O vděčnosti

Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou.Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!

Písně: 23 – 157 – k – 177 – 150 – 196 (r.188) Intr. Ž 118,14 a 29. 

Čtení: Mt 18, 23 – 35"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven.Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: 'Zaplať mi, co jsi dlužen!'Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!'On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.Tu ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?'A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. -Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru." Text kázání: Kolosenským 3, 15 “Buďte vděčni” ------------Časy se mění. Mění se i způsoby jak si lidé sdělují to, co považují za podstatně důležité. Dnes se vyžaduje, aby vše, co se má brát vážně, bylo vyjádřeno ve formě vědecky potvrzených hypotéz. Dříve tomu bylo jinak. Lidé si rozuměli, když k nim někdo promluvil řečí obraznou – řečí příběhu. Přišel a prostě a jednoduše začal vyprávět příběh. Například příběh o tom, jak jedna stará chudá vdova ztratila peníz. Někde se jí zakutálel a ona prosmejčila celý dům. A jak se radovala, že ho našla. Při tomto vyprávění nešlo ani tak o to, kde ta vdova bydlela, jak se jmenovala a kolik jí bylo let. Nešlo ani o přesné vyjádření hodnoty penízu, který se jí někam zakutálel. Šlo o to říci lidem nějakou pravdu. V daném případě ukázat na to, jak je v životě důležité hledat a nedat se odradit tím, že hned nenalézáme to, co hledáme. O to šlo. Kdo takový příběh vyprávěl, chtěl lidem pomoci lépe porozumět životu a tomu, co se v něm odehrává, s čím se setkáváme a čemu máme věnovat pozornost. Příběh, který jsme si četli u stolu Páně, je též takového druhu. I to je vyprávění události, která nám mám něco říci. Něco důležitého. Něco, co měl Pán Ježíš Kristus na srdci a domníval se, že by to jeho posluchači a dnes i čtenáři tohoto příběhu měli vědět. A my si to dnes čteme a rádi bychom tomu hlouběji porozuměli. Náš příběh je vzat ze života lidí, kteří rozuměli tomu, oč se v něm jedná. Věděli oč jde. V prvé části příběhu se popisuje scéna jako z dnešních novin. Někdo hospodařil na svěřeném úseku – dejme tomu jako nájemník na pronajatém statku. Hospodařil a prohospodařil vše, co se dalo. Tak dlouho maskoval to, že jde od desíti k pěti, až se na to přišlo. A ukázalo se, že toho, co prohospodařil bylo hodně. Ani zde nejde ani tak o to přesně zjistit kolik to bylo korun, co zpronevěřil a jaký by za to byl trest – kolik let by si měl odsedět v žaláři. Prostě šlo o hodně moc peněz. Jeho věřitel měl právo ho potrestat, ale – jak čteme – neudělal to. Odpustil mu to. Všechno. Celý dluh prostě škrtl. To byla první část tohoto vyprávění. Dovedeme si představit, že něco takového by si dnes přáli mnozí, kteří nemají čisté svědomí. Druhá část příběhu je jiného ducha. Vidíme toho hospodáře, kterému bylo vše odpuštěno, jak se setkává se svým poddaným. I ten na tom je zle – i když jeho dluh je nesrovnatelně menší. A jak se chová ten, kterému bylo tolik odpuštěno? Stručně řečeno jeho jednání je pravým opakem toho, co sám před chvílí zažil. Není divu, že si to, co právě viděli, lidé kolem něho nemohli dát dohromady. Řekli si asi: “Jaký to je nevděčník!”. A nenechali si to jen pro sebe. Řekli to i jeho nadřízenému. A ten zakročil. Konec příběhu je děsivý. Trochu nám připomíná to, co bylo řečeno na jiném místě: ”Bude tam pláč a skřípění zubů”. Tak dopadl ten, kdo neznal, co to je vděčnost. Vděčnost byla dříve tématem mnoha rozhovorů. Jeden z nejslavnějších moudrých mužů starého Říma – pan Cicero – kdysi napsal, že nevděčnost je to nejhorší, co člověk může udělat. Uváděl ji na prvním místě mezi nectnostmi – obdobně jako vděčnost samu uváděl na prvním místě mezi ctnostmi, tj. charakteristikami jednání dobrých a moudrých lidí . O vděčnosti se v bibli hovoří na mnoha místech. Jde při tom v prvé řadě o vděčnost Pánu Bohu. Desítky žalmů tuto vděčnost zdůrazňují. Židé si je často zpívali, aby si připomínali, že nemají zapomínat na to být Pánu Bohu vděčni. Za co? V prvé řadě za to, že vůbec existují, že prostě jsou a žijí. Že mají být vděčni za zdraví, za to, že mají co jíst a pít, za to, že mají či měli rodiče, kteří se o ně starali v době, kdy by sami bez rodičovské péče nepřežili. V bibli čteme na mnoha místech, že máme být vděčni za své učitele – v prvé řadě za ty, kteří nás uváděli do oblasti víry. Dnes bychom řekli, že máme být vděčni i za kazatele a faráře. Vděčni máme být i každému, kdo se k nám chová laskavě, kdo si pro nás udělá čas, kdo nás vyslechne, kdo nám poradí, kdo se na nás usměje i tomu, kdo nás pozdraví a nechová se k nám netečně.A to nehovoříme o tom, že máme být vděčni lidem, kteří nám z vlastní iniciativy něco dají, něco, co má pro nás nějakou cenu – i když ta cena nemusí mít zrovna hodnotu milionů korun. Proč máme být vděčni? Odpověď na tuto otázku krásně vyjadřovala píseň, kterou jsme za mlada zpívali “Sečti všechny dary, které Pán ti dal. Ta končí refrainem “…a v tvém srdci zazní píseň chval”. Jen to někdy zkusme! V klidu si sedněme a začněme si připomínat, co nám dobrého Pán Bůh v našem života již dal! Nedávno jsem navštívil jednoho profesora v Americe, který dal řadě lidí úkol tohoto druhu. Měli si každý večer vzít chvíli čas a napsat si, co ten den, který pomalu končil, prožili dobrého – co mohou považovat za “dar”. A co se ukázalo? Po třech nedělích se tito lidé začali měnit k lepšímu.Byli klidnější, radostnější a optimističtější. K druhým lidem se chovali laskavěji a uctivěji. Nejen to. Ukázalo se, že i druzí lidé se k nim chovali laskavěji a uctivěji. Když se naučili vidět to, co od druhých lidé dostávají “zadarmo” jako dar – i když šlo třeba jenom o pozdrav a úsměv – začali být i tvořivější nejen ve svém sdělování “darů” druhým lidem – ve svém laskavém jednání s druhými lidmi. Když se to praktikovalo v rodinách, i tam se měnil duch rodiny. Místo ducha nesvatého tam začal pronikat duch svatý. To jsou výsledky pokusů. Můžeme tomu věřit, ale nemusíme. Můžeme si to zkusit na vlastní kůži a zjišťovat, zda i u nás to bude tak fungovat. Když nás apoštol Pavel –stejně tak jako posluchače v Kolosách –vybízí “Buďte vděčni”, myslí to s námi dobře. Je dobré si ho vyslechnout. Lepší je ale podle jeho výzvy i jednat. Zkusit to – tak jako si zkusíme, zda třeba to nové koště lépe mete nežli to staré. Víra není záležitostí jen rozumu. Víra je v prvé řadě záležitostí vůle. Nejde jen o to vědět, co dělat a jak to dělat. Víra nás vede k tomu zkusit si to udělat podle toho, k čemu nás Pán Bůh vybízí. Jinak se nám z biblických pravd stanou dogmata a křesťanství něčím jako je politika. Budeme se hádat a Pán Bůh bude z nás smutný. Jako křesťané se modlíme ať více či méně často modlitbu “Otče náš”. Říkáme tam mimo jiné “buď vůle tvá”. Když ale tu Boží vůli sami plnit nechceme, jak se může dít? Jak může být plněna Boží vůle, když my ji nebereme vážně? A jak se pak může v našem životě i v našem světě může realizovat království Boží, když se modlíme “přijď království tvé”, ale nic pro to sami neuděláme? Ani prstem nehneme, hubujeme na ty druhé, ale nejsme s to projevit i tu sebemenší vděčnost Pánu Bohu a lidem kolem nás, tj. vzít to vážně s výzvou “buďte vděčni”Copak je to vlastně víra? Jeden z mých přátel to vyjádřil obrazně…situací provazolezce. Tak co? Budeme mít odvahu poslechnout výzvu - i tu výzvu k tomu, abychom byli vděčni Pánu Bohu i každému, s nimž se setkáme, když nás sebemenším darem obohatí - nebo zůstaneme jako nevděčníci na zemi a budeme o víře jen hovořit, přít se, hádat se a zlobit?Apoštolova výzva “Buďte vděčni!” zní i dnes do našich srdcí. Co s ní uděláme? ----------Poslání: Ž 31, 1-4 a 15 – 17 a 24 – 25Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost!Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu.Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: "Ty jsi můj Bůh,moje budoucnost je ve tvých rukou." Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě.Rozjasni tvář nad svým služebníkem, ve svém milosrdenství mě zachraň. Milujte Hospodina, všichni jeho zbožní, Hospodin své věrné opatruje, odplácí však plnou měrou těm, kteří si vedou zpupně.Buďte rozhodní a buďte udatného srdce, všichni, kdo čekáte na Hospodina! Požehnání: Ž 67, 1-3Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! -.-Klobouky září 2005