Soeren Kiergegaard: Nácvik křesťanství a Suďte sami.

Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno. 2002.

Jsou spisovatelé, kteří něco řeknou, co je platné v dané chvíli, a dále již to není aktuální. Soeren Kiergegaard k nim nepatří. Právě naopak. Díky plánovitému záměru nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně a neúnavné překladatelské činnosti paní Marie Mikulové Thulstrupové v Kodani dostává se nám v posledních letech do rukou systematicky v krásném novém překladu souborně celé dílo tohoto velikána. Před nedávnem jsme zde informovali o Kiergegaardově knize Skutky lásky a dnes máme příležitost upozornit na dvě z právě nejzávažnějších knih - přesněji na dvojče neboť tyto dvě knihy vycházejí v jednom svazku o 279 stranách.

Spojení dvou knih v jednom svazku bylo moudrým počinem. Dostáváme zde do rukou jednak v prvé knize (Nácvik křesťanství) vrcholné dílo, které podává obraz přísného křesťanského ideálu a křesťanské morální dokonalosti, jednak ve druhé části (Suďte sami) - v posledním Kiergegaardem napsané knize - podstatně mírnější pohled na život křesťana, který se snaží následovat Krista. V obou knihách jde autorovi o následování Krista. V první knize o ideál křesťanství, ve druhé o možnost žít podle Kristova vzoru a příkazu.

Nácvik křesťanství je pokusem nastínit křesťanství podle Nového zákona - podat jakousi novozákonní aplikovanou kristologii - vrchol křesťanství v etické přísnosti. Autor se zde pokusil vylíčit křesťanství tak vyvýšené, že přesahuje jeho (autorův) vlastní křesťanský život. Domnívá se - a je přesvědčen, že mu tento úkol byl svěřen Bohem - že nejvyšší idealita křesťanství nesmí být ignorována, protože je to ideál, co přitahuje. Podle tohoto ideálu může být křesťanství revidováno a reformováno neboť křesťanstvo odstranilo křesťanství a proto je nutno křesťanství do křesťanstva znovu zavést. Autor sám sebe považoval za revizora stávajícího křesťantví. Čtenáři je pak dána možnost porovnat tento obraz se skutečným stavem křesťanství a rozhodnout se, kterou cestou se dá. Vychází se z představy, že cesta ke křesťanství nevede tím, že by člověk se sám snažil o vlastním úsilí se zdokonaloval, ale že Kristem je ke křesťanství přitahován a jeho úkolem je přijít, dát se pozvat a nabízenou milost přijmout a žít podle toho, co z Kristova života uslyšel.

Kniha o rozsahu 170 stran je rozdělena do tří dílů., První je zaván Pozvání, druhý Blažený, kdo se nade mnou nehorší a třetí Z výsosti přitáhne všechny k sobě. Každá kapitola začíná modlitbou a je usměrněna vybraným novozákonním veršem. Ten je mimořádně pečlivě a hluboce rozebírán a výklad je dotažen do surové reality života. V prvním díle nás zaujme pohled na toho, kdo nás to k sobě zve. Recenzent se nesetkal s výstižnějším vyjádřením toho, který přišel mezi nás jako chudý, ubohý a poslední z lidí, kterých bychom měli proč si všimnout. Prvořadý důraz je na život Ježíše Krista. To, jak žil je považováno autorem za důležitější, nežli jeho učení. Tato část vrcholí sdělením, že stát se křesťanem (přeměnit se v podobu boží) je po lidsku řečeno větší utrpení, bída a bol než největší pouze lidské utrpení; v očích spolužijících je to zločin. Stát se křesťanem opravdu bude znamenat být s Kristem současný. Nebude-li křesťanské bytí tímto, pak je to hloupost, imaginace a domýšlivost... (46).

Ve druhém dílu je nastolen protiklad mezi vírou a pohoršením. Tak autor i překladatelka uvádějí řecký termín (SKANDALON). Buď věříš nebo jsi Kristovým slovem pohoršen. Hlavní kamenem úrazu je pohoršení se nad vztahe mezi člověkem a Kristem jako Boho-člověkem. Celá kapitola je zaměřena na rozpor, který spočívá v tom, že ten, který je Pánem Pánů přišel mezi nás jako chudý, trpící a nakonec jako bezmocný člověk. Nad tím je možno se pohoršovat jednak z toho důvodu, že tak nízký a chudý se považuje za Boho-člověka a z druhé strany je možno se pohoršovat nad tím, že Boho-člověk se může tak hluboce snížit.

Třetí díl nás uvádí do praxe života křesťana - následování Krista. Kdyby pro nic jiného, tak pávě pro tuto kapitolu o následování Krista stojí za to knihu číst. Dnes - právě dnes. Proč?

Je zde naznačeno řešení otázky pravdy Křesťansky vzato pravda není pravdu vědět, ale pravdou být. Jedině tehdy pravdu vím či znám, stane-li se ve mně životem. Je zde i naznačení cesty křesťana k víře:Jednej podle Kristových příkazů a rozkazů. Čiň Otcovu vůli - a pak uvěříš. Křesťanství podle Kiergegaarda rozhodně neleží ve sféře intelektuality.

Autor zde mistrně staví proti sobě obdivování Krista jako toho, kdo přinesl neslýchané myšlenky a moudrosti, a na druhé straně následování Krista - chození v jeho stopách. Kiergegaard ukazuje, jak snadno křesťanství získává obdivovatele, ale jak těžko získává následovníky svého způsobu života. Kolik tak zvaných křesťanů nadšeně mluví o Kristu, ale jejich život hlásá něco jiného - často opačného. Následovník je, nebo se snaží být tím, co obdivuje, ale obdivovatel se osobně zdržuje mimo a vědomě či nevědomě si nevšimne, že ho předmět obdivu vyzývá, aby se stal, nebo alespoň aby se snažil stát tím, koho obdivuje. (158).

Druhá kniha (Suďte sami) je kratší (má jen 82 stran). Je však bližší každodenní realitě života. Kiergegaard si uvědomil, že maxima, která čtenářům předložil v prvé knize, jsou pro většinu křesťanů nadlimitní. Proto se snažil v posledních létech svého života přiblížit ideál skutečnosti - bez škrtů podstatných věcí. Sám se bál knihu publikovat za svého života a tak kniha vyšla až 21 let po jeho smrti. Čte se však jako by byla psána na začátku třetího tisíciletí. Proč? Jeho úvodní kázání na text 1.Petr 4,7 Buďte střízliví v protikladu k výkřikům o svatodušních svátcích o tom, že učedníci jsou opilí (a problému vystřízlivění křesťanů - co to znamená vzpamatovat se) by stálo za to, aby bylo kázáno dnes. Když na první svatodušní neděli apoštolové mluvili, nebyli nikdy tak střízliví jako právě v tento den...byli zcela soustředěni v sebepoznání jakožto nicotní před Bohem, jako nástroj v jeho ruce...(188).

Vrcholem této knihy je však důraz na žité křesťanství, na pojetí víry (stejně jako lásky) jako činu, jednání charakterizované chozením v jeho šlépějích, v jeho duchu a ne úvahy o křesťanství a jeho učení. Kiergegaardovi jde o křesťanský život, život jakožto vyznávajícího křesťana, nikoli o teologii nebo intelektuální spekulaci.Ještě vzácnější než takové vylíčení, jež kryje jen to, co se líčí, je jednání, co člověk pochopil, že udělat má, také vyjádřil tím - ó, vzácná prostoto! - že to udělá. (191). Křesťanství se domnívá, že pochopení napořád se platí činem hned zatepla, hned z první ruky a ihned, jak to pochopíš...Střízlivost se projevuje v tom, že porozumění se uplatňuje ve tvém jednání. ...Tvé pochopení musí ihned vést k jednání! Tak tomu s námi lidmi není. (192). Všechno chápání a poznání se co nejdříve musí stát životem, jednáním. Jde o to, aby pochopení evangelia vedlo k činům. Kiergegaard tváří v tvář tomuto konstatování má odvahu říci, že jsme všichni podvodníci (191). V další části knihy se pak snaží ukázat, jak toto dilema řešit - v prvé řadě v životě placených křesťanů - farářů. Vstřícně zde říká:Můj milý, ať ústa tvá káží cokoliv, ale tvůj život káže, že z toho žiješ! (200). V tomto smyslu je vedena i druhá části této knihy nadepsaná Kristus jako příklad a uvedena biblickým slovem Nikdo nemůže sloužiti dvěma pánům. Čteme zde hned na začátku: Jdi do světa, dej pozor, bude-li možno, na životy všech těchto milionů lidí, co vyjadřují... (210). Tam, kde v závěru hovoří Kiergegaard o morálce, drží sice pořád svůj kritický tón, ale stále více se odkazuje k Boží milosti. Při tom však i zde, kde zmirňuje své požadavky na křesťanský život, vyžaduje vyznání křesťanů, že se od ideálu vzdálili, že toho litují, činí pokání a prosí o milost.

Kniha je mimořádně dobře čtivá. Překlad je psán krásnou češtinou a autorovy leckdy těžké věty a formulace jsou převedeny ve srozumitelné formě. Některé pasáže čteme jako by byly psány včera našim českým autorem.