Ruisel, I. Ed.. Múdrosť- inteligencia- osobnosť.Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava, 2006.

 Jsou sborníky malé a sborníky velké – formou i rozsahem. Recenzovaný sborník patří k těm menším jak tvarem, tak rozsahem (celkem 169 stran). Jsou sborníky věnované důležitým tématům a jsou i jiné, které pojednávají o ne tak důležitých tématech. Recenzovaný sborník patří k těm prvním. Pojednává o tématu prvořadé důležitosti – o moudrosti, inteligenci a osobnosti. Jeho důležitost je možno s odstupem času vidět i v tom, že  stěžejní sdělení v tomto sborníku vedlo editora k tomu  rozvést zde načrtnutí sdělení jeho šíři a hloubce v samostatné monografii: I.Ruisel.  Múdrosť v zrkadle vekov. Edice Pegas, Ikar, Bratislava, 2006. 

Recenzovaný sborník má vzdor svému malému rozsahu celkem 21 příspěvků.  Dominuje mu téma, které je zřejmě základním tématem Výzkumného ústavu experimentálnej psychológie Slovenské akademie věd v Bratislavě v posledních letech. Tím je – po etapě věnované psychologii náboženství a spirituality -  moudrost . Předcházející autorova tématika – inteligence ustupuje – jak se zdá -  již před tímto důležitějším tématem do pozadí - což je vzdor vší obtížnosti  empirického studia moudrosti velice nadějné.

 

K tématice moudrosti se v recenzovaném sborníku vztahuje celkem 8 příspěvků.  Ve sborníku  tento zájem začíná od gruntu: v hledání etymologické podoby  základních  termínů (moudrost, psyché, duše, hloubka či hlubina – bathys, duch – ruach a srdce – jádá).  Pozoruhodný je výtěžek tohoto zamyšlení M. Mráze: Moudrost podle tohoto etymologického zkoumání znamená „mysl přiložená k srdci“ (s. 15).  K jiným zajímavým postřehům   M. Mráze v úvodní m příspěvku je  metafora psyché jako motýla. Naznačuje zde postup vnitřní přeměny  (metanoie) od zakuklení housenky v motýla. Housenka se tak zbavuje toho, co jí překáží v rozletu. Doslova: “Pojmenování motýla jako psyché mělo vyjadřovat krásu lidské duše, její proměnlivost a věčnost.“ (s. 11).

 

Immrich Ruisel má odvahu pustit se do „balvanu“ problematiky moudrosti v článku nazvaném příznačně „Moudrost na počátku 3. tisíciletí.“. Upozorňuje na dva základní směry studia psychologie moudrosti – na implicitní a explicitní pojetí moudrosti. Podává přehled sedmi nejdůležitějších přístupů k moudrosti - od  jejího zabývání se nejtěžšími a nejdůležitějšími otázkami života, po studium její sociálně-psychologické charakteristiky – službu nejen sobě, ale i druhým. (v přehledu s. 21, detailně s. 22 – 24). Vidí moudrost  jak v jejím ideálu, tak v každodenní životní praxi. V závěru podává vědecké zarámování psychologie moudrosti (s. 28 –32).

Damián Kováč přispívá do pokladnice poznávání moudrosti dvěma relativně novými podněty. Pozornost věnuje nejen moudrosti, ale i hlouposti – a možnostem jejího studia obdobnými metodami jakých bylo použito při  studiích implicitní moudrosti.  Zadruhé:  snaží se sondovat nejen kde, ale i kdy se moudrost objevuje v našem jednání. V závěru uvádí příklad výroků mladých lidí o moudrosti (viz např. „Zkušenost je nejlepší školou moudrosti, ale poplatky jsou příliš vysoké“).

Michal Stríženec soustřeďuje pozornost na tři spolu navzájem úzce propojené jevy: moudrost, spiritualitu a vděčnost. Spiritualita je mu „hledáním osobního spojení s transcendentnem – s tím, co nás přesahuje, co je vyšší jako my, a uznání určité závislosti na této transcendentní skutečnosti.“ (s.  51). Moudrost vidí v takovém řízení života, že ten se stává kvalitní a smysluplný. Vděčnost pak vidí (ve shodě s Adamiem Smithem) jako jeden z kroků, k němuž nás moudrost vede (s. 52-55).

Pozoruhodný je příspěvek sociálního psychologa o moudrosti – Josefa Výrosty. Je mu známá druhá mezinárodní monografie o moudrosti, kterou redigoval R.J.  Sternberg v r. 2005. Podává z ní ve stručnosti přehled o tom, k čemu dochází studie implicitního i explicitního studia moudrosti (s. 58-59). Zajímá se hlouběji o metodologii studia moudrosti.  V závěru podává přehled empirických výzkumů moudrosti (s. 61-62).

Eva Sollárová pojednává o zručnosti jako cestě k moudrosti v sociálních vztazích. Navazuje na pojetí C. Rogerse a v jeho přístupu hledá to, co naznačuje pronikáním moudrosti do sociální oblasti. Zvláštní pozornost věnuje empatickému vnímání, kongruenci a nepodmínečně pozitivnímu přijímání.

 

Jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků o studiu moudrosti pochází z pera Lucie Adamovové. Týká se implicitního přesvědčení lidí o moudrosti a soustřeďuje se zvláště na metodologické přístupy. Ukazuje na sám pramen všeho obdobného studia laického pojetí psychických jevů – na práce  J.Kellyho, na jeho  teorii osobních konstruktů. Podává až příliš stručný přehled dosud provedených empirických studií implicitního pojetí moudrosti a v závěru se vrací k metodice. Pozoruhodná je její kritika relativně malého využití dostupných metod v tomto studiu. Její přehled metod, kterých by bylo ještě možno použít ke studiu implicitního pojetí moudrosti si zaslouží pozornost.

 

Mária Braská je cele soustředěna na problematiku autority. V souvislosti s tímto jejím dominantním zaměřením se poohlédla po vztahu moudrosti k autoritě. Je možno očekávat, že tyto studie se v budoucnosti rozšíří na hlubší pojetí vztahu, který hraje svou např. úlohu tam, kde jde o „moudré starce“ těšící se vážnosti nejen pro své stáří, ale pro své postoje a moudré rady.

 

Ve sborníku pojedná dále V. Bačová o identitě, V.Dočkal o mezikulturních rozdílech v intelektových výkonech evropských dětí, M.Svoboda a H. Klimusová o etických otázkách psychodiagnostického procesu,, T.Kollárik o mladých manažérech s „high potential“, I. Salmáhy Schuller  o kulturních aspektech inteligence, P.Halama s E. Tomkovou o typických profilech inteligence u dospívajících chlapců, L.Golecká s O. Árochovou o seniorském věku, E.Ficková o vztahu emoční inteligence k osobnosti,  Z.Ruiselová s A. Prokopčákovou o charakteristikách osobnosti v kontextu implicitní teorie inteligence, J.Kordačová o osobnostních determinantech funkčního a dysfunkčního myšlení, J. Uriga o obrazu sociální inteligence a morálního člověka v implicitních teoriích, D.Kusá s J. Gurňákovou  o rodovém sebe-pojetí a hledání vlastní hodnoty a M. Hatoková o psychologických aspektech dobrovolnickém hnutí.

 

Celkově je možno říci, že sponzorovaný výzkum v samém centru empirických studií psychologie na Slovensku nachází svou dominantní tematiku. Sborník podává výstižný pohled na to, jak toto studium v současné době pokračuje. Za jejich práci i za způsob informování o tom, co se v ústavu děje, patří autorům dík.

 

Jaro Křivohlavý. Recenze vyšla v časopise Československá psychologie, 2008