Psychologické aspekty terminálního stavu

Smiřování jako cesta a smíření jako cíl. Co se rozumí slovem smíření? Smířením rozumíme přivést k smíru, srovnat, urovnat, narovnat, sladit to, co bylo rozladěno. Vyrovnání neshod, odstranění rozporů, dosažení smíru. Vytvořit shodu, vzájemné porozumění, odstranění nepřátelství. Dohodnout se. Vyrovnat se s tím – co bylo, co je a co pravděpodobně i bude. Uvést vše v soulad. Smíření je tak možno metaforou vyjádři jako sladění orchestru a dosažení harmonie – třeba i tak, jak se tomu rozumí i ve vazbě “smířit se s lidmi i s Bohem”. To je cílem. Vytouženým cílem. Nejen ante finem, ale i v životě – in vita mea. Otázkou je, jak se tomu přibližovat.

Obraz či model: Váhy smíření

Jedno pojetí smiřování a smíření bych vám rád představil. Jak? V podobě rovnováhy – takové podobě, jakou měly např. lékárnická váhy. Ty tvořilo jedno dlouhé rameno, podepřené uprostřed Na jeho koncích byly dvě misky. Co má tento obraz znamenat? To dlouhé rameno znamená průběh času – z leva doprava, od minulosti do budoucnosti, s přítomností uprostřed. Na levé misce je to, co se týká minulosti, a na pravé to, co se týká budoucnosti. Tam, kde je rameno podepřeno, je právě prožívaný okamžik. A co ne na těch miskách? Směrem doleva, na straně minulosti, jsou dvě závaží – jedno se jmenuje vděčnost a druhé odpuštění. Na druhé, pravé straně, směrem do budoucnosti, jsou na misce též dvě závaží. Jedním je pohled jen kousek dopředu. Druhé závaží vyjadřuje výhled, který přesahuje, transcenduje vše myslitelné. Směřuje za hranice bytí. Je možno se domnívat, že k rovnováze – a o tu nám při smíření jde – dochází tehdy a jen tehdy, když jsou závaží na obou stranách v rovnováze. Rovnoramenná páka či váha v našem obraze je v klidu. V životě daného člověka v daném okamžiku došlo k upokojení a smíření.

Praxe

O smíření může jít tam, kde jsou věci rozladěny mezi dvěma lidmi nebo mezi dvěma skupinami lidí. O smíření však může jít i tam, kde je někdo sám ve svém vlastním nitru rozladěn. Tak tomu může být ante finem. Tak tomu může být i u člověka, který pacientovi je nablízku – ať to je někdo z jeho rodiny či přátel nebo někdo z personálu nemocnice či hospicu. Do všech těchto a podobných situací je zaměřeno doporučení, které říká, že nikdy není pozdě a vždy je možno začít navozovat smiřování tím, že se posiluje, pěstuje či kultivuje uvedená čtveřice “závaží”: tím, že se věnuje větší pozornost pěstování vděčnosti, tím že se prohlubuje odpouštění,tím, že se zadávají krátkodobé úkoly i tím, že se stanovuje výhled do budoucnosti, který přesahuje viditelné horizonty prostoru a času. Podívejme se však na tato závaží zblízka

Vděčnost

Slovo vděčnost je v češtině odvozeno od slova dík. Jde tedy o vyjadřování či vyjádření díku – oděkování. Podobně v latině gratus (základ slova gratitude – vděčnost v angličtině) znamená “radost při poděkování”

Definice vděčnosti z pera profesora R.A. Emmoce zní “Vděčnost je pocit radosti a díků v odpovědi na přijetí daru” – ať je ten dar malý nebo velký, zasloužený nebo nezasloužený, ať je zcela konkrétní nebo jde o obecné, abstraktní gesto přízně. (15). Tato vděčnost může být krátkodobá, dočasná . Může trvat jen chvíli. Tak tomu je např. tehdy, když dostaneme dar, který jsme nečekali. Tato radost může trvat dlouho a být dlouhodobá – např. když se radujeme ze života, ze všeho, co nám v životě bylo dáno, když prožíváme chvíle tichého klidu, nebo když cítíme, že vše má svůj dobrý smysl a těší nás to tak, že máme slunné pojetí života.Vděčnost může být bezděčná. Tak tomu je když nás najednou zalije vlna vděčnosti. Může však být i vědomá, záměrně pěstovaná. Může jít o vlastní vůlí usměrňovaný dlouhodobý až celoživotní postoj vděčnosti. Vděčnost se tak může stát trvalým osobním postojem k životu či životním naladěním. Je tomu tak tehdy, kdy vše přijímáme s vědomím, že život je plný nezasloužených darů, že to dostáváme prakticky zadarmo, že dostáváme více nežli dáváme,že máme nejen komu za vše děkovat, ale i můžeme za to vše být vděčni.

Takováto věčnost nemizí ani uprostřed tragedií. Povzbuzuje nás ve chvílích, kdy tohoto povzbuzení nejvíce potřebujeme. Pěstování tohoto osobního postoje vděčnosti vyžaduje, abychom si uvědomili, že máme možnost volby. Možnost rozhodnout se buď se k tomu, čeho se nám dostává chovat se netečně, apaticky, nebo naopak cítit se nezaslouženě obdarováni a nebát se to vyjádřit nejprve třeba slovem díků (poděkováním dárci) a později v tichém usebrání činem “ad maiorem donatori gloriam”.

Kde se rodí vděčnost? Vděčnost se rodí tam, kde si uvědomujeme, že v pozadí projevu dárce je jeho benevolence – jeho chtění mého dobrého. Dárce darem navazuje se mnou vzájemný kontakt, vytrhuje mne z mého sociálního odloučení či odcizení (alienace) i z mého zajetí do pout sebe-dostatečnosti. Dárce se darem projevuje jako přítel a ne nepřítel nebo člověk ke mně lhostejný. Zve mne do společenství se sebou. A to je fakt, který – jak víme z řady pokusů - posiluje to, co nazýváme slovem “well-being”, tj. celkový pocit, že je nám dobře. 23 Tím, že dostávám dar, vystupuji ze vztahu sociální isolace a dostávám se do dyadického sociálního vztahu: dárce – obdarovaný. A v tomto vztahu již tušíme přítomnost něčeho, s čím se setkáváme v lásce. Dar v tomto pojetí již nejde jen z ruky do ruky, ale od srdce k srdci. Mění se naše představa o tom, kdo ten druhý je. Mění se náš vztah k němu. Vděčnost pak nekončí jen radostí z přijatého daru, ale vede k tomu, že obdarovaný sám se stává dárce nejen tehdy, kdy oplácí dárci darem za jeho dar, ale i tam, kde sám z vlastní inciativy dává dar někomu druhému. Uvědomení si obdarování a zrod pocitu až postoje vděčnosti nás při tom posouvá po stupních zrání osobnosti výš –směrem k lásce. Od nepaměti se vděčnost spolu s odpouštěním a láskou zdůrazňovaly tam, kde se hovořilo o kvalitě lidského života. Je možno se dokonce setkat s pojetím stupňů na této cestě. Prvním je 37 vděčnost za dar, který dostáváme. Druhým stupněm je vděčnost za to, co jsem nedostal (viz např. , že jsem nedostal rakovinu, že mi neutekla žena, že se náš syn nezabil). Třetím a nejvyšším stupněm je poznání, k němuž je možno dojít, které otevírá oči pro vyšší pohled na vděčnost: poznání, že i sama vděčnost je darem., že to, že jsem vděčný, není něčím, co je samo sebou, ale že to je dar, že mohu být vděčný.Vyjadřuje to výrazně např. čínské přísloví. které říká “Piješ-li vodu z potůčku, nezapomeň kde pramení (na pramen).”. Jak pěstovat (kultivovat) vděčnost?Zde je možno připomenout několik prověřených metod.

Metoda každodenní morální inventury

Prvním krokem je uvědomení si toho, že jsem morální osobností, tj. že jsem s to rozeznávat dobro od zla a podle toho se chovat. Druhým krokem je systematické provádění inventury darů např. večer před spaním na ukončení dne – inventury toho, co jsem dnes dostal a mohu to chápat jako dar. Nemusí to být dary velké finanční hodnoty. Může to být např. úsměv, který v odpověď na můj pozdrav vyjádřil určitý pacient. Příkladem může být růže daná básníkem žebračce. Ukazuje se, že tato metoda ( v angličtině zvaná “counting blessing”), vede k prohlubování pokory (a ta je protikladem narcismu). Kladně působí i na zvyšování empatického přístupu k lidem. Vede k vytváření osobního postoje k celému životu jako daru. Ten je po té v pozadí pocitu vděčnosti za každý prožitý den. Osobní zkušenosti stejně jako výsledky pokusů, které byly provedeny potvrzují kladný vliv připomínání si toho, co kladného jsme v životě v daný den prožili, tj. denní večerní inventury “dnešního obdarování” na zrání osobnosti a pozitivní postoj k životu.

Metoda pozitivní psychologie

V nultém kroku jde o to uvědomit si, že život v pohledu vděčnosti nevyžaduje život přeplněný věcmi, které se dají koupit za peníze – dokonalý materiální komfort. Daleko spíše jde o pevný vnitřní postoj vděčnosti za život, ať jsou okolnosti momentálního stavu jakékoliv. Prvním krokem na této cestě jde o to uvědomit si za co bychom měli být vděčni –a třeba si to ani nepřipouštíme, nemyslíme na to, neuvědomujeme si to. Bereme to jako samozřejmé – např. to, že můžeme chodit, dýchat, jíst atp. Druhým krokem je pokusit se formulovat, za co bychom měli být vděčni, slovně vyjádřit to, co by mohlo podpořit náš vztah vděčnosti – např. dík za to, že vzdor všemu ještě dnes dýchat bez přístrojů. Třetím krokem je nahradit nevděčné postoje postoji plnými vděčnosti – díkem, poděkováním za to, čeho jsem si dříve nebyl vědom, že to je vlastně dar. Čtvrtým krokem je přetvořit postoje (myšlenky, úvahy, závěry myšlení) do činů – vyjádřit dík za to, co jsem dosud přecházel jako samozřejmost.

Metoda psaní deníku

Byla doba, kdy psaní deníčku patřilo k radostem mladých a často i starších lidí. Mělo nejen svou historickou hodnotu, ale přispívalo i ke zdokonalování se ve vyjadřování, tvořivému způsobu psaní a sebepoznávání. Tam kde nám jde o cvičení se ve vděčnosti, může deníček být velkou pomocí. Je jí tehdy, když jedním z hledisek (dimenzí), které si vytýčíme při jeho psaní, je zbystřená pozornost k těm věcem a událostem, které je možno chápat jako obdarování. Oč jde, je možno demonstrovat opakem: kdy neustálým bědováním a lamentováním nad bídami světa a našeho vlastního života se sami stáváme bědunkami. Není marné si uvědomit, že to, čemu věnujeme svou pozornost, nás tvaruje: buď do podoby lidí vděčných, radostných a laskavých nebo naopak do lidí zapšklých, nerudných, ponýh hořkosti.

Japonská metoda zvaná Naikan

Tato metoda pochází od Yoshimoto Ishin z Jodo Shinshu. Její podstatu tvoří meditace (zamyšlení, rozvažování a uvažování) nad třemi věcmi:Za prvé: Co jsem od někoho přijal….Za druhé: Co jsem komu dal….Za třetí: Které obtíže a nesnáze mám….Jde o osobní uvažování o vzájemnosti -. reciprocitě v mezilidských vztazích. Uvedené otázky mohou být zaměřeny na vztahy manželů nebo rodičů k dětem a naopak. Mohou se týkat vzájemných vztahů lidí v zaměstnání. Praktikování této metody dává možnost připomínáním si toho, co je dobré měnit svůj postoj k životu – od postoje, kde zdůrazňuji své právo na vše (“Já nade vše, já středem světa atp. – entitlement. k životu plnému vděčnosti. VýzkumProfesor R.A.Emmons provedl dva pokusy, kterými prokazoval vliv vděčnosti na člověka. V prvním pokuse vzal tři stejně veliké skupiny lidí. Lišily se v tom, co každý večer dělaly: v první skupině měly pokusné osoby popsat několik (maximálně) pět událostí, které v životě zažily a které je ovlivnily. Ve druhé skupině měly pokusné osoby popsat několik (maximálně pět) stresů (tísní), které v životě zažily. Ve třetí skupině měly pokusné osoby popsat pět událostí, za které jsou vděčni a rádi by někomu za ně poděkovaly. Při tom se zjišťoval v průběhu čtrnácti dnů jejich fysický i psychický zdravotní stav, jejich chování, pocity bolesti nálada, úroveň energie atp. Druhý pokus by prvému do určité míry podobný. Rozdíl byl v tom, že místo skupiny píšící životní zážitky byl dán úkol napsat několik vlastních charakteristik, které ukazují jak a v čem jsou dobří – lepší nežli druzí lidé. Rozdíl byl i v tom, že toto psaní se dělo jen jednou za týden a celý pokus trval deset týdnů. Výsledky obou pokusů byly podobné. Byly zjištěny statisticky signifikantní, tj. nenáhodné rozdíly mezi skupinou píšící díky a druhými dvěma – kontrolními – skupinami. Tyto rozdíly byly v prvé řadě v celkovém životním postoji. Ti lidé, kteří byli zaměřeni na to, za co by mohli být vděčni, cítili se celkově lépe, měli více životní energie a byli celkově optimističtější.Vykazovali méně tělesných zdravotních problémů a na druhé straně více a intenzivněji cvičili (starali se o svou “fyzičku”). Ve druhém pokusu se navíc ještě zjistilo, že ti, kteří jednou týdně hledali za co by mohli být vděčni, poskytovali i vyšší míru sociální pomoci a opor druhým lidem v jejich problémech, častěji jim nabízeli emocionální oporu. To naznačuje, že vděčnost se projevuje nejen na zlepšení celkového stavu lidí, kteří dovedou děkovat za to, co dostali, ale zároveň působí i na jejich ochotu druhým lidem být oporou a pomocí. Profesor Emmons shrnuje své studie větou, která říká: “Pozitivní sociální chování je důsledkem vděčnosti” (65). Toto zjištění je možno vyjádřit i upozorněním na negativní stránku věci: “Když se někdo chová sociálně netečně nebo dokonce asociálně, je to do určité míry ovlivněno tím, že nedovede děkovat a není vděčný za to, co má”. Profesor Michael McCullough vytvořil dotazník, jehož pomocí je možno měřit osobnostní rys vděčnosti. Když výsledky zjištěné tímto dotazníkem srovnával s výsledky jiných diagnostických zjištění, došel k závěru, že ti lidé, u nichž je tento rys přítomen ve vyšší míře, s častěji angažují v pomocných -prosociální, altruistických aktivitách, nekladou v životě tak velkou váhu majetnictví toho, co se za peníze koupit dá, nehodnotí druhé lidi tak moc podle toho, co mají a jaký majetek v život nahromadili. V jiných pokusem se podařilo zjistit, že lidé s vyšší mírou vděčnosti žijí déle nežli ti, kteří v tomto směru zaostávají. (69).---------------------

Dary a dávání

Tím, že dostávám dar, vystupuji ze vztahu sociální isolace a dostávám se do dyadického sociálního vztahu: dárce – obdarovaný. A v tomto vztahu tušíme přítomnost něčeho, s čím se setkáváme v lásce. Dar v tomto pojetí již nejde jen z ruky do ruky, ale od srdce k srdci. Mění se naše představa o tom, kdo ten druhý je. Mění se náš vztah k němu. Vděčnost pak nekončí jen radostí z přijatého daru, ale vede k tomu, že obdarovaný sám se stává dárcem nejen tehdy, kdy oplácí dárci darem za jeho dar, ale i tam, kde sám z vlastní inciativy dává dar někomu druhému. Uvědomení si obdarování a zrod pocitu až postoje vděčnosti nás při tom posouvá po stupních zrání osobnosti výš –směrem k lásce. Od nepaměti se vděčnost spolu s odpouštěním a láskou zdůrazňovaly tam, kde se hovořilo o kvalitě lidského života. Je možno se dokonce setkat s pojetím stupňů na této cestě. Prvním je vděčnost za dar, který dostáváme. Druhým stupněm je vděčnost za to, co jsem nedostal (viz např. to, že jsem nedostal rakovinu, že mi neutekla žena, že se náš syn nezabil). Třetím a nejvyšším stupněm je poznání, k němuž je možno dojít, které otevírá oči pro vyšší pohled na vděčnost: poznání, že i sama vděčnost je darem., že to, že jsem vděčný, není něčím, co je samo sebou, ale že to je dar, že mohu být vděčný. Vyjadřuje to výrazně např. čínské přísloví. které říká: “Piješ-li vodu z potůčku, nezapomeň kde pramení (na pramen).”. A kde se rodí vděčnost? Vděčnost se rodí tam, kde si uvědomujeme, že v pozadí projevu dárce je jeho benevolence – jeho chtění mého dobrého. Dárce darem navazuje se mnou vzájemný kontakt, vytrhuje mne z mého sociálního odloučení či odcizení (alienace) i z mého zajetí do pout sebe-dostatečnosti. Dárce se darem projevuje jako přítel a ne nepřítel nebo člověk ke mně lhostejný. Zve mne do společenství se sebou. A to je fakt, který – jak víme z řady pokusů - posiluje to, co nazýváme slovem “well-being”, tj. celkový pocit, že je nám dobře.

Odpouštění a odpuštění

Jaro Křivohlavý o tom napsal již tři knížky, které doporučujeme místo textu přednášky:“O odpouštění s Jaro Křivohavým” vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005 – za 110.-Kč“ Pozitivní psychologie – o naději, radosti a odpouštění” Vydalo nakladatelství Portál, Praha 2004.“ Jak přežít zlost, vztek a agresivitu”. Nakladatelství Grada, Praha, 2004 – jak jinak nežli též odpouštěním a způsoby, jak postupovat, jsou zde detailně popsány. Rajhrad – Hospic 21. 11. 2005 – Konec.-------- -