Říčan, Pavel.
Psychologie náboženství.

Portál, Praha.

325 stran, 397.- Kč. (2002)

Dělání knih mnohých žádného konce není..." volá Kazatel. Platilo to v době více jak tisíc let před vynálezem knihtisku a platí to v daleko větší míře i dnes. Platí to i o knihách náboženských. A přece je možno se setkat s knihou, která je neobvykle věnována otázce náboženství a přece stojí za to. Nejen že stojí za to ji číst, ale může nám být pomocí v soudobé nesmírně těžké orientaci v tom co je co" v duchovním světě a kudy vede cesta dále".

Kniha Pavla Říčana je určena mimo jiné - a podle autora právě v prvé řadě - čtenářům,, kteří vědomě nábožensky žijí, případně hledají svou duchovní cestu". Je přitom zároveň učebnicí relativně nového oboru - psychologie náboženství. A tak je možno se ptát o jaký obor jde?

Psychologie za bývá člověkem, jeho prožíváním toho, co se děje v něm děje - přesněji jeho duševními (psychickými) jevy. Tím, co se děje v člověku, zvláště pak ve vztahu k němu samému a k druhým lidem (a ke světu vůbec) sub speciae" (z hlediska) toho, co ho přesahuje, tím se zabývá i religionistika. Oba tyto přístupy mají své specifické přístupy a metody. Psychologie pracuje introspekcí - vhledem do vlastního nitra. Religionistika se zaměřuje mimo jiné též i na duchovní zkušenost (zážitky). Tak má s duševním životem člověka mnohé společné.

Říčanova kniha se v úvodu zabývá (obecně řečeno) současným stavem světa" - zmatkem, který panuje v nejzákladnější orientaci nejen života každého z nás, ale i v nejzákladnějších oblastech existence - náboženství, filozofie, politiky, ekologie, vojenství atp. Těmito neodbytnými otázkami autor začíná a soustřeďuje se na náboženství v psychologické perspektivě. Pro ty, kteří neměli možnost seznámit se blíže s tím, čím se zabývá psychologie, je v knize vyhrazeno několik zvláštních kapitol. Po nich následuje kapitola nadmíru důležitá. Pojednává o třech významných psycholozích (přesněji původně psychiatrech, kteří se zabývali otázkami náboženství a vztahem mezi věcmi duchovními a duševními. Z nich je třeba věnovat pozornost na prvním místě C.G. Jungovi - synu švýcarského evangelického faráře. Ten považoval hlubinou psychologii za vhodný přístup k základním otázkám životní existenciální orientace - a tím i k náboženství. Je velkým kladem recenzované knihy, že toto seznámení se s jedním z největších psychologů dvacátého století nám umožňuje v hloubce a v kostce".

Pro čtenáře nezatížené vědou (psychologií a teologií) je prvořadě důležitá poslední kapitola knihy nazvaná Speciální témata psychologie náboženství." Tam je hned na začátku uvedeno celkem 19 různých forem náboženských zážitků, které jsou prvořadým zájmem psychologie náboženství - viz např. úcta a bázeň, úzkost a strach, víra a důvěra,naděje, láska, pokoj, radost, misijní snaha, pokora, svoboda, vděčnost, jistota Boží vůlí, smysluplnost života, vědomí poslání, čistota - i čisté svědomí, náboženské zaujetí pravdou, touha po osobní dokonalosti a svatý hněv. V nemenší míře pojednává tato kapitola i o mimořádných náboženských prožitcích - zjevení pravdy, posedlostí projevy nadšení (entuziasmu), náboženských extázích, o mluvení jazyky (glosolalii), meditacích a mystice. Pojednáno tam je zároveň o devíti technikách navozování náboženských prožitků. V recenzované knize je pozornost věnována i otázkám vztahu náboženství k morálce, otázkám hříchu a viny, problematice odpouštění a milosti i k otázkám svědomí.

V závěrečné kapitole se pak dočteme o tom, kde se náboženství určitého člověka setkává s psychopatologií, kde i věřícímu člověku může pomoci psychoterapie. Jde tam i o poznámka o tom, že je možno mluvit o vztahu náboženského zaměření člověka nejen k duševnímu zdraví, ale i k duchovnímu zdraví a duchovní nemoci.

Evangelického čtenáře potěší, když hned v úvodu knihy autor píše: Jsem aktivní evangelík s určitými znalostmi teologie (poznámka recenzenta: má vystudovanou evangelickou teologickou fakultu v Praze, kde jeho otec byl profesorem dějin křesťanství) a s kritickým přístupem k církvím, včetně vlastní. Jsem přesvědčen, že křesťanství má smysl nikoli jako naplnění zvláštní náboženské potřeby člověka, natož jak pouhý folklór, nýbrž jako totální životní orientace ve světě práce, rodiny, kultury a politiky". Na konci knihy pak čteme citát z díla profesora J. L. Hromádky: "Povolání činí z člověka skutečnou osobu. Lidský život tak dostává střed. Člověk pak nemá těžiště (centrum gravitatis) v sobě. Ale jak to zní jakkoliv protismyslně, právě tím se stává vyhraněnou osobností."