Roman Králík: Zápas Soerena Kiergegaarda

Kiergegaard reviviscens. Jsou knihy, které vyjdou jednou jedinkrát – a to stačí.Lidé vezmou na vědomí, že něco jako daná kniha tu je a jdou dál. Jsou však i knihy, které vyjdou jako stálice na noční obloze. Svítí nejen dnes, ale i zítra a objevují se stále znovu a znovu. A pak jsou hvězdy, které září čím dále, tím více. Soeren Kiergegaard k nim bezesporu patří.

 

Mám před sebou právě vyšlou knihu. Jmenuje se „Zápas Soerena Kiergegaarda“. Vydala ji Filozofickiá fakulta Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře. Má 166 stran – a má co říci.

 

Nová kniha o Kiergegaareovi je z formálního hlediska sborníkem. Její hlavní  a nejrozsáhlejší část (mu 106 stran) má stejnojmenný titul jako má celá kniha. Napsal ji mladý, nadějný a velice pilný kiergegaardovec – ThDr. Roman Králík (1973). Ten studoval teologii nejen v na Slovensku, ale i v Praze a USA – opomeneme-li jeho kontakty s Dánskem. Kiergaarda si zamiloval, je spoluzakladatelem Kiergegaardovské společnosti na Slovensku  a v Šale vybudoval pozoruhodné bibliografické Kiergegaardovské středisko.

 

Králíkova kapitola pojednává o pojetí víry u Kiergegaarda, o jeho pojetí Boha a člověka a o pojetí církve u Kiergegaarda. Jde při tom o pojetí zasvěcené a  strhující. Stačí jen nahlédnout do kapitolky o víře a knihu neodložíme.

 

Hned v úvodu autor naznačuje, že Kiergegaard chtěl oslovit zcela individuální čtenáře a vést je k tomu, aby začali samostatně rozhodovat o své životě a nedali se slepě začlenit do masy lidí. Od člověka vyžadoval osobní volbu, která však žádá, aby se jeho radikální rozhodnutí pro život s Kristem projevilo činem. Tak rozumí lidské svobodě. Citlivě zde cituje profesory F.M. Dobiáše. a Zdeňka Kučeru v jejich poznání o nutnosti jednoznačného rozhodnutí se pro křesťanskou formu života. Víra, která se tak rodí, je potom opakem pochyb. Autor jde tak daleko, že jasně formuluje:  „Křesťanství nespočívá ve vědění, ale v činu“ (16). Navazuje tak na Hormádkovo pojetí, že „existence více než myšlení a lidská myšlenka má jen potud mysl, pokud je vášnivým aktem a rozhodnutím lidské existence.“ (17).

 

Králík vyzdvihuje Kiergegaardův důraz na vášeň a horlivost víry  - na nadšení, které víru provází a vede k činům víry. Tuto vášeň víry přirovnává Kiergegaard k „první lásce“ milenců. Však také nebyl  Kiergaegaard jen tak náhodou nazván „básníkem víry“. Vedle vášně klade důraz i na  porozumění pravdy, na důležitost podobenství a metafor v hovorech o víře. Neustále se vrací k důrazu na skutky jako projev víry. S souhlasu s Kiergegaardem píše:  “Jediný důkaz přesvědčení je život, který vyjařuje to, co hovoříš“ (20). Při  tom nejde o slepé vykonávání skutků, k nimž nás vede víra. Je to demonstrováno na biblických příbězích o Abrahámovi, Jobovi s celníkovi (Lk 18, 9 – 14). a ženě hříšníci (Lk 7, 36 – 50).

 

V recenzovaném sborníku je i  10 dalších příspěvků k danému tématu – např. Ludovíta Fazekáše „Kiergegaard jako křesťan“, Andreje Démutha „Soeren Kiergegaard – inšpirátor Heideggerova myšlení, Lukáče Jána Veverky „Kiergegaard jako filozof atp.

 

Osobní vyrovnávání se s otázkami, které nám klade Kiergegaard patří k tomu nejdůležitějšímu, s čím je dobré se ve víře vyrovnávat. Recenzovaná kniha nás k tomu vede. Hovoří při tom velice srozumitelně, pochopitelně a jasně. Díky za ní.

Zveřejněno v časopise Evangelický týdení                                       Jaro Křivohlavý