Prof. Jaro Křivohlavý

Obavy a strach nebo kladné přijímání konečnosti vlastní existence? A s jakými osobnostními vlastnostmi se tyto postoje pojí? Na tyto otázky se snaží odpovědět psychologický výzkum.Průměrná délka života se prodlužuje, množství starých lidí ve společnosti stoupá. Mnozí začínají mít obavy: uživí ti, kteří pracují, ty, kteří mají v životě své již odpracováno? Na druhé straně ale lidé stále umírají. Nezměnitelnému faktu konečnosti života čelí každý z nás. Odcházíme všichni – někteří dříve, jiní později. Někdy si to uvědomujeme zřetelněji, jindy nám to zahalí každodenní starosti. Když nám v nedávné době odešli tři z výrazných psychologů – Zdeněk Matějček, Libor Míček a Vladimír Hrabal – byla to chvíle, kdy se otázky tohoto druhu prodraly do vědomí. A za této situace je na místě podívat se, co nám psychologické výzkumy říkají o tom, jak to vypadá v psychice pacientů ante finem (před koncem života).

Stalo se mi v Anglii, že za mnou přišla jedna paní s papírem v ruce a požádala mne, abych se podepsal. Když jsem se zeptal, oč jde, řekla: "Přece o to, že souhlasíte s euthanasii". Nepodepsal jsem. Za několik dní přišla za mnou jiná paní, zase s papírem, a podobně mne požádala, abych se podepsal. Na mou otázku, oč jde, jsem se dozvěděl, že jde o to, aby euthanasie nebyla povolena. Opět jsem nepodepsal. Proč?

O utrpení pokročile nemocných v akutní nemocnici z pohledu psychologa. V čele tématu stojí slovo „utrpení“. Co se jím rozumí? Obecně se utrpením rozumí trápení, strádání a obraz bídy. Jinak pak tělesné a duševní bolesti, které toto vše doprovází. Toto utrpení může být krátké nebo dlouhé, lehčí nebo těžké. Může být i žalostné a děsivé. V psychologické terminologii je utrpení často spojováno se stresovým stavem, přesněji s distresem – negativně vnímaným stresem.