Křesťanství a zdraví

Současný stav studia

Otázce vztahu mezi religiozitou (spiritualitou, křesťanstvkou vírou) a zdravím

bylo věnováno již mnoho studií. Je možno uvést v prvé řadě to, co bylo publikováno v nám dostupné jazykové oblasti:

Stríženec Michal. "Psychológia náboženstva" Veda, Bratislava, 1996 - kap. IX Náboženstvo a zdraví" s. 70 -92.

Stríženec Michal: Súčasná psychológia náboženstva", Iris, Bratislava, 2001, kap.IX. Náboženstvo a zdraví" s. 136 - 155.

Ze světové literatury je možno uvést zdroje:

Schmitz,E. (1992) Přehled 100 dizertací na téma víra a zdraví uváděných v

Psychological Astracts v r. 1978 - 1988.

Gartner a kol. (1991). Metaanalýza 2000 odborných článků na téma víra a zdraví" publikovaných do r. 1990.

Díkčí témata

Obecná otázka vztahu víry a zdraví se v těchto pracích člení na dílčí otázky:

víra a délka života (mortalita)

víra a sebevraždy

víra a fyzické zdraví

víra a psychické zdraví - duševní hygiena

víra a zvládání stresu nemoci

víra a životní pohoda či spokojenost - well-being

víra a kvalita života

víra a zdravý životní styl - psychologie zdraví

víra (pastorální péče), klinická psychologie a psychoterapie

Celkový pohled

Stríženec (2001) shrnuje celkový pohled na stav dané oblasti slovy: Religiozní lidé žijí déle, mají menší sklon k sebevraždě, méně používají drogy a alkohol. Mezi delikvencí a náboženskou angažovaností je záporný vztah. U religiozních lidí je menší rozvodovost, avšak ne proto, že by náboženství zakazovalo rozvod, ale je u nich i větší spokojenost s manželstvím. Podobně je i vyšší dobrá pohoda při náboženské participaci... Při religiozitě je menší depresivita a anxieta (zvláště při zvnitřněné religiozitě). Nezjistil se jasný vztah mezi náboženstvím a psychózami. Při zvnitřněné religiozitě bylo málo předsudků" (s.137-138). Je-li tomu tak, pak zřejmě stojí za to věnovat těmto otázkám pozornost.

Způsoby studia

Sledujeme-li vývoj způsobů studia vztahu mezi vírou a zdravím, vidíme, že zde dochází k určitému posunu:

I. Na počátku to byly individuální klinicko-psychologické

kazuistiky a z nich vyvozované domněnky:

F. Galton (1822 - 1911) zkoumal vztah mezi modlitbou a zdravím.

W. James v r. 1902 píše o terapeutickém vlivu náboženské zkušenosti na život člověka.

C. G. Jung hovoří o tom, že exituje pozitivní vztah mezi vírou v Boha a dobrým zdravím.

II. Postupně se přešlo k studiím sociologického typu, kde se sledoval vliv víry na zdraví velkých skupin lidí. Studoval se vztah mezi účastí či neúčastí velkého množství lidí (tisíců až desetitisíců lidí) na bohoslužbách a jejich zdravím.

III. Dalším krokem bylo zjišťování vztahů mezi různými charakteristikami víry a zdraví vyjadřovaných Pearsonoým korelačním koeficiemtem . Stríženec (1995) zjišťoval vztah mezi zvnitřněnou a zvnějšněnou vírou a třemi druhy zvládání životních těžkostí. Křivohlavý a Petríková (2001) korelačním způsobem zjišťovali vztah mezi vírou a kvalitou i smysluplností života.

IV. V současnosti se setkáváme stále čstěji s faktorovou analyzou systematicky koncipovaných studií - např. Pargament a kol. (2000) zjištění 14 faktorů náboženského zvládání stresu

Definování proměnných

Definování víry - spirituality - religiozity - náboženskosti - zbožnosti

Jde-li nám o zjišťování vztahu mezi religiozitou a zdravotním stavem lidí, je jedním z prvních úkolů nutnost definovat, co se rozumí termínem religiozita". Pohled do psychologických studií, publikovaných v posledních 20 letech ukazuje, že se kriteria religiozity postupně upřesňují. Na počátku bylo možno se setkat s charakteristikami náboženské aktivity typu:

četnost či častost navštěvování kostela

častost modliteb

častost náboženských meditací

častost čtení bible a jiných náboženských písemných materiálů

častost sledování náboženských programů v radiu, televizi

Ukázalo se, že je bezpodmínečně třeba odlišovat náboženské projevy, které jsou interní (vnitřní) a ty, které jsou externí (vnější). To má na mysli odlišení tzv. zvnitřněné víry (intrinsic religiosity) a proti tomu vnějškové víry (extrinsic religiosity). V současnosti se bere v úvahu i tzv. spiritual quest - spirituální hledání. Dnes máme k dispozici diagnostické metody, které umožňují přesnější stanovení tohop, o jakou víru jde - např.

zjišťování intrizické či extrinzické religiozity - viz ROS (Religious Orientation Scale- Allport a Ross,1967)

zjišťování kvality náboženského zvládání životních těžkostí

viz metodu RCOPY (Reliigious Copying, Pargament, Koernig a Perez,2000)

zjišťování rigidní a flexibilní religiozity - metodou F.J. Whita

zjišťování úzkosti ze smrti Death Anxiety Scale D.I. Tempera

Zjišťování celkem 31 různých druhů důvodů strachu ze smrti -Personal Death Scale V. Florian a M. Mikulincer (1990).V současné době existuje již více jak 100 různých diagnostických metod v oboru psychologie náboženství: Hill, P.C. and Hood, R.W.Jr. (1999).

Upřesňování kriterií víry se však nezastavilo a pokračuje dále. V současné době se uvažuje např. o kriteriích typu:

kontinuita života víry (délky trvání víry)

rigorozita či flexibilita víry

zralost víry - zvládnutí krizí víry a prohlubování víry

vyváženost víry - např. v dimenzích: závislost - nezávislost, sebeakceptace - sebepopírání, stabilita - změna, konečnost - transcendence atp.

Kriteria zdraví

Jde-li nám o vztah mezi religiozitou a zdravím, je třeba definovat co nejpřesněji nejen religiozitu, ale i zdraví. I zde se setkáváme s těžkostmi. Existují sice různé způsoby vyjádření např. toho, jak pacient vnímá svůj zdravotní stav (viz např. IPQ - Illness Perception Questionnaire - Křivohlavý, 2002) nebo na druhé straně pokusy o objektivní" vyjádření tělesného (fyzického) zdravotního stavu (např. tzv. Karnofskyho index PSI - Performance Status Index - Křivohlavý, 2002), ale v experimentálních studiích vztahu víry a zdraví jich dosud nebylo použito.

Podobně tomu je s kriteriem duševního zdraví. Jako příklad je možno uvést metastudii 57 publikovaných prací o vztahu víry a duševního zdraví (Stríženec, 1996, s. 80), kde duševní zdraví je definováno velice pestře - např. S. Wolf a I.M. Deusinger (1994) definovali duševní zdraví jako nízký neuroticismus a pozitivní sebehodnocení, Křivohlavý a Petříková (2001) definovali kvalitu života klasickou metodou SEIQoL . Gartner, Larson a Allen (1991) prozkoumali přes 200 do té doby publikovaných studií o vztahu mezi religiozitou a duševním zdravím. Dostali poměrně složitý až chaotický obraz. Když však tyto studie rozdělili podle toho, jakých kriterií duševního zdraví bylo v těchto studiích použito, obraz se zjednodušil. Kriteria totiž rozdělili na tzv. tvrdá a měkká. Tvrdým kriteriem" byla realita - chování, jednání činy lidí - např. užívání či neužívání drog, kouření - nekouření, pokus o sebevraždu nebo neexistence takového jevu atp. Měkkým kriteriem" byly údaje přerůzných dotazníků. Práce, které používaly tvrdých kriterií duševního zdraví, jednoznačně ukázaly výrazně lepší kvalitu duševního zdraví u lidí religiozních. Ukazovala to kriteria: mortality, četnosti sebevražd, delinkvence, příjmu alkoholu, množství rozvodů,užívání drog, fysického zdraví typu deprese a důsledků mentálního zdraví. U měkkých kriterií nejasný obraz zůstával. Šlo o kritera typu rysu autoritářské osobnosti, dogmatismu, sugestibility, závislosti, tolerance, snášení dvojznačnosti (ambiguity) a sebeaktualizace.

Vztah mezi vírou a mortalitou či dlouhověkostí

Relativně nejstarším tématem na poli vztahů mez vírou a zdravím je pravděpodobně usuzování na vztah mezi průměrnou dobou života lidí a určitým způsobem vyjádřenou vírou. Příkladem přístupu k těmto studiím může být tzv. studie Alameda" (Strawbridge, W. J. et al.,1997). V této studii bylo velké množství lidí (původně 5.286) zdravotně sledováno po dobu 28 let. Při původním vyšetření byla účastníkům mimo jiné kladena i otázka po tom, zda navštěvují nebo nenavštěvují kostel. Strawbridge (1997) při zpracování zjištěných dat rozdělil účastníky do dvou skupin. Porovnáním úmrtnosti těch, kteří uvedli, že nechodí do kostela (s těmi, kteří uvedli, že do kostela chodí) se zjistilo, že druhá skupina vykazuje o 23 % vyšší úmrtnost (mortalitu). Po druhé Strawbridge rozdělil účastníky šetření do dvou skupin. Do jedné dal ty lidi, kteří uvedli, že chodí do kostela jednou týdně nebo častěji a do druhé ty, kteří uváděli, že chodí jen jednou za měsíc nebo ještě méně. V tomto případě u druhé skupiny byly mortalita o 36 % vyšší.

Do této skupiny zjištění by bylo možno zařadit i výsledky celé řady statistických studií průměrné délky života lidí, které charakterizuje víra, a těch, kteří mají v tomto směru negativní charakteristiku. Larson analyzoval 64 publikovaných prací (v rozmezí 1933 - 1995), v nichž se porovnávala dlouhověkost s ohledem na víru. V 70 % těchto prací bylo zjištěno, že věřící lidé žijí déle (mezi skupiny věřících s relativně nejvyšším průměrným věkem patří Mormoni, Adventisté a Presbyteriáni atp.).

Chceme zde upozornit na velice solidní studii, kterou provedl Uri Godbourt v r. 1993 (byla publikována v čas. Cardiology), na níž upozorňuje Koenig (1999). Goldbourt porovnával průměrný věk věřících a nevěřících židů v Izraeli. Obě skupiny pečlivě vyrovnal s ohledem na výskyt diabetes, kouření, cholesterolu, systolického krevního tlaku atp. Výsledek tohoto srovnání ukázal, že věřící židé měli o 20 % nižší mortalitu, nežli židé ve druhé skupině (Koenig, 1999).

Víra a sebevraždy. Statistická šetření vztahu víry a sebevražd (např. v USA v r. 1980) ukázala, že sebevražd je podstatně méně ve státech, kde je vyšší religionizita. Z různých teorií vztahu mezi vírou a sebevraždou se ukázala jako nejspolehlivější teorie Stacka a Lestera (1991). Ta hovoří o přesvědčení člověka zabezpečujícím záchranu či spásu". Víra je mu ochranou před sebevraždou. W. Stone (1993) upozorňuje na to, že to je prohloubený vztah k tomu, co člověka přesahuje (k Bohu), co drží člověka nad vodou. Tento vztah zjišťoval frekvencí návštěvy kostela, modliteb, čtení bible atp. Stack a Lester (1990) zjišťovali v representativním šetření v USA v r. 1988 - 1989 dotazníky postoj studentů k sebevraždě. Ukázalo se, že čím četnější byla návštěvnost kostela, tím menší byl souhlas dotazovaných se sebevraždou.

Fyzické zdraví

Larson zjišťoval vztah mezi religiozitou a krevním tlakem. (Larson et al. 1989). Kriteriem religiozity mu bylo zjištění, zda daný člověk chodí nebo nechodí do kostela. Zjistil, že ti lidé, kteří považují náboženství za důležitý moment svého života a kteří častěji chodí do kostela, mají statisticky signifikantně nižší diastolický krevní tlak. Keonig, Smiley a Gonzales ( 1988) poskytují dokumentaci o tom, že lidé, kteří chodí do kostela, mají nejen nižší mortalitu, ale i nižší častost výskytu koronárních onemocnění. Hlubší vhled do této problematiky nám přináší soudobé studie psychoneurobioloie

Hledání kauzálního vztahu mezi religiozitou a fyzickým zdravím

Jaký je kauzální vztah religiozity k našemu zdraví? Na řešení této otázky se objevují dva názory (Dull a Skokan, 1995). První uvažuje o tzv. nepřímém vlivu religiozity na zdraví. Víra vede lidi k určité střízlivosti jak v jídle, tak k pití. Ovlivňuje i životní styl - viz např. odpovědnost při řízení auta, odpovědnost v riskantních situacích. To se může projevit v ukazatelích typu koronárních onemocnění, funkci ledvin, nadváhy, úrazovosti a úmrtnosti při autonehodách atp.

Druhý vliv může být přímý a to způsobem řešení existenciálních otázek (Taylor a Brown, 1988). Jde o zřetelnější ujasněnost celkového směřování života (životního zaměření), pozitivnějším pohledem na svět, zbavením se přerůzných negativních pověr, předsudků a fantazií, viděním událostí v širším a hlubším kontextu. To dává lidem možnost lepší kogniivní kontroly. Spilka (1990) ukazuje na to, že zvnitřněná víra dává člověku představu o jeho osobní splupráci s Bohem na díle lásky a záchrany. Toto povědomí se může projevit např. na činnosti imunitního systému.

Stríženec (2001) odkazuje na výzkum, který byl proveden u celkem 4000 lidí. Bylo v něm mimo jiné zjištěno, že ti lidé, kteří vykazovali vyšší návštěvnost kostela, měli nižší krevní tlak a méně trpěli hypertenzí. Hovoří zároveň o výzkumech, které zjistily nižší výskyt rakoviny u aktivních členů křesťanských náboženských skupin. Obdobný výzkum provedený v Izaeli u

10 000 úředníků, prokázal nižší riziko infarktu myokardu u tzv. religioznějších Izraelců.

Koenig (1997) ve vztahu víry a tělesného zdraví odlišuje od sebe dva faktory. Prvním je tzv. přímý vliv víry na tělesné zdraví. Tak chápe např. důsledky křesťanského učení o tom, že tělo je chrám Ducha svatého". Tam, kde to lidé vezmou vážně, tam o tělo více pečují, více se starají o to, aby nedělali, co by tělu mohlo škodit (např. neholdují drogám, alkoholu, nedopouštějí se nevhodných sexuálních praktik atp.) a přesněji dodržují kladné zdravotní návyky i např. lékařem předepsaný způsob braní léků. Druhým je nepřímý vliv víry na tělesné zdraví. Koenig jím rozumí vliv sociální opory a sociálního života křesťanských společenství, lepší stav duševního zdraví ovlivněný vírou a jeho sekundární vliv na činnost srdce, krevní tlak, rakovinu žaludku a imunitní činnost.

Vztah mezi tělesným a duševním zdravím na jedné straně a religiozitou u starších osob z malých a velkých měst zkoumal i H.N. Mookhrojee (1988). Zjistil, že lepší tělesné i duševní zdraví se vyskytovalo u skupin lidí se silnou religiozitou - v porovnání s těmi, jejich religiozita byly nízká či nulová.

R.F. Paloutzian a C.W. Ellison (1982) vytvořily škálu spirituální pohody (Religious Well-being Scale). Jejím využitím zjistili Ellison a Smith (1991) nižší krevní tlak, nižší intenzitu bolesti a nižší úroveň deprese u lidí s vyšší mírou religiozní pohody.

Ader (1991) naznačuje třetí cestu pravděpodobného vlivu religiozity na tělesné zdraví. Vychází z kladného vlivu víry na pozitivní obraz světa a života pacienta. Domnívá se, že tento postoj posiluje kognitivní kontrolu mikroskopických fyziologických procesů a tak má vliv na úroveň aktivity T-buněk a NK buněk v krvi a na sekretorický imunoglobulin-A (v slinách). Tento kognitivní vliv víry na tělesné zdraví potvrzují i McCintosh a Spilka (1990).

Koenig (Koenig et al., 1998) v rámci širší studie zjišťoval metodou RCI vztah mezi krevním tlakem a intrinsickou vírou pacientů u celkem 3.963 lidí. Výsledky byly jednoznačné. Skupina lidí s vyšší mírou intrinsické víry měla statisticky vysoce signifikantní (0,0001) nižší krevní tlak. Významný byl i rozdíl v tzv. diastolické hypertenzi. Oxman (1995) se ve svých studiích zaměřil na pacienty na chirurgickém oddělení, u nichž byla provedena operace na otevřeném srdci. Sledoval celkem 232 pacientů po dobu pěti měsíců po operaci. Zjistil, že tam, kde pacienti sami sebe charakterizovali jako hluboce věřící", byla úmrtnost po operaci v daném časovém rozmezí nulová. U těch, kteří o sobě prohlašovali, že občas navštěvují kostel, zemřelo v daném období 5 % pacientů. Ze skupiny těch pacientů, kteří na počátku uváděli, že nikdy" nenavštěvují kostel, jich během 5 měsíců zemřelo 12 % (Oxman et al., 1995).

Víra a biologická imunita. Koenig (1999) se svým týmem se zaměřil na studium vztahu víry a činností imunitního systému. Použil k tomu celkem 1718 pokusných osob v Severní Karolíně. Byly u nich jednak odebrány krevní vzorky k hlubší analýze, jednak byly dotazovány na věci týkající se víry. V krevním seru to byl protein IL-6, který byl ostře sledován" jako biologický značkovač (marker) činnosti imunitního systému. Za hranici mezi dobrým a nedobrým stavem byla vzata hladina 5 pikogramů. V dané populaci bylo zjištěno celkem 11,1 % lidí, kteří měli hladinu IL-6 vyšší, nežli 5 pikogramů. Výsledky této studie shrnuje Koenig (1999) do čtyř bodů:

1. Z lidí, kteří nikdy nenavštěvovali nějakou církev, mělo jich celkem 15,7 % překročenou hranici nežádoucí úrovně IL-6.

2. Z lidí, kteří jedenkrát měsíčně a řidčeji navštěvovali nějakou církev, mělo jich 11,0 % překročenou hranici nežádoucí úrovně IL-6.

3. Z lidí, kteří jedenkrát týdně navštěvovali nějakou církev, mělo jich 8,8 % překročenou nežádoucí hranici IL-6 .

4. V porovnání dvou skupin lidí, kde v jedné byli lidé, kteří nechodili do kostela vůbec a ve druhé ti, kteří chodili do kostela (bez ohledu jak často) se ukázalo, že druhá skupina měla statisticky signifikantně o 50 % nižší výskyt vyšší úrovně IL-6 (Koenig, H. G., Cohen, H. J., George, L. K, Hays, J. C., Larson, D. B. a Blazer D. G.,1997).

V jiné studii Andersen et al. (1998) šlo o zjišťovánií imunitní činnosti v pooperačním období. Předmětem studií (na onkologickém oddělení) byly ženy (celkem 116) po operaci prsu. Zjišťoval se vztah mezi stresem a činností imunitního systému. Ten se hodnotil podle počtu NK (natural killer) a T-lymfocytů. Výsledky této studie ukázaly, že zvýšený stres koreluje se sníženou schopností NK buněk (odklidit z těla a zničit cizí buňky - mikroby, nádorové buňky atp.) Zároveň se ukázalo, že zvýšený stres koreluje se sníženou reakcí NK buněk na gama interferon (ten je imunitním modulátorem). Třetím zjištěním bylo konstatování vztahu mezi zvýšeným stresem a sníženou efektivitou lymfocytů (včetně snížení reakivity T-buněk). Tato studie naznačuje úzký (negativní) vztah mezi imunitní činností a stresem. Podařilo-li se v předcházející studii zjistit (kladný) vztah mezi vírou a imunitní činností, je možno z toho usuzovat na somaticky" uklidňující vliv víry a na její pozitivní vliv na fyzické zdraví (viz i výsledky zpracování celkem 70 studií o vztahu mezi psychickou a somatickou stránkou člověka - Fife, A., Blasley, P. J. a Fertig, D. L.,1996).

Souhrně je třeba říci, že dosavadní studie vztahu mezi vírou a tělesným zdravím jsou většinou kazuálního a korelačního charakteru a stále se hledá potvrzení kauzálního vztahu - jak zdůrazňuje i Paloutzian (1996).

Víra a zvládání zdravotních těžkostí - coping

Pargament a Park (1995) uzavírají svou přehlednou studii o vzahu mezi vírou a zvládním těžkých životních situací (typu coping) konstatováním:

a.) Když se lidé, kteří jsou křesťané, dostanou do stresových situací, nehodnotí je jako méně nebezpečné nebo jako méně zraňující - v porovnání s tím, jak je hodnotí lidé, kteří křesťany nejsou (vidí je realisticky a situaci si nezlehčují a nezkreslují).

b.) Když porovnáme strategie lidí věřících a nevěřících, kterých používají v těžkých situacích, docházíme k závěru, že křesťané používají výrazně častěji aktivních nežli pasivních strategií zvládání těžkostí.

c.) Některé styly náboženského zvládání těžkostí mají vysokou hodnotu osobní iniciativy a kompetence.

d.) Způsoby řešení těžkých životních situací a angažovanosti (commitment) věřících lidí, zjišťované řadou různých diagnostických metod, ukázaly převahu spíše vnitřního nežli vnějšího LOC - locus of control. Znamená to, že křesťané vycházejí spíše z vlastních, osobních představ a zdrojů, nežli z toho, co na ně působí zvnějšku.

e.) Některé na venek pasivní strategie zvládání těkostí křesťany (např. meditace, modlitby) se ukazují být paradoxně velice aktivní.

f.) Ukazuje se, že i tam, kde je možno se setkat s pasivními strategiemi zvládání životních těžkostí křesťany, jsou tyto strategie často jen přípravou na podstatně aktivnější způsoby zvládání těžkostí v dalším průběhu procesu boje se stresem.

Víra a zvládání stresu

Schopnost zvládat stres je považována za jednu z nejvýraznějších známek duševního zdraví. Není divu, že na tuto otázku byla a je zaměřena pozornost těch lékařů a psychologů, kteří se zabývají vztahem víry a zvládáním stresu. Přehled o těchto studiích podává ve své monografii např. Pargament (1997).

Jedna z prvních studí s touto tematikou byla provedena K. I. Mattonem v r. 1989. Ten chápal víru jako určitou obdobu sociální opory a tzv. nárazníku (buffer) proti stresu. Zaměřil se na rodiče, kterým v nedávné době zemřelo dítě a zjišťoval, co jim dodávalo sílu a bylo jim oporou. Zjistili, že tito rodiče velice často uvádějí křesťanskou víru. Zjistil však navíc i určitý trend: čím vyšší byla míra žalu a bolesti rodičů zemřelého dítěte, vím vyšší byl u nich důraz na sílu, kterou berou z víry.

Koenig (1999) podává podrobné informace o metodě, kterou použil při zjišťování míry křesťanské víry. Jde o tzv. metodu RCI - Religous Complex Index. Tato metoda má tři části. V první je daná osoba dotazována, aby řekla, co vše jí bylo pomocí při zvládání těžkostí, nimiž se v roli pacienta setkala v nemocnici. Ve druhé části je pacient žádán, aby pomoci metody VAS (Visual Abnanalogous Scale) sám ohodnotil, jak moc mu víra byla pomocí při zvládání nemoci, na kterou se právě v nemocnici léčil. Ve třetí části je zařazen rozhovor psychologa s pacientem v nemocnici o náboženském životě pacienta. Na závěr tohoto rozhovoru má psycholog vyjádřit v desetistupňové škále jím subjektivně odhadovanou míru intrinsické víry paienta.

Výsledky těchto studií (Koenig et al.,1992, Koenig et al. 1997):

Na první otázku (Co vám pomohlo při zvládání těžkostí vaší nemoci?) uvedlo spontánně 24 % mladších a 42 % starších hospitalizovaných pacientů křesťanskou víru.

Ve druhé metodě (škálování míry účinnosti - efektivity pomoci víry) uvedlo 90 % dotázaných víru jako alespoň trochu to pomohlo" a 70 % výrazně mi to pomohlo".

Ve třetí metodě byla jedna polovina mladších a dvě třetiny starších pacientů zařazena do skupiny lidí s intrinsickou vírou.

V tomto šetření se zjišťovalo mimo jiné i to, jak velkou kontrolu mají pacienti sami nad sebou, aby nepropadli depresi. Ukázalo se, že starší pacienti, kteří věří Bohu, modlí se a čtou bibli, měli vyšší subjektivně odhadovanou kontrolu nad tím, co se s nimi fyzicky i psychicky děje.

Po šesti měsících po propuštění z nemocnice byli pacienti znovu vyšetřeni. Ke zjištění přetrvávajících negativních charakteristik zvládání obtíží bylo tentokrát použito dotazníku deprese. Ukázalo se, že pacienti s vyšší mírou intrinsické víry měli i v tomto časovém odstupu podstatně nižší míru deprese.

Pargament (1997) se soustředil zjišťování cest, jimiž víra dává pacientům sílu ke zvládnutí stresu nemoci. Ve svém výzkumu se obrátil na celkem 586 pacientů. 78 % těchto náhodně vybraných pacientů v rozhovoru s ním uvedlo, že při zvládání těžkostí jim byla silou a oporou víra. Na bližší dotaz jak?" dostával odpovědi, které naznačovaly, že víra dala pacientovi určitý druh nadhledu", takže mohl stát nad situací" a nepropadat se do vleku dílčích děsů. Hlubší průzkum¨, provedený pomocí dotazníku zamřeného na strategie zvládání, ukázal, že věřící lidé statisticky signifikantně méně často používali strategie vyhnutí se konfrontaci s těžkostí a odvedení pozornosti od problému. Zároveň bylo zjištěno, že jsou v relativně lepším emocionálím stavu.

Neal Krause a Thanh Van Tron (1989) na Michiganské univerzitě zjišťovali, jak působí víra na zvládání těžkostí černochů. Celá práce byla mimořádně široce zaměřena na velký rozsah populace. Výsledkem této práce je zjištění, že víra dává dotazovaným vyšší míru sebevědomí a poskytuje jim sílu a odolnost k tomu, a by nepodléhali těžkostem.

Koenig (1999) mapoval způsoby zvládání stresu u pacientů na somatických odděleních nemocnic. Zjistil celkem 11 způsobů, které označil jako ryze sekulární a dalších 21 různých způsobů zvládání, na němž se spolupodílí víra. Ta se neprojevuje vždy kladně. Kladných způsobů zvládání těžkostí vírou identifikoval 16 a 5 záporných. Šlo např. o tzv. falešnou" víru - např. představu, že někdo dotyčného pacienta trestá, že mu nějaká síla záměrně škodí atp.

H. G. Koenig, K. I. Pargament a J. Nielsen (1998) zjišťovali způsoby zvládání stresu u 577 mužů a žen. Zaměřili se jen na způsoby, na nichž se spolupodílí víra. Zjištěné údaje podrobili třístupňové regresní analýze. Výsledky této studie ukázaly, že čím větší je při zvládání stresu podíl kladných strategií, na nichž se spolupodílí víra, tím je nižší depresivní symptomatika pacientů. Čím více však pacient používá negativních (falešných) způsobů víry, tím je deprese vyšší. Ukázalo se zároveň, že strategie používající kladných forem víry úzce souvisejí s mírou sociální opory a s postoje přijetí - akceptace těžkostí a vyrovnaností pacienta s těžkým zdravotním stavem.

Vezmeme-li např. za kriterium schopnost lépe (tvrději) bojovat s nepřízní (hardiness), pak nám výsledky studia Ellisona a Smithe (1991) ukážou, že míra nezdolnosti typu hardiness je u eligioznějších lidí podstatně vyšší.

Sociální kompetence

Kompetence (....) je důležitým faktorem v boji s životními těžkostmi. Platí to i o tzv. psychologické kompetenci. Tam, kde se setkáváme s vyšší psychologickou kompetencí, nacházíme i pomrně vysoce pozitivní postoj sama k sobě (self-attitude), k pracovní činnosti, kterou danný člověk dělá , dovednosti zvládání problémů a těžkostí a výkonnosti (Paloutzian, 1996).

Pargament, Steele a Tyler (1979) ve své empirické studii zjistili ůodé s výraznou intrisickou (osobní, vnitřněnou) vírou vykazovali podstatně vysokou míru psychologické kompetence. Platilo to jak o těch, u nichž byla spojena tato intrinsická víra s častou návštěvou kostela, tak i o těch, kteří tak často do kostela nechodili. Zjistili však i to, že ti lidé, kteří měli velice nízzkou míru intrinsické kompetnce, ale chodili často do kostela, měli nízkou míru psychosociální kompetence. Ukázalo se, že to jekonsistence a kongruence, co zde hraje prvořadě důležitou roli - soulad mezi tím, co a jak věřím, a tím, jak žiji. Ze zjištění vyšší míry náboženské aktivity není pdle toho možno jednoznačně dovodit, jak daný člověk bude řešit životní problémy.

Víra a duševní zdravi

- self-esteemí

Dittes (1969) zjistil např. že lidé , kteří chodí do kostela, vykazují vyšší míru úzkostnosti a nižší hodnoty sebe-hodnocení (self-esteem) nežli ti, kteří do kostela nechodí. Bylo to zjištěno korelačníi údaji. Ty však nedovolují usuzovat na příčinnou souvislost. Spilka a Werme (1971) použili přesnějších kriterií. Za měřítko religiozity vzali zvnitněnou a vnějškovou formu víry. Zjistili, že vyšší míra anxiosity se dá prokázat jen u těch lidí, kteří mají vnějškovou víru. U lidí se zvnitřněnou vírou (intrinsic religiosity) je úzkostnost (anxiosita) právě naopak podstatně nižší nežli u zbytku populace. Obdobná zjištění se týkala i toho, jak to je se sebehodnocením(self-esteem). Hood, 1992) a Watson, Morris a Hood, 1987) zjistili empirickou studií, že tato charakteristika je nižší jen u lidí s vnějškovou vírou, kdežto u lidí se zvnitřněnou vírou je podstatně vyšší nežli u průměru dané populace.

Úzkostnost - anxiozita

Při studiu vztahu mezi úzkostností a religiozitou je též třeba brát v úvahu i to, o kterou fázi víry jde. Baker a Gorsuch (1975) se např. zaměřili na měření anxiozity v průběhu uvěření (konverze, obrácení). Ukázalo se, že před tím, nežli přijde k osobnímu přijmu víry (ke konverzi, obrácení), je míra anxiozity poměrně vysoká. Jakmile však dný člověk uvěrí (když dojde ke konverzi), sníží se tato míra na nevídaně nízklou hodnotu.

Ukazuje se tak, že je třeba brát přesnější měřka na to, co rozumíme termínem náboženský člověk" a podívat se i na to, jaké psychologické charakteristky vykazují lidé, které zahrnujeme do skupiny lidí náboženských.

Jiný přístup k ujasnění vztahu mezi psychopatologií a religiozitou naznačila práce sondující náboženský život psychoneurotiků (Akhtar et al., 1975). Studován bylo život 82 neurotiků s výraznou symptomatikou obsesí. Sledovalo se, co je předmětem, na který je zaměřena jejich urputná pozornost. Ukázalo se, že religiózní temtika byla na posledním místě. Byla nejméněkrát předmětem pozornosti těchto pacientů.

Stark (1971) porovnával výskyt religiozity mezi pacienty s psychopatologickou diagnózou a obecnou populací. Zjistil např, že u 16% psychicky nemocných pacientů odpovědělo kladně na otázku religozita je pro mne zcela nezajímavá", kdežto u běžné populace to bylo jen 4%. 21% pacientů odpovědělo kladně na otázku nikdy jsem nevstoupil do kostela" oproti 5% běžné populace. Stark (1971) uzavírá svou studii o vztahu mezi religiozitou a psychopatologií konstatováním, že lidé, kteří jsou diagnostikováni jako duševně nemocní, jsou signifikantně méně religiozní (religiously committed), nežli jsou liidé v dané populaci". Celkový závěr jeho práce konstatuje, že představa, že existuje určitý vztah mezi psychopatologií a religiozitou je prostě falešná.

Víra a deprese

Skupina pracovníků kolem Koeniga (Koenig et al.,1992) se zaměřila na zjišťování vztahu mezi tzv. náboženskou angažovaností a depresí. Depres byla zjišťována dvěma způsoby: jednak Hamiltonovou stupnicí deprese, jednak Geriatrickou škálou deprese. Náboženská angažovanos byla zjišťována výše uvedenoumetodou RCI. Výsledky této studie ukázaly, že čím je vyšší míra intrinsické víry, tím je nižší deprese. Bylo zjištěno zvláště statisticky signifikanně u mužů se závažnějšími somtickými zdravotními obtížemi.

Víra a duševní zdraví

E. Schmitz (1992) informuje o tom, že před 10 lety se mu podařilo zjistit 57 již tehdy publikovaných prací o vztahu mezi vírou a duševním zdravím. Jejich rozborem -metaanylzou těchto prací se ukázalo, že existuje jednoznačně kladný vztah mezi zvnitřněnou vírou a duševním zdravím. Ttento závěr byl potvrzen řadou prací, publikovaných v dalších létech. Ukázalo se, že se zvyšující religiozitou se snižuje výskyt neurotických, psychosomatických a psychopatologických příznaků. Vztah mezi nižší mírou neuroticismu u lidéí s vyší religiozitou prokázal i F.J.White (1990). Ukazuje se zároveň, že důležitou roli zde hraje tzv. religiozní zralost. Z obecných ukazatelů stojí za zmínku vztah mezi eligiozitou a příznivým vývojem osobnostní identity - jak zjistil A-E- Bergin (1994). Na druhé straně F.J.White (1990) zjistil u lidí s tzv. vnějškovou religiozitou vyšší výskyt psychopatologických symptomů, nežli u lidí se zvnitřněnou religiozitou. E Kaldestat (1996) otvrdil tento závěr zjistěním užšího vztahu vnějškové religiozity k obsedantním projevům. Zjistil však též u 942 sledovaných osob nulovou korelaci výskytu psychiatrických příznaků s celou řadou měr reiligiozity.

Víra a péče o nemocné

B.H. Chang (1998) sledoval vlivy, které působí v mezilidském kontaktu mezi pacientem a zdravotní sestrou či pečovatelkou. Sledoval 127 takovýchto dvojic. Zjistili, že ty zdravotní sestry či pečovatelky, které využívaly náboženskou víru ke zvládání problémů, měly nižší úroveň deprese a lepší vztah k opatrovaným pacientům a pacientkám.

Víra a kvalita života

Christopher G. Ellison (1991) se zaměřil na studium faktorů, které kladně ovlivňují kvalitu života lidí mladších 65 let. Ve své studii využil údajů Statistického úřadu USA (zjištění z r. 1988). V tomto cenzu" se zjišťovaly mimo jiné i údaje o náboženském životě občanů USA. Uváděly se tam i údaje o jejich subjektivním hodnocení kvality jejich vlastního života (získané pomocí speciální škály). Ellison zjistil, že dospělí lidé, kteří vykazují charakteritky tzv. intrinsické víry, hodnotí celkově kvalitu svého života (subjective well-being) výše, nežli ti, kteří tyto charakteriticky intrinsické víry nevykazují.

Velká pozornost se věnovala vztahu mezi vírou a životní spokojeností. Ta seměřila různým způsobem - např. Friburským dotazníkem osobnosti. Ukázalo se (Zwingmann a kol., 1991), že spokojenost se životem roste s vyšší mírou zvnitřněné víry a snižující se mírou vnějškové religiozity. Ukázalo se zároveň i paralelní zvyšování spokojenosti se životem a výší religiozity s rostoucím věkem. Tento vztah byl potvrzován řadou další zjištění. L.R. Pedersen a A. Roy (1985) zjistili úzký vztah mezi smysluplností a účelností života na jedné straně a náboženskou opravdovostí (salience) na straně druhé. Stríženec (2001) uzavírá poměrně bohatý přehled studií o vztazích mezi eligiozitou a vírou konstatováním: Náboženství se tak připisuje střední, avšak významná důležitost pro spokojenost se životem. Blízký vztah k Bohu je nejsilnějším prediktorem existenciálně dobrého cítění (vzhledem k otázkám významu a smyslu života). Poukazuje to na kladnou korelaci zkušenosti (zážitku) modlitby se spokojeností se životem a se štěstím... Spokojenost s náboženským životm má nejsilnější vztah k existenciálně dobrému cítění a koreluje na hranici významnosti s celkovou životní spokojeností (s. 151).

Víra a životní spokojenost

Koenig (1999) použil dotazníku DIR (o němž je řeč v kapitole o vlivu víry na zvládání stresu) při studii životní sokojensti starších lidí v Severníb Karolíně. Tento třídílný dotazník předkládl celkem 863 lidem různého náboženské či ateistické orientace, starším 75 let. Zjistil, že ti lidé, kteří v doazníku DIR získali vyšší hodnoty, tj. kteří četli častji bibli, modlili se a častěji se účastnili bohoslužeb, dosáhli i vyšších hodnot podle zjištění provedeného dotazníkem životní spokojenosti. Tento vztah mezi vírou a životní spokojenosti byl přitom užší, nežli vztah např. mezi životní spokojeností a finančním zajištění na stáří, dosaženým stupněm společenské hierarchie atp.

Víra a zdravý životní styl

Zdravý životní styl se vyznačuje tím, že v něm nejsou obsaženy ty charakteristiky, které v této publikci uvádíme v kapitole o stresorech (viz např. kouření, drogy, alkohol atp). Obecně se ví - i z řady studií, že věřící lidé nekouří tak moc, jako lidé nevěřící, že se tak moc neopíjí alkoholem, že nemají tak riskantní promiskuitní život atp. Do tohoto souboru pznatků patří např. výsledky zjištění Desmonda a Medduxe (1981). Tito autoři se zaměřili na sledování vzahu mezi vírou a vymaněním se z drogové závislosti (na heroinu). Ti pacienti, kteří se účastnili odvykacího kurzu vedeného křesťanskou církví, osmkrát častěji se dostali ze zajetí drogy, nežli ti, keří byli léčeni v sekularizovaných léčebnách. Tento efekt byl trvalejšího rázu, jak se ukázalo při zjišťování stavu bývalých apcientů rok po jejich propuštění z příslušného zařízení.

V jiné studii (Koenig, 1999) je podán zpráva o studii zaměřené na kouření. Toto zjišťování se týkalo téměř 4000 náhodně vybraných lidí v Severní Karolíně. Ta je považována v USA za !baštu tabákového průmyslu". Tito lidé byli dotazováni nejen na to, kolik cigaret vykouří denně, ale i na to, zda chodí či nechodí do kostela. V případě, že chodí, pak se zjišˇoalo i dále, jak často chodí do kostela, zda se modlí a čtou bibli. Výsledky tohoto šetření ukázaly, že v daném souboru ti lidé, kteří nevykazovali výše uvedené charakteristiky víry, 90krát častěji jsou v řadách kuřáků.

Religiozita a psychopatologie

Stack a Lester (1990) zjišťovali v representativním šetření v USA v r. 1988 - 1989 dotazníky postoj studentů k sebevraždě. Ukázalo se, že čím větěší byla návštěvnost kostela, tím menší byl souhlas dotazovaných se sebevraždou.

Jednou z důležitých otázek, které řeší psychologie náboženství, je prověrka občas se vyskytujících domněnek (případně předsudků), které spojují religiozitu s psychopatologií. Paloutzian (1996) v přehledu současného stavu studia této problematiky lení tuto otázku do několika dílčích problémů:

a. Lidé, kteří mají psychopatologické problémy, se snaží tyto těžkosti řešit tím, že se uchylují k některé formě religiozity.

b. Náboženství vede původně psychicky zdravé lidi k psychopatologickým stavům.

c. Některé náboženské projevy jsou stejné zdravé jako projevy psychicky zdravých lidí, ale jiné jsou spojeny s patologií.

d. Jak náboženství, tak i psycholpatologie jsou projevy nepřizpůsobení - špatné adaptace lidí na životní situace (maladjustment ...), ale nejsou spolu nijak úzce propojeny.

Vývojový trend studia vztahu víra a zdraví

V nejstarší fázi se vlivem Freudových výroků a ateistického charakteru psychoanalýzy věnovala pozornost v prvé řadě psychiatrů spíše nežli psychologů otázkám (nejtěžších případů) psychopatologie. Když se však ukázalo, že obecné představy Freuda o vztahu mezi křesťanstvím a psychopatologii nejsou empirickými studiemi potvrzovány, tyto studie téměř ustapy a zájem - nyní v prvé řadě psychologů - psychoterapeutů se přesunul na studium vztahů mezi vírou a duševním zdravím. Je možno se domnívat, že na tom má i určitý podíl to, že podle zjištění APA např. 41% psychoterapeutů pravidelně chodí do kostela. Kliničtí psychologové, lékaři, psychosomatici a psychologové zdraví se soustřeďují na vztah mezi vírou a fyzickým zdravím.

Závěr:

Tvrzení, které jsme uvedli na začátku o kladném vztahu víry k tělesnému i duševnímu zdraví by nám nemělo zastínit negativní jevy, s nimiž se můžeme setkat u některých religiozních lidí. Máme zde na mysli např. falešné křesťanské náboženské předsudky a z nich se rodící obsese typu má nemoc je Božím trestem za hřích, že určitý hřích, kterého jsem se dopustil, je neodpustitelný, že má vina je nesmazatelná atp. Větší míru opatrnosti bychom měli věnovat i některým zdravotně problematickým důrazů sekt, s nimiž se setkáváme. To vše ukazuje, jak je potřebné věnovat pozornost tomu, co se nazývá zdravou, zvnitřněnou a zralou křesťanskou spiritualitou a vírou".

Literatura o vztahu náboženské víry a zdraví

Anglicky psaná literatura:

Holst, L. E., Marty, M. E. (Eds.). Hospital Ministry. The Role of the Chaplain Today. Crossroad, New York, 1992.

McGuilvray, J.C. The Quest for Health and Wholeness. German Institute for Medical Missions, Tübingen. 1981.

Pargament, K.I. The Psychology of Religion and Coping. Guilford Press, New York. 1997

Koenig, H.G. The Healing Power of Faith, Simon and Schuster, New York, 1999.

Schumacher, J.F. (Ed.). Religion and mental health. Oxford University Press, New York, 1992.

Paloutzian, R.F. Ininvitation to the Psychology of Religion. Allyn and Bacon, Boston, 1996. Zvláště kapitola 9. Religion, Health, and Well-being str. 233 - 260.

Pargament, K.I., Maton, K.L., and Hess, R.E. (Eds.) Religion and prevention in mental health:Research,vision and action. Haword Press, New York, 1991

Autorovy práce:

Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. Portál, Praha 2001.

Křivohlavý, J. Pastorální péče. Oliva, Praha, 2000. Zvlástě kapo. 7. Pomoc v otázkách utrpení a kapitola 8. Pomoc v otázkách emoci - str. 73 - 104.

Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Advent, Praha,1991

Křivohlavý,J. Jak zvládat depresi.Grada-Avicenum, Praha, 1997.

Křivohlavý, J. Vážně nemocný mezi námi. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha. 1989.

Křivohlavý, J. Jak zvládat stres. Grada-Avicenum, Praha, 1994.

Křivohlavý, J. a Kaczmarczyk, S. Poslední úsek cesty. Návrat domů, Praha, 1995.

Křivohlavý, J. a Petříková, F. (2001). Faith, meaningfulness, and quality of life. Studia

22.1. 2002

Křivohlavý, J. Psychologie nemoci, Grada, Praha, 2002-08-07

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví, Portál, Praha, 2001.

Psychologica, 43,3, 211 - 214.

Hill, P.C. and Hood, R.W.Jr. (1999). Measursures of Religiosity. Religious Education Press, Birmingham, A., (540s.)

Prof. Jaro Křivohlavý
Nad Cementárnou 18
Praha - 4, Podolí
147 00
 
telefon: +420/2/61213863  
e-mail: j.krivohlavy@volny.cz
email