Prof. Jaro Křivohlavý

Hned v první části  knihy si autor klade otázku po tom, co je vlastním jádrem zájmu a předmětu psychologie. Nejen to. Klade si otázky ještě o stupeň hlubší: co je vlastním jádrem vědy a vědeckého poznání. I to by měli psychologové reflektovat, chtějí-li svou disciplinu považovat za vědeckou. Tento autorův zájem není samoúčelný. Je veden neméně hlubokým zájmem o to, co je jádrem náboženství a spirituality. A tak se zde dočteme, že „titánským pokusem novověkého rozumu (a tím i vědy) bylo dešifrovat tajemství vesmíru i své vlastní existence“(29) A k tomu dodatek: “Věda se svým totálním nárokem  sama kvalifikuje jako náboženství sui generis“ (29). A není to řečeno jen tak. Následuje výčet celé řady příznaků, které to dosvědčují.

I tam, kde autor hovoří o psychologii, neváhá jít o stupeň hlouběji nežli jsme zvyklí: “Psychologie ve své metodě i ve svých poznatcích navazuje rozsáhle na náboženství.“(30). A opět je zde uvedena řada příznaků, které toto tvrzení opodstatňují. Je zde i odkaz na historii: “Moderní psychologie vznikla v ostré ideologické opozici proti teologii“ (30).A opět je to doloženo citacemi jak Freuda, tak z Maslowa i příklady funkce katarze a metody skupinové psychoterapie. (30). A dotaženo je to do dnešních dnů: “Psychologové jako poradci a psychoterapeuti převzali v moderní společnosti do značné míry úlohu učitelů moudrosti, duchovních rádců, ne-li vůdců“ (31) (s odkazem mimo jiné na Stanislava Grofa). To vše vede autora k závěru: “Jde zde o kryptoreligiozitu. Náboženské prvky psychologie zůstávají implicitní, nejsou samými psychology proklamovány a většinou ani reflektovány.“(31) Tak se autor dostává k tomu, co považuje za jeden z hlavních úkolů psychologie náboženství: Umožnit psychologii jako oboru sui generis hlubší sebepoznání a pomoci ji „oprostit se od jejích skrytých náboženských rysů.“  Cíl je zde formulován pregnatně: “Užívat psychologie k tomu, abychom stále znovu odhalovali iluzi „vědeckého pokroku“ ve svém vlastním předporozumění světu a lidem, jimž sloužíme. Taková je postmoderní forma pokory před tajemstvím skutečnosti.“ (31).

Tematicky má recenzovaná kniha  jasnou strukturu. První díl  je pojmenován „Obor a jeho kontexty“. Jde v něm o vymezení oboru, jeho předmětu a metod, jeho  historii i jeho vztahů k jiným vědeckým a společenským oblastem. Druhý díl je nadepsán “Psychologická fenomenologie náboženství a spirituality“. Je v podstatě přehledem jevů, s nimiž je možno se setkat v oblasti psychologie náboženství a spirituality – např. tomu, co se označuje termínem „numinosum“ (co je člověku posvátné), glosolálie (emocionální akustické projevy u vytržení), entuziastické prožitky , meditační mystika, svědomí, zápas v orientaci mezi dobrem a zlem, eticko-spirituální prožívání atp. Je zde pojednáno i o problematice spirituálních projevů vznikajících vlivem psychopatologie a podán přehled náboženské etiologie duševních poruch.

Tento přehled fenomenů náboženství  dává lepší možnost hlouběji porozumět teoriím, které se v průběhu času objevily. Ty pak autor shrnul do třetího dílu recenzované práce. Ten je nazván „Psychologické teorie náboženství a spirituality“. Tam se v úvodní části zamýšlí nad otázkami psychosomatiky a somatopsychiky - relacemi mezi biologickými a psychickými vztahy (Tělesná konstituce a spiritualita individua). Jde zde však ještě dále a dotýká se tak problematiky „duše“.  Setkáváme se zde se dvěma autorovými „láskami“:  s Freudovou teorií náboženství a s Jungovou analytickou psychologií. V obou případech nezůstává však autor jen u autorů, ale věnuje pozornost i tomu, jak se vyvíjelo jejich pojetí po jejich odchodu. Po kapitole o Freudově psychoanalytickém pojetí náboženství a spirituality  následuje pohled na cestu psychoanalýzy ve 20 století (Melanie Kleinová, Heinz Kohut, Otto F. Kernberg). U Junga je též hlubší sonda do jeho dědictví. To vidí v transpersonální psychologii Stanislava Grofa. 

Třetí oblastí, které zde autor věnuje pozornost, je humanistická psychologie (Gordon Allport, Erich Fromm a Abraham Maslow). V závěrečné části přehledu psychologických teorií  náboženství a spirituality je věnována pozornost Ericksonovu a Fowlerovu pojetí celoživotního vývoje spirituality (zrání osobnosti a hledání osobní orientace).

Čtvrtý, poslední díl recenzované knihy pojednává o speciálních tématech a o aplikaci zjištěných poznatků a teorií.Pozornost je zde věnována náboženské konverzi (obrácení či  zrodu náboženského prozření – znovuzrození) a jejím teoriím, fundamentalismu, fanatismu a sektám. Zvláštní pozornost je věnována způsobům psychologického měření (psychometrie) spirituality a náboženství. Kladem je, že zde autor podává v kontextu celosvětového přehledu i výsledky vlastních studií – např. konstrukce tzv. Pražského dotazníku spirituality – i výsledku empirických studií s tímto dotazníkem provedených (např. jeho vztahu k  Big Five - (s. 293 –297).

Stojí-li něco za to, přečíst si to, i pro toho, kdo naprosto žádný zájem a čas nemá, pak to je nejen kapitola první (s. 19- 31), ale i kapitola devatenáctá, poslední (s. 299 - 307). V nich se ukazuje to, co autor sám o sobě v úvodu tvrdí: „že je „avšakista“, že nemá rád bezpečné vyšlapané cesty, že rád vyjadřuje vlastní názory – i s rizikem, že narazí na souhlas.“ (s. 15).

Recenzovaná kniha není míněna jako encyklopedie ( i když autor na ně upozorňuje v bohatém přehledu literatury). Není však ani  čistou monografií. Autor sám říká, že je „křížencem mezi učebnicí a monografií.“ (s. 13). Je určena třem druhům čtenářů – jak autor sám říká v úvodu: těm, kteří se  o náboženství a spiritualita osobně zajímají (kteří vědomě duchovně žijí). Potom těm, kteří vážně promýšlejí svou  životní orientaci. Nakonec pak těm těm, kteří se zabývají fenomenem náboženství a spirituality  a chtějí lépe porozumět věřícím lidem (religionistům).

Má-li být v recenzi řečeno, co je hlavním rysem recenzované publikace, potom bych to rád vyjádřil třemi charakteristikami: snaha o co nejhlubší sondu do nepředstavitelně složitého a při tom životně důležitého jevu, kterým náboženství a spiritualita ve své podstatě je, kritická skepse autora na jedné straně a jeho respekt k tradici - při vší metodologické neutralitě.

Má-li být nová kniha zařazena do kontextu autorova celoživotního díla, pak je zde možno říci, že oproti autorově předcházející knize o psychologii náboženství se zde setkáváme s podstatně hlubším pojetím a to  jak psychologie, tak náboženství. Na druhé straně relativně nový termín, který se objevil v nadpisu knihy (spiritualita) přišel v knize poněkud zkrátka. Je to možno konstatovat porovnáme-li tuto knihu se souběžně vydanou knihou Kennetha I. Pargamenta  „Spirituallly Integrated Psychotherapy – Understanding and Adressing the Sacred, případně s obsahem teoreticky neméně odvážné a empiricky bohatě dotované práce Roberta A. Emmonse “The Psychology of Ultimate Concerns- Motivatiomn and Spirituality in Personality“, kterou autor sice uvádí v seznamu literatury, ale výtěžek z ní v knize hledáme

marně.

Celkově je možno říci, že ten, kdo se zabývá psychologií a myslí to s ní vážně, ale opomene vyrovnávat se s otázkami, které mu zde klade autor recenzované knihy, měl by si klást otázku po tom, do jaké míry  je jeho  zájem o psychologii skutečně hluboký a opravdový  - nezůstává-li snad jen na povrchu.