Problematika smysluplnosti života v psychologii

V posledních letech - na začátku třetího tisíciletí - jsme v psychologii svědky zvýšeného zájmu o otázky smysluplnosti života. V odborných psychologických časopisech se objevují empirické studie z této oblasti, vycházejí knihy s touto tematikou, konají se mezinárodní monotematická symposia a kongresy o otázkách smysluplnosti života, jsou zakládány speciální společnosti, které se touto tematikou zabývají, objevují se internetové stránky věnované těmto otázkám atp.( Reker, G.T., K. Chamberlain, 2000b, Halama, 2000,2002,2003, Smékkal, 2005, Křivohlavý, 1994,2004, 2005). Otázka smysluplnosti života má při tom úzký vztah k problematice psychologie zdraví. Těžko bychom mohli hovořit o “duševně zdravém, ale naprosto nesmyslném životě” – nemluvě o tzv. noogenních neurózách, na které upozornil V.E. Frankl. Není proto marné položit si otázku typu “oč jde?” Kdy, kde, proč a jak se rodí problematika smysluplnosti života? Když nám jde o otázky smysluplnosti života, klademe si v této souvislosti řadu otázek: Co se rozumí smysluplností života?Proč je dobré zabývat se otázkami smysluplnosti života?Kdo a jak se dosud zabýval a kdo se v současné době zabývá otázkami smysluplnosti života?Jak psychologové studují smysluplnost života?Co se v životě člověka považuje za smysluplné a co za nesmyslné?Co ovlivňuje pojetí smysluplnosti života?Co dělá nedostatek smysluplnosti (zážitek nesmyslnosti) života ?Kdo jsme, čím jsme se stali a kam spějeme?Čím se liší pojetí smyslu života ve filozofii a v psychologii?

Kdy a kde se projevuje potřeba orientovat se v otázkách smysluplnosti života?

Ukazuje se, že v proměnách trvání celého života člověka si lidé kladou otázky smysluplnosti života, ale je vhodné odlišit od sebe otázky smysluplnosti v běžných životních problémech a v tzv. mezních životních situacích. V prvém případě, kde jde o otázky smysluplnosti v běžných životních problémech, se setkáváme např. s otázkami účelu a smysluplnosti pracovní činnosti, výchovy, smysluplnosti lásky a milování, smysluplnost identity (toho, kým jsem), manželství atp. Není třeba uvádět, že s tím úzce souvisejí i otázky spokojenosti a duševní pohody, případně i well-being. Ve druhém případě, kde se jedná o mezní životní situace, jde např. o otázky typu “Proč” v hamletovské problematice “být či nebýt”. Mezními životními situacemi se při tom rozumí stavy, kdy se člověk blíží samotné hranici bytí a nebytí. Příkladem mohou být situace stárnoucích lidí, kteří si otázky po smyslu svého života kladou s mimořádnou naléhavostí, případně situace lidí těžce nemocných nebo těžce zraněných, kterým hrozí ukončení života. V anglicky psané psychologické literatuře se pro tyto dvě odlišné oblasti používá i rozdílných termínů: personal meaning (osobní pojetí smysluplnosti), ultimate meaning (nejzazší pojetí smysluplnosti bytí, tj. otázky nejobsáhlejšího až všeobsáhlého smyslu života), případně purpose of life (účel života). Zde jde o otázky smysluplnost zvládání těžkostí, nemocí a utrpení, i otázky smysluplnosti péče o nemocné a umírající. Z takto pojatého tématu vyplývá pak i jeho úzká návaznost na otázky psychoterapie – např. logoterapie V.E. Frankla, dialektické anankologie S.Szondi-ho, existenciálních psychoterapeutických přístupů pomoci lidem hledajícím smysluplnost života v tzv. humanistické a existenciální psychoterapii, v Daseinsanalýze , v transakční analýze atp. Proč je důležité zabývat se smysluplností života? Důvodů je zde celá řada: Protože zaměření našeho jednání je směřování k tomu, co bude – k budoucnosti, k cílům, které si stavíme, k tomu, co očekáváme, na co se těšíme, oč se snažíme, a jsou to právě cíle našich snah, které dávají našemu jednání smysluplnost (Břicháček, 2005). Protože problematika smysluplnosti života je v pozadí naší motivace – toho, oč nám v životě jde a oč nám nejde, toho, co nás povzbuzuje k tomu o něco se snažit a o něco usilovat, i toho nač si v životě troufneme (našich aspirací). Protože se ukazuje, že to, co se rozumí smysluplností života, má vliv na to, jak je náš život kvalitní, jaký je náš zdravotní stav, a to nejen naše psychické, ale i fyzické zdraví. Protože to, jaké je pojetí našeho vlastního života má vliv na to, zda nám je nebo není dobře, ina to, jak jsme v životě spokojenosti nebo nespokojeni, zda prožíváme v životě radost nebo její opak, štěstí nebo neštěstí. (feeling of well-being). Protože problematika smysluplnosti života se podílí na tom, jak zvládáme stresy, jak moc se zlobíme, hněváme, případně i na to, jak jsme klidní nebo naopak agresivní. Protože to, jaké je naše pojetí smysluplnosti života má vliv na tvorbu naší hierarchie hodnot (toho, kterým hodnotám dáváme přednost před jinými) i na změny v našeho žebříčku životních hodnot. Protože otázky smysluplnosti života hrají klíčovou roli v průběhu celého života při tvorbě a udržování pojetí naší vlastní identity (hledání odpovědi na otázku “kdo vlastně jsem?”) Protože smysluplnost našeho bytí povzbuzuje a posiluje pojetí soudržnosti (Sense of coherence) v chápání našeho života. Protože smysluplnost života má své místo i v pojetí celoživotního vývoje osobnosti (life-span – development), zvláště pak růstu a zrání osobnosti, stárnutí a adaptace na změny či zvládání životních obtíží, tj. na tom, co se vlivem přerůzných událostí, těžkostí a změn prostředí v průběhu života v naší osobnosti mění. Co znamená slovo “smysl”?Ptáme-li se po tom, co si máme představit, když slyšíme, že někdo hovoří o smyslu, máme možnost zeptat se slovníku. Slovník spisovné češtiny nám říká, že toto slovo má několik různých významů: Opomeneme-li ryze technický význam tohoto slova – např. kladný či záporný smysl otáčení určitého předmětu kolem hřídele (např. ručičky hodin) a běžné používání tohoto slova tam, kde se jedná o označení některého z “pěti smyslů” – přesněji smyslových orgánů (jako jsou oči, uši atp.), můžeme vidět bohatství významů tohoto slova daných kulturně bohatou historii jeho používání. Často se tímto slovem rozumí “myšlenkový obsah, případně i význam slova nebo věty”. Příkladem může být dotaz, který se ptá na “smysl manželství” nebo co znamená věta “rovnoběžky se protínají v nekonečnu”. Často se tímto slovem vyjadřuje význam a důležitost např. určité dějinné události (jaký byl smysl např. Sarajevského atentátu, toho či onoho rozhodnutí vlády atp.). S tímto význame souvisí další moment - vyjádření účelu, případně důvodu jednání (viz např. otázku “jaký má smysl toho, že zrovna tady se kope tak hluboký příkop?”) Tomuto významu slova “smysl” se blíží i ten, který vyjadřuje pochopení – viz např. výraz “On má smysl pro spravedlnost”. V neposlední řadě se slovem “smysl” vyjadřuje celkové zaměření lidské existence (našeho života)– viz např. otázku “jaký smysl má takový život? Poznámka 1. a 2. Tento význam má na mysli i od tohoto podstatného jména (smysl) odvozené přídavné slovo “smysluplný” …mající hluboký smysl.---------------------Poznámka 1.

Při hledání hlubšího významu slova “smysl” nám pomocí může být i poohlednutí se po tom, co se skrývá za obdobným slovem v jiných jazycích.

Podle anglického slovníku se slovo “smysl” překládá do angličtiny jako intent, end, reason, purpose, interpretation, significance, signification i sense (viz sense of duty). V angličtině je pro oblast, o jejíž studium se zde jedná, klíčovým pojmem výraz “meaning” . To je odvozeno od slovesa. “to mean” a to znamená: nejen mít na mysli, mínit, něco znamenat, chtít něco říci, ale i mít určité (dobré nebo zlé) úmysly, něco zamýšlet, mít v něco v úmyslu, přát si, mít něco na mysli i mít určitý význam či následek. Meaning pak znamená nejen význam slova (tj. kognitivní stránku dění), ale i to, co chce hovořící osoba říci (což znamená, že jde o otázku vůle) Přesněji: jde o záměr určité činnosti (o úmysl, intenci). Meaningful pak znamená nejen mající určitý význam, ale i záměrný, účelný, cílevědomý. Chamberssův etymologický slovník říká doslova: to mean … to have in mind or thoughts, to signify and to intend, to purpose, the sense intended. V poznámce Chambers upozorňuje pak i na to, že obdobné slovo anglickému termínu “meaning” v němčině (“meinen”) znamená mysliti.Českému výrazu smysl je obsahově blízký i termín “význam” . Ten se překládá do angličtiny výrazy meaning, importance, denotation i connotation, destination, relevance, consequence, implication. Viz v němčině se české slovo “smysl” vyjádří slovem der Sinn (viz např. der Richtungssinn – smysl směru, Bedeutungssinn – smysl pohybu), ale i die Bedeutung.Smysl života se německy vyjadřuje slovem der Lebenssinn, der Sinn des Lebens nebo der Lebenszweck. České slovo význam se překládá do němčiny slovem der Sinn i die Bedeutung (viz die Wortbedeutung), případně die Wirkung nebo der Wert.Německé slovo der Sinn znamená jak smysl, tak význam - viz mám v úmyslu, hodlám (např. odcestovat), ale i mínění, (vlastní) názor (smýšlet), myšlení, představu, pochopení (i fysiologické smysly). Sinnen znamená pak dumat o něčem, přemýšlet, myslet, na něco pomýšlet, něco zamýšlet, hodlat udělat (viz i “sinnig” dobře uvážený např. dar). Protože se významy slov “smysl” a “význam” do určité míry kryjí, je vhodné fenomenologickým rozborem tyto dva termíny odlišit. Poznámka 2: Psychologický slovní Hartl a Hartlová 2000 termín smysluplnost života neznají!----------------------

Implicitní a existenciální význam slova smysluplnost

Podle Rekera (2000a) existují dva druhy významu slova “smysluplnost”. Oba spolu však určitým způsobem souvisejí:1. Implicitní2. Existenciální ad 1. Implicitní - nevyslovený (skrytý), mlčky předpokládaný, samozřejmý a bezpodmínečný smysl se týká např. smyslu stárnutí, manželství, otcovství atp. Jde o přisuzování osobního významu událostem nebo věcem s nimiž se setkáváme. Jde o označování významu či smyslu zkušenosti. V pozadí tohoto pojetí je domněnka, že jak události a jednání lidí, tak i předměty, o nichž se v souvislosti s nimi jedná, mají svůj význam, a na nás je, abychom ho vystopovaly – zjistili, co to znamená např. být ženatý apod. ad 2. Existenciálnímu smyslu jde o smysluplnost bytí (naší vlastní existence). Jde o to pochopit, jak události v našem životě souvisejí (fit) mezi sebou v širším kontextu. Jde v podstatě o poznávání procesu vytváření smyslu a objevování smyslu. Tomu napomáhá náš smysl pro soudržnost či skloubenost – koherenci (Sense of coherence v pojetí Aarona Antonovského), pro pořádek, řád i důvody existence a smysl pro účel lidského jednání (mission ) a snaha poznávat směr dalšího vývoje dění. Existenciálnímu smyslu jde vhled do smysluplnosti celoživotní zkušenosti. Jeho základní otázkou je: “Proč stojí za to žít?” nebo “Jaký je smysl života?”. Trojí směr zaměření studií smysluplnosti lidského jednáníO smysluplnosti lidského jednání se v psychologii hovoří ve trojím směru:A.Budoucnostní zaměřeníO smysluplnosti lidského jednání je možno hovořit tam, kde jde o činnost, která je v současné v běhu - právě se děje. Příkladem může být běh na 10.000 metrů na lehkoatletických závodech.B. Pohled do minulostiO smysluplnosti lidského jednání se hovoří i tam, kde již v minulosti jeho běh dokonal, ale kde zpětně hledáme jeho příčiny – např. proč se dělalo to či ono, když se zkoušela nová verse počítače (jaký to mělo smysl?).C. Pohled do současného děníO smysluplnosti je možno hovořit i tam, kde se v dané chvíli uvažuje o tom, co by se mělo dělat, případně se plánuje jak by se to či ono mělo dělat – např. jaký to má smysl snižovat hranici trestní odpovědnosti pod 15 let věku pachatele.

Dva významy slova “smysl”

Dittman-Kohl (2000) upozorňuje, že je dobré odlišovat dva odlišné významy slova “smysl”: A. Jeden vyjadřuje ideu, která se s něčím pojí – např. s určitou událostí nebo zkušeností. Smysluplnost života je pak možno chápat jako interpretaci událostí a života jako celku. B. Jde o cíle a motivy, které člověk má všade tam, kde se jedná o další život či životní události. V tomto pojetí má smysl význam “co to znamená jednak žíti svůj život, jednak které cíle a účely člověk v životě má.” (107). Naše plány, cíle a účely v životě - stejně jako o strachy a úzkosti – tj. mentální reprezentace témat smysluplnosti našeho života - jsou při tom neustále pozitivně či negativně hodnoceny a na nás je v tom se vyznat (108). “Osobní systém smysluplnosti života ” (PMS)Dittman-Kohl (2000) hovoří v tomto smyslu o tzv. “Osobním systému smysluplnosti života ” PMS – Personal Meaning Systém”. Ten zahrnuje do určité míry to, co se v psychologii dosud tradovalo jako koncept sebepojetí a výzkum cílů (self-concept research). Tento “Osobní systém smysluplnosti života ” (PMS) integruje na jedné straně interpretativní, na druhé straně direktivní aspekty smysluplnosti života. Dittman-Kohl (2000) upozorňuje, že tento “Osobní systém smysluplnosti života ” (PMS) je v podstatě afektem naplněným předivem kognicí. Ty obsahují kladně či záporně hodnocení aspekty sama sebe a vlastního života, to, co člověk miluje a nenávidí, co člověka uspokojuje či naopak znepokojuje (108). Tento “Osobní systém smysluplnosti života ” (PMS) se týká vlastní jednající osoby, jejího psychického i fyzického stavu a stavu světa tak, jak je viděn “hic et nunc” (nyní a zde), jak to, co bylo, pravděpodobně bylo, a jak to, co bude, pravděpodobně bude. Úkoly osobního systému smysluplnosti života Úkolem “Osobního systému smysluplnosti života ” (PMS) podle Dittmana-Kohla (2000) je: 1. Pomoci interpretovat proud vjemů i zážitků, dát jim správný význam a pochopit jejich začlenění do celku života (koherenci).2. Poskytnout subjektivní teorii sebe a života a tak dát podklad k hodnocení naplněnosti života smyslem.3. Pomoci smysluplně řídit (ukočírovat) vlastní život. Diagnostické poznání tohoto osobního systému smysluplnosti života umožňuje nám poznat, jak se daný člověk vztahuje ke světu, který zažívá jako zkušenost a v němž se projevuje svou aktivitou (108) Tento osobní systém smysluplnosti života ” (PMS) je dynamický. V průběhu života se mění. Adaptuje se. Reorganizuje. Např. úmrtí blízkého člověka může vést k radikální změně v pojetí životních úkolů jemu blízkého člověka i v pojetí toho, co má v životě hodnotu (109). Dva základní procesy vytváření smysluplnosti života: V pozadí aktivit, které je možno sledovat v aktivitách typu hledání smysluplnosti lidského jednání, je možno podle Rekera (2000b) od sebe odlišit dva druhy aktivit: a.) schopnost vytvářet smysluplná pojetí toho, co prožíváme. b.) motivace (vůle k smyslu), která se snaží ve všem, co zažijeme, vidět určitý smysl a záměr. Fenomenologický rozbor intencionálního (smysluplného) jednáníProblematika účelného lidského konání není v psychologii nová. V době, kdy v behaviorální psychologii převládalo stroze kauzální pojetí nejen zvířecího, ale i lidského chování, se vynořila proti tomuto pojetí tzv. hormická psychologie či psychologie sledující a studující účelovost lidského jednání. V roce 1908 to byl William McDougall, který vystoupil na obhajobu jevů jako typu účelnosti lidského snažení (purposeful human activity) proti ryze hedonistickému (slast hledajícímu) behaviorálnímu chápání lidského chování. Pohled do dějin psychologie ukazuje jak např. i H. H. Kelly při vytváření svého pojetí tzv. attribution theory - psychologie přisuzování příčin znovu přivedl pozornost k problematice finality (teleologie – telos je řecky cíl) v psychickém dění. Dnes to jsou však tzv. kognitivní teorie v psychologii, kde nacházíme nejvíce důrazu na finalitu a smysluplnost naší psychické aktivity. V kognitivní psychologii to je pak zvláště důraz na důležitost našich myšlenek, představ a našeho přesvědčení, co podtrhuje finalitu psychiky a naznačuje smysluplnost naší aktivity. Výrazně hormického - účelového charakteru je však i existenciální psychologie.Poznámka č. 3. ------------------------------------------------Poznámka č. 3: S ohledem na specificitu smysluplné činnosti a na její kognitivní charakter, používáme zde důsledně českého termínu “jednání” – s blízkým termínem “čin a činnost”(anglicky activity – s blízkým termínem act, activity, proceeding či engagement, německy das Handeln) tam, kde jde o záměrnou, vědomou, intencionální aktivitu. Termín “chování” (anglicky behavior, německy das Verhalten) erhalten) tak ponecháváme pro jiné případy, kde tato charakteristika není prokazatelná (viz např. chování zvířat).-------------------------------------Příklad smysluplné jednání Příkladem intencionálního (účelového, smysluplného) jednání může být výstup horolezce ve stěně. Konečný cíl - dosažení vrcholu - je zde jasně a přesně (pregnantně) definován. Zřetelné jsou i dílčí cíle – překonání určitých úseků na cestě k vrcholovému cíli a dosažení jednotlivých dílčích “stupňů”. Jasný je i záměr horolezce, jeho motivace a vůle. Zřetelné jsou i překážky v cestě a míra obtížnosti jejich zvládnutí a význam (hodnota) zdolávání jednotlivých dílčích cílů. Zřetelná je i zpětná vazba těchto momentů k celkové motivaci horolezce.

Fenomenologické momenty smysluplného jednání

V popisu smysluplného jednání se setkáváme s řadou momentů. Ty jsou vyjadřovány specifickými termíny:

Perspektiva - budoucnostní charakter smysluplného jednání

Smysluplné jednání má budoucnostní charakter. Jde v něm o to, co ještě není, ale mohlo, případně mělo by být. Předobraz toho, co by mohlo či mělo by být je vytvořen mentální aktivitou pod dominancí její kognitivní složky. Předjímání - AnticipationV smysluplné činnosti se řídíme nejen tím, co jest, ale i očekáváním toho, co bude. Před očima máme nejen danou skutečnost, ale - obrazně - i to, co bude. A je to právě to, co předjímáme, že bude, co formuje naší momentální aktivitu. Ta je zaměřena na vytváření podmínek pro to, aby mohlo nastat to, co je cílem dané aktivity. Cíle - ends, goals and targetsJsou to právě cíle, které charakterizují smysluplnou aktivitu. Obrazně je možno si je představit tak, jak tomu je např. při střelbě např. lukem. Tam je dán terč jako cíl aktivity - vyslání šípu. Pozornost je cele zaměřena na tento cíl (terč). Vše se na něj koncentruje. To, co se při střílení lukem děje, není možno pochopit, nevezmeme-li v úvahu existenci tohoto cíle - terče. Terč zde určuje smysluplnost dění. Záměry - aims, intentionsJe to záměr, co charakterizuje smysluplnou činnost. Znamená to, že ten, kdo něco dělá, má před sebou ve své představě obraz žádoucího vyústění, konečné podoby dění, konce činnosti, kterou podniká. Je to právě tento mentální obraz cíle, co je určujícím motivačním faktorem jeho aktivity. Hovoříme zde o intencích – záměrech .Otázka geneze záměru je psychologickým problémem sui generis. Naděje - hopeNaděje je touha, očekávání zcela konkrétních věcí budoucích. Nejen jejich očekávání, ale i určitá míra důvěry, že to, v co doufáme, se splní. A to, v co doufáme je cílem našeho psychického zaměření. Po té, co Norman Cousins publikoval svou knihu “Biologie naděje” není možno vyloučit faktor naděje ze studií psychologie zdraví, ba ani z obecné psychologie.

Finalita – finality, teleology

Finalita (teleologie) je definována jako určování hybnosti daného dění jeho konečnou - finální podobou. Je to cíl a naděje dosažení cíle, co dodává smysluplnému jednání sílu (energii). Hovoříme zde o teleologickém ovlivňování, o teleologických zdrojích energie pro toto jednání na rozdíl (či doplnění) kauzálního pojetí, které je vlastní behaviorálním psychologickým přístupům při hledání energizujících zdrojů chování. Účel – purposeZ smysluplného jednání člověka hovoříme s ohledem na jeho směřování ke zcela konkrétnímu cíli o jeho účelovosti. Tuto otázku po účelu dění si právem klademe tam, kde se něco smysluplného děje. Je to právě účel, co takovouto smysluplnou činnost charakterizuje Nesmyslným je pak to jednání, které je neúčelné. Hodnota - valueVezmeme-li v úvahu smysluplnou činnost, pak se nutně dostáváme k problematice hodnoty jak konečného cíle, tak dílčích cílů. Je to právě hodnota dosažení cíle, co uvádí celou aktivitu v běh a co jí nakonec dává smysl. Každá okolnost, která v daném k cíli směřujícím jednání člověka hraje určitou roli, má pro tohoto člověka svou kladnou nebo zápornou hodnotu.O hodnotě hovoříme i při dosahování dílčích cílů – např. jakou hodnotu má pro horolezce překonání určité překážky na cestě ke konečnému cíli. Čím je důležitost tohoto cíle v rámci celku cesty k cíli větší, tím je i vyšší hodnota dosažení tohoto dílčího cíle. Problematika hodnot se tak vrací do psychologie vědomého jednání lidí. Význam -importance To, co má v celku k cíli zaměřeného jednání určitou funkci – ať pozitivní nebo negativní, má v rámci daného smysluplného pojetí aktivity určitý význam. Význam může mít např. překážka na cestě k cíli stejně jako okolnost usnadňující cestu k cíli. To, jak daná okolnost je moc nebo málo významná, je možno stanovovat podle toho, jak moc se podílí na usnadnění cesty k cíli nebo jak moc na cestě k tomuto cíli překáží.

Odpovědnost -responsibility

Tím, že se člověk rozhodne pro určitý cíl, bere na sebe určitou odpovědnost za toto rozhodnutí. Aby došel až k cíli, který si vytýčí, musí jednat vytrvale, konzistentně a setrvat na cestě, kterou si určil. Mluvíme taky o odpovědnosti každého člověka, který ji na sebe bere když se rozhodne pro cestu k hodnotnému, smysluplnému cíli.

Pocity - Emocionality

Smysluplná cesta k vytčenému cíli je charakterizována často velice bohatým emocionálním doprovodem. Je zde na jedné straně radost jak z dosažení konečného cíle, tak z překonání překážky a dosažení dílčího cíle, tak i bolest a zármutek z úseků, které se nedaří či nepodaří překonat. Patří sem např. i pocity radosti, štěstí, potěšení, naděje a úspěchu při dosahování vytčených cílů, i pocity beznadějnosti, zklamání při neúspěchu.

Pružnost – flexibility

Pro úspěšné zvládání neobvyklých změn na cestě cíli je třeba určitá pružnost jednání. Jejím opakem je rigidita – ztrnulost. Ta se vyznačuje lpěním na neměnnosti jednou proponovaného plánu jednání při jeho realizaci.

Tvořivost –creativity

Porovnáváme-li původní plán cesty k cíli s jeho realizací, vidíme, že se realizace od plánu obvykle liší. Na cestě k cíli je třeba kolikrát změnit plánovaný postup a tvořivě volit jinou, alternativní cestu. Obdobně tomu může být i s volbou cíle. Ukáže-li se, že původně zvolený cíl je nedosažitelný, je člověk veden k tomu, aby tvořivě hledal cíl jiný. ZávěrSmysluplnost je psychickým jevem, kterému dosud nebylo věnováno tolik pozornosti, jak by si podle svého významu v našem jednání zasloužil. Je nadějné, že se tomuto fenoménu začíná věnovat v poslední době pozornost. V prvé fázi zde jde zde o ujasnění významu tohoto jevu, upřesnění jeho oblastí výskytu, vytčení jeho základních charakteristik, formulace základních termínů umožňujících popis dílčích aspektů tohoto fenoménu umožňujících jeho studium. To bylo i úkolem tohoto sdělení. Literatura: Břicháček, V. (2005). Homo in futuro cogitans.I. Československá psychologie, r. XLIX, č.1. 74 – 80.Břicháček, V. (2005). Naděje pro zítřek. Psychologie dnes.r. 11., č.5, s. 18 – 19.Dittman-Kohl, F. a Westerhof, G.J. (2000). The Personal Meaning Systém in a Life-Span Perspective. in Reker, G.T., K. Chamberlain (Eds.). (2000). Exploring Existential Meaning.London. Sage Publications.p. 107 - 122Halama, P. (2002). From establishing beliefs through pursuing goals to experiencing fulfilment: Examinnining three-component model of personal meaning in life.. Studia Psychologica, 44,2, 143 – 154.Halama, P. (2002).Vývin a konštrukcia škály životnej zmysluplnosti. Československá psychologie, 46, 3, 265 – 276.Halama, P. (2003). Meaning and hope – two factors of positive psychological functiong in late adulthood. Studia Psychologica, 45, 2, 103 – 110.Halama,P. (2000). ¨Teoretické a metodologické prístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie. XVIV, č. 3. s. 216 –236.Halama,P. (2000). Dimensions of life meaning as factors of coping. Studia Psychologica, 42,4, 339 – 350.Křivohlavý, J. (1994). Mít pro co žít. Návrat domů. Praha.Křivohlavý, J. (2004). Naděje. V Jaro Křivohlavý. Pozitivní psychologie, s. 12 – 64.Křivohlavý, J. (2005). Kdo se smrti nebojí. Psychologie dnes.r.11., č.4, 24 – 25.Křivohlavý, J. (2005). Pojetí psychologie smysluplnosti našeho jednání. Přednáška na konferenci sekce Psychologie zdraví ČMPS ve Vernířovicích,Reker, G.T. (2000).Theoretical Perspective, Dimensions, and Measurement of Existential Meaning. In Reker, G.T., K. Chamberlain (Eds.). (2000a). Exploring Existential Meanin.London. Sage Publications. s. 39 – 58.Reker, G.T., K. Chamberlain (Eds.). (2000b). Exploring Existential Meaning.London. Sage Publications.Smékal, V. (2005). Osobnost jako smysl života člověka. Přednáška na symposiu v Moskvě (rukopis). Seminář sekce psychologie zdraví Českomoravské psychologické společnosti15.5. 2005 Vernířovice