Matějček: Eseje z konce kariéry

Jsou lidé, kteří v padesáti létech žádají o předčasný důchod v domnění, že toho v životě udělali již dost a dost. Zdeněk Matějček mezi ně nepatří. Je pravým opakem. Přešla mu osmdesátka a máme zde jeho novou knihu napsanou již jaksi vpřesčas. Nic na tom nemění to, že v podtitul knihy nazvané Psychologické eseje napsal do závorky, že jde o eseje z konce kariéry.

Zdeněk Matějček tím, že označil svou zatím poslední knihu jako eseje, nám vlastně říká, že používá tohoto žánru k tomu, aby řekl to, co je důležité, ale třeba to ještě nevykrystalizovalo tak, aby to mělo charakter vědecké práce. Vzdor všemu se to autor pokouší vyjádřit vlastním způsobem - srozumitelně lidsky. To, že v nadpisu je uvedeno, že jde o eseje z konce kariéry, naznačuje, že jde o věci podstatně důležité, ba možno říci o ty nejdůležitější z poměrně velice dlouhé cesty psychologa - a křesťana - při studiu dětské duše. A oč jde?

Jde o soubor 33 esejí s přerůznými tématy, která autorovi zůstala v paměti i když to, co je vyvolalo, bylo třeba již dávno vyřešeno. Ukázalo se však při tom, že v pozadí konkrétního úkolu, případu či problému je něco, co má hlubší kořeny, co má všeobecnější dosah a co je podstatné a trvá, i když je konkrétní případ uzavřen. Tak se např. autor rozhovoří o intelektuální radosti v kojeneckém věku, o tom proč asi rodiče nechtějí děti, proč se mladí lidé bojí uzavírat celoživotní manželský závazek a nemyslí při tom na děti,proč se neshodneme, když spolu žijeme, proč bychom si měli dát pozor, když se setkáme se zázračným uzdravením, proč má či nemá dětský klinický psycholog nosit bílý plášť atp.

Vedle takovýchto esejí najdeme v knize i řadu těch, které jdou na hlubinu. Nalezneme zde např. esej o vděčnosti nebo jinou, nazvanou chvála přátelství či esej o radosti. Platí to i o jedné z prvních esejí, která pojednává o zkušenostech sdělitelných a nesdělitelných, kde se autor zpovídá z toho, co mu leží na srdci; chtěl by to říci, ale řeč se zdá být nepřiměřená, ne dosti výstižná a nedostačující (i když je člověk - jako autor - češtinář z povolání).

Osvěžením při čtení této knihy je i to, že na začátku řady esejí je motto s heslem: Co jsem si zapamatoval. Příkladem může být věta Nejvíc děti vychováváme, když nás ani nenapadne, že je vychováváme. Ta předchází eseji nazvané Zkušenosti sdělitelné a nesdělitelné. U jiné eseje, nazvané O vděčnosti, čteme : Vážení, teprve sub specie vděčnosti (ne není to překlepů - na věčnost zrovna teď nemyslím) si můžeme života opravdu využít. A ještě do třetice: u eseje nazvané Spolužáci čteme: Ve škole jde o život, ne o školu.

Celkově je možno říci, že jde o knížku plnou životní moudrosti. I když jde o zamyšlení psychologa, který se celý život věnoval dětem a jejich problémů či problémům s nimi, přece jen je tam mnoho z toho, co se týká každého z nás - dospělých, a co je pro život podstatné. Díky za ní. Knih životní moudrosti není mnoho - jen jak šafránu.

A ještě něco. Kniha Zdeňka Matějčka vychází v nakladatelství Karolinum (Akademie věd) v Praze v r. 2004 a její grafická úprava je stejně krásná jako její obsah. Radost pohledět i počíst si věci potěšitelné, moudré a pro život tak potřebné.

Jaro Křivohlavý