, se na to připravit a snažit se uspořádat podmínky odchodu tak, aby to byl důstojný odchod z důstojného života..

 

Na co je zapotřebí mít čas a s čím je třeba počítat, když se máme smířit? Na tři věci bych rád upozornil, přátelé. A sice, tam kde jsou to nejtěžší situace v životě, tam kde se dostáváme do ohrožení v životě důležitých hodnot. Jsou tři, tím budu končit.

 

 Ten první stupeň mezní situace v životě nastává, když realizace nejdůležitější  hodnoty, pro kterou daný člověk žije,  je krajně obtížná a člověk není s to nejvyšší hodnotu uskutečnit. Navážeme-li na výše uvedený obraz:  parník, který někam má namířeno, najednou narazí na překážku a je jasné, že do přístavu nedojede. Kdybych to řekl zcela konkrétně: Měl jsem takových případů v nemocnici bohatě. Jeden člověk, který se snažil založit podnik, a najednou zkrachoval v důsledku finanční chyby. Jemu bylo jasné, že tento podnik už dál nebude moci vést. Jiný příklad: týká se  milenců, kde on chce zabránit tomu, aby mu milenka neodešla. Představovali jsme si, že budeme mít spolu krásné manželství, založíme rodinu a najednou vstoupí do hry někdo cizí, nějaký jiný muž nebo jiná žena a není možné a za této situace manželství udržet. Co je možné za této situace dělat? Mobilizovat odvahu.

 

Stojí tu  před člověkem dvě možnosti: Buď se mi to podaří ty překážky prolomit a situaci zachránit a nebo se to nepodaří. Abych to řekl na příkladě: Stane se, že dva lidi se rozvedou a ten jeden upadá do deprese, a v té depresi jde o to pohovořit alespoň s ním a ukázat mu, že pravdou je to, že se ti nepodařilo to, co si měl před sebou . Ale chtěl jsi mít hezké manželství. Je-li tvým vyšším cílem prožít krásné manželství, potom můžeš zkusit to s jiným děvčetem, když to s tou, s níž jsi to původně zamýšlel, nejde. To je první stupeň.

 

Druhý stupeň je horší. Je to tehdy, když nastává ztráta realizace životně důležité hodnoty. Kdybych to řekl na příkladě, měli jsme mládence, který studoval na konzervatoři, a když měl před závěrečným absolventským koncertem, tak se mu stalo, že nastupoval do auta, držel se za sloupek a někdo zavřel dveře, a on tam měl všechny prsty. Přišel o ně, a bylo mu jasné, že nikdy na housle hrát nebude. Tam, kde jde  o  smíření, o to , pomoci mu v této jeho těžké situaci, potom  tam, kde není možno původní stav obnovit,  dá se dělat něco jiného. V tomto  případě se nám podařilo převést ho na jinou podobnou aktivitu. Když nemůže  hrát na housle, tak se může stát hudebníkem, který se soustřeďuje na teorii a přednáší třeba historii hudby. A on to  dodnes dělá.Vzpomínám si na na tanečnici. Jela domů k rodičům, představovali si, jak bude vystupovat na prknech, která znamenají svět a uklouzla jí noha když vstupovala z vlaku. Upadla pod vlak a bylo po všem.  Za této situace je třeba mobilizace naděje, aby nepropadl ten člověk beznaději a neskončil tak, jak kolik lidí končí.

 

Třetí a nejtěžší stupeň mezní situace a znamená znemožnění, zpochybnění možnosti dané nejvyšší hodnoty. Je tomu tak, když člověk se blíží  exitu, když všechny naděje, co měl,  najednou odchází.  Je to nejtěžší situace v životě. Co je zapotřebí za této situace? Čeho je třeba jako soli? Je to mobilizace moudrosti.

 

Jak to máme ale  dělat? Kdybych to řekl zcela konkrétně, dělat to máme tak, že budeme sami moudří a tu moudrost budeme sdílet s lidmi, kteří nám odcházejí..

 

Mně vloni vyšla v nakladatelství Grada Publishing knížka  nazvaná Psychologie smysluplnosti existence.  S mobilizací moudrosti souvisí velice úzce právě otázka smysluplnosti života, tj. hledání odpovědí na otázky typu:  proč vlastně žiji? mám pro co žít?  atp. Jde o pomoci lidem, kteří se zamýšlejí nad tím, jak to  vůbec bylo s jejich  životem, zda měl vůbec nějaký smysl. Tyhle otázky na konci života si klademe, a při tom exitu je zapotřebí, aby u toho, kdo si je klade, byl. někdo, kdo by s ním vedl zasvěcený dialog a tak mu byl pomocí.

 

Oč jde, tomu se  říká německy Begegnung – setkání člověka s druhým  člověkem, být mu vrbou, být mu pomoci. V této aktivitě  nám v řadě případů v hospicích pomáhají psychologové, kteří jsou na to připraveni.

 

 Řekl na začátku, že jsem se dostal situace, kdy jsem nevěděl zda  budu či  nebudu dále existovat. Co jsem dělal? Vzpomínám si na to velice zřetelně. Byl jsem až překvapen, že jsem  začal přemýšlet o tom, co mi v životě dobrého bylo dáno. Přátelé, já jsem byl překvapen, co vše jsem v životě dostal a můžu to považovat za dar. Zjišťoval jsem, že  život byl ohromný dar, že jsem dostal nepředstavitelné množství darů. Básník by řekl: mít tak oči k vidění, vidět to, co tolik lidí  nevidí a neuvidí. Toto zjištění mne velo k tomu, že jsem napsal malou knížečku o tom, jak se učit vděčnosti. Tato knížečka se jmenuje O vděčnosti s Jaro Křivohlavým a vydali ji letos Karmelitáni v Praze.  Pro psychology a lékaře mi pak vyšla v nakladatelství Grada Publishing v Praze kniha odborná, nazvaná Psychologie vděčnosti a nevděčnosti.

 

Poslední věc na kterou bych rád upozornil, je otázka odpuštění.

Dovést lidem odpustit. V kolika případech jsem se setkal s tím, že odcházející člověk nemůže umřít, protože se s někým rozkmotřil a nedá mu to. Pomoci lidem odpustit, když odcházejí. K tomu je můžeme vést. A k tomu právě hospic je, abychom tam takového kroky podnikali. Tam jde o konečné smíření.

 

Když jsem řekl slovo exit přátelé, tak jsem si uvědomil jeden osobní zážitek s ním. Když jsem přijel do San Franciska letadlem, bylo slovo „Exit“ tím jediným slovíčkem, kterému jsem tam rozuměl. To znamenalo, „Jardo tímto exitem vyjdeš z letiště  a je před tebou celá Kalifornie“ A ta Kalifornie tam nejen byla, ale byla krásná.

 Děkuji.

Předneseno na setkání zdravotníků středočeského kraje. 2007