Odpuštění

Kdybych tak byl jeden jediný den tak zdráv, že bych mohl chodit, vyřídil bych, co chci, vrátil bych se do nemocnice a klidně bych umřel říká pacient tři dny před exitem. A co byste udělal? Vyhledal bych K.F., zabil bych ho a ulevilo by se mi. Proč? Před 15 lety mi udělal... a já mu to nikdy neodpustím. Když psycholog pracuje s těžce nemocnými pacienty, mnohé se dozví. Jednou je to zpověď člověka, který nemůže umřít, protože se chce ještě pomstít za křivku, kterou kdysi utrpěl. Jindy je to prosba pacientky, aby zařídil, aby na její pohřeb nepřišla paní J.L., se kterou daná stará paní nemluví a kterou nenávidí. Potřetí je to zpověď o tom, jak se daný člověk za celý život nemohl vyrovnat s tím, co mu kdysi před lety někdo řekl. A to ještě neuvádíme příklady, kdy se pacientka obrátí na lůžku ke zdi, když za ní přijde návštěva, aby dotyčnou osobu ani neviděla...

Ať chceme nebo nechceme složitost života a odlišnost lidí vede k tomu, že ve vzájemném jednání dochází ke konfliktním situacím. Ty si vyžadují řešení. Jaké? Nabízí se zde celá paleta možností. Do popředí se však těsně po zrodu konfliktu dere nejjednodušší řešení. Přesněji řešení geneticky -vývojově primitivní. Psychologové zde hovoří o vrozené reakci. Filozofové tuto reakci nazývají obrazně - řešením typu oko za oko a zub za zub. Protože mne vyražení mého zubu bolí více, nežli když vidím, že jsem já tobě vyrazil zub, tak se tato reakce přetváří ve svou vylepšenou formu raději ti vyrazím dva zuby za jeden, který jsi mi vyrazil ty, abych měl pokoj, že jsme si vyrovnáni. Pomsta je sladká. Protože takovéto setkání není obvykle jediné a poslední, máme po té možnost pozorovat eskalaci nenávisti, nevraživosti a zlosti.

Situace, kdy se v mezilidských vztazích objevují napětí, mohou být na jedné straně velice komorní. Mohou se odehrávat jen mezi čtyřma očima, týkat jen dané dvojice a navenek nemusí být nic vidět. Může však jít i o situace širšího rozsahu. Napětí může vzniknout mezi dvěma skupinami lidí. Tyto skupiny mohou být malé, ale i podstatně větší. Dostáváme se tak ke konfliktům sociálních skupin, o nichž se např. dočítáme v novinách - např. v Irsku, Izraeli a Palestýně, Španělsku, Kosovu, Čečensku atp. A v rámci takovýchto konfliktů velkého rozsahu nacházíme zase konflikty drobného rozsahu - např. tam, kde někdo z druhé strany někoho z našich lidí zraní nebo dokonce zabije.

Podíváme-li se blíže na to, co se děje v takovýchto situacích, může nás překvapit, že tam, kde řádí teroristé a kde se bojuje partyzánským způsobem (stále a bez konce), nacházíme psychology. O této práci jsme měli možnost hovořit s jedním z nich.

Fred Luskin je sociální psycholog. Posledních pět let se věnuje studiu odpouštění a není sám. Podílel se na zrodu diagnostických metod ochoty odpustit. V laboratořích zkoušel různé metody změny postojů a způsoby ovlivňování lidí, kteří utrpěli zřejmě výraznou křivdu. Tento zážitek je trápí a ničí, avšak nemohou se s tím vyrovnat. Nenávist k tomu, kdo je urazil, okradl, svedl, znásilnil, opustil či zradil atp. je tak velká, že jim ničí život. S těmito negativními pocity žijí. Jejich život je čím dále, tím více peklem. Takovéto osoby Fred Luskin zve do své laboratoře, diagnostikuje jejich psychický stav a snaží se jim pomoci.

Laboratoř je laboratoř a praxe je praxe slýcháváme od praktiků. Fred Luskin tuto výtku vzal vážně. Rozjel se do Irska a tam hledal rodiny, kde někdo z rodiny byl v boji s protivníkem zabit. Tyto rodiny hledal na obou stranách - mezi republikány i mezi royalisty. Podařilo se mu sestavit skupinu 18 matek, které přišly buď o syna nebo o manžela. 9 jich bylo ze strany republikánů, druhých 9 ze strany royalistů. Obě skupiny odvezl a věnoval se jim. Snažil se vyslechnout, co měly na srdci. Nebylo toho málo. Diagnostikoval jejich emocionální stav i jejich myšlení. Pomalu se je snažil seznámit s tím, co se dnes v sociální a experimentální psychologii ví o tom, jak vzniká nenávist a nakonec i s tím, co se ví o možnostech zbavit se jí. A co se o tom ví?

Ukazuje se - a není to nic nového - že nenávist a touha po pomstě nejsou jedinou cestou řešení mezilidských konfliktů. Existuje i jiná cesta. Označujeme ji - od nepaměti - termínem odpuštění. Co se jím rozumí?

V prvé řadě si psychologové museli ujasnit, co se odpuštěním nerozumí. Není jim zavřením očí před tím, co se stalo. Není jím prosté zapomenutí či moderně udělání tlusté čáry za tím, co se stalo. Není jim pardonování. Představa, že odpustit znamená setřít odpovědnost za spáchaný čin, je falešnou představou. Oč tedy jde při odpuštění?

Jde o to vést k odpovědnosti toho, kdo něco zlého udělal (provinilce až zločince), ale - a to je pro psychologii podstatné - zároveň uklidnit nitro postiženého a zbavit vzájemný vztah nevraživosti, hořkosti a nenávisti (nepřátelství a pomstychtivosti). Tak se pokoušejí definovat odpuštění psychologové. Antropolog Houston Smith je definuje jinak:

Odpuštění je způsob jak zabránit tomu, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost." Miroslav Wolf, profesor na universitě v Yale, dodává: "Neodpuštění je příznakem naší nedokonalosti (nedostatečnosti). Při odpuštění jde o zabránění tomu, aby nedocházelo ke zbrklým (nepodmíněným) reakcím, ale naopak k promyšleným odpovědím. "

Ron W i e b e (Medical Resource Institute, San José, California) dodává: "Odpuštěním se rozumí tvořivé (kreativní) řešení nastalé situace, vytváření nové nadějné perspektivní budoucnosti." V čem je tato tvořivost, která je charakteristická pro odpuštění?

Tvořivé řešení konfliktů a všelijakých napětí v mezilidských vztazích charakterizovaných nelibostí,nevraživostí, zlostí až nenávistí spočívá v určitém nadhledu. Změně stanoviska k dané situaci. Vidění situace z jiného bodu. Obecně: nejen z egocentrického hlediska, ale i z hlediska širšího a vyššího. Jak se to projevuje v praxi?

Ten, komu bylo ukřivděno, kdo se cítí uražen, ponížen či osočen, kdo je - obecně řečeno - obětí, je žádán, aby si celou situaci přehrál před očima a znovu ji prožil. Přesněji: prožít má všechny negativní emoce, které tehdy zažil a připomenout si má všechny negativní myšlenky, které ho napadly. Častokrát je žádán, aby to nejen řekl nahlas, ale dokonce napsal - např. ve formě dopisu určenému tomu, kdo ho zranil. Po té co to vše vypsal a uvedl např. i myšlenky na pomstu, je konfrontován s představami o možném dalším vývoji situace - eskalaci konfliktu, která může končit tak, jak to vyjadřuje jedno čínské přísloví: Kdo se rozhodl pro pomstu, měl by kopat dva hroby

Co se rozumí nadhledem, který je druhým momentem? Ve zvládání nenávisti a touze po pomstě? Jde o kognitivní zpracování celé situace. Jde o vidění situace nejen vlastní, ale i toho druhého - provinilce. Nejde jen o vidění, ale - a to hlavně o porozumění. O pochopení toho, co ho asi vedlo k tomu, že řekl to, co řekl, případně, že udělal to, co udělal. Pochopení nejen jeho momentální reakce typu útoku, ale i toho, co ho asi k tomu vedlo - co asi prožil v dřívější fázi života, čím byl formován i deformován. To je první částí kognitivního zpracování situace - snaha o hlubší porozumění provinilci.

Druhá část kognitivního zpracování toho, co vyústilo konfliktem a nevraživostí s tím spojenou, je spojena se zamyšlením se nad vlastním životem. Obdobně jako existuje rčení nikdo není dokonalý existuje i kus pravdy na rčení nikdo není bez viny. A to se týká i oběti. Ani ten, kdo byl napaden, uražen a deklasován, není čistý a bez viny, když se poohlédne zpět na svůj život. Uvědomění si toho, kde já jsem něco udělal, za co by se někdo jiný mohl na mne hněvat, zlobit, ba i mít na mne dopal. To může být pomocí při změně mého postoje od snahy po pomstě směrem k odpuštění. Prožitek, o který zde jde, vyjadřuje výstižně Hannah Arendtová: Bez odpuštění jsme jako onen učeň, který zapomněl magickou formuli a zůstal proto do smrti ve vězení.

Jak je zřejmé z toho, co bylo výše uvedeno, vše, co se zde děje, má v podtextu poznatek, že v konfliktních situacích to jediné, co jsme s to udělat, je ne změnit toho druhého, ale pracovat na sobě a změnit sama sebe. Velikou pomocí zde je osobní zážitek odpuštění, tj. prožitek toho, co by bylo v dané situaci pro mne řešením konfliktu. Ukazuje se, že čím je tento prožitek intenzivnější, tím větší vliv má na rozhodování toho, kdo ač postižen, může jako první podat ruku ke smíru. A to i tehdy, když provinilec nejeví žádné známky pokání - uznání viny, požádání o odpuštění a ochoty změnit se k lepšímu.

Když toto vše, co bylo uvedeno, bylo s těmi, kterým někdo něco udělal, probráno, dochází k druhé fázi. Je jí vizualizace - představování si situace, která by mohla nastat, kdyby se daná osoba rozhodla pro odpuštění. Obdobně jako se v prvé fázi dává možnost prožít celu škálu negativních emocí spojených s nenávistí a neochotou odpuštění, dává se ve druhé fázi možnost prožít celou paletu kladných emocí spojených se stavem, kdy se člověku podaří odpustit. I to může mít - a jak se ukazuje i má - kladný vliv na rozhodnutí.

V současné fázi studia psychologie procesu odpuštění se nevynechávají otázky spravedlnosti. I když se dochází k závěru, který vyjádřil již Wiliam Shakespeare větou Nikdo z nás by neměl očekávat spásu hledáním spravedlnosti. ,přece jen se zdůrazňuje nutnost podřazení snahy o nastolení spravedlnosti snaze o odpuštění. A to je chápáno jako konkrétní projev toho, co se rozumělo po staletí slovem láska.

Literatura

Enright, R. D. et al. (1998), Exploring forgiveness. Madison, University of Wiscosin Press.

McCullough, M. J., Pargament, K. I. a Thoresen, C. E. (Eds.) ( 2000) Forgiveness, theory, research and pracvice. New York, The Guilford Press.

Snyder, C. R. et al. (2001) The heartland forgiveness scale. Department of Psychology, University of Kansas (in: APA Workshop The psychology of forgiveness).