Proměny lásky v prvních 50 letech manželství

Proměny  lásky v prvních 50 letech manželství

 

Když jsem hrál v době dospívání na housle „Lásko, Bože, lásko…?“,  hrál jsem to na všech čtyřech struhách a ve všech polohách. Vibráto při tom dosahovalo maximální frekvence i intenzity. Tak se mnou emocionálně cloumala představa lásky. Když se potom mládež přidala a zpívali to všichni, díval jsem se do jejich očí. I když je přivírali, bylo znát, že se prolamují do říše blahé předtuchy. Bylo to očekávání něčeho, co přesahuje vše, co dosud zažili.

 

Něco na tom bylo. Zamilování se stupňovalo k fortissimu. A vše vyvrcholilo při vstupu do manželství. Jeho první fáze – honey moon (doslova : měsíc medu) však netrvala měsíc, ale  jen 10 dní. Proč? Dostal jsem povolání k nástupu do dvouleté základní vojenské služby a opona spadla. S odstupem času mohu říci, že první fáze lásky byla emocionálně „holistická „ (od anglického slova whole – celek). Zasahovala všechny smysly a to naplno. Bylo toho nepředstavitelně mnoho - k udušení.

 

Vojna přinesla celibát a smyslové vystřízlivění. Dala však poznat hlubší sféry vzájemného vztahu. Jak? V dopisech. Bylo jich bezpočtu. Měl jsem možnost sledovat jak si manželka vede, jak zvládá přerůzné úkoly, těžkosti a problémy. Naučil jsem se jí vidět jinak. Jak? Kognitivně. To byla druhá fáze naší lásky.  Má úcta k ní rostla. Obdobně rostl i můj obdiv – v prvé řadě k její hierarchii hodnot, k jejím morálním zásadám, k jejímu rozhodování v každodenních záležitostech – a měl jsem z toho radost. Radost z toho, jak  moudrého člověka jsem dostal do života, do páru. Jak jsem se potom těšil na to, až budeme moci žít bok po boku na každý den spolu. Můj respekt k ní a má úcta k ní rostla. Akceptace – její přijetí do mého života -  se dovršila.

 

Třetí fáze měla jinou podobu. Žili jsme již dny všední i sváteční bok po boku, děti se rodily a rostly. Starosti se zabezpečením rodiny a s problémy v zaměstnání - a nejen v něm - se vršily. A tu jsme poznali, že občas děláme chyby. Jednou jsem něco  zavinil já, podruhé manželka. Nad našim vzájemným vztahem se občas objevily mráčky. Za této situace nám pomohla babiččina rada: “Slunce nezapadej nad hněvivostí vaší“. Přeloženo do srozumitelštiny: „Dříve nežli slunce zajde, vše si odpusťte  a smiřte se“. A ono to fungovalo! Dalo to však práci přemoci se a zvítězit nad sebou – nad vlastním „oprávněným“ hněvem. Zdá se, že právě toto přemožení sebe sama, o něž při odpouštění jde, bylo tím, co naši vzájemnou úctu a lásku posilovalo.

 

Čtvrtá fáze lásky se u nás objevovala v drobnostech již dříve, ale k plnosti dozrála v době zlaté svatby. Věk přinášel s sebou přerůzné zdravotní těžkosti a člověk je často těžko zvládal sám. A tu se najednou láska projevila ve své ryzí podobě – v pozorné, ochotné, včasné  a nezištné pomoci a péči jednoho o druhého. Teprve v této fázi se v každém z nás objevilo “pravé jádro osobnosti“  - přemáhání sobeckosti, nadřazenosti, namyšlenosti a necitlivosti. Čím? Láskou.  Kolikrát jsme byli překvapeni tím, co láska ještě pro nás má. Je to, po pravdě řečeno, odlišné od toho, co jsme měli na mysli, když jsme zamlada zpívali „Lásko, Bože, lásko…“, ale emocionální stránka lásky se k této její prosociální podobě přidala s neztenčenou silou.

 

Že by láska to touto fází končila ve svých proměnnách? Ani zdaleka ne. Po zlaté svatbě se stále výrazněji objevuje její další podoba. Je jí možno nazvat „vděčnost“. Každý den ráno vstáváme a děkujeme za to, že jsme dva – „spolu dva“. Máme děti, vnoučata a pravnoučata – a bylo nám jich dáno bohatě. Máme z nich radost, která převyšuje vše, co jsme si kdy vysnili. A máme stále o ně starost. Ani o té jsme neměli dříve potuchy. Ale nad tím vším dominuje pocit vděčnosti – vděčnost za to, že jsi tu ty, že jsi mi nablízku, že mi pomáháš a že i já ti stále ještě mohu pomáhat tam, kde to potřebuješ, že se ti mohu svěřovat se vším (starostmi i radostmi), že s tebou mohu hovořit i mlčet a při tom tě mohu držet za ruku. Vděčnost za to že si spolu můžeme vyjít na pocházku a držet se za ruce – i když se nám mladí smějí, že jsme staří blázni. Ať si říkají, co chtějí. Ale máme se rádi!

Jaro Křivohlavý

Publikováno v časopise Psychologie dnes, 2008, č.4.