Euthanasie v pohledu psychologa

Jaro Křivohlavý

Předneseno na 4. dni hospiců v Litoměřicích 20.11.2004.

Osnova:

I. Nechci žít. Chci odejít!

II. Otázky utrpení a psychické bolesti

III. Pomoc posílením smysluplnosti života

I. Nechci žít. Chci odejít!

Stalo se mi v Anglii, že za mnou přišla jedna paní s papírem v ruce a požádala mne, abych se podepsal. Když jsem se zeptal, oč jde, řekla: Přece o to, že souhlasíte s euthanasii. Nepodepsal jsem. Za několik dní přišla za mnou jiná paní, zase s papírem, a podobně mne požádala, abych se podepsal. Na mou otázku, oč jde, jsem se dozvěděl, že jde o to, aby euthanasie nebyla povolena. Opět jsem nepodepsal. Proč?

Domnívám se, že při euthanasii jde o věc podstatně hlubší nežli o politické hlasování, že je zapotřebí podívat se na věc blíže i hlouběji a ujasnit si nejen jak se věci mají, ale i to, co je třeba dělat - a hlavně, co v dané věci mohu a chci udělat já sám. Z tohoto hlediska je koncipováno i tento sdělení.

Být či nebýt

Na hamletovskou otázku Být či nebýt jsou dvě možné odpovědi. Nás zde zajímá v prvé řadě ta, která říká Chci nebýt. S touto odpovědí se setkáváme ve dvou různých situacích: zaprvé tam, kde si ji klade ten, kdo je těžce nemocen, v bolesti, utrpení, tísni a nepředstavitelném distresu, a žádá druhého člověka o to, aby jeho život ukončil,

a za druhé tam, když je člověk v situaci do určité míry prvé podobné, ale k ukončení vlastního života nežádá druhého, ale svůj život ukončuje vlastní rukou sám. Není marné podívat se blíže právě na tyto situace, abychom poněkud lépe porozuměli lidem, kteří žádají o euthanasii.

Suicidium - Proč lidé páchají sebevraždy?

Sebevražda je definována jako takový čin, kterým daný člověk ukončuje svůj život vlastní rukou. To říká i latinské sui - caedere = sebe - zabíti.

Podle Psychologického slovníku ( Hartl a Hartlová, 2000):

Sebevražda je úmyslné ukončení vlastního života, obvykle jako reakce na tíživou situaci spojenou se ztrátou smyslu života

Na suicidium je možno se dívat jednak jako na fakt, jednak jako na proces. Ten má svůj průběh v čase charakterizovaný určitými fázemi. Nás zde bude zajímat sebevražda jako proces, tj. to, co daného člověka motivuje k tomu, aby se chtěl zavraždit.

Soustavným psychologickým studiem se zjistilo, že se takový člověk před tím, nežli sáhne k činu, často dostává do pro něho neřešitelného problému. Sebevražda je pak vyústěním individuálního neštěstí (osobní katastrofy - obrazně řečeno: čin po tom co se zhroutila stavba věže z karet životních snah). Dochází k ní velice často u lidí, kteří jsou plni velké úzkosti.

Někdy je v pozadí touha jít za někým blízkým, který již dříve zemřel - připojit se k němu.

Často jde o situace, kdy si daný člověk vytýčil vysoký cíl, ale shodou okolností se mu nepodařilo tohoto cíle dosáhnout. Tak je tomu a¨např. tam, kde došlo k

finančnímu kolapsu (konkurs jeho podniku - utápění se v dluzích), jindy jde o konflikt v mezilidských vztazích (např. nemožnost rozvést se a vzít si milenku). Nás zde ale bude zajímat jiná skupina motivací. Ta je charakterizována zjištěními typu:

Jsem zde zbytečná, všem lidem na obtíž a nikomu již nic nepřináším dobrého.

Jsem zcela opuštěná, nikdo o mne již dlouho neprojevil žádný zájem

Mám pocit totální společenské devalvace - jsem naprostá nula

Všichni mne zavrhli - nikdo mi neprojevil sebemenší úctu

Nemám nikoho, nikdo mne již dlouho nenavštívil, nikdo o mne nestojí!

V pohledu takto uvažujícího člověka se neobjevuje žádná jiná alternativa. Jinak řečeno: takto vidí svůj svět a čím dále ho takto vidí, tím hlouběji klesá do jeho tenat. Jakákoliv jiná alternativa nežli dobrovolný odchod se mu nejeví jako možné řešení nastalé situace. Je jako myš fascinovaná hadem, který se před ní kroutí a vyplazuje jazyk.

To, že daný člověk je v podobné situaci, nám může napovědět některé jeho chování. Které? V souboru poznatků těch, kteří se tím soustavně zabývali je možno nalézti např. soubor dále uvedených 12 charakteristik chování lidí ante finem - ante suidcidium:

_____________________________

12 signálů, které upozorňují na možnost sebevraždy:

Uvedeno podle zdroje: British Samaritans

Daný člověk:

1. trpí bolestnou chorobou a dlouhodobými poruchami spánku

2. projevuje viditelné známky úzkosti nebo deprese

3. trpí pocity osamělosti a sociální izolace

4. cítí se neužitečný

5. ve stáří není schopen se smířit se životem v důchodu

6. nemá žádné nebo jen nepatrné kontakty s druhými lidmi

7. má existenční (finanční) starosti, s nimiž si neví rady

8. nemá náboženskou ani jinou víru

9. přestává mluvit a stahuje se do sebe jako do ulity.

10. užívá drogy nebo pije

11. má za sebou již pokus o sebevraždu

12. má přesnou představu o tom, jak čin provést

Pozn. 4/5 sebevrahů své úmysly předem naznačují.

_____________________

Psychologové, kteří diagnostikovali osobnostní charakteristiky lidí, kteří po té spáchali sebevraždu, případně i těch, kteří se o sebevraždu pokusili, ale ta nedopadla podle jejich představ, nám říkají, že např. u 70% z nich byla vyvinuta taková deprese, jak ji uvádí klasifikace DSM -IV. To neznamená, že by každý depresivní pacient chtěl spáchat sebevraždu, ani to, že k sebevraždě může dojít u depresivního pacienta kdykoliv. Když je deprese na vrcholu (v nejhorším stadiu), je nebezpečí suicidia poměrně nízké. Proč? Protože pacient nemá dostatek ani vůle, ani síly. Je ve stadiu hluboké apatie a bezmocného zoufalství. Horší je situace, když se pacient začíná z této hluboké apatie vzmáhat. V té chvíli je nebezpečí suicidia nejvyšší.

Toto nebezpečí svévolného ukončení života se zvyšuje, když je pacient starší (např. přes 70 let), když to je muž, když je sám - rozvedený, ovdovělý nebo svobodný, když měl prestižní zaměstnání, když měl zaměstnání, kde byl mimořádný pracovní stres - jak tomu je např. u lékařů, právníků, psychiatrů i psychologů, ale i u studentů středních i vysokých škol. Tam všade je zvýšené riziko suicidia. Psychologické problémy jsou u všech takovýchto pacientů Ještě horší je situace, když je přítomná schizofrenie.Když je ale pacient závislý na drogách, tak se zvyšuje nebezpečí suicidia oproti normálu dále ještě 75krát.

Suicidium je tak určitou formou útěku před problémy, s nimiž si pacient neví rady, kde nevidí jinou cestu řešení, nežli útěk ze scény života.

Ještě ně jednu oblast je zde možno upozornit, na ty sebevraždy, kde motivujícím faktorem byly hněv a zlost, vrcholící nenávist a snaha někomu se pomstít. Záměrem takového člověka je uvalit na určitou osobu vinu - obvinit ho z ukončení života dané osoby.Maris (1992) zjistil, že tak tomu je u 20% těch, kteří zvolili suicicium.

Podle Schneidemana (1987): je suicicium v očích daného člověka jediným řešením jeho fysických i psychických bolestí a utrpení, které to vše, co ho trápí, může ukončit. Jinou cestu nevidí. Takovýto člověk ante finem není s to dík děsivému distresu, ve kterém se nachází, vidět či chápat alternativní formu řešení své osobní situace. Podaří-li se mu to, sníží-li se jeho stres, může pacient prozřít a uvidět jiné, alternativní řešení a myšlenka na suicidium ustupuje do pozadí - často navždy.

Co nám říkají tato zjištění? Ukazují na motivaci, která přáním ukončit život předchází, která ho sytí a podněcuje. Chceme-li suicidiu zabránit, pak jednou možností je zaměřit se na tyto faktory, které ji stimulují.

A je-li určitá blízkost mezi záměrem ukončit život suicidiem a přáním využít možnosti euthanasie, pak se nám díky těmto zjištěním otevírají možnosti prevence a odklonu nežádoucího přání pacientů.

Podívejme se na některé z nich.

II. Otázky utrpení a psychické bolesti

Všade tam, kde se někdo dožaduje euthanai, je třeba slyšet volání určitého člověka o pomoc. Volání člověka, kterého něco strašně trápí. Může to být to, čemu říkáme fyzická bolest. Může to ale též být bolest psychická. O fysické bolesti zde byla již řeč a tak se zaměříme rovnou na bolest psychickou. Jak jí máme rozumět? A kde se rodí tato psychická bolest a děsivý pocit utrpení?

Život člověka je charakteristickým svým směřováním ke zcela určitým cílům. Člověk si tento cíl staví a tento cíl ho zároveň podněcuje k aktivitě. Může se však stát - a stává se to -, že se do cesty k vytčenému cíli vyskytne překážka. Poměr sil potřebných ke zdolání této překážky a sil, které jsou pacientovi k dispozici může být vyrovnaný. Nás zde budou zajímat situace, kdy pacient svými silami na překážku nestačí.

Uveďme příklady takovýchto situací:

-Špičkového houslistu začne trápit karpální tunel na levé ruce a prakticky to znamená konec jeho kariéry.

-Při autonehodě zahyne jediný syn rodičů, který byl mamince vším, - jedinou její radostí a nadějí.

- Sportovec - fotbalista si při hře zraní koleno natolik, že není s to již normálně chodit.

- Vědecký pracovník po mozkové příhodě není s to pochopit ani to, co sám před danou události dělal

- Starému člověku odešla nejen manželka, ale i všichni vrstevníci, kamarádi a přátelé. Zůstal sám - opuštěn a zapomenut - na vedlejší koleji bez jakýchkoliv sociálních kontaktů.

V důsledku takovéto situace dochází u pacienta k psychické bolesti. Zrodí se psychické utrpení, které může překročit snesitelnou míru. Prášky na ně nezabírají. Injekce nepomáhají. Pacient je lapen do pasti zoufalství. Není divu, že shání možnost euthanasie. Existuje alternativa?

III. Pomoc posílením smysluplnosti života

Co ovlivňuje volbu cílů k nimž je zaměřena naše aktivita? Ukazuje se, že to jsou hodnoty. Ty stojí v pozadí cílů našich snah. Snažíme se o to, co má pro nás určitou, případně až velkou hodnotu.

Určité řešení situace, kdy nejsme s to překonat překážku, která se nám postavila do cesty, je možné tím způsobem, že zvolíme jiný cíl - a jde to.

Příkladem může být klavírista nebo houslista, který po operaci karpálního tunelu přestane vystupovat jako sólový hráč a začne působit jako dirigent - případně jako skladatel (chceme-li upozornit na řešení, s nimž jsme se tkali u Roberta Schumanna).

Naše hierarchie hodnot je totiž formována mnoha vlivy. Jsou zde v prvé řadě zájmy. Někdo má zájem o hudbu, někdo o sport. Někdo je vášnivý šachista, jiný sběratel známek. Změnu zájmů je na štěstí možno ovlivňovat. Hodnoty jsou však ovlivňovány i tradicí, kulturou, výchovou, momentální situací atp. I s tím se však dá něco dělat. Co?

S pacientem se dá vést dialog. Přesněji: naslouchat mu empaticky a záměrně. Jde o to vyposlechnout co bylo a co je v pozadí jeho zaměření k cíli a kognitivně ho vést ke změně - v souladu s tím, co je v harmonii s jeho celkovou situací. K tomu však je třeba s ním být - být u něho - na dosah jeho ruky a mít na něj čas. Mnoho času a trpělivosti. A mít ho rád.

Něco nám však v tom může být pomocí. Něco podstatně důležitého pro život. A co to je?

V samém jádru hodnotové hierarchie je to, co je možno např. chápat jako ovlivňování našeho jednání vztahem mezi dvěma veličinami. Martin Buber je nazval Já a Ty. Nazvat je můžeme i jinak. Emanuel Kant by zde hovořil o vztahu mezi ochotou a neochotou poslechnout a poslouchat kategorický imperativ: Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla být zároveň principem obecného zákonodárství. Psycholog by zde hovořil o vztahu mezi egoismem (narcismem) a altruismem. Ten, komu je blízké křesťanské pojetí života, by zde mohl uvést vztah mezi vůlí mou a vůlí tvou (nejvyššího) či vyjádřeno jinak poslechnout nebo neposlechnout příkazu lásky typu agape.

Ukazuje se, že tam, kde vítězí láska - či jinak řečeno Ty - v určité formě buď vůle tvá - tam se snadněji mění i hierarchie hodnot pacienta a díky tomu dochází snadněji i k posílení životně důležitých cílů. Důsledkem toho je pak i ztráta zájmu o euthanasii.

Jak vypadá takovýto zásah vyšší moci do jednání pacienta?

-Pacientka, která sama není na tom moc dobře, snaží se nepřidělávat práci zdravotním sestrám, ale naopak sama ještě v případě potřeby své spolupacientce pomáhá.

-Ten, kdo má mnoho důvodů k tomu, aby se někomu pomstil a odplatil mu za to, co zlého mu kdo učinil, odpouští.

Zázraky se dějí. Nás poeta dětských básní, Jan Čarek, by řekl: Mít tak oči k vidění, vidět to, co tolik lidí, nevidí a neuvidí.

Jak dopadá takovýto zásah vyšší moci do jednání pacienta,

to je možno demonstrovat na příkladu, kterým tato přednáška bude končit.

Tato studie byla zaměřena na zjišťování vlivu religiozity na kvalitu života pacienta či pacientky ante finem:

Jde o disertační práci Clare Caddel, PhD: The Coping Strategies of Hospice Patients with Life-Threatening Illnesses

Strategie zvládání život ohrožujících nemocí pacienty v hospicích

Studie byla provedená ve Skotsku, obhájená v r. 2004

O této studii viz sekci Přednášky -Glasgow 04

Mít pro co (hodnotného) žít.

Umírat usmířen a s díky za život, který mi byl dán.

Konec.