Přednáška o výchově

Přednáška o výchově

(Doslovný záznam přednesu)

 

Jaro Křivohlavý

 

Vážení milí přátelé, bratři a sestry,

dovolte mi abych na zahájení přečetl z Proroka Izajáše

Ze 40 Izajáš 40 závěr od 28 až 31

Jsou to slova, která mám moc rád z kralického překladu.

"Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají,Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají." 

Ano, to je úvod tématu "Rodina".

Je to téma velice vážné.

Přednášku  rozdělím do tří částí.

První část se bude týkat falešných představ o výchově.

Já jsem se k tomu rozhodl, protože docházím k závěru, že to co jest zcela nepravdivé, to často přehlídneme.

To co je správné, to si někdy ani neuvědomíme, ale to nejhorší je, když je na něčem trošku pravdy a trošku nepravdy.  Takže začínáme přehledem desatero falešných představ o výchově.

 

První falešná představa se nám vloudí tím, že použijeme vazby „výchova a vzdělávání“.

Mluvíme všude o výchově a vzdělávání jedním dechem, aniž bychom si uvědomili, jak vlastně tu „výchovu“ přeskočíme a mluvíme jenom o vzdělávání. Prakticky ve škole se to projevuje tím,  že mluvíme jenom o vzdělání a jde nám jenom o vzdělání. Prakticky je ve škole důležité, aby děti věděly, které je hlavní město Ruanda Urundy, aby věděly jaký je integrál ten či onen, aby znaly, znaly, znaly. Znát, vědět, mít znalosti a přitom se zapomene, na to, že úkolem výchovy je ne mít znalosti, ale "být".

Býti člověkem. Rozdíl mezi býti člověkem a znáti, je obrovský.

Rozdíl mezi být člověkem a  na druhé straně znát to či ono.

To je to prvé - uvědomit si, že ve výchově jde o to „být člověkem“.

A člověkem může být i ten, kdo nemá hromádky titulů před jménem a za jménem.

 

To druhé: když řekneme výchova tak se nám to velice snadno sveze a myslíme na výchovu dětí. Jen dětí. No samozřejmě, děti musíme vychovávat, jenže výchova není záležitost jenom dětí. Ať chceme nebo nechceme, to prvé, oč nám má ve výchově jde a má jít je sebevýchova.

Podstatou křesťanské výchovy je vychovávat sebe před dětmi.

Každý z nás to potřebuje

 

Třetí  falešná představa: když mluvíme o výchově, tak se nám to snadno dostane do vyjetých  kolejí, že vychovatel něco dělá. Maminka vychovává. A co ten, kde je vychovávaný? No, ten poslouchá.

Rád bych řekl úvodem, že to je to falešná představa, protože výchova znamená aktivitu, aktivitu na straně toho, kdo je vychovávaný. Výchova k aktivitě - to je to hlavní.

„Já chci“ znamená - udělám něco z vlastní vůle. „ Já chci“ -  to ode mě znamená, že si spoustu věcí odřeknu. Když se rozhodnu „že se chci něco naučit“, třeba hrát na housle, tak si musím spoustu jiných věcí odříct. A to je výchova k tomu, abych si dovedl něco odříct.

To je ta výchova k aktivitě, chcete-li sebevýchova.

 

Za čtvrté. Je možné se domnívat, že když se vytvoří optimální podmínky pro výchovu, tak že vlastně uděláme všecko. Je to falešná představa.

Můžeme vytvořit optimální podmínky a výsledek je přesto žalostný. A co se ukazuje?

Že při zvládání nejtěžších životních situací nejhůře jsou  na tom ti lidé, kteří měli takříkajíc na růžích ustláno.

Ti lidé, kteří neměli žádné těžkosti, lidé, kteří se nepotřebovali v životě naučit vzepřít se a něco dělat,  ti jsou na tom mimořádně zle. Když přijde třeba těžká nemoc, nebo když se dostanou do těžkost Já jsem měl k tomu jaksi výbornou školu. Když mi bylo sedmnáct let, tak mě zavřeli do koncentráku a během tří neděl jsem viděl, kolik mých spolužáků zemřelo. Nebyli zvyklí na těžkosti.

Tedy je dobré vytvářet pro výchovu určité podmínky, ale není dobré udělat všechno pro to, aby sami děti nemusely nic dělat… Musí něco zůstat taky na toho, kdo se učí, koho vychováváme, aby něco mohl dělat.

 

Za páté . Mluvíme li o výchově, jsme ve velikém pokušení domnívat se, že vychovávat znamená přesvědčovat, mluvit, říkat, nebo chcete-li kázat.

Rád bych velice řekl: pozor, daleko správnější pojetí je, že ve výchově to hlavní jest - sám se chovat tak, jak chci, aby ten druhý se choval.

Tedy být druhému vzorem. Hlavní je čin. Já jsem si všiml, kolikrát v bibli je vazba, která je pro to učení základem. Matouš  5, 19 - kdož by činil a učil.  Činil a učil.

Ne učil a činil. 

 

Šestá  falešná představa: Kolik lidí si povzdychne: Kdybych tak znal tu správnou pedagogickou metodu jak na to. To by se nám to vychovávalo.

Je to falešná představa, protože každý z nás je jiný. Je zapotřebí individuálního přístupu

k lidem. Máte tři děti v rodině a jste úplně překvapeni, jestli jsou opravdu všecky z jednoho hnízda. Každé je jiné.

Když jdete stejným způsobem na jednoho jako na druhého, tak najednou vidíte, že ono to není ono. Každý z nás je individuum – neopakovatelný jedinec. Každý z nás potřebuje zvláštní přístup. Takže neexistuje jedna jediná kouzelná metoda, kterou by se všecko dalo vyřešit.

Ke každému je zapotřebí přistupovat tak, že zjistíme „ Co jsi vlastně ty za člověka?“

U svého manžela, u svých dětí musíme nejdříve naslouchat, dívat se, zjišťovat: Copak ty jsi za člověka, co na tebe platí? Jak se na tebe musí jít aby… abys to slyšel, abys tohle dělal.

To co se někde osvědčilo, to může být jinde nebezpečné.

 

Sedmá falešná představa říká, že někdo to prostě v sobě má a vychovávat se dá a někdo se prostě vychovávat nedá. Jinými slovy:

Když dostanete někoho, koho máte vychovávat a on se dá dobře vychovávat, no tak to jde lehce. Ale když dostanete někoho, kdo se vychovávat nedá, tak se s tím se nedá hnout.

Je to falešná představa. Hnout se dá s každým, jenom je potřeba jít na to z jiné strany.

Příklad z oboru psychoterapie. Nedělal jsem to já, dělal to kolega.  Dostal pacientku, která byla nepředstavitelně nervózní, ale ta nervozita měla zvláštní charakter. Nemohla se dostat z postele. Spala jak dlouho to šlo, manželovi nachystala jídlo, vyprovodila ho. A hned si zase zalezla do postele, protože ona se bála jít ven. Večer, když manžel přišel, zase mu něco ukuchtila a zase musela honem do postele. Chodila po doktorech, nikdo jí nepomohl, až ji dostal můj kolega. Ten to vzal úplně jinak. On jí povídá: není pravda, že vy moc spíte, vy málo spíte. Někteří  lidé se potřebují hodně vyspat. Vy ráno k manželovi vstáváte. To nesmíte. Vy musíte zůstat v posteli. A večer? Ať vás nenapadne vstávat, když on přijde, vy musíte v  posteli zůstat.  A když se mu to podařilo, tak mu z té postele utekla.

Na každého je zapotřebí jít jinak

Rád bych ještě řekl, že ti lidé, se kterými se nic nedá dělat,  když se podíváte na jejich život s odstupem, ukáže se, že to jsou právě ti lidi, kteří v životě něco dokázali.

Matematik Gauss - dodneška známe Gaussovu křivku - chodil do první třídy a paní učitelka

aby měla klid jim dala takový úkol: Děti. Budete sečítat 1+2 1+3 1+4.  Načež malý Gaus zlobil. Byl potrestán, ale povídá: „ Já už jsem to spočítal.“  „Nepovídej, to ještě nemůžeš mít.“„Já to mám, já jsem si řek proč bych to počítal takhle hloupě, já sem si řekl 1 + 99 je 1002+98 je taky sto. Když to takhle sečtete, dostanete 5000 a je to“ Šel na to jinak nežli byla paní učitelka zvyklá. To ji rozčílilo. Takové jsou někdy ty těžko vychovatelný děti. Někdy. 

Za osmé se dostáváme se na půdu nám velice blízkou. Můžete se setkat s názorem, že ve výchově není třeba duchovního vedení.

Že ve výchově se obejdeme bez pána Ježíše Krista. Domnívám se že to je představa falešná.

Ty trendy výchovy, které jdou tímto směrem, ty říkají: ano, vychováváme tak, že prodlužujeme to, co tu již bylo.

Dejme tomu: lidi se učili psát,  tak se budou učit ještě lépe psát až po tom budou umět psát nejlépe. Tak bychom mohli pokračovat ve všem. Takže výchova je jenom prodloužení těch trendů, které tady v historii byly.

Proti této představě stojí jiná, která říká, že člověka vychováváme k určitému vzoru. Pán Ježíš Kristus je nám cílem. Tedy býti jako On, nebo směřovat svým životem  k tomuto vzoru. To je jiné pojetí výchovy, směřovati k pánu Ježíši Kristu.

Projevuje se to například v oblasti odpovědi na otázku: Co je člově?. Někdo říká, že to je jiná větev vývoje opice, někdo říká že medvěda….

Bible nám říká, že Bůh stvořil člověka, aby byl k obrazu Božímu, k obrazu Božímu se nesl.

O to jde. Člověku je dán cíl k němuž se má přibližovat a jimž se má řídit.

Já se domnívám, že opravdová výchova nutně potřebuje vědět, ke kterému cíli mám namířeno. a teprve tehdy, když vím, ke kterému cíli mám namířeno, k čemu, k jakému obrazu se mám nést, teprve potom  je to opravdová výchova.

 

Devátá  představa - je možné se domnívat, že křesťanská výchova je záležitost duchovní

non plus ultra, že křesťanská výchova je záležitost zcela jen duchovní.

Když se podíváme do Bible do Knihy Přísloví. do 31. kapitoly - je to oddíl, který mám rád velice rád - je tam oddíl, který mluví o ženě. O ženě, která je nad perly…

Je tam nějaké slovíčko o výchově?  Co myslíte? Tam se mluví o tolika různých věcech a tolika krásných a správných věcech. Je to až ku podivu. Obraz té vzácné ženy je tam pestrý -  co všecko dělá. Stará se o tohle o tohle  o tohle - a  o výchově tam najednou není jedno jediné slovo. Žena statečná – srdce jejího muže na ni spoléhá… dobře činí jemu, koberce dělá, plátno, ale nenajdete tam slovíčko o tom, že by vychovávala.

A vzdor tomu je to v Bibli a je to pro nás příklad. Proč? 

Protože ty věci, které dělá,  velice úzce souvisejí s tím, co vychováváme. To znamená, že s tím kobercem, který tká, její víra velice úzce souvisí.

A já se domnívám, že tyto věci každodenní patří do sféry víry. A že  duchovní výchova nesmí opomíjet ty věci velice konkrétní.

 

Za desáté. Falešná představa je domnívat se, že když jsem ukončil školní docházku tak jsem vychován. Člověk se vychovává do posledního dechu.

Do posledního dechu jde o to, co sám se sebou udělám, jak va\chovávám sám sebe-.

Teď jsme se dostali k tomu, co to je vlastně výchova.

 My používáme v češtině termínu výchova -  chovati se. Když se podíváte do latiny, tam najdete educatio a tam už se to dá dobře sledovat. Co to je educatio? Duco, Ducere je vésti a educo je vyvésti. Výchova podle těch latiníků je vyvádět. Ptáme se samozřejmě odkud a kam.Naši sousedé říkají Erziehung - to znamená táhnout a erziehen znamená vytáhnout. A zase se ptáme odkud a kam.

A já jsem si odpovědi na tuto otázku dal do dvou škatulek.

 K čemu tedy je vytahujeme a kam je táhneme?

Ta první odpověď je velice jednoznačná - děti v prvé řadě i sebe musíme vychovávat k samostatné existenci. Abychom byli schopni samostatné existence . Života schopni. To není tak samozřejmé. Ty malé děti  jsou tak málo schopné samostatného života, že kdyby nebylo dospělých, tak by nežily.

A my je máme je vytáhnout k tomu, aby byly schopné života.

Dále je vychováváme k tomu, aby měly svoji vůli. Aby věděly, co chtějí a aby se uměli rozhodnout.

V životě budou mít tisíce situací, kdy se budou muset rozhodnout. Měli bychom je vychovat právě pro tu samostatnou existenci k tomu, aby se samostatně dovedly rozhodovat. Ze začátku koukají na maminku: co ty uděláš,  ale až se dostanou do života, aby se dokázaly rozhodnout samy, aby nesly odpovědnost.

Výchova k té samostatnosti a výchova vůle znamenají skutečně rozhodovat se samostatně,

A samozřejmě to znamená, aby věděly, co mají chtít.

Budu-li se rozhodovat, pak je zapotřebí, abych si dovedl uvědomit, že to rozhodování vždycky znamená zvážit jedno proti druhému. Půjdu doleva nebo doprava. To znamená, že to navzájem porovnávám.

 

Křesťanská výchova znamená, abychom to rozhodování viděli Božíma  očima – v Božím světle. Proto je tak důležité nejen všechno dětem zamést a udělat za ně, ale je nechat rozhodovat, aby se naučily do života samostatně rozhodovat a aby věděly, co je správné co, dělat mám a co dělat nemám. Jenže tady ta výchova k samostatné existenci znamená daleko

Víc. Znamená mimo jiné zrání osobnosti. Nejen proto, abys byl samostatným člověkem,

ale z abys  byl zralým člověkem

 

Kdepak se dneska setkáte s tím, co to vlastně znamená být zralým člověkem?

S nezralými lidmi se setkáváme velice často. Lidé nezralých osobností…  A do života je potřeba zralých osobností.  Je to možno ukázat na  mnoha různých věcech, co to je zralá osobnost. V té první fázi je pro dítě jaksi autoritou tatínek a maminka a této autoritě na 100 procent věří, klaní se jí a uctívají ji. Pomaloučku to jde dál a najednou vidíte, že to dítě se začíná osamostatňovat a autoritou je  „co já si řeknu.“ To je autorita. Za chvilku přijde to, co my kluci, kteří spolu mluvíme, co my uznáváme - to je autorita. A pak přijde doba, kdy vám řeknou - všecky autority jsou na nic. A teprve potom se dostává do toho stádia, kdy najednou

vidí, ano autorita má určité oprávnění, ale nemá vždycky pravdu, ale přesto ji beru.

 

Tím jsem chtěl naznačit, že jde-li nám o výchovu, mělo by nám jít také o zralou osobnost.

Jde-li nám o výchovu k samostatné existenci člověka, je to také výchova k nezdolnosti. Co znamená  nezdolnost. To znamená: když se dostaneš do těžkých situací, tak tu situaci zvládat.

Když se dostane do situace mládenec, že  se mu nějaké děvče zalíbí, tak je to v pořádku, že se zamiluje. Ale když se do té situace dostane člověk, který má tři děti… Když se zamiluje do nějaké jiné ženy.

Pak je zapotřebí té nezdolnosti, aby se vzepřel ďáblu a vyhrál nad ním, aby od něj utekl. Aby dovedl říct: a dost,  tohle dělat nebudu. To je ta nezdolnost. Zvládat životní  problémy a těžkosti. K tomu vychovávat děti.

 

A ta druhá oblast, o které budeme hovořit, je vychovávat děti tak, aby byly schopny žít mezi lidmi, aby byly schopny sociální existence.

Otázka je, co je těžší. Každé dítě, když se narodí, tak je do značné míry ono středem světa. Já,já, já… teď to křičí já mám hlad, dejte mi jíst. Já, já, já  jsem tady a všichni vy jste tady k tomu abyste byli kolem mě.

Někdy se setkáte s člověkem dospělým, a žasnete, jak je to podobné, že?

Je mu čtyřicet a říká: kde mám košili, kde mám ponožky? Ta otázka sociální zralosti znamená v prvé řadě, aby se dostal ze zajetí egocentrismu. To je cizí slovo - ego je já a centr znamená střed. Já jsem středem světa. Já vím, jak je to těžký. Vyrůstá to ze začátku a - Já jsem středem světa. Já se dívám jenom na to, co mi to přinese, bude to pro mě dobrý?

Ale má-li žít s druhými lidmi, pak nutně musí uznat, že ten druhý je tu taky.

To není lehké. Mezi chlapci to obvykle vypadá tak, že se poperou, aby si ukázali, kdo je silnější. Já nevím, jak to dělají děvčátka, ale to měřit se kdo z koho, kdo je hezčí, to je tam vždycky. Ale výchova znamená jít kousek dál ještě za tohle. Ne ty, který jsi mi konkurencí

A kdo z koho. Výchova znamená naučit se s tím druhým vycházet v dobrém. Kdybych vzal příklad z hudby, tak orchestr,  když hraje, sehrát  se s tím druhým. To je těžké. Sehrát se s tím druhým, to znamená že budeme oba dva hrát totéž, abychom harmonicky byli stejně, aby jeden nehrál c dur a druhý e dur, abychom byli rytmicky stejně. A teď bych mohl pokračovat… Dá to hodně práce sehrát se s tím druhým. To znamená v první řadě poslouchat a dívat se. Aby mohlo dojít k něčemu, čemu se říká spolupráce neboli kooperace. I vy to poznáváte v manželství. Tam taky se museli neustále se učit spolu vycházet v dobrém. Ne kdo z koho, to je velice nezralé, ale jak to udělat, aby to  u nás doma hrálo.  Nestačí jenom naučit se souhře, je taky zapotřebí vědět, co hrát. To je otázka morálního zrání člověka. Je to otázka do jaké míry já v tobě ctím člověka. Otázka úcty jednoho člověka ke druhému.

To je otázka morální.

 

Třetí kapitola, to je otázka ryze křesťanská. Co tedy znamená křesťanská výchova?

Jaký je cíl křesťanské výchovy? Můžete a nemusíte s tím souhlasit, ale já jsem si poznamenal,

že cílem křesťanské výchovy dětí je v prvé řadě přivést děti k setkání s Ježíšem Kristem. K osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. A zároveň ta cesta, která vede kudy? Vést děti k víře.

A v prvé ředě sami sebe vychovávat před dětmi. Přátelé, není těžší úkol, než právě tenhleten.

Je jednoduché vychovávat děti, ale vychovávat sami sebe je nepředstavitelně těžké. Proč?

V prvé řadě protože děti neposlouchají to, co my jim říkáme, mají dvě uši a jedním to jde tam a druhým ven. Ale děti mají soustředěné oči v prvé řadě na to, co děláme a jak se chováme a vidí všecko. Nejenže to vidí, ale napodobují všecko. A napodobují to jednání, se kterým se setkávají. A oč jde tady: Žít  jako věrohodní svědkové svého Pána. Tak aby děti mohly okoukat na nás právě to, co je nejdůležitější. A proto je tak důležité, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy. Naše zápasy o pochopení víry. A když tohle s námi děti budou prožívat, tak je naděje, že otevřou oči.  Jde o to, aby děti viděly, že rodiče nevidí jenom ty těžkosti v různé formě, ale že tatínek a maminka také vidí, že Bůh je kolem nás.

 

Konkrétní případ. S desetiletým Jendou jsme jezdívali na kole o prázdninách a přitom se ohromně dá povídat. A když jsme šli do kopce, tak jsem zdvihnul kámen a pustil jsem ho na zem a povídám: „Ten kámen si přitáhne země. Ta zemská přitažlivost o něm ví.“ „ No jo.“

A když jsme se zastavili na další zastávce, tak jsem zase vzal kámen, pustil ho z ruky a říkám: „To je zajímavý viď, i tady ta zemská přitažlivost o tom kameni ví. Vidíš, ať jsme kde jsme, Pán Bůh o nás ví.“  Pak jsem byl překvapen, že ten Jenda si ten kámen dal na svůj stůl. Ale jde o to, abychom viděli, kam nás Bůh volá, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy

A pochopení.

A proto si myslím, že jest dobré, když rodiče neodhánějí děti, když se radí o těžkých věcech.

A děti jsou při tom. Aby viděly jak rodičům ta víra mluví do života, do toho co máme dělat.

I tam, kde se jedná o peníze, samozřejmě. Na každém kroku.

Jde nám o to, aby vyrostl člověk, jemuž bude Kristus středem života. Člověk svobodný, nezotročený hříchem, člověk, který Bohu věří a který pána Boha miluje.

 

Já se domnívám, že je ohromný dar v dětech, že s nimi můžeme probírat biblickou látku.

Dětem můžeme říkat to, co nás  v Bibli oslovilo. A děti to s námi prožívají daleko víc, než dospělí.

Když si na to uděláte čas. Kdo si na to má udělat čas? V první řadě tatínek. Komu je ve starém zákoně uložena povinnost duchovně vzdělávat děti v prvé řadě? To je otázka tatínka,

Když se tatínek nedovtípí, maminka řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl přečíst, že?“ „Ano, ano!“  Anebo řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl dětem vyprávět něco z bible, viď?“

Tohle je otázka tatínka. Proč? Setkal jsem se s mladým člověkem, který mi řekl: „Křesťanství? To je záležitost pro ženy.“  

Říkám: „Jak to?“ „ No u nás tak jenom máma.“ Ale tohle je chyba tatínka.

To jedno jediné, co by otec měl, je věnovat dostatek času svým dětem. Ty děti nepředstavitelně rychle stárnou. To je chvilička. Narodí se vám děti a než vy se dvakrát otočíte, už se vdávají. A je to pryč. Ještě, že přijdou ty vnoučata potom. 

Když si ten čas neuděláte, protože se dejme tomu staví barák v době, když jsou děti malé, ta doba, kdy s nimi můžete mluvit je pryč. Pak máte barák, zařízení, ale s dětmi kontakt nemáte.

Co dávají rodiče dětem? Nepředstavitelné peníze investují, aby tím přehlušili svědomí.

Čas jim nedali, no tak vydělávají a potom jim něco koupí. A žijí v domnění, že kdo má všecko, má všecko. To je falešná představa, to jsme si řekli.

 

Takže závěrem – co děti potřebují především?

Nepředstavitelně času. A také rodiče ochotné jim naslouchat. Naslouchat v prvé řadě. A teprve, až když vyposlechnou, co to dítě trápí, teprve potom dětem odpovědět.

 

Konec.

                                           

      

Přednáška o výchově

(Doslovný záznam přednesu)

 

Jaro Křivohlavý

 

Vážení milí přátelé, bratři a sestry,

dovolte mi abych na zahájení přečetl z Proroka Izajáše

Ze 40 Izajáš 40 závěr od 28 až 31

Jsou to slova, která mám moc rád z kralického překladu.

"Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají,Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají." 

Ano, to je úvod tématu "Rodina".

Je to téma velice vážné.

Přednášku  rozdělím do tří částí.

První část se bude týkat falešných představ o výchově.

Já jsem se k tomu rozhodl, protože docházím k závěru, že to co jest zcela nepravdivé, to často přehlídneme.

To co je správné, to si někdy ani neuvědomíme, ale to nejhorší je, když je na něčem trošku pravdy a trošku nepravdy.  Takže začínáme přehledem desatero falešných představ o výchově.

 

První falešná představa se nám vloudí tím, že použijeme vazby „výchova a vzdělávání“.

Mluvíme všude o výchově a vzdělávání jedním dechem, aniž bychom si uvědomili, jak vlastně tu „výchovu“ přeskočíme a mluvíme jenom o vzdělávání. Prakticky ve škole se to projevuje tím,  že mluvíme jenom o vzdělání a jde nám jenom o vzdělání. Prakticky je ve škole důležité, aby děti věděly, které je hlavní město Ruanda Urundy, aby věděly jaký je integrál ten či onen, aby znaly, znaly, znaly. Znát, vědět, mít znalosti a přitom se zapomene, na to, že úkolem výchovy je ne mít znalosti, ale "být".

Býti člověkem. Rozdíl mezi býti člověkem a znáti, je obrovský.

Rozdíl mezi být člověkem a  na druhé straně znát to či ono.

To je to prvé - uvědomit si, že ve výchově jde o to „být člověkem“.

A člověkem může být i ten, kdo nemá hromádky titulů před jménem a za jménem.

 

To druhé: když řekneme výchova tak se nám to velice snadno sveze a myslíme na výchovu dětí. Jen dětí. No samozřejmě, děti musíme vychovávat, jenže výchova není záležitost jenom dětí. Ať chceme nebo nechceme, to prvé, oč nám má ve výchově jde a má jít je sebevýchova.

Podstatou křesťanské výchovy je vychovávat sebe před dětmi.

Každý z nás to potřebuje

 

Třetí  falešná představa: když mluvíme o výchově, tak se nám to snadno dostane do vyjetých  kolejí, že vychovatel něco dělá. Maminka vychovává. A co ten, kde je vychovávaný? No, ten poslouchá.

Rád bych řekl úvodem, že to je to falešná představa, protože výchova znamená aktivitu, aktivitu na straně toho, kdo je vychovávaný. Výchova k aktivitě - to je to hlavní.

„Já chci“ znamená - udělám něco z vlastní vůle. „ Já chci“ -  to ode mě znamená, že si spoustu věcí odřeknu. Když se rozhodnu „že se chci něco naučit“, třeba hrát na housle, tak si musím spoustu jiných věcí odříct. A to je výchova k tomu, abych si dovedl něco odříct.

To je ta výchova k aktivitě, chcete-li sebevýchova.

 

Za čtvrté. Je možné se domnívat, že když se vytvoří optimální podmínky pro výchovu, tak že vlastně uděláme všecko. Je to falešná představa.

Můžeme vytvořit optimální podmínky a výsledek je přesto žalostný. A co se ukazuje?

Že při zvládání nejtěžších životních situací nejhůře jsou  na tom ti lidé, kteří měli takříkajíc na růžích ustláno.

Ti lidé, kteří neměli žádné těžkosti, lidé, kteří se nepotřebovali v životě naučit vzepřít se a něco dělat,  ti jsou na tom mimořádně zle. Když přijde třeba těžká nemoc, nebo když se dostanou do těžkost Já jsem měl k tomu jaksi výbornou školu. Když mi bylo sedmnáct let, tak mě zavřeli do koncentráku a během tří neděl jsem viděl, kolik mých spolužáků zemřelo. Nebyli zvyklí na těžkosti.

Tedy je dobré vytvářet pro výchovu určité podmínky, ale není dobré udělat všechno pro to, aby sami děti nemusely nic dělat… Musí něco zůstat taky na toho, kdo se učí, koho vychováváme, aby něco mohl dělat.

 

Za páté . Mluvíme li o výchově, jsme ve velikém pokušení domnívat se, že vychovávat znamená přesvědčovat, mluvit, říkat, nebo chcete-li kázat.

Rád bych velice řekl: pozor, daleko správnější pojetí je, že ve výchově to hlavní jest - sám se chovat tak, jak chci, aby ten druhý se choval.

Tedy být druhému vzorem. Hlavní je čin. Já jsem si všiml, kolikrát v bibli je vazba, která je pro to učení základem. Matouš  5, 19 - kdož by činil a učil.  Činil a učil.

Ne učil a činil. 

 

Šestá  falešná představa: Kolik lidí si povzdychne: Kdybych tak znal tu správnou pedagogickou metodu jak na to. To by se nám to vychovávalo.

Je to falešná představa, protože každý z nás je jiný. Je zapotřebí individuálního přístupu

k lidem. Máte tři děti v rodině a jste úplně překvapeni, jestli jsou opravdu všecky z jednoho hnízda. Každé je jiné.

Když jdete stejným způsobem na jednoho jako na druhého, tak najednou vidíte, že ono to není ono. Každý z nás je individuum – neopakovatelný jedinec. Každý z nás potřebuje zvláštní přístup. Takže neexistuje jedna jediná kouzelná metoda, kterou by se všecko dalo vyřešit.

Ke každému je zapotřebí přistupovat tak, že zjistíme „ Co jsi vlastně ty za člověka?“

U svého manžela, u svých dětí musíme nejdříve naslouchat, dívat se, zjišťovat: Copak ty jsi za člověka, co na tebe platí? Jak se na tebe musí jít aby… abys to slyšel, abys tohle dělal.

To co se někde osvědčilo, to může být jinde nebezpečné.

 

Sedmá falešná představa říká, že někdo to prostě v sobě má a vychovávat se dá a někdo se prostě vychovávat nedá. Jinými slovy:

Když dostanete někoho, koho máte vychovávat a on se dá dobře vychovávat, no tak to jde lehce. Ale když dostanete někoho, kdo se vychovávat nedá, tak se s tím se nedá hnout.

Je to falešná představa. Hnout se dá s každým, jenom je potřeba jít na to z jiné strany.

Příklad z oboru psychoterapie. Nedělal jsem to já, dělal to kolega.  Dostal pacientku, která byla nepředstavitelně nervózní, ale ta nervozita měla zvláštní charakter. Nemohla se dostat z postele. Spala jak dlouho to šlo, manželovi nachystala jídlo, vyprovodila ho. A hned si zase zalezla do postele, protože ona se bála jít ven. Večer, když manžel přišel, zase mu něco ukuchtila a zase musela honem do postele. Chodila po doktorech, nikdo jí nepomohl, až ji dostal můj kolega. Ten to vzal úplně jinak. On jí povídá: není pravda, že vy moc spíte, vy málo spíte. Někteří  lidé se potřebují hodně vyspat. Vy ráno k manželovi vstáváte. To nesmíte. Vy musíte zůstat v posteli. A večer? Ať vás nenapadne vstávat, když on přijde, vy musíte v  posteli zůstat.  A když se mu to podařilo, tak mu z té postele utekla.

Na každého je zapotřebí jít jinak

Rád bych ještě řekl, že ti lidé, se kterými se nic nedá dělat,  když se podíváte na jejich život s odstupem, ukáže se, že to jsou právě ti lidi, kteří v životě něco dokázali.

Matematik Gauss - dodneška známe Gaussovu křivku - chodil do první třídy a paní učitelka

aby měla klid jim dala takový úkol: Děti. Budete sečítat 1+2 1+3 1+4.  Načež malý Gaus zlobil. Byl potrestán, ale povídá: „ Já už jsem to spočítal.“  „Nepovídej, to ještě nemůžeš mít.“„Já to mám, já jsem si řek proč bych to počítal takhle hloupě, já sem si řekl 1 + 99 je 1002+98 je taky sto. Když to takhle sečtete, dostanete 5000 a je to“ Šel na to jinak nežli byla paní učitelka zvyklá. To ji rozčílilo. Takové jsou někdy ty těžko vychovatelný děti. Někdy. 

Za osmé se dostáváme se na půdu nám velice blízkou. Můžete se setkat s názorem, že ve výchově není třeba duchovního vedení.

Že ve výchově se obejdeme bez pána Ježíše Krista. Domnívám se že to je představa falešná.

Ty trendy výchovy, které jdou tímto směrem, ty říkají: ano, vychováváme tak, že prodlužujeme to, co tu již bylo.

Dejme tomu: lidi se učili psát,  tak se budou učit ještě lépe psát až po tom budou umět psát nejlépe. Tak bychom mohli pokračovat ve všem. Takže výchova je jenom prodloužení těch trendů, které tady v historii byly.

Proti této představě stojí jiná, která říká, že člověka vychováváme k určitému vzoru. Pán Ježíš Kristus je nám cílem. Tedy býti jako On, nebo směřovat svým životem  k tomuto vzoru. To je jiné pojetí výchovy, směřovati k pánu Ježíši Kristu.

Projevuje se to například v oblasti odpovědi na otázku: Co je člově?. Někdo říká, že to je jiná větev vývoje opice, někdo říká že medvěda….

Bible nám říká, že Bůh stvořil člověka, aby byl k obrazu Božímu, k obrazu Božímu se nesl.

O to jde. Člověku je dán cíl k němuž se má přibližovat a jimž se má řídit.

Já se domnívám, že opravdová výchova nutně potřebuje vědět, ke kterému cíli mám namířeno. a teprve tehdy, když vím, ke kterému cíli mám namířeno, k čemu, k jakému obrazu se mám nést, teprve potom  je to opravdová výchova.

 

Devátá  představa - je možné se domnívat, že křesťanská výchova je záležitost duchovní

non plus ultra, že křesťanská výchova je záležitost zcela jen duchovní.

Když se podíváme do Bible do Knihy Přísloví. do 31. kapitoly - je to oddíl, který mám rád velice rád - je tam oddíl, který mluví o ženě. O ženě, která je nad perly…

Je tam nějaké slovíčko o výchově?  Co myslíte? Tam se mluví o tolika různých věcech a tolika krásných a správných věcech. Je to až ku podivu. Obraz té vzácné ženy je tam pestrý -  co všecko dělá. Stará se o tohle o tohle  o tohle - a  o výchově tam najednou není jedno jediné slovo. Žena statečná – srdce jejího muže na ni spoléhá… dobře činí jemu, koberce dělá, plátno, ale nenajdete tam slovíčko o tom, že by vychovávala.

A vzdor tomu je to v Bibli a je to pro nás příklad. Proč? 

Protože ty věci, které dělá,  velice úzce souvisejí s tím, co vychováváme. To znamená, že s tím kobercem, který tká, její víra velice úzce souvisí.

A já se domnívám, že tyto věci každodenní patří do sféry víry. A že  duchovní výchova nesmí opomíjet ty věci velice konkrétní.

 

Za desáté. Falešná představa je domnívat se, že když jsem ukončil školní docházku tak jsem vychován. Člověk se vychovává do posledního dechu.

Do posledního dechu jde o to, co sám se sebou udělám, jak va\chovávám sám sebe-.

Teď jsme se dostali k tomu, co to je vlastně výchova.

 My používáme v češtině termínu výchova -  chovati se. Když se podíváte do latiny, tam najdete educatio a tam už se to dá dobře sledovat. Co to je educatio? Duco, Ducere je vésti a educo je vyvésti. Výchova podle těch latiníků je vyvádět. Ptáme se samozřejmě odkud a kam.Naši sousedé říkají Erziehung - to znamená táhnout a erziehen znamená vytáhnout. A zase se ptáme odkud a kam.

A já jsem si odpovědi na tuto otázku dal do dvou škatulek.

 K čemu tedy je vytahujeme a kam je táhneme?

Ta první odpověď je velice jednoznačná - děti v prvé řadě i sebe musíme vychovávat k samostatné existenci. Abychom byli schopni samostatné existence . Života schopni. To není tak samozřejmé. Ty malé děti  jsou tak málo schopné samostatného života, že kdyby nebylo dospělých, tak by nežily.

A my je máme je vytáhnout k tomu, aby byly schopné života.

Dále je vychováváme k tomu, aby měly svoji vůli. Aby věděly, co chtějí a aby se uměli rozhodnout.

V životě budou mít tisíce situací, kdy se budou muset rozhodnout. Měli bychom je vychovat právě pro tu samostatnou existenci k tomu, aby se samostatně dovedly rozhodovat. Ze začátku koukají na maminku: co ty uděláš,  ale až se dostanou do života, aby se dokázaly rozhodnout samy, aby nesly odpovědnost.

Výchova k té samostatnosti a výchova vůle znamenají skutečně rozhodovat se samostatně,

A samozřejmě to znamená, aby věděly, co mají chtít.

Budu-li se rozhodovat, pak je zapotřebí, abych si dovedl uvědomit, že to rozhodování vždycky znamená zvážit jedno proti druhému. Půjdu doleva nebo doprava. To znamená, že to navzájem porovnávám.

 

Křesťanská výchova znamená, abychom to rozhodování viděli Božíma  očima – v Božím světle. Proto je tak důležité nejen všechno dětem zamést a udělat za ně, ale je nechat rozhodovat, aby se naučily do života samostatně rozhodovat a aby věděly, co je správné co, dělat mám a co dělat nemám. Jenže tady ta výchova k samostatné existenci znamená daleko

Víc. Znamená mimo jiné zrání osobnosti. Nejen proto, abys byl samostatným člověkem,

ale z abys  byl zralým člověkem

 

Kdepak se dneska setkáte s tím, co to vlastně znamená být zralým člověkem?

S nezralými lidmi se setkáváme velice často. Lidé nezralých osobností…  A do života je potřeba zralých osobností.  Je to možno ukázat na  mnoha různých věcech, co to je zralá osobnost. V té první fázi je pro dítě jaksi autoritou tatínek a maminka a této autoritě na 100 procent věří, klaní se jí a uctívají ji. Pomaloučku to jde dál a najednou vidíte, že to dítě se začíná osamostatňovat a autoritou je  „co já si řeknu.“ To je autorita. Za chvilku přijde to, co my kluci, kteří spolu mluvíme, co my uznáváme - to je autorita. A pak přijde doba, kdy vám řeknou - všecky autority jsou na nic. A teprve potom se dostává do toho stádia, kdy najednou

vidí, ano autorita má určité oprávnění, ale nemá vždycky pravdu, ale přesto ji beru.

 

Tím jsem chtěl naznačit, že jde-li nám o výchovu, mělo by nám jít také o zralou osobnost.

Jde-li nám o výchovu k samostatné existenci člověka, je to také výchova k nezdolnosti. Co znamená  nezdolnost. To znamená: když se dostaneš do těžkých situací, tak tu situaci zvládat.

Když se dostane do situace mládenec, že  se mu nějaké děvče zalíbí, tak je to v pořádku, že se zamiluje. Ale když se do té situace dostane člověk, který má tři děti… Když se zamiluje do nějaké jiné ženy.

Pak je zapotřebí té nezdolnosti, aby se vzepřel ďáblu a vyhrál nad ním, aby od něj utekl. Aby dovedl říct: a dost,  tohle dělat nebudu. To je ta nezdolnost. Zvládat životní  problémy a těžkosti. K tomu vychovávat děti.

 

A ta druhá oblast, o které budeme hovořit, je vychovávat děti tak, aby byly schopny žít mezi lidmi, aby byly schopny sociální existence.

Otázka je, co je těžší. Každé dítě, když se narodí, tak je do značné míry ono středem světa. Já,já, já… teď to křičí já mám hlad, dejte mi jíst. Já, já, já  jsem tady a všichni vy jste tady k tomu abyste byli kolem mě.

Někdy se setkáte s člověkem dospělým, a žasnete, jak je to podobné, že?

Je mu čtyřicet a říká: kde mám košili, kde mám ponožky? Ta otázka sociální zralosti znamená v prvé řadě, aby se dostal ze zajetí egocentrismu. To je cizí slovo - ego je já a centr znamená střed. Já jsem středem světa. Já vím, jak je to těžký. Vyrůstá to ze začátku a - Já jsem středem světa. Já se dívám jenom na to, co mi to přinese, bude to pro mě dobrý?

Ale má-li žít s druhými lidmi, pak nutně musí uznat, že ten druhý je tu taky.

To není lehké. Mezi chlapci to obvykle vypadá tak, že se poperou, aby si ukázali, kdo je silnější. Já nevím, jak to dělají děvčátka, ale to měřit se kdo z koho, kdo je hezčí, to je tam vždycky. Ale výchova znamená jít kousek dál ještě za tohle. Ne ty, který jsi mi konkurencí

A kdo z koho. Výchova znamená naučit se s tím druhým vycházet v dobrém. Kdybych vzal příklad z hudby, tak orchestr,  když hraje, sehrát  se s tím druhým. To je těžké. Sehrát se s tím druhým, to znamená že budeme oba dva hrát totéž, abychom harmonicky byli stejně, aby jeden nehrál c dur a druhý e dur, abychom byli rytmicky stejně. A teď bych mohl pokračovat… Dá to hodně práce sehrát se s tím druhým. To znamená v první řadě poslouchat a dívat se. Aby mohlo dojít k něčemu, čemu se říká spolupráce neboli kooperace. I vy to poznáváte v manželství. Tam taky se museli neustále se učit spolu vycházet v dobrém. Ne kdo z koho, to je velice nezralé, ale jak to udělat, aby to  u nás doma hrálo.  Nestačí jenom naučit se souhře, je taky zapotřebí vědět, co hrát. To je otázka morálního zrání člověka. Je to otázka do jaké míry já v tobě ctím člověka. Otázka úcty jednoho člověka ke druhému.

To je otázka morální.

 

Třetí kapitola, to je otázka ryze křesťanská. Co tedy znamená křesťanská výchova?

Jaký je cíl křesťanské výchovy? Můžete a nemusíte s tím souhlasit, ale já jsem si poznamenal,

že cílem křesťanské výchovy dětí je v prvé řadě přivést děti k setkání s Ježíšem Kristem. K osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. A zároveň ta cesta, která vede kudy? Vést děti k víře.

A v prvé ředě sami sebe vychovávat před dětmi. Přátelé, není těžší úkol, než právě tenhleten.

Je jednoduché vychovávat děti, ale vychovávat sami sebe je nepředstavitelně těžké. Proč?

V prvé řadě protože děti neposlouchají to, co my jim říkáme, mají dvě uši a jedním to jde tam a druhým ven. Ale děti mají soustředěné oči v prvé řadě na to, co děláme a jak se chováme a vidí všecko. Nejenže to vidí, ale napodobují všecko. A napodobují to jednání, se kterým se setkávají. A oč jde tady: Žít  jako věrohodní svědkové svého Pána. Tak aby děti mohly okoukat na nás právě to, co je nejdůležitější. A proto je tak důležité, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy. Naše zápasy o pochopení víry. A když tohle s námi děti budou prožívat, tak je naděje, že otevřou oči.  Jde o to, aby děti viděly, že rodiče nevidí jenom ty těžkosti v různé formě, ale že tatínek a maminka také vidí, že Bůh je kolem nás.

 

Konkrétní případ. S desetiletým Jendou jsme jezdívali na kole o prázdninách a přitom se ohromně dá povídat. A když jsme šli do kopce, tak jsem zdvihnul kámen a pustil jsem ho na zem a povídám: „Ten kámen si přitáhne země. Ta zemská přitažlivost o něm ví.“ „ No jo.“

A když jsme se zastavili na další zastávce, tak jsem zase vzal kámen, pustil ho z ruky a říkám: „To je zajímavý viď, i tady ta zemská přitažlivost o tom kameni ví. Vidíš, ať jsme kde jsme, Pán Bůh o nás ví.“  Pak jsem byl překvapen, že ten Jenda si ten kámen dal na svůj stůl. Ale jde o to, abychom viděli, kam nás Bůh volá, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy

A pochopení.

A proto si myslím, že jest dobré, když rodiče neodhánějí děti, když se radí o těžkých věcech.

A děti jsou při tom. Aby viděly jak rodičům ta víra mluví do života, do toho co máme dělat.

I tam, kde se jedná o peníze, samozřejmě. Na každém kroku.

Jde nám o to, aby vyrostl člověk, jemuž bude Kristus středem života. Člověk svobodný, nezotročený hříchem, člověk, který Bohu věří a který pána Boha miluje.

 

Já se domnívám, že je ohromný dar v dětech, že s nimi můžeme probírat biblickou látku.

Dětem můžeme říkat to, co nás  v Bibli oslovilo. A děti to s námi prožívají daleko víc, než dospělí.

Když si na to uděláte čas. Kdo si na to má udělat čas? V první řadě tatínek. Komu je ve starém zákoně uložena povinnost duchovně vzdělávat děti v prvé řadě? To je otázka tatínka,

Když se tatínek nedovtípí, maminka řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl přečíst, že?“ „Ano, ano!“  Anebo řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl dětem vyprávět něco z bible, viď?“

Tohle je otázka tatínka. Proč? Setkal jsem se s mladým člověkem, který mi řekl: „Křesťanství? To je záležitost pro ženy.“  

Říkám: „Jak to?“ „ No u nás tak jenom máma.“ Ale tohle je chyba tatínka.

To jedno jediné, co by otec měl, je věnovat dostatek času svým dětem. Ty děti nepředstavitelně rychle stárnou. To je chvilička. Narodí se vám děti a než vy se dvakrát otočíte, už se vdávají. A je to pryč. Ještě, že přijdou ty vnoučata potom. 

Když si ten čas neuděláte, protože se dejme tomu staví barák v době, když jsou děti malé, ta doba, kdy s nimi můžete mluvit je pryč. Pak máte barák, zařízení, ale s dětmi kontakt nemáte.

Co dávají rodiče dětem? Nepředstavitelné peníze investují, aby tím přehlušili svědomí.

Čas jim nedali, no tak vydělávají a potom jim něco koupí. A žijí v domnění, že kdo má všecko, má všecko. To je falešná představa, to jsme si řekli.

 

Takže závěrem – co děti potřebují především?

Nepředstavitelně času. A také rodiče ochotné jim naslouchat. Naslouchat v prvé řadě. A teprve, až když vyposlechnou, co to dítě trápí, teprve potom dětem odpovědět.

 

Konec.

                                           

 

        

Přednáška o výchově

(Doslovný záznam přednesu)

 

Jaro Křivohlavý

 

Vážení milí přátelé, bratři a sestry,

dovolte mi abych na zahájení přečetl z Proroka Izajáše

Ze 40 Izajáš 40 závěr od 28 až 31

Jsou to slova, která mám moc rád z kralického překladu.

"Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají,Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají." 

Ano, to je úvod tématu "Rodina".

Je to téma velice vážné.

Přednášku  rozdělím do tří částí.

První část se bude týkat falešných představ o výchově.

Já jsem se k tomu rozhodl, protože docházím k závěru, že to co jest zcela nepravdivé, to často přehlídneme.

To co je správné, to si někdy ani neuvědomíme, ale to nejhorší je, když je na něčem trošku pravdy a trošku nepravdy.  Takže začínáme přehledem desatero falešných představ o výchově.

 

První falešná představa se nám vloudí tím, že použijeme vazby „výchova a vzdělávání“.

Mluvíme všude o výchově a vzdělávání jedním dechem, aniž bychom si uvědomili, jak vlastně tu „výchovu“ přeskočíme a mluvíme jenom o vzdělávání. Prakticky ve škole se to projevuje tím,  že mluvíme jenom o vzdělání a jde nám jenom o vzdělání. Prakticky je ve škole důležité, aby děti věděly, které je hlavní město Ruanda Urundy, aby věděly jaký je integrál ten či onen, aby znaly, znaly, znaly. Znát, vědět, mít znalosti a přitom se zapomene, na to, že úkolem výchovy je ne mít znalosti, ale "být".

Býti člověkem. Rozdíl mezi býti člověkem a znáti, je obrovský.

Rozdíl mezi být člověkem a  na druhé straně znát to či ono.

To je to prvé - uvědomit si, že ve výchově jde o to „být člověkem“.

A člověkem může být i ten, kdo nemá hromádky titulů před jménem a za jménem.

 

To druhé: když řekneme výchova tak se nám to velice snadno sveze a myslíme na výchovu dětí. Jen dětí. No samozřejmě, děti musíme vychovávat, jenže výchova není záležitost jenom dětí. Ať chceme nebo nechceme, to prvé, oč nám má ve výchově jde a má jít je sebevýchova.

Podstatou křesťanské výchovy je vychovávat sebe před dětmi.

Každý z nás to potřebuje

 

Třetí  falešná představa: když mluvíme o výchově, tak se nám to snadno dostane do vyjetých  kolejí, že vychovatel něco dělá. Maminka vychovává. A co ten, kde je vychovávaný? No, ten poslouchá.

Rád bych řekl úvodem, že to je to falešná představa, protože výchova znamená aktivitu, aktivitu na straně toho, kdo je vychovávaný. Výchova k aktivitě - to je to hlavní.

„Já chci“ znamená - udělám něco z vlastní vůle. „ Já chci“ -  to ode mě znamená, že si spoustu věcí odřeknu. Když se rozhodnu „že se chci něco naučit“, třeba hrát na housle, tak si musím spoustu jiných věcí odříct. A to je výchova k tomu, abych si dovedl něco odříct.

To je ta výchova k aktivitě, chcete-li sebevýchova.

 

Za čtvrté. Je možné se domnívat, že když se vytvoří optimální podmínky pro výchovu, tak že vlastně uděláme všecko. Je to falešná představa.

Můžeme vytvořit optimální podmínky a výsledek je přesto žalostný. A co se ukazuje?

Že při zvládání nejtěžších životních situací nejhůře jsou  na tom ti lidé, kteří měli takříkajíc na růžích ustláno.

Ti lidé, kteří neměli žádné těžkosti, lidé, kteří se nepotřebovali v životě naučit vzepřít se a něco dělat,  ti jsou na tom mimořádně zle. Když přijde třeba těžká nemoc, nebo když se dostanou do těžkost Já jsem měl k tomu jaksi výbornou školu. Když mi bylo sedmnáct let, tak mě zavřeli do koncentráku a během tří neděl jsem viděl, kolik mých spolužáků zemřelo. Nebyli zvyklí na těžkosti.

Tedy je dobré vytvářet pro výchovu určité podmínky, ale není dobré udělat všechno pro to, aby sami děti nemusely nic dělat… Musí něco zůstat taky na toho, kdo se učí, koho vychováváme, aby něco mohl dělat.

 

Za páté . Mluvíme li o výchově, jsme ve velikém pokušení domnívat se, že vychovávat znamená přesvědčovat, mluvit, říkat, nebo chcete-li kázat.

Rád bych velice řekl: pozor, daleko správnější pojetí je, že ve výchově to hlavní jest - sám se chovat tak, jak chci, aby ten druhý se choval.

Tedy být druhému vzorem. Hlavní je čin. Já jsem si všiml, kolikrát v bibli je vazba, která je pro to učení základem. Matouš  5, 19 - kdož by činil a učil.  Činil a učil.

Ne učil a činil. 

 

Šestá  falešná představa: Kolik lidí si povzdychne: Kdybych tak znal tu správnou pedagogickou metodu jak na to. To by se nám to vychovávalo.

Je to falešná představa, protože každý z nás je jiný. Je zapotřebí individuálního přístupu

k lidem. Máte tři děti v rodině a jste úplně překvapeni, jestli jsou opravdu všecky z jednoho hnízda. Každé je jiné.

Když jdete stejným způsobem na jednoho jako na druhého, tak najednou vidíte, že ono to není ono. Každý z nás je individuum – neopakovatelný jedinec. Každý z nás potřebuje zvláštní přístup. Takže neexistuje jedna jediná kouzelná metoda, kterou by se všecko dalo vyřešit.

Ke každému je zapotřebí přistupovat tak, že zjistíme „ Co jsi vlastně ty za člověka?“

U svého manžela, u svých dětí musíme nejdříve naslouchat, dívat se, zjišťovat: Copak ty jsi za člověka, co na tebe platí? Jak se na tebe musí jít aby… abys to slyšel, abys tohle dělal.

To co se někde osvědčilo, to může být jinde nebezpečné.

 

Sedmá falešná představa říká, že někdo to prostě v sobě má a vychovávat se dá a někdo se prostě vychovávat nedá. Jinými slovy:

Když dostanete někoho, koho máte vychovávat a on se dá dobře vychovávat, no tak to jde lehce. Ale když dostanete někoho, kdo se vychovávat nedá, tak se s tím se nedá hnout.

Je to falešná představa. Hnout se dá s každým, jenom je potřeba jít na to z jiné strany.

Příklad z oboru psychoterapie. Nedělal jsem to já, dělal to kolega.  Dostal pacientku, která byla nepředstavitelně nervózní, ale ta nervozita měla zvláštní charakter. Nemohla se dostat z postele. Spala jak dlouho to šlo, manželovi nachystala jídlo, vyprovodila ho. A hned si zase zalezla do postele, protože ona se bála jít ven. Večer, když manžel přišel, zase mu něco ukuchtila a zase musela honem do postele. Chodila po doktorech, nikdo jí nepomohl, až ji dostal můj kolega. Ten to vzal úplně jinak. On jí povídá: není pravda, že vy moc spíte, vy málo spíte. Někteří  lidé se potřebují hodně vyspat. Vy ráno k manželovi vstáváte. To nesmíte. Vy musíte zůstat v posteli. A večer? Ať vás nenapadne vstávat, když on přijde, vy musíte v  posteli zůstat.  A když se mu to podařilo, tak mu z té postele utekla.

Na každého je zapotřebí jít jinak

Rád bych ještě řekl, že ti lidé, se kterými se nic nedá dělat,  když se podíváte na jejich život s odstupem, ukáže se, že to jsou právě ti lidi, kteří v životě něco dokázali.

Matematik Gauss - dodneška známe Gaussovu křivku - chodil do první třídy a paní učitelka

aby měla klid jim dala takový úkol: Děti. Budete sečítat 1+2 1+3 1+4.  Načež malý Gaus zlobil. Byl potrestán, ale povídá: „ Já už jsem to spočítal.“  „Nepovídej, to ještě nemůžeš mít.“„Já to mám, já jsem si řek proč bych to počítal takhle hloupě, já sem si řekl 1 + 99 je 1002+98 je taky sto. Když to takhle sečtete, dostanete 5000 a je to“ Šel na to jinak nežli byla paní učitelka zvyklá. To ji rozčílilo. Takové jsou někdy ty těžko vychovatelný děti. Někdy. 

Za osmé se dostáváme se na půdu nám velice blízkou. Můžete se setkat s názorem, že ve výchově není třeba duchovního vedení.

Že ve výchově se obejdeme bez pána Ježíše Krista. Domnívám se že to je představa falešná.

Ty trendy výchovy, které jdou tímto směrem, ty říkají: ano, vychováváme tak, že prodlužujeme to, co tu již bylo.

Dejme tomu: lidi se učili psát,  tak se budou učit ještě lépe psát až po tom budou umět psát nejlépe. Tak bychom mohli pokračovat ve všem. Takže výchova je jenom prodloužení těch trendů, které tady v historii byly.

Proti této představě stojí jiná, která říká, že člověka vychováváme k určitému vzoru. Pán Ježíš Kristus je nám cílem. Tedy býti jako On, nebo směřovat svým životem  k tomuto vzoru. To je jiné pojetí výchovy, směřovati k pánu Ježíši Kristu.

Projevuje se to například v oblasti odpovědi na otázku: Co je člově?. Někdo říká, že to je jiná větev vývoje opice, někdo říká že medvěda….

Bible nám říká, že Bůh stvořil člověka, aby byl k obrazu Božímu, k obrazu Božímu se nesl.

O to jde. Člověku je dán cíl k němuž se má přibližovat a jimž se má řídit.

Já se domnívám, že opravdová výchova nutně potřebuje vědět, ke kterému cíli mám namířeno. a teprve tehdy, když vím, ke kterému cíli mám namířeno, k čemu, k jakému obrazu se mám nést, teprve potom  je to opravdová výchova.

 

Devátá  představa - je možné se domnívat, že křesťanská výchova je záležitost duchovní

non plus ultra, že křesťanská výchova je záležitost zcela jen duchovní.

Když se podíváme do Bible do Knihy Přísloví. do 31. kapitoly - je to oddíl, který mám rád velice rád - je tam oddíl, který mluví o ženě. O ženě, která je nad perly…

Je tam nějaké slovíčko o výchově?  Co myslíte? Tam se mluví o tolika různých věcech a tolika krásných a správných věcech. Je to až ku podivu. Obraz té vzácné ženy je tam pestrý -  co všecko dělá. Stará se o tohle o tohle  o tohle - a  o výchově tam najednou není jedno jediné slovo. Žena statečná – srdce jejího muže na ni spoléhá… dobře činí jemu, koberce dělá, plátno, ale nenajdete tam slovíčko o tom, že by vychovávala.

A vzdor tomu je to v Bibli a je to pro nás příklad. Proč? 

Protože ty věci, které dělá,  velice úzce souvisejí s tím, co vychováváme. To znamená, že s tím kobercem, který tká, její víra velice úzce souvisí.

A já se domnívám, že tyto věci každodenní patří do sféry víry. A že  duchovní výchova nesmí opomíjet ty věci velice konkrétní.

 

Za desáté. Falešná představa je domnívat se, že když jsem ukončil školní docházku tak jsem vychován. Člověk se vychovává do posledního dechu.

Do posledního dechu jde o to, co sám se sebou udělám, jak va\chovávám sám sebe-.

Teď jsme se dostali k tomu, co to je vlastně výchova.

 My používáme v češtině termínu výchova -  chovati se. Když se podíváte do latiny, tam najdete educatio a tam už se to dá dobře sledovat. Co to je educatio? Duco, Ducere je vésti a educo je vyvésti. Výchova podle těch latiníků je vyvádět. Ptáme se samozřejmě odkud a kam.Naši sousedé říkají Erziehung - to znamená táhnout a erziehen znamená vytáhnout. A zase se ptáme odkud a kam.

A já jsem si odpovědi na tuto otázku dal do dvou škatulek.

 K čemu tedy je vytahujeme a kam je táhneme?

Ta první odpověď je velice jednoznačná - děti v prvé řadě i sebe musíme vychovávat k samostatné existenci. Abychom byli schopni samostatné existence . Života schopni. To není tak samozřejmé. Ty malé děti  jsou tak málo schopné samostatného života, že kdyby nebylo dospělých, tak by nežily.

A my je máme je vytáhnout k tomu, aby byly schopné života.

Dále je vychováváme k tomu, aby měly svoji vůli. Aby věděly, co chtějí a aby se uměli rozhodnout.

V životě budou mít tisíce situací, kdy se budou muset rozhodnout. Měli bychom je vychovat právě pro tu samostatnou existenci k tomu, aby se samostatně dovedly rozhodovat. Ze začátku koukají na maminku: co ty uděláš,  ale až se dostanou do života, aby se dokázaly rozhodnout samy, aby nesly odpovědnost.

Výchova k té samostatnosti a výchova vůle znamenají skutečně rozhodovat se samostatně,

A samozřejmě to znamená, aby věděly, co mají chtít.

Budu-li se rozhodovat, pak je zapotřebí, abych si dovedl uvědomit, že to rozhodování vždycky znamená zvážit jedno proti druhému. Půjdu doleva nebo doprava. To znamená, že to navzájem porovnávám.

 

Křesťanská výchova znamená, abychom to rozhodování viděli Božíma  očima – v Božím světle. Proto je tak důležité nejen všechno dětem zamést a udělat za ně, ale je nechat rozhodovat, aby se naučily do života samostatně rozhodovat a aby věděly, co je správné co, dělat mám a co dělat nemám. Jenže tady ta výchova k samostatné existenci znamená daleko

Víc. Znamená mimo jiné zrání osobnosti. Nejen proto, abys byl samostatným člověkem,

ale z abys  byl zralým člověkem

 

Kdepak se dneska setkáte s tím, co to vlastně znamená být zralým člověkem?

S nezralými lidmi se setkáváme velice často. Lidé nezralých osobností…  A do života je potřeba zralých osobností.  Je to možno ukázat na  mnoha různých věcech, co to je zralá osobnost. V té první fázi je pro dítě jaksi autoritou tatínek a maminka a této autoritě na 100 procent věří, klaní se jí a uctívají ji. Pomaloučku to jde dál a najednou vidíte, že to dítě se začíná osamostatňovat a autoritou je  „co já si řeknu.“ To je autorita. Za chvilku přijde to, co my kluci, kteří spolu mluvíme, co my uznáváme - to je autorita. A pak přijde doba, kdy vám řeknou - všecky autority jsou na nic. A teprve potom se dostává do toho stádia, kdy najednou

vidí, ano autorita má určité oprávnění, ale nemá vždycky pravdu, ale přesto ji beru.

 

Tím jsem chtěl naznačit, že jde-li nám o výchovu, mělo by nám jít také o zralou osobnost.

Jde-li nám o výchovu k samostatné existenci člověka, je to také výchova k nezdolnosti. Co znamená  nezdolnost. To znamená: když se dostaneš do těžkých situací, tak tu situaci zvládat.

Když se dostane do situace mládenec, že  se mu nějaké děvče zalíbí, tak je to v pořádku, že se zamiluje. Ale když se do té situace dostane člověk, který má tři děti… Když se zamiluje do nějaké jiné ženy.

Pak je zapotřebí té nezdolnosti, aby se vzepřel ďáblu a vyhrál nad ním, aby od něj utekl. Aby dovedl říct: a dost,  tohle dělat nebudu. To je ta nezdolnost. Zvládat životní  problémy a těžkosti. K tomu vychovávat děti.

 

A ta druhá oblast, o které budeme hovořit, je vychovávat děti tak, aby byly schopny žít mezi lidmi, aby byly schopny sociální existence.

Otázka je, co je těžší. Každé dítě, když se narodí, tak je do značné míry ono středem světa. Já,já, já… teď to křičí já mám hlad, dejte mi jíst. Já, já, já  jsem tady a všichni vy jste tady k tomu abyste byli kolem mě.

Někdy se setkáte s člověkem dospělým, a žasnete, jak je to podobné, že?

Je mu čtyřicet a říká: kde mám košili, kde mám ponožky? Ta otázka sociální zralosti znamená v prvé řadě, aby se dostal ze zajetí egocentrismu. To je cizí slovo - ego je já a centr znamená střed. Já jsem středem světa. Já vím, jak je to těžký. Vyrůstá to ze začátku a - Já jsem středem světa. Já se dívám jenom na to, co mi to přinese, bude to pro mě dobrý?

Ale má-li žít s druhými lidmi, pak nutně musí uznat, že ten druhý je tu taky.

To není lehké. Mezi chlapci to obvykle vypadá tak, že se poperou, aby si ukázali, kdo je silnější. Já nevím, jak to dělají děvčátka, ale to měřit se kdo z koho, kdo je hezčí, to je tam vždycky. Ale výchova znamená jít kousek dál ještě za tohle. Ne ty, který jsi mi konkurencí

A kdo z koho. Výchova znamená naučit se s tím druhým vycházet v dobrém. Kdybych vzal příklad z hudby, tak orchestr,  když hraje, sehrát  se s tím druhým. To je těžké. Sehrát se s tím druhým, to znamená že budeme oba dva hrát totéž, abychom harmonicky byli stejně, aby jeden nehrál c dur a druhý e dur, abychom byli rytmicky stejně. A teď bych mohl pokračovat… Dá to hodně práce sehrát se s tím druhým. To znamená v první řadě poslouchat a dívat se. Aby mohlo dojít k něčemu, čemu se říká spolupráce neboli kooperace. I vy to poznáváte v manželství. Tam taky se museli neustále se učit spolu vycházet v dobrém. Ne kdo z koho, to je velice nezralé, ale jak to udělat, aby to  u nás doma hrálo.  Nestačí jenom naučit se souhře, je taky zapotřebí vědět, co hrát. To je otázka morálního zrání člověka. Je to otázka do jaké míry já v tobě ctím člověka. Otázka úcty jednoho člověka ke druhému.

To je otázka morální.

 

Třetí kapitola, to je otázka ryze křesťanská. Co tedy znamená křesťanská výchova?

Jaký je cíl křesťanské výchovy? Můžete a nemusíte s tím souhlasit, ale já jsem si poznamenal,

že cílem křesťanské výchovy dětí je v prvé řadě přivést děti k setkání s Ježíšem Kristem. K osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. A zároveň ta cesta, která vede kudy? Vést děti k víře.

A v prvé ředě sami sebe vychovávat před dětmi. Přátelé, není těžší úkol, než právě tenhleten.

Je jednoduché vychovávat děti, ale vychovávat sami sebe je nepředstavitelně těžké. Proč?

V prvé řadě protože děti neposlouchají to, co my jim říkáme, mají dvě uši a jedním to jde tam a druhým ven. Ale děti mají soustředěné oči v prvé řadě na to, co děláme a jak se chováme a vidí všecko. Nejenže to vidí, ale napodobují všecko. A napodobují to jednání, se kterým se setkávají. A oč jde tady: Žít  jako věrohodní svědkové svého Pána. Tak aby děti mohly okoukat na nás právě to, co je nejdůležitější. A proto je tak důležité, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy. Naše zápasy o pochopení víry. A když tohle s námi děti budou prožívat, tak je naděje, že otevřou oči.  Jde o to, aby děti viděly, že rodiče nevidí jenom ty těžkosti v různé formě, ale že tatínek a maminka také vidí, že Bůh je kolem nás.

 

Konkrétní případ. S desetiletým Jendou jsme jezdívali na kole o prázdninách a přitom se ohromně dá povídat. A když jsme šli do kopce, tak jsem zdvihnul kámen a pustil jsem ho na zem a povídám: „Ten kámen si přitáhne země. Ta zemská přitažlivost o něm ví.“ „ No jo.“

A když jsme se zastavili na další zastávce, tak jsem zase vzal kámen, pustil ho z ruky a říkám: „To je zajímavý viď, i tady ta zemská přitažlivost o tom kameni ví. Vidíš, ať jsme kde jsme, Pán Bůh o nás ví.“  Pak jsem byl překvapen, že ten Jenda si ten kámen dal na svůj stůl. Ale jde o to, abychom viděli, kam nás Bůh volá, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy

A pochopení.

A proto si myslím, že jest dobré, když rodiče neodhánějí děti, když se radí o těžkých věcech.

A děti jsou při tom. Aby viděly jak rodičům ta víra mluví do života, do toho co máme dělat.

I tam, kde se jedná o peníze, samozřejmě. Na každém kroku.

Jde nám o to, aby vyrostl člověk, jemuž bude Kristus středem života. Člověk svobodný, nezotročený hříchem, člověk, který Bohu věří a který pána Boha miluje.

 

Já se domnívám, že je ohromný dar v dětech, že s nimi můžeme probírat biblickou látku.

Dětem můžeme říkat to, co nás  v Bibli oslovilo. A děti to s námi prožívají daleko víc, než dospělí.

Když si na to uděláte čas. Kdo si na to má udělat čas? V první řadě tatínek. Komu je ve starém zákoně uložena povinnost duchovně vzdělávat děti v prvé řadě? To je otázka tatínka,

Když se tatínek nedovtípí, maminka řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl přečíst, že?“ „Ano, ano!“  Anebo řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl dětem vyprávět něco z bible, viď?“

Tohle je otázka tatínka. Proč? Setkal jsem se s mladým člověkem, který mi řekl: „Křesťanství? To je záležitost pro ženy.“  

Říkám: „Jak to?“ „ No u nás tak jenom máma.“ Ale tohle je chyba tatínka.

To jedno jediné, co by otec měl, je věnovat dostatek času svým dětem. Ty děti nepředstavitelně rychle stárnou. To je chvilička. Narodí se vám děti a než vy se dvakrát otočíte, už se vdávají. A je to pryč. Ještě, že přijdou ty vnoučata potom. 

Když si ten čas neuděláte, protože se dejme tomu staví barák v době, když jsou děti malé, ta doba, kdy s nimi můžete mluvit je pryč. Pak máte barák, zařízení, ale s dětmi kontakt nemáte.

Co dávají rodiče dětem? Nepředstavitelné peníze investují, aby tím přehlušili svědomí.

Čas jim nedali, no tak vydělávají a potom jim něco koupí. A žijí v domnění, že kdo má všecko, má všecko. To je falešná představa, to jsme si řekli.

 

Takže závěrem – co děti potřebují především?

Nepředstavitelně času. A také rodiče ochotné jim naslouchat. Naslouchat v prvé řadě. A teprve, až když vyposlechnou, co to dítě trápí, teprve potom dětem odpovědět.

 

Konec.

                                  

Přednáška o výchově

(Doslovný záznam přednesu)

 

Jaro Křivohlavý

 

Vážení milí přátelé, bratři a sestry,

dovolte mi abych na zahájení přečetl z Proroka Izajáše

Ze 40 Izajáš 40 závěr od 28 až 31

Jsou to slova, která mám moc rád z kralického překladu.

"Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?On dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.Ustává a umdlévá mládež, a mládenci těžce klesají,Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají." 

Ano, to je úvod tématu "Rodina".

Je to téma velice vážné.

Přednášku  rozdělím do tří částí.

První část se bude týkat falešných představ o výchově.

Já jsem se k tomu rozhodl, protože docházím k závěru, že to co jest zcela nepravdivé, to často přehlídneme.

To co je správné, to si někdy ani neuvědomíme, ale to nejhorší je, když je na něčem trošku pravdy a trošku nepravdy.  Takže začínáme přehledem desatero falešných představ o výchově.

 

První falešná představa se nám vloudí tím, že použijeme vazby „výchova a vzdělávání“.

Mluvíme všude o výchově a vzdělávání jedním dechem, aniž bychom si uvědomili, jak vlastně tu „výchovu“ přeskočíme a mluvíme jenom o vzdělávání. Prakticky ve škole se to projevuje tím,  že mluvíme jenom o vzdělání a jde nám jenom o vzdělání. Prakticky je ve škole důležité, aby děti věděly, které je hlavní město Ruanda Urundy, aby věděly jaký je integrál ten či onen, aby znaly, znaly, znaly. Znát, vědět, mít znalosti a přitom se zapomene, na to, že úkolem výchovy je ne mít znalosti, ale "být".

Býti člověkem. Rozdíl mezi býti člověkem a znáti, je obrovský.

Rozdíl mezi být člověkem a  na druhé straně znát to či ono.

To je to prvé - uvědomit si, že ve výchově jde o to „být člověkem“.

A člověkem může být i ten, kdo nemá hromádky titulů před jménem a za jménem.

 

To druhé: když řekneme výchova tak se nám to velice snadno sveze a myslíme na výchovu dětí. Jen dětí. No samozřejmě, děti musíme vychovávat, jenže výchova není záležitost jenom dětí. Ať chceme nebo nechceme, to prvé, oč nám má ve výchově jde a má jít je sebevýchova.

Podstatou křesťanské výchovy je vychovávat sebe před dětmi.

Každý z nás to potřebuje

 

Třetí  falešná představa: když mluvíme o výchově, tak se nám to snadno dostane do vyjetých  kolejí, že vychovatel něco dělá. Maminka vychovává. A co ten, kde je vychovávaný? No, ten poslouchá.

Rád bych řekl úvodem, že to je to falešná představa, protože výchova znamená aktivitu, aktivitu na straně toho, kdo je vychovávaný. Výchova k aktivitě - to je to hlavní.

„Já chci“ znamená - udělám něco z vlastní vůle. „ Já chci“ -  to ode mě znamená, že si spoustu věcí odřeknu. Když se rozhodnu „že se chci něco naučit“, třeba hrát na housle, tak si musím spoustu jiných věcí odříct. A to je výchova k tomu, abych si dovedl něco odříct.

To je ta výchova k aktivitě, chcete-li sebevýchova.

 

Za čtvrté. Je možné se domnívat, že když se vytvoří optimální podmínky pro výchovu, tak že vlastně uděláme všecko. Je to falešná představa.

Můžeme vytvořit optimální podmínky a výsledek je přesto žalostný. A co se ukazuje?

Že při zvládání nejtěžších životních situací nejhůře jsou  na tom ti lidé, kteří měli takříkajíc na růžích ustláno.

Ti lidé, kteří neměli žádné těžkosti, lidé, kteří se nepotřebovali v životě naučit vzepřít se a něco dělat,  ti jsou na tom mimořádně zle. Když přijde třeba těžká nemoc, nebo když se dostanou do těžkost Já jsem měl k tomu jaksi výbornou školu. Když mi bylo sedmnáct let, tak mě zavřeli do koncentráku a během tří neděl jsem viděl, kolik mých spolužáků zemřelo. Nebyli zvyklí na těžkosti.

Tedy je dobré vytvářet pro výchovu určité podmínky, ale není dobré udělat všechno pro to, aby sami děti nemusely nic dělat… Musí něco zůstat taky na toho, kdo se učí, koho vychováváme, aby něco mohl dělat.

 

Za páté . Mluvíme li o výchově, jsme ve velikém pokušení domnívat se, že vychovávat znamená přesvědčovat, mluvit, říkat, nebo chcete-li kázat.

Rád bych velice řekl: pozor, daleko správnější pojetí je, že ve výchově to hlavní jest - sám se chovat tak, jak chci, aby ten druhý se choval.

Tedy být druhému vzorem. Hlavní je čin. Já jsem si všiml, kolikrát v bibli je vazba, která je pro to učení základem. Matouš  5, 19 - kdož by činil a učil.  Činil a učil.

Ne učil a činil. 

 

Šestá  falešná představa: Kolik lidí si povzdychne: Kdybych tak znal tu správnou pedagogickou metodu jak na to. To by se nám to vychovávalo.

Je to falešná představa, protože každý z nás je jiný. Je zapotřebí individuálního přístupu

k lidem. Máte tři děti v rodině a jste úplně překvapeni, jestli jsou opravdu všecky z jednoho hnízda. Každé je jiné.

Když jdete stejným způsobem na jednoho jako na druhého, tak najednou vidíte, že ono to není ono. Každý z nás je individuum – neopakovatelný jedinec. Každý z nás potřebuje zvláštní přístup. Takže neexistuje jedna jediná kouzelná metoda, kterou by se všecko dalo vyřešit.

Ke každému je zapotřebí přistupovat tak, že zjistíme „ Co jsi vlastně ty za člověka?“

U svého manžela, u svých dětí musíme nejdříve naslouchat, dívat se, zjišťovat: Copak ty jsi za člověka, co na tebe platí? Jak se na tebe musí jít aby… abys to slyšel, abys tohle dělal.

To co se někde osvědčilo, to může být jinde nebezpečné.

 

Sedmá falešná představa říká, že někdo to prostě v sobě má a vychovávat se dá a někdo se prostě vychovávat nedá. Jinými slovy:

Když dostanete někoho, koho máte vychovávat a on se dá dobře vychovávat, no tak to jde lehce. Ale když dostanete někoho, kdo se vychovávat nedá, tak se s tím se nedá hnout.

Je to falešná představa. Hnout se dá s každým, jenom je potřeba jít na to z jiné strany.

Příklad z oboru psychoterapie. Nedělal jsem to já, dělal to kolega.  Dostal pacientku, která byla nepředstavitelně nervózní, ale ta nervozita měla zvláštní charakter. Nemohla se dostat z postele. Spala jak dlouho to šlo, manželovi nachystala jídlo, vyprovodila ho. A hned si zase zalezla do postele, protože ona se bála jít ven. Večer, když manžel přišel, zase mu něco ukuchtila a zase musela honem do postele. Chodila po doktorech, nikdo jí nepomohl, až ji dostal můj kolega. Ten to vzal úplně jinak. On jí povídá: není pravda, že vy moc spíte, vy málo spíte. Někteří  lidé se potřebují hodně vyspat. Vy ráno k manželovi vstáváte. To nesmíte. Vy musíte zůstat v posteli. A večer? Ať vás nenapadne vstávat, když on přijde, vy musíte v  posteli zůstat.  A když se mu to podařilo, tak mu z té postele utekla.

Na každého je zapotřebí jít jinak

Rád bych ještě řekl, že ti lidé, se kterými se nic nedá dělat,  když se podíváte na jejich život s odstupem, ukáže se, že to jsou právě ti lidi, kteří v životě něco dokázali.

Matematik Gauss - dodneška známe Gaussovu křivku - chodil do první třídy a paní učitelka

aby měla klid jim dala takový úkol: Děti. Budete sečítat 1+2 1+3 1+4.  Načež malý Gaus zlobil. Byl potrestán, ale povídá: „ Já už jsem to spočítal.“  „Nepovídej, to ještě nemůžeš mít.“„Já to mám, já jsem si řek proč bych to počítal takhle hloupě, já sem si řekl 1 + 99 je 1002+98 je taky sto. Když to takhle sečtete, dostanete 5000 a je to“ Šel na to jinak nežli byla paní učitelka zvyklá. To ji rozčílilo. Takové jsou někdy ty těžko vychovatelný děti. Někdy. 

Za osmé se dostáváme se na půdu nám velice blízkou. Můžete se setkat s názorem, že ve výchově není třeba duchovního vedení.

Že ve výchově se obejdeme bez pána Ježíše Krista. Domnívám se že to je představa falešná.

Ty trendy výchovy, které jdou tímto směrem, ty říkají: ano, vychováváme tak, že prodlužujeme to, co tu již bylo.

Dejme tomu: lidi se učili psát,  tak se budou učit ještě lépe psát až po tom budou umět psát nejlépe. Tak bychom mohli pokračovat ve všem. Takže výchova je jenom prodloužení těch trendů, které tady v historii byly.

Proti této představě stojí jiná, která říká, že člověka vychováváme k určitému vzoru. Pán Ježíš Kristus je nám cílem. Tedy býti jako On, nebo směřovat svým životem  k tomuto vzoru. To je jiné pojetí výchovy, směřovati k pánu Ježíši Kristu.

Projevuje se to například v oblasti odpovědi na otázku: Co je člově?. Někdo říká, že to je jiná větev vývoje opice, někdo říká že medvěda….

Bible nám říká, že Bůh stvořil člověka, aby byl k obrazu Božímu, k obrazu Božímu se nesl.

O to jde. Člověku je dán cíl k němuž se má přibližovat a jimž se má řídit.

Já se domnívám, že opravdová výchova nutně potřebuje vědět, ke kterému cíli mám namířeno. a teprve tehdy, když vím, ke kterému cíli mám namířeno, k čemu, k jakému obrazu se mám nést, teprve potom  je to opravdová výchova.

 

Devátá  představa - je možné se domnívat, že křesťanská výchova je záležitost duchovní

non plus ultra, že křesťanská výchova je záležitost zcela jen duchovní.

Když se podíváme do Bible do Knihy Přísloví. do 31. kapitoly - je to oddíl, který mám rád velice rád - je tam oddíl, který mluví o ženě. O ženě, která je nad perly…

Je tam nějaké slovíčko o výchově?  Co myslíte? Tam se mluví o tolika různých věcech a tolika krásných a správných věcech. Je to až ku podivu. Obraz té vzácné ženy je tam pestrý -  co všecko dělá. Stará se o tohle o tohle  o tohle - a  o výchově tam najednou není jedno jediné slovo. Žena statečná – srdce jejího muže na ni spoléhá… dobře činí jemu, koberce dělá, plátno, ale nenajdete tam slovíčko o tom, že by vychovávala.

A vzdor tomu je to v Bibli a je to pro nás příklad. Proč? 

Protože ty věci, které dělá,  velice úzce souvisejí s tím, co vychováváme. To znamená, že s tím kobercem, který tká, její víra velice úzce souvisí.

A já se domnívám, že tyto věci každodenní patří do sféry víry. A že  duchovní výchova nesmí opomíjet ty věci velice konkrétní.

 

Za desáté. Falešná představa je domnívat se, že když jsem ukončil školní docházku tak jsem vychován. Člověk se vychovává do posledního dechu.

Do posledního dechu jde o to, co sám se sebou udělám, jak va\chovávám sám sebe-.

Teď jsme se dostali k tomu, co to je vlastně výchova.

 My používáme v češtině termínu výchova -  chovati se. Když se podíváte do latiny, tam najdete educatio a tam už se to dá dobře sledovat. Co to je educatio? Duco, Ducere je vésti a educo je vyvésti. Výchova podle těch latiníků je vyvádět. Ptáme se samozřejmě odkud a kam.Naši sousedé říkají Erziehung - to znamená táhnout a erziehen znamená vytáhnout. A zase se ptáme odkud a kam.

A já jsem si odpovědi na tuto otázku dal do dvou škatulek.

 K čemu tedy je vytahujeme a kam je táhneme?

Ta první odpověď je velice jednoznačná - děti v prvé řadě i sebe musíme vychovávat k samostatné existenci. Abychom byli schopni samostatné existence . Života schopni. To není tak samozřejmé. Ty malé děti  jsou tak málo schopné samostatného života, že kdyby nebylo dospělých, tak by nežily.

A my je máme je vytáhnout k tomu, aby byly schopné života.

Dále je vychováváme k tomu, aby měly svoji vůli. Aby věděly, co chtějí a aby se uměli rozhodnout.

V životě budou mít tisíce situací, kdy se budou muset rozhodnout. Měli bychom je vychovat právě pro tu samostatnou existenci k tomu, aby se samostatně dovedly rozhodovat. Ze začátku koukají na maminku: co ty uděláš,  ale až se dostanou do života, aby se dokázaly rozhodnout samy, aby nesly odpovědnost.

Výchova k té samostatnosti a výchova vůle znamenají skutečně rozhodovat se samostatně,

A samozřejmě to znamená, aby věděly, co mají chtít.

Budu-li se rozhodovat, pak je zapotřebí, abych si dovedl uvědomit, že to rozhodování vždycky znamená zvážit jedno proti druhému. Půjdu doleva nebo doprava. To znamená, že to navzájem porovnávám.

 

Křesťanská výchova znamená, abychom to rozhodování viděli Božíma  očima – v Božím světle. Proto je tak důležité nejen všechno dětem zamést a udělat za ně, ale je nechat rozhodovat, aby se naučily do života samostatně rozhodovat a aby věděly, co je správné co, dělat mám a co dělat nemám. Jenže tady ta výchova k samostatné existenci znamená daleko

Víc. Znamená mimo jiné zrání osobnosti. Nejen proto, abys byl samostatným člověkem,

ale z abys  byl zralým člověkem

 

Kdepak se dneska setkáte s tím, co to vlastně znamená být zralým člověkem?

S nezralými lidmi se setkáváme velice často. Lidé nezralých osobností…  A do života je potřeba zralých osobností.  Je to možno ukázat na  mnoha různých věcech, co to je zralá osobnost. V té první fázi je pro dítě jaksi autoritou tatínek a maminka a této autoritě na 100 procent věří, klaní se jí a uctívají ji. Pomaloučku to jde dál a najednou vidíte, že to dítě se začíná osamostatňovat a autoritou je  „co já si řeknu.“ To je autorita. Za chvilku přijde to, co my kluci, kteří spolu mluvíme, co my uznáváme - to je autorita. A pak přijde doba, kdy vám řeknou - všecky autority jsou na nic. A teprve potom se dostává do toho stádia, kdy najednou

vidí, ano autorita má určité oprávnění, ale nemá vždycky pravdu, ale přesto ji beru.

 

Tím jsem chtěl naznačit, že jde-li nám o výchovu, mělo by nám jít také o zralou osobnost.

Jde-li nám o výchovu k samostatné existenci člověka, je to také výchova k nezdolnosti. Co znamená  nezdolnost. To znamená: když se dostaneš do těžkých situací, tak tu situaci zvládat.

Když se dostane do situace mládenec, že  se mu nějaké děvče zalíbí, tak je to v pořádku, že se zamiluje. Ale když se do té situace dostane člověk, který má tři děti… Když se zamiluje do nějaké jiné ženy.

Pak je zapotřebí té nezdolnosti, aby se vzepřel ďáblu a vyhrál nad ním, aby od něj utekl. Aby dovedl říct: a dost,  tohle dělat nebudu. To je ta nezdolnost. Zvládat životní  problémy a těžkosti. K tomu vychovávat děti.

 

A ta druhá oblast, o které budeme hovořit, je vychovávat děti tak, aby byly schopny žít mezi lidmi, aby byly schopny sociální existence.

Otázka je, co je těžší. Každé dítě, když se narodí, tak je do značné míry ono středem světa. Já,já, já… teď to křičí já mám hlad, dejte mi jíst. Já, já, já  jsem tady a všichni vy jste tady k tomu abyste byli kolem mě.

Někdy se setkáte s člověkem dospělým, a žasnete, jak je to podobné, že?

Je mu čtyřicet a říká: kde mám košili, kde mám ponožky? Ta otázka sociální zralosti znamená v prvé řadě, aby se dostal ze zajetí egocentrismu. To je cizí slovo - ego je já a centr znamená střed. Já jsem středem světa. Já vím, jak je to těžký. Vyrůstá to ze začátku a - Já jsem středem světa. Já se dívám jenom na to, co mi to přinese, bude to pro mě dobrý?

Ale má-li žít s druhými lidmi, pak nutně musí uznat, že ten druhý je tu taky.

To není lehké. Mezi chlapci to obvykle vypadá tak, že se poperou, aby si ukázali, kdo je silnější. Já nevím, jak to dělají děvčátka, ale to měřit se kdo z koho, kdo je hezčí, to je tam vždycky. Ale výchova znamená jít kousek dál ještě za tohle. Ne ty, který jsi mi konkurencí

A kdo z koho. Výchova znamená naučit se s tím druhým vycházet v dobrém. Kdybych vzal příklad z hudby, tak orchestr,  když hraje, sehrát  se s tím druhým. To je těžké. Sehrát se s tím druhým, to znamená že budeme oba dva hrát totéž, abychom harmonicky byli stejně, aby jeden nehrál c dur a druhý e dur, abychom byli rytmicky stejně. A teď bych mohl pokračovat… Dá to hodně práce sehrát se s tím druhým. To znamená v první řadě poslouchat a dívat se. Aby mohlo dojít k něčemu, čemu se říká spolupráce neboli kooperace. I vy to poznáváte v manželství. Tam taky se museli neustále se učit spolu vycházet v dobrém. Ne kdo z koho, to je velice nezralé, ale jak to udělat, aby to  u nás doma hrálo.  Nestačí jenom naučit se souhře, je taky zapotřebí vědět, co hrát. To je otázka morálního zrání člověka. Je to otázka do jaké míry já v tobě ctím člověka. Otázka úcty jednoho člověka ke druhému.

To je otázka morální.

 

Třetí kapitola, to je otázka ryze křesťanská. Co tedy znamená křesťanská výchova?

Jaký je cíl křesťanské výchovy? Můžete a nemusíte s tím souhlasit, ale já jsem si poznamenal,

že cílem křesťanské výchovy dětí je v prvé řadě přivést děti k setkání s Ježíšem Kristem. K osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. A zároveň ta cesta, která vede kudy? Vést děti k víře.

A v prvé ředě sami sebe vychovávat před dětmi. Přátelé, není těžší úkol, než právě tenhleten.

Je jednoduché vychovávat děti, ale vychovávat sami sebe je nepředstavitelně těžké. Proč?

V prvé řadě protože děti neposlouchají to, co my jim říkáme, mají dvě uši a jedním to jde tam a druhým ven. Ale děti mají soustředěné oči v prvé řadě na to, co děláme a jak se chováme a vidí všecko. Nejenže to vidí, ale napodobují všecko. A napodobují to jednání, se kterým se setkávají. A oč jde tady: Žít  jako věrohodní svědkové svého Pána. Tak aby děti mohly okoukat na nás právě to, co je nejdůležitější. A proto je tak důležité, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy. Naše zápasy o pochopení víry. A když tohle s námi děti budou prožívat, tak je naděje, že otevřou oči.  Jde o to, aby děti viděly, že rodiče nevidí jenom ty těžkosti v různé formě, ale že tatínek a maminka také vidí, že Bůh je kolem nás.

 

Konkrétní případ. S desetiletým Jendou jsme jezdívali na kole o prázdninách a přitom se ohromně dá povídat. A když jsme šli do kopce, tak jsem zdvihnul kámen a pustil jsem ho na zem a povídám: „Ten kámen si přitáhne země. Ta zemská přitažlivost o něm ví.“ „ No jo.“

A když jsme se zastavili na další zastávce, tak jsem zase vzal kámen, pustil ho z ruky a říkám: „To je zajímavý viď, i tady ta zemská přitažlivost o tom kameni ví. Vidíš, ať jsme kde jsme, Pán Bůh o nás ví.“  Pak jsem byl překvapen, že ten Jenda si ten kámen dal na svůj stůl. Ale jde o to, abychom viděli, kam nás Bůh volá, aby děti mohly sledovat naše vlastní zápasy

A pochopení.

A proto si myslím, že jest dobré, když rodiče neodhánějí děti, když se radí o těžkých věcech.

A děti jsou při tom. Aby viděly jak rodičům ta víra mluví do života, do toho co máme dělat.

I tam, kde se jedná o peníze, samozřejmě. Na každém kroku.

Jde nám o to, aby vyrostl člověk, jemuž bude Kristus středem života. Člověk svobodný, nezotročený hříchem, člověk, který Bohu věří a který pána Boha miluje.

 

Já se domnívám, že je ohromný dar v dětech, že s nimi můžeme probírat biblickou látku.

Dětem můžeme říkat to, co nás  v Bibli oslovilo. A děti to s námi prožívají daleko víc, než dospělí.

Když si na to uděláte čas. Kdo si na to má udělat čas? V první řadě tatínek. Komu je ve starém zákoně uložena povinnost duchovně vzdělávat děti v prvé řadě? To je otázka tatínka,

Když se tatínek nedovtípí, maminka řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl přečíst, že?“ „Ano, ano!“  Anebo řekne: „Tatínku, ty jsi chtěl dětem vyprávět něco z bible, viď?“

Tohle je otázka tatínka. Proč? Setkal jsem se s mladým člověkem, který mi řekl: „Křesťanství? To je záležitost pro ženy.“  

Říkám: „Jak to?“ „ No u nás tak jenom máma.“ Ale tohle je chyba tatínka.

To jedno jediné, co by otec měl, je věnovat dostatek času svým dětem. Ty děti nepředstavitelně rychle stárnou. To je chvilička. Narodí se vám děti a než vy se dvakrát otočíte, už se vdávají. A je to pryč. Ještě, že přijdou ty vnoučata potom. 

Když si ten čas neuděláte, protože se dejme tomu staví barák v době, když jsou děti malé, ta doba, kdy s nimi můžete mluvit je pryč. Pak máte barák, zařízení, ale s dětmi kontakt nemáte.

Co dávají rodiče dětem? Nepředstavitelné peníze investují, aby tím přehlušili svědomí.

Čas jim nedali, no tak vydělávají a potom jim něco koupí. A žijí v domnění, že kdo má všecko, má všecko. To je falešná představa, to jsme si řekli.

 

Takže závěrem – co děti potřebují především?

Nepředstavitelně času. A také rodiče ochotné jim naslouchat. Naslouchat v prvé řadě. A teprve, až když vyposlechnou, co to dítě trápí, teprve potom dětem odpovědět.

 

Konec.