Psychologie smysluplnosti existence

Psychologie smysluplnosti existencePsychologie smysluplnosti existence, kniha vydaná v nakladatelství Grada v roce 2006. Oč v knize jde? Jde o to jak porozumět smyslu naší vlastní aktivity i té činnosti, která probíhá kolem nás. Řečeno slovy Josepha Fabry (1998): ”Jde o to žít životem, který stojí za to žít”. Je to pokus pomoci lidem, kteří nemají tak snadný přístup k odborné literatuře, orientovat se v oblasti hodnot, cílů, zaměření a směřování života. Je to výraz snahy ukázat, co se v otázce smysluplnosti života v minulosti udělalo, a co se v současné době v této věci v psychologii experimentálně zjistilo.

Obsah

  • Úvod - otázky, které si klademe a které nám nedají spát
  • Základní pojetí účelné a smysluplné lidské činnosti
  • Jaký je význam slova “smysl”?
  • Psychologické metody studia smysluplnosti života a našeho jednání
  • Teorie smysluplnosti našeho jednání
  • Filosofická pojetí smyslu a smysluplnosti žití a bytí
  • Zaměření k nejzazším cílům
  • Ozvuky existenciálních snah
  • Smysluplnost práce, lásky, hledání štěstí a identity
  • Závěr: Život máme před sebou – kam a jak dál?
  • Literatura

Ukázka z knihy Psychologie smysluplnosti existence

(strana 11):

Otázky, které si klademe a které nám nedají spát

“Co je a co není v životě důležité?

“Oč stojí za to usilovat?”

“Je smysluplné to, oč se snažím?”

“Co se vyplatí a co se nevyplatí dělat a chtít?”

„Jaký je účel toho, oč se snažím,?

“Které otázky jsou a které nejsou důležité?

”Co je a co není účelné dělat a chtít?”

„Kdy je člověku dobře?“

“Má vůbec smysl žít?”

“Proč vlastně žiji?”

“Kdo jsem?”

“Existuje něco jako smysl života? ”

“Stojí za to žít?”

“Jaké jsou podmínky dobrého života?”

„Trápí se i jiní lidé tím otázkami typu mít pro co žít?“

“Má pravdu výrok, který říká, že ten kdo nemá pro co hodnotného žít, nežije?”

Otázky kladné autorovi

Jaký je účel této knihy?

Je to pokus pomoci lidem, kteří nemají tak snadný přístup k odborné literatuře, orientovat se v oblasti hodnot, cílů, zaměření a směřování života. Je to výraz snahy ukázat, co se v otázce smysluplnosti života v minulosti udělalo, a co se v současné době v této věci v psychologii experimentálně zjistilo.

Proč bylo zvoleno téma smysluplnosti?

Existuje mnoho ukazatelů, které zjišťují v současné době mimořádný chaos a zmatek v oblasti hodnot a životní orientace nejen v naší populaci. Hlad po solidních informacích, o tom, co je v životě důležité a co důležité není, je zvláště v mladé generaci mimořádný. Na druhé straně je možno se setkat se stále rostoucím množstvím rádo-by odborných pojednání, úvah a rad o tom, jak snadno a rychle dosáhnout v životě štěstí. Za této situace není marné naznačit, že existují solidnější empirické podklady na nichž je možno stavět.

Proč zrovna psychologie a ne filosofie smysluplnosti života?

Pravdou je, že otázky smysluplnosti patřily po staletí do souboru základních otázek filosofie. Psychologii má většina lidí spojenu - dík minulé éře – s podmíněnými reflexy. To, že vědomé jednání člověka je charakterizováno stavěním si cílů, při tom ustupovalo do pozadí. A přece právě to je pro člověka specifické! Právě o tom pojednává první část knihy.

Proč nejde jen o drobné aktivity a polovina knihy je věnována tomu, co je přesahuje?

Cílesměrnost je základní charakteristikou každého našeho vědomého jednání. Nad našimi drobnými cíli – terči našich snah - existují cíle vyšší, které těmto drobným cílům dávají smysl. Proto je nutné jít dál a věnovat pozornost hierarchii cílů – tzv. prirotizaci. Je to právě tato nejvyšší oblast cílů, která má rozhodující vliv na celý náš život. Proto je nejzazším cílům našich snah věnováno tolik pozornosti.

Nepřesahují tyto nejzazší cíle hranice zájmu psychologie?

Podle toho, co se obvykle v učebnicích psychologie probírá a kterým tématům se tam věnuje pozornost, se to může zdát. Je tomu tak však jen na první pohled. Je-li psychologie vědou o tom, co se týká člověka a přesahuje to jeho fysickou stránku, pak tam otázky jeho záměrů, snah a cílů, které jsou jádrem problematiky smysluplnosti života, nutně patří. Pravdou však je, že se o tyto věci zajímají i jiné vědní a kulturní oblasti. Jde zde tedy o interdisciplinární tematiku.

Byla vaše volba tématu smysluplnosti náhlým vzplanutím nadšení?

Nebyla. Otázky kauzality a finality byly již tématem mé disertační práce a filosofické fakultě Karlovy univerzitě podané v roce 1949. V průběhu let k nim přistoupil hlubší zájem o hormickou psychologii, o účelné jednání (purposive behavior) a logoterapii Viktora E. Frankla - jak dosvědčuje např. kniha „Mít pro co žít“. Předposledním momentem byl stále rostoucí zájem o otázky tzv. pozitivní psychologie a psychologie „well-being“,tj. toho, kdy je člověku dobře, a psychologie zdraví.

Komu je tato kniha určena?

Rád bych řekl, že každému, komu to, co bude v budoucnosti, není cizí. V budoucnosti vlastní i v budoucnosti užšího či širšího společenství lidí. Určena je však zvláště výrazně dvěma skupinám lidí: mladým lidem, kteří se rozhodují, kam zaměřit loď svého života, a lidem stárnoucím a starším, kteří bilancují svůj život a hledají hodnotné dovršení svého života.

Není tato kniha moc těžká pro běžného čtenáře:

Odpověď je: ano i ne. Nešlo mi o tak hluboké zpopularizování, že by vlastní jádro uniklo. Chtěl jsem ukázat, že jde o něco, co nestojí jen tak na vodě, ale co má pevné základy – jako velký dům. Proto je tam např. kapitola o psychologických metodách zjišťování smysluplnosti života. Ta je určena pro odborníky – pro psychology. Ostatní ji nemusí číst. Tam, kde se jedná o filosofické otázky - tam jsem volil lehčí styl. Naopak tam, kde jde o nejzazší cíle, tam jsem považoval za nutné řadu otázek probrat důkladněji neboť současná úroveň vzdělanosti nás na tak hluboké zamyšlení dostatečně nepřipravila. A opomenout to by bylo hrubou chybou. I tak ale, když tuto část přirovnám k tomu, co se musí naučit dnes ten, kdo studuje informatiku (počítače), to tak těžké není.

Proč vám jde i o čtenáře, kteří nejsou profesionálními psychology?

Důvod je hlubší. Domnívám se, že mnohé z toho, co se v psychologii ví, by se mělo stát „obecným majetkem“ všech lidí. Proč? Protože se to týká každého z nás. Každému člověku to může být pomocí. Mělo by to patřit k základní výbavě do života (obecnému vzdělání). Mělo by se to stát samozřejmou součástí výchovy. Těm, kterým o takovouto hlubší a obsažnější výchovu jak vlastní, tak druhých lidí jde, je tato kniha určena. Není určena jen odborníkům.

Když má čtenář k tomu, co v knize čte, otázky, může se s nimi na vás obrátit?

Ano. Nejjednodušší je použít internet- e-mailu. Jak? j.krivohlavy@volny.cz Nejsem děda vševěda – i když jsem již pradědečkem – ale o odpověď se vždy pokusit chci.

Ukázka z knihy Psychologie smysluplnosti existence

(strana 174 – 177):

Práce

Na práci je možno se dívat různě. Fysici definují práci jako jednoznačný fyzikální jev. Podobně ekonomové chápou práci v rámci svého, finančního vidění světa. Psychologové se dívají na práci jako na činnost, která je udržována v chodu ne okamžitou odměnou, ale určitou formou osobní zainteresovanosti a interní ukázněnosti, discipliny. Tak se práce chápe jako ovládání vlastní vůle a řízení vlastní iniciativy často ve výrazné službě externích pobídek a odměn. Při tom se uznává, že existuje i určitá forma radosti z práce. Z psychologického hlediska existuje i úzký intimní vztah k práci a milování vlastní práce. Z toho, z ujasnění jejího smyslu, pramenící uspokojení z práce. V souvislosti s problematikou smysluplnosti života nám zde jde o to, že se v práci jedná o dosahování určitých cílů.

Druhy práce

Z psychologického hlediska rozlišujeme tři druhy práce:

  • Práce jako zaměstnání
  • Práce jako příležitost k dosahování určité kariéry
  • Práce jak povolání

Práce jako zaměstnání

Poměrně nejjednodušší pojetí práce je to, které se vztahuje k představě námezdného zaměstnání, práce jako „job“. Oč jde, to je možno vypozorovat ve výpovědi člověka, který s určitou mírou sebevědomí říká: “mám práci !” Vyjadřuje tím konstatování, že není nezaměstnaný. Jeho osobní prestiž je posilována vědomím, že tím, že ho někdo najal, dal mu najevo své uznání, že “je k něčemu”, že něco umí, co druzí uznávají, že je schopen vydělávat si na základní potřeby života a není druhým lidem na obtíž. Zaměstnání může pro daného člověka trvat delší dobu. Zaměstnání sezónních dělníků ukazuje,že někdy může zaměstnání trvat jen kratší chvíli.

Hodnota práce vyrůstala a mnohdy dosud vyrůstá ze zcela přirozené potřeby zajistit podmínky k přežití a udržení holého života. To může být cílem, který dává takovéto pracovní aktivitě smysl. Tak je možno chápat i výpověď člověka, který se raduje z toho, že má práci a není nezaměstnaný. Je tomu tak zvláště u lidí velice chudých a u lidí s nízkou úrovní vzdělání. Je tomu tak i u lidí, jejichž pracovní předpoklady jsou toho druhu, že daná společnost o ně nejeví zájem. Může se stát, že takový člověk potom dělá práci, na které není vnitřně moc zainteresován. Dělá to však s vědomím, že takováto činnost je bezpodmínečně nutná k přežití.

V motivace pracovní činnosti - i té, kterou vyjadřujeme pojetím práce jako zaměstnání nacházíme i sociální stránku. Člověk se v zaměstnání setkává se s druhými lidmi, spolupodílí se s nimi na společném díle, spolupracuje s nimi a tak se může zrodit v pracovním týmu přátelství a vést k pocitům radosti z možnosti být členem pracovní skupiny. To může být zdrojem „těšení se do práce“. Na druhé straně však negativní vyřešení sociálních vztahů v pracovním kolektivu může být zdrojem nechuti a averse.

Práce jako příležitost k dosahování určité kariéry

To, co někdo dělá, může být zařazeno do určitého žebříčku sociální prestiže. Tak tomu je např. na vojně, u policie, ve velkých podnicích, školství atp. Vedle skutečnosti, která konstatuje, že daný člověk má práci, má jeho činnost ještě další rozměr. V tom, co dělá, může postupovat po společenském i ekonomickém žebříčku výše, tj. že může “dělat kariéru”.

V takovýchto případech nejde o práci, kterou daný člověk bere jako určitou povinnost, případně jako oběť - obětování se pro druhé nebo pro určitou věc, podnik či ideu. Dominuje zde motivace osobního postupu. Ta může být tak silná, že daný člověk vykonává svou práci s mimořádným úsilím, s velkou pečlivostí a poctivostí. Hlavním cílem takovéto zintenzivněné pracovní činnosti se však nemusí stát “vyšší povolání” a láska k podniku. Důraz je při tom může být kladen na výkon, který je důležitým kriteriem pro postup.

Hodnota práce jako kariéry se objevuje se zvláště u vyšší střední a nejvyšší společenské skupiny. Je vázána na externí hodnoty. Hodnotu má úspěch definovaný jako dosažení určitých, vyšších met společenského statusu. Daří-li se to, posiluje to u daného člověka jeho sebepojetí, sebeindentifikaci a osobní identitu. Jde o společenskou odezvu odpovědi na otázku “kdo jsem?”. Když určitý člověk úspěch nemá, klesá jeho sebehodnocení či sebecenění, self-esteem. Když úspěch má, posiluje to jeho prestiž a sebecenění. Častokrát při tom vzestup na žebříčku kariéry úzce souvisí s postojem společenské nadřazenosti a změnou sociálního i ekonomického postavení, statusu. S pojetím práce jako dosahování kariéry se setkáváme zvláště často u lidí s vyšším vzděláním, u nichž výraznější roli hraje kariéra a touha po ní. Tito lidé pracují často velice tvrdě, houževnatě a s velkým sebezapřením. V poslední době se o takovýchto lidech hovoří jako o workaholicích.

Motivace chápání toho, co člověk dělá jako “svaté povinnosti“ tvořivě pracovat se často při sledování kariéry vytrácí. Na místo toho se dere do popředí motivace posilování sebepojetí, tj. obrazu sebe jako “někoho” společensky důležitého. V určitých případech tato tendence může přesáhnout hranice normality a vyústit v oslavování sama sebe, zdůrazňování sociální nadřazenosti a sebepovyšování či pýchy a chlubení. To se v extrémních případech může zvrhnout až v kariérismus.

Práce jak povolání

Pojetí práce se nevyčerpává jejím chápáním jako zaměstnání nebo cesty umožňující kariérní vzestup. Určitý druh pracovní aktivity je možno chápat i jako odpověď na osobní snahu daného člověka obrazně řečeno „přispět svým obolem do pokladnice lidstva”. V takových případech hovoříme o práci jako povolání, calling. V pozadí je povědomí o nutnosti využití vlastních schopností a talentů (darů) pro vyšší účel - vědecký, společenský, politický, náboženský atp. Jde o pojetí práce jako “vyšší povinnosti” člověka a pracovní činnosti jako něčeho posvátného. V takových případech jde o tzv. vnitřní, z vlastní iniciativy daného člověka vycházející, intrinsickou motivaci. Ta je charakteristická pro třetí druh pojetí práce.

Takováto motivace práce jako osobního poslání se velice často objevuje u lidí s mimořádným nadáním. Je tomu tak např. u umělců, vědců, učitelů, politiků, farářů, sociálních pracovníků atp. Velké množství lidí posedlých prací, tzv. workaholiků, patří právě do této skupiny. Povědomí osobní povinnosti ospravedlňuje toto jejich nasazení, snášení obtíží a překonávání těžkostí.