Orientace v moři informací

Řekne-li se „informace" je nám jasno, že jde o téma, které se dnes studuje na vysokých školách technického směru. Jde při tom o elektronickou formou zakódované, přenášené či zpracovávané informace.

Já nejsem odborník tohoto směru, ale psycholog. Vzdor tomu jsem se s problematikou informací dostal do styku hned na dvou úrovních. Jednak v psychologii, která postupuje při studiu metodami blízkými přírodním vědám a technice, jednak na úrovni spíše humanitní a sociální. O těchto dvou pohledech psychologie na práci s informacemi je zde několik poznámek.

Informační zatěžování

Na člověka je možno se dívat z různého pohledu. Z hlediska informací má člověk relativně vysokou schopnost rozlišovat zdroje informací. Příkladem může být rozlišovací schopnost očí, sluchu atp. Z hlediska přenosu informací je však člověk relativně velice omezený informační kanál. Jeho kapacita se pohybuje zhruba v rozmezí tzv. „magic number 7 plus minus 2" bitů za sekundu.

Nás v této souvislosti zajímalo, jak to vypadá s jeho dlouhodobou prací na hranici maximálního informačního výkonu. Jde o tzv. otázky práce s vnuceným či volným tempem (paced and unpaced work).

Sestrojili jsme přístroj, který umožňoval plynule zvyšovat vstupní tok informační tok v bitech za minutu. Vedli jsme pokusné osoby až k tomu, aby pracovaly „na hraně", tj. aby se po dlouhou dobu snažily podávat maximální informační výkon. Oč nám šlo? Chtěli jsme zjistit, jak takováto informační zátěž působí na psychický i fysický stav lidí.

Co se zjistilo? Tam, kde šlo o informační převod s vnuceným tempem, kde informační výkon roste se vzrůstajícím přílivem informací, které je třeba zpracovávat, tam výkon v určitých hranicích stoupal relativně přímočaře. Dosahoval svého maxima v bodě tzv. přenosové kapacity člověka . Od tohoto bodu při dalším růstu vstupního informačního toku se informační výkon dost radikálně snižoval. Nakonec člověk vypadával ze hry a při vnuceném tempu nebyl s to podávat žádný výkon.

Vezmeme-li v úvahu i druhý extrém - tzv. bdělostní (vigilační) situaci, kdy informací přicházejících v čase je velice málo (při sporadickém výskytu informací), je možno říci, že informační výkon vykazuje křivku tvaru obráceného U a ztráta informací U naopak křivku informací U.

Zaměřili jsme se i na sledování vlivu času na informační výkon. Ukázalo se, že tam, kde se vstupní informační tok pohybuje v rozmezí, kde při jeho systematickém zvyšování je vykazována minimální ztráta informací a informační výkon stále roste, tam je možno požadovaný informační výkon podávat poměrně delší dobu (sledováno v průběhu 2 hodin u dospělých osob). Tam, kde se vstupní informační tok pohybuje v hodnotách blízkých maximálnímu informačnímu toku, tam se výkon dospělých osob v průběhu času velice rychle zhoršuje a po několika minutách je možno pozorovat jeho dost výrazné zhoršení. Nejhorší je situace tam, kde se vyžaduje, aby se informační výkon delší dobu pohyboval těsně nad hranicí kapacity, případně ještě výše, kde tuto hranici výrazněji převyšuje. Tam jsme zaznamenávali i psychický kolaps pokusných osob.

Výsledky této série pokusů byly doplněny ještě zjišťováním toho, jak se člověk chová v situaci, kdy má naprostou svobodu stanovovat si svobodně tempo zpracovávání informací. Výsledkem těchto pokusů bylo zjištění, které naznačovalo, že z hlediska lidských schopností informačního výkonu dlouhodobý informační výkon na úrovni zhruba dvou třetin informační kapacity daného člověka je relativně nejvhodnější.

V praxi se to potom výsledky těchto laboratorních pokusů promítly do studiích zacházení s tzv.volnou informační kapacitou - např. řidičů aut. V průběhu řízení auta v silniční síti je možno zjišťovat úseky, kde požadavky situace plně nevyžadují celou informační kapacitu řidiče. Na druhé straně jsou však chvíle či situace, kdy množství informací, které řidič musí zpracovat, aby bezpečně zvládl situaci, jsou vyšší nežli je jeho kapacita. Zajímalo nás, jak se různí řidiči vyrovnávají s těmito podmínkami. Pokusnými osobami v těchto pokusech v reálné dopravní síti v Praze byli řidiči na jedné straně s velice dobrou charakteristikou bezpečného řízení auta, na druhé straně naopak ti, kteří podle stávající dokumentace měli již několik nehod. Ukázalo se, že existují výrazné rozdíly mezi těmito dvěma skupinami řidičů právě v tom, jak zacházejí s volnou informační kapacitou. Nepozná se to však při projíždění úseků, kde vstupní informační tok je relativně nízký. V informační exponované situaci dovedou dobří řidiči nejen včas přibrzdit, ale i zcela přestanou naslouchat všem jiným, nežli dopravním informacím. U řidičů, kteří měli více nehod tomu tak není. Není třeba dodávat, že množství informací, které řidič musí zpracovat, má-li bezpečně vůz dovést k cíli, má nenáhodný vztah k rizikovým místům dopravní sítě. I to se nám podařilo prokázat.

Přístup humanitní psychologie

Úvodem je možno citovat otázku Maxe Kašparů: "Co potřebuje vědět kapitán zaoceánského parníku?" Odpověď zní, že musí něco vědět o parníku, kterému velí. Musí umět jednat s lidmi, kteří jsou mu podřízeni a které veze. A za třetí: musí vědět kam má dojet. Bez znalosti cíle by mu vše ostatní nebylo pro cestu přes oceán nic platné. Jízda oceánem by se podobala trajektorii Brownova pohybu -bezcílnému bloudění odnikud nikam.

Humanitní psychologie a zvláště pak tzv. psychologie účelného jednání (purposive psychology) klade prvořadý důraz na cílesměrnost a účelovost lidského uvažování a jednání (1,3). Kde se s ním setkáváme? Příkladem může být práce horolezce ve stěně. Ten má jasně stanovený cíl. Obvykle je jím nejvyšší bod stěny. Tam má zaměřeno. Vše je podřízeno tomuto cíli. Vše, co horolezec dělá, k němu směřuje. Ve chvíli, kdy hledá nosný další chyt či stup ve stěně (při zachovávání pravidla tří pevných bodů) mu mohou být všechny jiné informace ukradeny. Ztrácejí pro něho cenu - jak dokládají šetření zjišťující to, co si při výstupu např. dva horolezci navázaní spolu na laně, při výstupu spolu říkají. Toto zaměření k cíli určuje i hodnotu sdělovaných informací. U výše uvedených horolezců např. informace, které horolezci naznačují, že by se někde v rámci svého dosahu mohl pravou rukou něčeho pevného chytit, mají prvořadou důležitost.

Příkladů, které ukazují důležitost přesného definování cíle při hledání a hodnocení informací, je bohatě. Je možno si představit rozdíl mezi hledáním na internetu člověka, který neví, co vlastně chce, a toho, který má přesně definováno, co chce. Je to možno demonstrovat např. hledáním knih na adrese relativně nejobsažnějšího internetového knihovnického seznamu http://www.amazon.com/. Čím přesněji si stanovíme oč nám jde, tím zřetelněji od sebe odlišíme informace o věcech podstatných od nepodstatných. Podle Jana Amose Komenského je právě toto tím nejtěžším z věcí těžkých.

Výše uvedená zásada dominantní role přesného určení cíle pro redukci zpracovávaných informací platí jak se zdá jak pro cíle imanentní, tak pro cíle transcendentní. Pro automechanika, který hledá příčinu špatného chodu motoru při jeho opravě, nemají v dané chvíli mnohé informace, které se jeho hledání netýkají naprosto žádnou cenu. Nepotřebuje je a nehledá je. I když se mu nabízejí, odmítá je. Proč? Potřebuje celou svou kapacitu k tomu, aby nacházel ty informace, které jsou pro jeho zaměření relevantní. Tato situace není tak zcela nepodobná té, s níž se setkáváme např. při písemných maturitních zkouškách např. z matematiky. Pro studenta, který řeší zadaný úkol, jsou v dané chvíli zcela nehodnotné informace o tom, co se učil např. z češtiny atp. Je zcela soustředěn na cíl, který je jasně definován. To rozhoduje o tom, které informace v danou chvíli jsou podstatné a které jsou nepodstatné.

Jak tomu je však tam, kde se cíl hroutí? Může tomu být tak tam, kde je ohrožena realizace cílové hodnoty - kde se zdá, že cíl uniká pod rukama. Může tomu být tak tam, kde dochází k naprosté ztrátě realizace hodnoty, kde původní stav zaměření (dosažení cíle) není možno obnovit. Je tomu tak i tam, kde dochází k zpochybnění hodnoty cíle - jak tomu je např. u bilančních sebevrahů. Tam se tito lidé doslova topí v moři informací a upadají do deprese při zjišťování jejich nerelevantnosti.Tyto otázky nás zaměstnávají např. v souvislosti poznáváním toho, co se děje v duši lidí v životních krizích a tam, kde člověk stojí ante finem. Řešení těchto otázek je kriticky důležité tam, kde se snažíme lidem pomoci v jejich bezradnosti - ať tyto otázky řeší ti, kteří se zabývají psychoterapií přerůzného druhu nebo ti, kterým jde o praxi pastorální péče (2,3).

Co to znamená pro náš život?

V moři informací je možno se utopit - stejně jako v kterémkoliv jiném moři. Je možno se naučit v něm nejen plavat, ale i po něm se pohybovat - jako se po moři pohybuje loď - a nejen neutonout, ale i doplout k cíli. Podmínkou pro to však je vědět kam chceme doplout.

Literatura

(1) Křivohlavý, J. Mít pro co žít..Návrat domů, Praha. 1994.

(2) Křivohlavý, J. Pastorální péče. Vydal Evangelikální teologický seminář v Praze, 2000.

(3) Křivohlavý, J. Psychologie smysluplnosti existence. Grada Publishing, Praha, 2006.

Zveřejěno v Křesťanské revui, č. 6, 2006

-.-