Překlad: Marie Mikulová-Thulstrupová.
Centrum pro studium demokracie a kultury-
CDK, Brno, 2003.
V souborném vydávání překladů Kiergegaardova celoživotního díla se nám v r. 2003 dostává do rukou -díky nakladatelství CDK- závěrečný svazek jeho spisů. V rozsahu 169 stran je jednak Kiergegaardova hlavní reflexe vlastní práce (Hledisko mé spisovatelské činnosti), jednak čtyři další drobné stati s obdobnou tématikou: Dobový trend v dánské literatuře, Rozdíl mezi géniem a apoštolem, Jedinec a Má spisovatelská činnost. Celý svazek je doplněn zasvěceným pohledem překladatelky - paní Marie Mikulové-Thulstrupové - na Kiergegaardovu literární činnost.
Daleko zřetelněji, nežli z Kiergegaardových tématických spisů, je v tomto svazku reflexí nad vlastním posláním spisovatele možno nahlédnout do vlastního nitra autora. Stále zřetelněji se nám tento spis ukazuje Kiergegaarda jako hlasatele osobně prožívaného a vyznávajícího křesťanství a zároveň i kritika masového (formálního) křesťanství, které ztratilo kontakt s vlastním duchovním jádrem Kristovy zvěsti. Autor se zde jeví jako člověk, který je osobně odpovědný za zvěst, kterou bible vyposlechl, a kterou vzal vážně. Právě proto má Kiergegaard co říci i nám a chce, ba i má být slyšen i dnes.
Na jedné straně čteme až se zatajeným dechem jeho kritiku formálního křesťanstva jako smyslového klamu. Na druhé straně pak bytostný důraz na individuální přístup k víře a osobní odpovědnost za vše, co z toho vyplývá. Autor se zde zpovídá nejen ze své víry, ale i ze svého přístupu ke psaní. Nesnaží se nejprve něco lidem kázat, ale jít za člověkem a hledat ho tam, kde je. Je to naslouchání, ne mluvení, co je - podle autora - prvním krokem zvěstování evangelia. Teprve tam, kde se podaří navázat s druhým člověkem kontakt, je možno se pokusit přimět ho k pozornosti k tomu, na co ho - podle Kristova příkazu - upozornit máme. Kiergegaard zde vyznává, že toto byl i jeho celoživotní přístup k psaní. A bral ho vážně. Nepovažoval sebe za nic víc, nežli hlásnou troubu slyšené radostné zvěsti.
V době, kdy se dnes stále více laškuje se všelijak tajemnou (mystickou) spiritualitou, zde čteme slova živého náboženství - jak autor nazývá žité křesťanství. Sám sebe přitom nazývá špionem ve vyšších službách. A o své spisovatelské činnosti říká: Celá má spisovatelská činnost jedná o tom, jak se stát křesťanem v křesťanství. Vyznává přitom, že takovéto rozhodnutí s sebou přináší utrpení (martyrium). Bohatě je popisuje v první části knihy. Vzdor tomuto utrpení spisovatele by nám neměla uniknout jeho vnitřní radost. Tu vyjádřil např. v knize Nácvik křesťanství (o které jsme zde pojednali již před rokem), Skutky lásky (i o té zde již byla řeč), Vzdělavatelných řečech a v knize Bázeň a chvění.
Když Soeren Kiergegaard ukončil svůj krátký život (v . 1855 ve 42 letech), vystrojila mu církev, kterou tak kritizoval, okázalý pohřeb. Když přišel s důrazem na subjektivní stránku křesťanské víry a důležitost osobního rozhodnutí pro žité křesťanství (dnes bychom řekli intrinsické křesťanství), vzali ho za slovo ateističtí existencialisté a učinili ho zakladatelem existencialismu. Kiergegaard hovoří i dnes do našich problémů a do našeho rozhodování - i když je jeho řeč někdy těžší, nežli řeč televizních hlasatelů a článků politiků. Jak odpovíme na ní?
Vezmeme-li vydání knihy jako hold českého nakladatelství člověku, který měl a má lidstvu co říci, pak nesmíme zapomenout na překladatelku jeho celoživotního díla - na paní Marii Mikulovou-Thulstrupovou. Ta vystudovala teologii v Praze, provdala se do Dánska a z Kodaně nám posílá daň či splátku za to, čeho se jí u nás dostalo. Práce s překladem tak svérázného spisovatele, jakým Kiergegaard bezesporu byl, není snadná. Překlad, který se nám dnes dostává do rukou, ukazuje, jak výtečně tento úkol zvládla.
Jaro Křivohlavý