Recenze knihy:

Miroslav Volf: Exclusion and Embrace.

A Theological Exploration of Identity and Otherness.

Abingdon Press, Nashville

1996

V době zintenzivněného sociálního napětí, výbuchu kulturních a etnických konfliktů, rostoucích vnitřních napětí v přerůzných komunitách dostáváme knihu, která se z teologického hlediska zabývá právě těmito problémy. Autor - profesor teologie na Yalské univerzitě v New Haven, Conneticut je původem Chorvat (má však v genech i část české krve). Studoval mimo jiné i v Thübingen, učil v Passadeně apod. Pro porozumění etnickým konfliktům má i z hlediska svého původu ty nejlepší předpoklady.

Tematika knihy je vyjádřena v širším titulu: jde o otázky naší identity (kdo vlastně jsme?), vypořádání se s otázkou jinakosti (jak přistupovat k lidem, kteří jsou jiní, nežli my) a smiřování (i zdánlivě nesmiřitelných a jedinců a stran v eskalovaném etnickém či náboženském konfliktu). Klíčovým pojmem knihy je vyjádřen slovem embrace. Doslova se jím rozumí to, co říká etymologie - jeho latinský kořen (bracchio - náruč, paže a in - do, tj. vzetí někoho do náruče). Biblicky to vyjadřuje autor slovy apoštola Pavla Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus přijal k slávu Boží vás. Pro ujasnění to autor vyjadřuje třemi přístupy. Jde v prvé řadě o vzájemnost v sebedávající lásce, symbolicky pak o rozevřenou náruč Ukřižovaného, tj. ruce na kříži vztažené k lidem žijícím bez Boha na světě. Obrazně pak jde i o otevřenou náruč otce přijímajícího marnotratného syna (s. 29).

Autorovo pojetí vyjadřuje výstižně věta: Vůle přijmout druhého člověka má přednost před pravdou o něm a před jakýmkoliv pojetím, jeho spravedlnosti. (29). Tato vůle přijmout druhého člověka překračuje přitom podle Volfa pojetí jakéhokoliv mapování sociálního světa na dobrý a zlý. Neznamená to přitom potlačení otázek pravdy a spravedlnosti. Autor říká jasně: boj proti klamu a podvodu, nespravedlnosti a násilí je bezpodmínečně nutný a nepostradatelný. Vůle k jeho milostivému přijetí má však přednost. Proč? Volf pečlivě vypočítává, kde a jak nekompromisní boj za spravedlnost doprovází nespravedlnost těch rádo-by spravedlivých a jak všelijak naivní hledání pravdy je plno nepoctivosti, nečestnosti a neupřímnosti.

Otázce přijetí (embrace) věnuje autor relativně nejdelší kapitolu - celkem 68 stran. Úběžníkem této činnosti je mu to, co označuje termínem smíření (reconciliation). Ukazuje, však zároveň, jak ke smíření nemůže přijít dříve, nežli se řekne pravda a vykoná spravedlnost. Ve střetu milosti sebe-dávání a požadavků pravdy a spravedlnosti má podle autora vrch milost (grace). Ta je nadřazena i přijetí (embrace). Autor přitom stojí jednoznačně na nenásilí (nonviolence) i když schvaluje Boží tvrdé jednání s falešnými proroky (viz o tom zvl. poslední kapitolu knihy).

Proti kladně hodnocenému přijetí staví autor odepírání vstupu do určitého sociálního celku a vylučování někoho z určitého společenského soužití - tzv. exclusion. Toto vylučování někoho odněkud - ať jde o etnické čistky či církevní praktiky exkomunikace apod. - považuje autor za destruktivní zlo. Rozboru jeho zrodu, formám, moci a vlivu, případně otázkám diference, odsuzování, imanence a transcendence s tímto vylučováním spojeným věnuje celkem 42 stran. Rozebírá kořeny sebecharakterizování jako spravedlivého, nevinného, pravdivého, spravedlivého, dobrého, ale i chytrého, ba dokonce i moudrého atp. na jedné straně a viktimizace - označování někoho za viníka, lháře, zlého, zkorumpovaného. méně hodnotného atp. Ukazuje, co to ve světě dělá - jaké jsou důsledky tohoto vylučování. Dochází tak k jednoznačnému závěru: nikdo by nikdy neměl být vyloučen ze snahy toho druhého přijmout jako člověka (85). K tomu, aby někdo byl přijat nemusí být nutně nevinný, spravedlivý, dobrý atp.

Kapitola o vylučování (exclusion) je dovedena až k hlubokému rozboru situace, kterou popisuje čtvrtá kapitole bible - vztahu Kaina a Abela.(s. 92 - 98). Autorovi jde nejen o vztah dvou bratří, ale o prototyp vzájemných vztahů - dvou lidí i skupin. Doslova říká: každý člověk je potenciálním Kainem a Abelem (s.93). Uvádí jednu z podstatných věcí, které při oběti tyto bratry rozlišila. Zemědělec Kain dal oběť z ovoce země (v. 3), kdežto relativně chudý Abel obětoval nepoměrně více - tučné mladé zvíře (v.4.). Není pak divu, že Hospodin si tohoto rozdílu všiml a podle toho se i rozhodl - pro Abela (doslova člověka podle jména nicotného, bezcenného, vánku - pro někoho jako nic). Právě ten obětoval to nejlepší, co měl, a to z víry a důvěrného vztahu k Hospodinu (obrazně jako ta vdova v Novém zákoně). Po rozboru dialogu Hospodina s Kainem uzavírá Volf příběh konstatováním naděje - pro Kaina, který vzdor tomu, co udělal, nevypadl z Boží milostivé péče.

Jádrem knihy je kapitola nazvaná embrace - objetí (99-165). Jde v ní o hledání odpovědi na otázku dosažení míru mezi lidmi ve světě, který je ohrožován nepřátelstvím (100). Cesta od vylučování (exclusion) k tomuto cíli je prošlapávána čtyřmi kroky: pokání, odpuštění, vytváření prostoru ve vlastním životě pro druhého člověka a uzdravení paměti. Začíná rozborem problematiky svobody. Dochází v souhlasu s Jürgenem Moltmannem k závěru, že to je láska, ne svoboda, čemu je třeba dávat přednost (prioritu)(105). Na řadě je vyrovnávání se s problematikou velké iluze emancipace. Autor dochází k závěru, že odpovědná teologie musí pomoci usnadnit nám chápání neideálního smíření uprostřed boje proti násilí (110) - při vizi konečného smíření. Toto povědomí nás vede k pokání. Autor jím rozumí doslova radikální změnu směru - obrácení v hluboké morální a náboženské orientaci - ne poznání, že jsme udělali chybu, ale že jsme zhřešili, tj. že jsme nežili, jak si Pán Bůh přeje. (115). Činit pokání mu znamená odolávat pokušení hříšných hodnot a praktik tak, aby kralování nového řádu se zakořenilo v našich srdcích (116).

Odpuštění je druhým krokem. Autor je chápe jako překračování - transcendenci pojetí jinak námi odsouhlasené spravedlnosti (121) a ukazuje, že to je jediná možnost, jak zastavit eskalaci zla. Uznává, že toto pojetí může být kritiky napadáno jako prosazování nespravedlnosti. Je-li však vedeno láskou a směřuje-li ke smíření, je plně ospravedlnitelné. V mezilidských vztazích je tento krok odleskem Božího odpuštění a našim napodobením Boží lásky - i když stojí proti klasickému pojetí lex talionis. Odpuštění tak vytváří prostředí, v němž se může zrodit a prosazovat pravá spravedlnost (123). Bez odpuštění však zůstává spravedlnost nedokonalá a její prosazování vede k tvorbě řady dalších nespravedlivých zásahů. Jen ten, kdo dovede druhému svobodně odpustit, je s to prosazovat nadějnou spravedlnost. Snaha pomstít se druhému by podle křesťanského pojetí měla být položena před Hospodina spolu s vyznáním našich vlastních vin. Jen tak se stává odpuštění nadějným krokem na cestě ke smíření.

Klasický pojem perichoresis - vzájemného transparence a pronikání jednoho do vnitřní sféry druhého - je dalším krokem.Volf zde vychází z klasického trinitárního pojetí vztahu mezi Otce, Synem a Duchem svatým. Smíření nemůže nastat, nedojde-li k poslednímu kroku - zapomenutí. Z lidského hlediska jde o nemožnou věc. Proto autor zdůrazňuje, že nejde o vůli zapomenout, ale o myšlenkovou činnost vysvobozující nás ze zajetí minulosti. Odvolává se zde na Boží zaslíbení a závěr knihy Zjevení, kdy vše bude nové a staré věci budou zapomenuty. Situaci demonstruje na Josefově příběhu. Vzdor tomu chápe, že jen ten, kdo dovede zapomenout, vidí správně to, co bylo (132). Charakter vzájemných vztahu je do značné míry determinován tím, zda jde o obdobu obchodní či společenské smlouvy (contract) nebo o dohodu či vzájemný slib (covenant) (147 - 156). Volf rozebírá nadějnost dohody, která komplementaritou překračuje jednostrannou perspektivu a má charakter zaměření k věčnosti.

Celý proces objetí demonstruje Volf na setkání dvou přátel (141- 145), kdy dochází k rozevření náruče, čekání na odpověď druhého, sevření druhého v náručí a uvolnění tohoto sevření. Ukazuje na rizikovost takovéhoto kroku, změnu identity, která objetí doprovází a charakter oběti v objetí (147). Oč jde, to autor demonstruje důkladným rozborem podobenství o marnotratném synu (156 -165).

Pojetí spravedlnosti patří k nejpozoruhodnějším kapitolám recenzované knihy (193 - 231). Autor vychází z rozporuplného nedorozumění v situacích, kde dochází ke středu dvou různých pojetí spravedlnosti. Ukazuje, jak naše pojetí spravedlnosti (justice) je vázáno na naše kulturní, morální a náboženské tradice a díky tomu není myslitelné dojít k obecnému pojetí spravedlnosti a konsensu.Podrobně se zabývá třemi pojetími spravedlnosti: prvním je pojetí existence jedné jediné - univerzální spravedlnosti (197 - 202). Uvádí rozpor mezi Boží spravedlností na jedné straně a našim partikulárním pojetí spravedlnosti. Tento rozpor nás musí nutně brzdit v našich snahách vnucovat druhým lidem naše vlastní pojetí spravedlnosti jako jedině správné. Kriticky se staví i k postmoderním pojetím nechat všechny květy krést. Ukazuje, že to znamená i nechat všechno býlí růst. Pro křesťana to znamená uvědomit si, že jeho pojetí spravedlnosti stojí mezi dvěma světy - světem bible a světem světa, v němž žije s druhými lidmi. Kudy vede cesta z tohoto zajetí? Volf ukazuje nejprve na pojetí A. Arendtové tzv.rozšířeného způsobu myšlení (212) a postupuje odtud k tzv. dvojitému vidění (213). Rozumí jím vidění či poznávání světa a spravedlnosti jak z hlediska vlastního pojetí, tak z hlediska druhého člověka, s nímž jsem v interakci. Připomíná přitom, že podle biblické tradice Pán Bůh straní lidem chudým, ubohým a slabým. Není nestranný (215). Biblické pojetí spravedlnosti chce více, nežli jen slepou spravedlnost. Chce ji vidět pod zorným úhlem lásky (embrace). Jedním dechem však říká, že není možno si představit opravdovou déle trvající lásku bez spravedlnosti (216). Připomíná, že v bibli jde více nežli o pojetí spravedlnosti o její činění. Podrobuje kritice pojetí nestranné spravedlnosti (suum cuique) jako nerealizovatelného ideálu (justicia) a upozorňuje na potřebu slušnosti, vlídnosti a dobré vůle (grace) i na potřebu soucitu,slitování, laskavosti, milosti a milosrdenství (mercy). Chápe Aristotelův požadavek (z jeho Politiky) o nutnosti stavění hráze mocným a stranění bezmocným. Dochází však k závěru, že nespravedlivá spravedlnost je bezpodmínečně nutná pro uspokojení požadavků lásky v nespravedlivém světě (223). Proto považuje za nutné stavět se radikálně proti nespravedlnosti a omezování činnosti lidí, kteří pášou zlo. V otázce trestání není již tak jednoznačný (224). V protikladu k události u Babylonské věže staví to, co se událo o svátcích svatodušních a právě tuto svatodušní událost vidí jako eschatologický výhled křesťanského pojetí spravedlnosti.

Pravda a její deformace v mezilidském styku (235-273). Volf vychází z poznatků o selektivním pohledu na to, co bylo a odtud plynoucí nemožnosti učinit si pravdivý obraz o minulosti. Při řešení tohoto problému se přiklání k tzv. dvojitému vidění, tj. vidění situace jak z vlastního stanoviska, tak i ze stanoviska druhé osoby - s vědomím, že pravdivý obraz o situaci či události má jedině ten, který je jako Pán nad námi (a ne já nebo někdo z nás). Dochází k závěru, že v mezilidském styku není pravdy, není-li zde ochota k objetí druhého a zároveň není možno druhého obejmout bez pravdy (258). K přiblížení se k pravdě vyžaduje nejen znát fakta, ale být v pravdě - žít pravdu (jak překládá Ef.4,15). Demonstruje to na příběhu Ježíše Krista před Pilátem - střetu mocenských zájmů a pravdy. Důsledně sleduje vztah mezi pravdou a svědectvím (witness) - zřeknutím se vlastního stanoviska či pojetí a postavením se cele do služeb slyšeného Božího slova.(transparence) (267). Vidí tak úzký vztah mezi schopností poznat pravdu a charakterem dané osobnosti - žitím v pravdě. K tomu však patří bezpodmínečně i zřeknutí se násilí (nonviolence) a této otázce věnuje závěrečnou kapitolu.

Nenásilí (275 -306). Autor vychází z konstatování rozsahu násilí ve světě: 1,8 milionů US dolarů je každou hodinu investováno do zbrojení a válek, zatímco každý den umírá 1.500 dětí hladem. Zároveň si autor všímá dvojího postoje křesťanství k násilí: na jedné straně kázání pokoje, na druhé žehnání zbraním. Klade si otázku: jak žít za vlády Césara v situaci, kdy neexistuje pravda a spravedlnost? (277). Značnou pozornost věnuje ideálům Osvícenství, které věřilo, že tuto otázku je možno vyřešit rozumem a potlačením náboženství. Ukazuje, jak rozum selhal. Dokazují to např. války ve 20. století a zvláště pak holokaust. Ukazuje se též, že náboženství nezmizelo, ale to, že se v současné době zvedá naopak nová vlna zájmu o duchovní otázky. Vítá návrhy Hanse Künga na dialog mezi představiteli různých náboženství a vzájemný respekt, i když odmítá univerzální světové náboženství i pojetí opodstatněnosti kulturně specifických náboženství. Netoleranci vidí jako jeden z projevů neochoty k smiřování, ale jde hlouběji. Kořeny netolerance a sil vedoucích k válkám slov i zbraní vidí v hloubi osobnosti lidí. Doslova říká: Bohové bojují, protože lidé jsou ve válečném vztahu jedni k druhým (285). Za této situace smíření představitelů světových náboženství situaci moc nevyřeší - i když dialog je dobrý. Tvrdí: smíření mezi náboženstvími jako systémy věr a praktik je méně důležité, nežli charakter každého náboženství (285). A jde o to, aby to byl charakter 100 % podporující nenásilí. Říká: Jestliže nám jde o mír, pak kritika náboženského opodstatňování násilí - kritika válkychtivých bohů- je podstatně důležitější, nežli smiřování mezi náboženstvími (285). Odtud pramení i Volfova kritika deklarace Parlamentu světových náboženství, která uznává, že nenásilí je možné, ale neuvádí nutnost prosazovat nenásilí jako kategorický požadavek. Svou tezi autor nakonec vyostřuje: Nikdy není na místě použít náboženství k morálnímu sankcionování použití násilí (286). Samostatnou kapitolou je jeho závěrečný rozbor bohujícího Boha ve Starém a Novém zákoně. Nic však nemění na požadavku zařazení nenásilí do strategie boje s terorem (293). Příkladem je mu v tom Ukřižovaný, ochotný objímat lidi všelijak zlé, podlé a nespravedlivé. Bojem proti pokušení použití moci v boji se zlem a demaskováním falešné představy spravedlivých válek kniha končí.

Celkově je možno říci, že jde o dílo v tom nejlepším pojetí gruntovní. Charakter základního teologického díla kniha má především svým biblickým zakořeněním - a nemyslíme jím jen to, že každá kapitola vrcholí rozborem určitého biblického příběhu vztahujícího se úzce k dané problematice. V knize je znát nepředstavitelně bohatá znalost soudobé odborné literatury - nejen teologické, ale i sociologické, politické, právní a politické - nejen moderní, ale (a to zvláště) postmoderní. Bibliografie knihy obsahuje přes 450 knih a článků (včetně citací prací Václava Havla, Milana Kundery atp.). Pozoruhodná je nejen znalost anglicky psané křesťanské literatury, ale i znalost prací z autorovy vlasti a některých věcí z pravoslavného prostředí. Čtenáři neunikne urputný autorův zápas s F. Nietzschem. Volfova znalost Nietzscheho (a vyrovnávání se s ním) je víc nežli pozoruhodná, stejně jako jeho znalost Jürgena Moltmanna a anglicky píšících autorů, kteří se v současné době věnují sociální problematice. Z určitého hlediska je možno považovat knihu za vyrovnávání se s postmodernou v kritických otázkách základní životní orientace nejen jednotlivce, ale i celého světa.

Pozoruhodná je mimořádně pečlivá organizace celé práce - logické (smysluplné) utřídění nejen velkých kapitol, ale i jejich částí, ba i jednotlivých odstavců. Kniha se tím stává dobře přehlednou, srozumitelnou a pochopitelnou. Z práce je znát autorovo zdomácnění v angličtině - viz např. tvorbu anglických novotvatů a to jak u podstatných jmen- un-son, son-again, non-brother, nonfather, případně i tvarů umně složených - son-non-longer-worthy-to-be-called-a-son (159) , tak i u sloves - např. to un-son a brother atp. Autor se vyznačuje výraznou snahou používat nejen his, ale i her - a to i u klasických biblických a teologických termínů.

Otázky, které si autor klade, patří k ústředním, které kdy byly kladeny. Otázkám lásky a nenávisti - ekvivalentem pojetí exclusion a embrace bylo věnováno mnoho pozornosti i v minulosti. Problematice Ztraceného a opět Nalezeného ráje věnoval i John Milton největší část svého života. O Emanuelovi Kantovi se říkalo, že v jednom jediném člověku poznal celé lidstvo. O M.Volfovi je možno říci, že v jednom jediném podobenství - o otci marnotratného syna - poznal jádro i celé předivo a kořenoví vzájemných vztahů - nejen mezilidských, ale i těch, o nichž hovoří křesťanská teologie. Hledáme-li spolehlivý křesťanský základ orientace v základních otázkách křesťanské víry, sociální problematiky, otázek identity, pravdy a nenásilí, pak není možno tuto knihu opomenout.

Prof. Jaro Křivohlavý
Nad Cementárnou 18
Praha - 4, Podolí
147 00
 
telefon: +420/2/61213863  
e-mail: j.krivohlavy@volny.cz
email