Sudbrack, Josef: Náboženská zkušenost a lidská duše.

Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2002

Kniha s podtitulem O hraničních otázkách náboženství a psychologie se zabývá tím, co je vlastní na jedné straně klasické psychologii a na druhé straně víře v nejširším slova - i když autor zde víru chápe převážně v křesťanském pojetí. I u nás dobře známý německý jezuita se tak snaž otevřít dialog, který v německy mluvící oblasti utichl v sedmdesátých letech po vystoupení Urse von Balthasara a Hanse Waldenfelse. Důvodů k vedení dialogu je mnoho. Sudbrack ukazuje na nutnost odpovědět na podněty, které dala k tomuto rozhovoru svou prací řada autorů - např. Aldous Huxley, Mircea Eliade i nám dobře známý Stanislav Gróf. Způsob, který autor zvolil nejde cestou abstrakce, kde by filozofie hrála roli prostředníka - jak tomu bývalo v minulosti -, ani cestou pokračování ve vzájemné kritice, ale formou tzv. kriticko-konstruktivního dialogu. Nezakrývá přitom, že jde o dialog, v němž autor v tomto kritickém dialogu nestojí neutrálně v pozadí, ale zastává své vlastní stanovisko. Díky tomu je proto možno o recenzované knize hovořit jako o Buberovsky orientovaném dialogu a ne jen jako o vyměňování informací.

Čím je autor pro tento dialog vybaven? Hlubší pohled do knihy ukazuje, že je na své straně - na straně víry - vybaven dobrou znalostí tzv. spirituality v křesťanském pojetí, mythů i symbolů a jejich sociální komunikační funkce a mystické zkušenosti v katolickém pojetí. Svědčí o tom několik jeho publikací o meditaci, o mystických zážitcích Hildegard von Bingen atp. Na druhé straně je poměrně slušně obeznámen s psychologií S. Freuda, C.G.Junga, Stanislava Grofa, - psychoanalyzy, individuální psychologie, transperzonální psychologie, hlubiné psychologie, spirituální psychologie Rudolfa Steinera atp. Proto se hned v prvních kapitolách zabývá ujasněním pojetí toho, co označujeme termínem duchovní. Spiritualitu chápe při tom nejen v užším - křesťanském slova smyslu, ale i šířeji - např. v pojetí autorů, kteří patří k New Age. Snaží se orientovat v pojetí spirituality, která se dnes stala oblíbeným tématem a kteréá bují v esoterice. Tam spiritualita nabyla bezbřehého významu. (22). Sudbrack to dokládá pojetím spirituality v zen-buddhismu, astrologii, transpersonální psychologii (reinkarnace) a snaží se najít to, co je v moderních proudech živého.

Sudbrack sám se v pojetí duchovního rozměru života přiklání ke koncepci, kterou zveřejnil Norbert Bischof, bývalý žák u nás dobře známého nositele Nobelovy ceny Konráda Lorenze. Bischof (v knize nazvané Das Kraftfeld der Mythen) vyšel z empirických studií vnímání a došel k několika pozoruhodným závěrům. Odmítá fylogenetické výklady mytického a archetypálního světa podle nichž se lidstvo vyvinulo ve svém osobním vědomí odpovědnosti během tisíciletí z dětsky primitivních stavů k dnešní zralosti (25). Proti tomuto pojetí staví své vlastní psychodynamické pojetí, podle něhož se člověk musí vždy znovu vyvíjet od symbiotického zážitku jednoty v dětství směrem k permanentní identitě. Podle Bischofa je psychické zdraví jednotlivce určováno rovnováhou dvou sil: tzv. mediální zkušenosti a zkušenosti figurální. První - mediální zkušeností chápe zabydlenost člověka v celku. Jde o pojetí, které nám připomíná Freudův oceánický pocit nebo Caprovu metafyziku Tao. Druhá strana vah - figurální zkušenost představuje pojetí sebe a oddělenosti vlastní existence od existence druhých lidí. Podle tohoto pojetí se člověk stává dospělým ve svém psychickém a sociálním světě tehdy - a jedině tehdy - když se mu podaří zvládnout a udržet relativně křehkou rovnováhu mezi všezahrnujícím, ale neznámým na jedné straně a dobře známým - intimním světem vlastních zážitků. Oč jde, to demonstruje Bischof existencí funkčního manželství, v němž nacházíme obojí: milující sjednocení i svobodu danou druhému. V obecném rozměru jde o zážitky mediální pradůvěry na jedné straně, která je na druhé straně zážitkově vyrovnávaná vědomím radikální (figurální) konečnosti vlastní existence. O zralosti je možno hovořit tam, kde tato rovnováha vede k pozitivnímu - tvořivého a činnému životu. (26).

Příkladem dialogického přístupu k problematice vztahu mezi psychologií a vírou může být Sudbrakovo pojednání o otázce zla v našem životě. Radikálně se staví proti pokusům vyčlenit zlo ze spektra jevů, kterým je v soudobé psychologii věnována pozornost. Souhlasí proto s marxisticky a ateisticky zaměřeným členem tzv. Frankfurtské školy Maxem Horkheimerem i s evangelickým psychologem Paulem Ricoerem. Oba shodně chápou zlo jako přitakání vlastnímu já a negaci jiných individualit - a Sudbrack s nimi souhlasí. Ukazuje , že jde o to, co je v oblasti náboženství tradováno pod symbolickým pojmem dědičného hříchu . Tím se chápe osobní vina jednotlivce i společná vina lidstva jako celku na tom, co se ve světě děje zlého (93). V tomto pojetí se naznačuje, že se nejedná jen o volní akt jednotlivce či dokonce lidstva, který by se dal překonat. V souladu s polským filozofem Leškem Kolakowskim říká, že v naší bídě existuje něco ze zla, co není možno vyléčit... a proto naší humánní povinností je pomoci dobru, kde jen to je možné (93). V této souvislosti hovoří o touze po spravedlnosti, která je nezbytná pro důstojný život člověka a kterou v paletě psychologické motivace často marně hledá. Obdobně je tomu podle Sudbracka s pojetím viny a transcendentální naděje, kterou křesťanství přináší v Ježíši Kristu.

V recenzované knize je mnoho pozornosti věnováno kritickému zvažování učení C.G. Junga , mytologii a mystice, ale i psychopatologii, parapsychologii a šamanským přístupům k pojetí člověka a jeho života. Každá kapitola uvádí v prvé části obsáhlejší přehled dané tematiky jak se jeví v publikacích psychologie a v poslední části, nazvané Podněty k porozumění je po té dialogický přístup k danému tématu z hlediska víry. Např. tam, kde autor hovoří o otázkách úběžníku našeho směřování a celoživotního snažení se dočteme o tom, že cíl křesťanského života nemůže být ztotožňován s ideály psychického zdraví a duševní zralosti - i když o tyto ideály máme samozřejmě usilovat (67). Vedle tzv. mediálního sjednocení vidí autor nutnost začlenění co celku smysluplné existence člověka i tzv. figurativní prvek, který ztělesňuje naše bytí vůči někomu - v křestˇanském pojetí pak tzv. patření na Boha. (67). V dialogu s psychoterapii nakonec říká: Je třeba, abychom psychologickou terapii nenechali rozplynout ve zdraví a spokojenosti (77). Neměl by nám z našeho zorného pole psychoterapie uniknout vztah člověka k Ty (s velkým písmenem té - podle Martina Bubera) a možnost tohoto dialogu.

Celkově je třeba recenzovanou knihu uvítat jako odvážný, ale odpovědný pokus o tvořivý dialog mezi teologií a psychologií v otázkách, které oběma těmto vědeckým disciplínám jsou společné (kde se překrývají). Ignorování druhého pohledu jak na jedné, tak na druhé straně, kterého jsme byli v minulosti svědky, není ani jedné, ani druhé straně k dobrému.

Jaro Křivohlavý