Nad Cementárnou 18
Praha - 4, Podolí
147 00
telefon: +420/2/61213863
e-mail: j.krivohlavy@volny.cz
Současný stav psychologických poznatků
Vyšlo ve Sborníku Kořeny a vykořenění - Psychologické dny 2002, vydal Psychologický ústav AVČR, Olomouc, 2003 na str. 55 - 66.
A. víra a mortalita (délka života)
B. víra a sebevraždy
C. víra a fyzické zdraví
D. víra a psychické zdraví - duševní hygiena
E. víra a zvládání stresu nemoci
F. víra a životní pohoda (well-being)
G. víra a životní spokojenost
H. víra a kvalita života
I. víra a zdravý životní styl - psychologie zdraví
J. víra - klinická psychologie a psychoterapie
I. kazuistiky a z nich vyvozované domněnky.
II. sociologické studie vlivu víry na zdraví velkých skupin lidí.
III. zjišťování vztahů víry a zdraví vyjadřovaný Pearsonoým korelačním koeficiemtem .
IV. Faktorová analýza. Pargament a kol. (2000) zjištění 14 faktorů náboženského zvládání stresu.
Definování víry - spirituality - religiozity - náboženskosti - zbožnosti
A. zvnitřněná víra - intrinsic religiosity
B. vnějšková víra - extrinsic religiosity
C. spirituální hledání - spiritual quest
ROS (Religious Orientation Scale- Allport a Ross,1967)
RCOPY (Religious Copying - Pargament, Koenig a Perez,2000)
zjišťování rigidní a flexibilní religiozity - metodou F.J. Whita
zjišťování úzkosti ze smrti Death Anxiety Scale D.I. Tempera
Hill, P.C. and Hood, R.W.Jr. (1999) - 100 různých metod diagostikování spirituality.
Illness Perception Questionnaire
SEIQoL - Schedule for the Evaluationof Individual Quality of Life
Jaro Křivohlavý
Víra a zdraví
Otázce vztahu mezi religiozitou (spiritualitou, křesťanskou či jinou vírou) a zdravím
bylo věnováno již mnoho studií. Je možno uvést v prvé řadě to, co bylo publikováno v nám dostupné jazykové oblasti:
Stríženec Michal. "Psychológia náboženstva" Veda, Bratislava, 1996 - kap. IX "Náboženstvo a zdraví" s. 70 -92.
Stríženec Michal: " Súčasná psychológia náboženstva", Iris, Bratislava, 2001, kap.IX. "Náboženstvo a zdraví" s. 136 - 155.
Ze světové literatury je možno uvést zdroje:
Schmidt,E. (1992) Přehled 100 dizertací na téma víra a zdraví uváděných v
Psychological Astracts v r. 1978 - 1988.
Gartner a kol. (1991). Metaanalýza 2000 odborných článků na téma "víra a zdraví" publikovaných do r. 1990.
víra a mortalita (délka života)
víra a sebevraždy
víra a fyzické zdraví
víra a psychické zdraví - duševní hygiena
víra a zvládání stresu nemoci
víra a životní pohoda (well-being)
víra a životní spokojenost
víra a kvalita života
víra a zdravý životní styl - psychologie zdraví
víra (pastorální péče), klinická psychologie a psychoterapie
Způsoby studia
Sledujeme-li vývoj způsobů studia vztahu mezi vírou a zdravím, vidíme, že zde dochází k určitému posunu:
I. Na počátku to byly individuální klinicko-psychologické
kazuistiky a z nich vyvozované domněnky:
F. Galton (1822 - 1911) zkoumal vztah mezi modlitbou a zdravím.
W. James v r. 1902 píše o terapeutickém vlivu náboženské zkušenosti na život člověka.
C. G. Jung hovoří o tom, že existuje pozitivní vztah mezi vírou v Boha a dobrým zdravím.
II. Postupně se přešlo k studiím sociologického typu, kde se sledoval vliv víry na zdraví velkých skupin lidí. Studoval se vztah mezi účastí či neúčastí velkého množství lidí (tisíců až desetitisíců lidí) na bohoslužbách a jejich zdravím.
III. Dalším krokem bylo zjišťování vztahů mezi různými charakteristikami víry a zdraví vyjadřovaných Pearsonoým korelačním koeficiemtem . Stríženec (1995) zjišťoval vztah mezi zvnitřněnou a zvnějšněnou vírou a třemi druhy zvládání životních těžkostí. Křivohlavý a Petríková (2001) korelačním způsobem zjišťovali vztah mezi vírou a kvalitou i smysluplností života.
IV. V současnosti se setkáváme stále častěji s faktorovou analýzou systematicky koncipovaných studií - např. Pargament a kol. (2000) zjištění 14 faktorů způsobů náboženského zvládání stresu
Jde-li nám o zjišťování vztahu mezi religiozitou a zdravotním stavem lidí, je jedním z prvních úkolů nutnost definovat, co se rozumí termínem "religiozita". Pohled do psychologických studií, publikovaných v posledních 20 letech ukazuje, že se kriteria religiozity postupně upřesňují. Na počátku bylo možno se setkat s charakteristikami náboženské aktivity typu:
četnost či častost navštěvování kostela
častost modliteb
častost náboženských meditací
častost čtení bible a jiných náboženských písemných materiálů
častost sledování náboženských programů v radiu, televizi
Ukázalo se, že je bezpodmínečně třeba odlišovat náboženské projevy, které jsou interní (vnitřní) a ty, které jsou externí (vnější). To má na mysli odlišení tzv. zvnitřněné víry (intrinsic religiosity) a proti tomu vnějškové víry (extrinsic religiosity). V současnosti se bere v úvahu i tzv. spiritual quest - spirituální hledání. Dnes máme k dispozici diagnostické metody, které umožňují přesnější stanovení toho, o jakou víru jde - např.
zjišťování intrizické či extrinzické religiozity - viz ROS (Religious Orientation Scale- Allport a Ross,1967)
zjišťování kvality náboženského zvládání životních těžkostí
viz metodu RCOPY (Religious Copying - Pargament, Koenig a Perez,2000)
zjišťování rigidní a flexibilní religiozity - metodou F.J. Whita
zjišťování úzkosti ze smrti Death Anxiety Scale D.I. Tempera
Zjišťování celkem 31 různých druhů důvodů strachu ze smrti - Personal Death Scale.V současné době existuje již více jak 100 různých diagnostických metod v oboru psychologie náboženství: Hill, P.C. and Hood, R.W.Jr. (1999).
Upřesňování kriterií víry se však nezastavilo a pokračuje dále. V současné době se uvažuje např. o kriteriích typu:
kontinuita života víry (délka trvání víry od chvíle konverze)
rigorosita či flexibilita víry
zralost víry - zvládnutí krizí víry a prohlubování víry
vyváženost víry - např. v dimenzích: závislost - nezávislost, sebeakceptace - sebepopírání, stabilita - změna, konečnost - transcendence atp.
Podobně tomu je s kriteriem duševního zdraví. Jako příklad je možno uvést metastudii 57 publikovaných prací o vztahu víry a duševního zdraví (Stríženec, 1996, s. 80), kde duševní zdraví je definováno velice pestře - např. S. Wolf a I.M. Deusinger (1994) definovali duševní zdraví jako "nízký neuroticismus a pozitivní sebehodnocení". Křivohlavý a Petříková (2001) definovali kvalitu života klasickou metodou SEIQoL. Gartner, Larson a Allen (1991) prozkoumali přes 200 do té doby publikovaných studií o vztahu mezi religiozitou a duševním zdravím. Dostali poměrně složitý až chaotický obraz. Když však tyto studie rozdělili podle toho, jakých kriterií duševního zdraví bylo v těchto studiích použito, obraz se zjednodušil. Kriteria totiž rozdělili na tzv. tvrdá a měkká. "Tvrdým kriteriem" byla realita - chování, jednání činy lidí - např. užívání či neužívání drog, kouření - nekouření, pokus o sebevraždu nebo neexistence takového jevu atp. "Měkkým kriteriem" byly údaje přerůzných dotazníků. Práce, které používaly tvrdých kriterií duševního zdraví, jednoznačně ukázaly výrazně lepší kvalitu duševního zdraví u lidí religiózních. Ukazovala to kriteria: mortality, četnosti sebevražd, delikvence, příjmu alkoholu, množství rozvodů,užívání drog, fysického zdraví typu deprese a důsledků mentálního zdraví. U měkkých kriterií nejasný obraz zůstával. Šlo o kriteria typu rysu autoritářské osobnosti, dogmatismu, sugestibility, závislosti, tolerance, snášení dvojznačnosti (ambiguity) a sebeaktualizace.
Vztah mezi vírou a mortalitou či dlouhověkostí
Relativně nejstarším tématem na poli vztahů mez vírou a zdravím je pravděpodobně usuzování na vztah mezi průměrnou dobou života lidí a určitým způsobem vyjádřenou vírou. Příkladem přístupu k těmto studiím může být tzv. studie "Alameda" (Strawbridge, W. J. et al.,1997). V této studii bylo velké množství lidí (původně 5.286) zdravotně sledováno po dobu 28 let. Při původním vyšetření byla účastníkům mimo jiné kladena i otázka, zda navštěvují nebo nenavštěvují kostel. Strawbridge (1997) při zpracování zjištěných dat rozdělil účastníky do dvou skupin. Porovnáním úmrtnosti těch, kteří uvedli, že nechodí do kostela (s těmi, kteří uvedli, že do kostela chodí) se zjistilo, že druhá skupina vykazuje o 23 % vyšší úmrtnost (mortalitu). Po druhé Strawbridge rozdělil účastníky šetření do dvou skupin. Do jedné dal ty lidi, kteří uvedli, že chodí do kostela jednou týdně nebo častěji, a do druhé ty, kteří uváděli, že chodí jen jednou za měsíc nebo ještě méně. V tomto případě u druhé skupiny byly mortalita o 36 % vyšší.
Do této skupiny zjištění by bylo možno zařadit i výsledky celé řady statistických studií průměrné délky života lidí, které charakterizuje víra, a těch, kteří mají v tomto směru negativní charakteristiku. Larson analyzoval 64 publikovaných prací (v rozmezí 1933 - 1995), v nichž se porovnávala dlouhověkost s ohledem na víru. V 70 % těchto prací bylo zjištěno, že věřící lidé žijí déle (mezi skupiny věřících s relativně nejvyšším průměrným věkem patří Mormoni, Adventisté a Presbyteriáni atp.).
Chceme zde upozornit na velice solidní studii, kterou provedl Uri Godbourt v r. 1993 (byla publikována v čas. Cardiology), na níž upozorňuje Koenig (1999). Goldbourt porovnával průměrný věk věřících a nevěřících židů v Izraeli. Obě skupiny pečlivě vyrovnal s ohledem na výskyt diabetes, kouření, cholesterolu, systolického krevního tlaku atp. Výsledek tohoto srovnání ukázal, že věřící židé měli o 20 % nižší mortalitu, nežli židé ve druhé skupině (Koenig, 1999).
Víra a sebevraždy. Statistická šetření vztahu víry a sebevražd (např. v USA v r. 1980) ukázala, že sebevražd je podstatně méně ve státech, kde je vyšší religiozita. Z různých teorií vztahu mezi vírou a sebevraždou se ukázala jako nejspolehlivější teorie Stacka a Lestera (1991). Ta hovoří o přesvědčení člověka zabezpečujícím "záchranu či spásu". Víra je mu ochranou před sebevraždou. W. Stone (1993) upozorňuje na to, že to je prohloubený vztah k tomu, co člověka přesahuje (k Bohu), co drží člověka nad vodou. Tento vztah zjišťoval frekvencí návštěvy kostela, modliteb, čtení bible atp. Stack a Lester (1991) zjišťovali v representativním šetření v USA v r. 1988 - 1989 dotazníky postoj studentů k sebevraždě. Ukázalo se, že čím četnější byla návštěvnost kostela, tím byl souhlas dotazovaných se sebevraždou menší.
Fyzické zdraví
Larson zjišťoval vztah mezi religiozitou a krevním tlakem. (Larson et al. 1989). Kriteriem religiozity mu bylo zjištění, zda daný člověk chodí nebo nechodí do kostela. Zjistil, že ti lidé, kteří považují náboženství za důležitý moment svého života a kteří častěji chodí do kostela, mají statisticky signifikantně nižší diastolický krevní tlak. Koenig, Smiley a Gonzales (1988) poskytují dokumentaci o tom, že lidé, kteří chodí do kostela, mají nejen nižší mortalitu, ale i nižší častost výskytu koronárních onemocnění. Hlubší vhled do této problematiky nám přináší soudobé studie psychoneurobiologie.
Hledání kauzálního vztahu mezi religiozitou a fyzickým zdravím
Jaký je kauzální vztah religiozity k našemu zdraví? Na řešení této otázky se objevují dva názory (Dull a Skokan, 1995). První uvažuje o tzv. nepřímém vlivu religiozity na zdraví. Víra vede lidi k určité střízlivosti jak v jídle, tak v pití (alkoholu). Ovlivňuje i životní styl - viz např. odpovědnost při řízení auta, odpovědnost v riskantních situacích. To se může projevit v ukazatelích typu koronárních onemocnění, funkci ledvin, nadváhy, úrazovosti a úmrtnosti při autonehodách atp.
Druhý vliv může být přímý a to způsobem řešení existenciálních otázek (Taylor a Brown, 1988). Jde o zřetelnější ujasněnost celkového směřování života (životního zaměření), pozitivnějším pohledem na svět, zbavením se přerůzných negativních pověr, předsudků a fantazií, viděním událostí v širším a hlubším kontextu. To dává lidem možnost lepší kognitivní kontroly. Spilka ukazuje na to, že zvnitřněná víra dává člověku představu o jeho osobní spolupráci s Bohem na díle lásky a záchrany. Toto povědomí se může projevit např. na činnosti imunitního systému.
Stríženec (2001) odkazuje na výzkum, který byl proveden u celkem 4000 lidí. Bylo v něm mimo jiné zjištěno, že ti lidé, kteří vykazovali vyšší návštěvnost kostela, měli nižší krevní tlak a méně trpěli hypertenzí. Hovoří zároveň o výzkumech, které zjistily nižší výskyt rakoviny u aktivních členů křesťanských náboženských skupin. Obdobný výzkum provedený v Izraeli u
10 000 úředníků, prokázal nižší riziko infarktu myokardu u tzv. religioznějších Izraelců.
Koenig (1999) ve vztahu víry a tělesného zdraví odlišuje od sebe dva faktory. Prvním je tzv. přímý vliv víry na tělesné zdraví. Tak chápe např. důsledky křesťanského učení o tom, že "tělo je chrám Ducha svatého". Tam, kde to lidé vezmou vážně, tam o tělo více pečují, více se starají o to, aby nedělali, co by tělu mohlo škodit (např. neholdují drogám, alkoholu, nedopouštějí se nevhodných sexuálních praktik atp.) a přesněji dodržují kladné zdravotní návyky i např. lékařem předepsaný způsob braní léků. Druhým je nepřímý vliv víry na tělesné zdraví. Koenig jím rozumí vliv sociální opory a sociálního života křesťanských společenství, lepší stav duševního zdraví ovlivněný vírou a jeho sekundární vliv na činnost srdce, krevní tlak, rakovinu žaludku a imunitní činnost.
Vztah mezi tělesným a duševním zdravím na jedné straně a religiozitou u starších osob z malých a velkých měst zkoumal i H.N. Mookhrojee . Zjistil, že lepší tělesné i duševní zdraví se vyskytovalo u skupin lidí se silnou religiozitou - v porovnání s těmi, jejich religiozita byly nízká či nulová.
R.F. Paloutzian a C.W. Ellison v r. 1982 vytvořili škálu spirituální pohody (Religious Well-being Scale)- (viz Paloutyian 1996). Jejím využitím Ellison a Smith (1991) zjistili nižší krevní tlak, nižší intenzitu bolesti a nižší úroveň deprese u lidí s vyšší mírou religiozní pohody.
Ader (1991) naznačuje třetí cestu pravděpodobného vlivu religiozity na tělesné zdraví. Vychází z kladného vlivu víry na pozitivní obraz světa a života pacienta. Domnívá se, že tento postoj posiluje kognitivní kontrolu mikroskopických fyziologických procesů a tak má vliv na úroveň aktivity T-buněk a NK buněk v krvi a na sekretorický imunoglobulin-A (v slinách). Tento kognitivní vliv víry na tělesné zdraví potvrzují i McIntosh a Spilka (1990).
Koenig (Koenig et al., 1998) v rámci širší studie zjišťoval metodou RCI vztah mezi krevním tlakem a intrinsickou vírou pacientů u celkem 3.963 lidí. Výsledky byly jednoznačné. Skupina lidí s vyšší mírou intrinsické víry měla statisticky vysoce signifikantní (0,0001) nižší krevní tlak. Významný byl i rozdíl v tzv. diastolické hypertenzi. Oxman (1995) se ve svých studiích zaměřil na pacienty na chirurgickém oddělení, u nichž byla provedena operace na otevřeném srdci. Sledoval celkem 232 pacientů po dobu pěti měsíců po operaci. Zjistil, že tam, kde pacienti sami sebe charakterizovali jako "hluboce věřící", byla úmrtnost po operaci v daném časovém rozmezí nulová. U těch, kteří o sobě prohlašovali, že občas navštěvují kostel, zemřelo v daném období 5 % pacientů. Ze skupiny těch pacientů, kteří na počátku uváděli, že "nikdy" nenavštěvují kostel, jich během 5 měsíců zemřelo 12 % (Oxman et al., 1995).
Víra a biologická imunita. Koenig (1999) se svým týmem se zaměřil na studium vztahu víry a činností imunitního systému. Použil k tomu celkem 1718 pokusných osob v Severní Karolíně. Byly u nich jednak odebrány krevní vzorky k hlubší analýze, jednak byly dotazovány na věci týkající se víry. V krevním seru to byl protein IL-6, který byl "ostře sledován" jako biologický značkovač (marker) činnosti imunitního systému. Za hranici mezi dobrým a nedobrým stavem byla vzata hladina 5 pikogramů. V dané populaci bylo zjištěno celkem 11,1 % lidí, kteří měli hladinu IL-6 vyšší, nežli 5 pikogramů. Výsledky této studie shrnuje Koenig (1999) do čtyř bodů:
1. Z lidí, kteří nikdy nenavštěvovali nějakou církev, mělo jich celkem 15,7 % překročenou hranici nežádoucí úrovně IL-6.
2. Z lidí, kteří jedenkrát měsíčně a řidčeji navštěvovali nějakou církev, mělo jich 11,0 % překročenou hranici nežádoucí úrovně IL-6.
3. Z lidí, kteří jedenkrát týdně navštěvovali nějakou církev, mělo jich 8,8 % překročenou nežádoucí hranici IL-6 .
4. V porovnání dvou skupin lidí, kde v jedné byli lidé, kteří nechodili do kostela vůbec a ve druhé ti, kteří chodili do kostela (bez ohledu jak často) se ukázalo, že druhá skupina měla statisticky signifikantně o 50 % nižší výskyt vyšší úrovně IL-6 (Koenig, H. G., Cohen, H. J., George, L. K, Hays, J. C., Larson, D. B. a Blazer D. G.,1997).
V jiné studii Andersen et al. (1998) šlo o zjišťovánií imunitní činnosti v pooperačním období. Předmětem studií (na onkologickém oddělení) byly ženy (celkem 116) po operaci prsu. Zjišťoval se vztah mezi stresem a činností imunitního systému. Ten se hodnotil podle počtu NK (natural killer) a T-lymfocytů. Výsledky této studie ukázaly, že zvýšený stres koreluje se sníženou schopností NK buněk (odklidit z těla a zničit cizí buňky - mikroby, nádorové buňky atp.) Zároveň se ukázalo, že zvýšený stres koreluje se sníženou reakcí NK buněk na gama interferon (ten je imunitním modulátorem). Třetím zjištěním bylo konstatování vztahu mezi zvýšeným stresem a sníženou efektivitou lymfocytů (včetně snížení reaktivity T-buněk). Tato studie naznačuje úzký (negativní) vztah mezi imunitní činností a stresem. Podařilo-li se v předcházející studii zjistit (kladný) vztah mezi vírou a imunitní činností, je možno z toho usuzovat na "somaticky" uklidňující vliv víry a na její pozitivní vliv na fyzické zdraví (viz i výsledky zpracování celkem 70 studií o vztahu mezi psychickou a somatickou stránkou člověka - Fife, A., Blasley, P. J. a Fertig, D. L.,1996).
Souhrně je třeba říci, že dosavadní studie vztahu mezi vírou a tělesným zdravím jsou většinou kazuálního a korelačního charakteru a stále se hledá potvrzení kauzálního vztahu - jak zdůrazňuje i Paloutzian (1996).
Pargament (1997) uzavíráí svou přehlednou studii o vzahu mezi vírou a zvládním těžkých životních situací (typu coping) konstatováním:
a.) Když se lidé, kteří jsou křesťané, dostanou do stresových situací, nehodnotí je jako méně nebezpečné nebo jako méně zraňující - v porovnání s tím, jak je hodnotí lidé, kteří křesťany nejsou (vidí je realisticky a situaci si nezlehčují a nezkreslují).
b.) Když porovnáme strategie lidí věřících a nevěřících, kterých používají v těžkých situacích, docházíme k závěru, že křesťané používají výrazně častěji aktivních nežli pasivních strategií zvládání těžkostí.
c.) Některé styly náboženského zvládání těžkostí mají vysokou hodnotu osobní iniciativy a kompetence.
d.) Způsoby řešení těžkých životních situací a angažovanosti (commitment) věřících lidí, zjišťované řadou různých diagnostických metod, ukázaly převahu spíše vnitřního nežli vnějšího LOC - locus of control. Znamená to, že křesťané vycházejí spíše z vlastních, osobních představ a zdrojů, nežli z toho, co na ně působí zvnějšku.
e.) Některé navenek pasivní strategie zvládání těžkostí křesťany (např. meditace, modlitby) se ukazují být paradoxně velice aktivní.
f.) Ukazuje se, že i tam, kde je možno se setkat s pasivními strategiemi zvládání životních těžkostí křesťany, jsou tyto strategie často jen přípravou na podstatně aktivnější způsoby zvládání těžkostí v dalším průběhu procesu boje se stresem.
Jedna z prvních studí s touto tematikou byla provedena K. I. Mattonem v r. 1989. Ten chápal víru jako určitou obdobu sociální opory a tzv. "nárazníku " (buffer) proti stresu. Zaměřil se na rodiče, kterým v nedávné době zemřelo dítě, a zjišťoval, co jim dodávalo sílu a bylo jim oporou. Zjistil, že tito rodiče velice často uvádějí křesťanskou víru. Zjistil však navíc i určitý trend: čím vyšší byla míra žalu a bolesti rodičů zemřelého dítěte, vím vyšší byl u nich důraz na sílu, kterou berou z víry.
Koenig (1999) podává podrobné informace o metodě, kterou použil při zjišťování míry křesťanské víry. Jde o tzv. metodu RCI - Religous Complex Index. Tato metoda má tři části. V první je daná osoba dotazována, aby řekla, co vše jí bylo pomocí při zvládání těžkostí, s nimiž se v roli pacienta setkala v nemocnici. Ve druhé části je pacient žádán, aby pomoci metody VAS (Visual Analogous Scale) sám ohodnotil, jak moc mu víra byla pomocí při zvládání nemoci, na kterou se právě v nemocnici léčil. Ve třetí části je zařazen rozhovor psychologa s pacientem v nemocnici o náboženském životě pacienta. Na závěr tohoto rozhovoru má psycholog vyjádřit v desetistupňové škále jím subjektivně odhadovanou míru intrinsické víry pacienta.
Výsledky těchto studií (Koenig et al.,1992, Koenig et al. 1997):
Na první otázku (Co vám pomohlo při zvládání těžkostí vaší nemoci?) uvedlo spontánně 24 % mladších a 42 % starších hospitalizovaných pacientů křesťanskou víru.
Ve druhé metodě (škálování míry účinnosti - efektivity pomoci víry) uvedlo 90 % dotázaných víru jako "alespoň trochu to pomohlo" a 70 % "výrazně mi to pomohlo".
Ve třetí metodě byla jedna polovina mladších a dvě třetiny starších pacientů zařazena do skupiny lidí s intrinsickou vírou.
V tomto šetření se zjišťovalo mimo jiné i to, jak velkou kontrolu mají pacienti sami nad sebou, aby nepropadli depresi. Ukázalo se, že starší pacienti, kteří věří Bohu, modlí se a čtou bibli, měli vyšší subjektivně odhadovanou kontrolu nad tím, co se s nimi fyzicky i psychicky děje.
Po šesti měsících po propuštění z nemocnice byli pacienti znovu vyšetřeni. Ke zjištění přetrvávajících negativních charakteristik zvládání obtíží bylo tentokrát použito dotazníku deprese. Ukázalo se, že pacienti s vyšší mírou intrinsické víry měli i v tomto časovém odstupu podstatně nižší míru deprese.
Pargament (1997) se soustředil zjišťování cest, jimiž víra dává pacientům sílu ke zvládnutí stresu nemoci. Ve svém výzkumu se obrátil na celkem 586 pacientů. 78 % těchto náhodně vybraných pacientů v rozhovoru s ním uvedlo, že při zvládání těžkostí jim byla silou a oporou víra. Na bližší dotaz "jak?" dostával odpovědi, které naznačovaly, že víra dala pacientovi určitý druh "nadhledu", takže mohl stát "nad situací" a nepropadat se do vleku dílčích děsů. Hlubší průzkum, provedený pomocí dotazníku, zaměřeného na strategie zvládání, ukázal, že věřící lidé statisticky signifikantně méně často používali strategie vyhnutí se konfrontaci s těžkostí a odvedení pozornosti od problému. Zároveň bylo zjištěno, že jsou v relativně lepším emocionálím stavu.
Neal Krause a Thanh Van Tron na Michiganské univerzitě zjišťovali, jak působí víra na zvládání těžkostí černochů. Celá práce byla mimořádně široce zaměřena na velký rozsah populace. Výsledkem této práce je zjištění, že víra dává dotazovaným vyšší míru sebevědomí a poskytuje jim sílu a odolnost k tomu, a by nepodléhali těžkostem.
Koenig (1999) mapoval způsoby zvládání stresu u pacientů na somatických odděleních nemocnic. Zjistil celkem 11 způsobů, které označil jako ryze sekulární a dalších 21 různých způsobů zvládání, na němž se spolupodílí víra. Ta se neprojevuje vždy kladně. Identifikoval celkem 16 kladných způsobů zvládání těžkostí vírou a 5 záporných (šlo např. o tzv. "falešnou" víru - např. představu, že někdo dotyčného pacienta trestá, že mu nějaká síla záměrně škodí atp.).
H. G. Koenig, K. I. Pargament a J. Nielsen (1998) zjišťovali způsoby zvládání stresu u 577 mužů a žen. Zaměřili se jen na způsoby, na nichž se spolupodílí víra. Zjištěné údaje podrobili třístupňové regresní analýze. Výsledky této studie ukázaly, že čím větší je (při zvládání stresu) podíl kladných strategií, na nichž se spolupodílí víra, tím je nižší depresivní symptomatika pacientů. Čím více však pacient používá negativních (falešných) způsobů víry, tím je deprese vyšší. Ukázalo se zároveň, že strategie používající kladných forem víry úzce souvisejí s mírou sociální opory a s postojem přijetí (akceptace) těžkostí a vyrovnaností pacienta s těžkým zdravotním stavem.
Vezmeme-li schopnost lépe (tvrději) bojovat s nepřízní (hardiness) za kriterium úspěšného zvládání, pak nám výsledky studia Ellisona a Smithe (1991) ukážou, že míra nezdolnosti typu hardiness je u religioznějších lidí podstatně vyšší.
Pargament, Steele a Tyler (1979) ve své empirické studii zjistili, že lidé s výraznou intrisickou (osobní, vnitřněnou) vírou vykazovali podstatně vysokou míru psychologické kompetence. Platilo to jak o těch, u nichž byla spojena tato intrinsická víra s častou návštěvou kostela, tak i o těch, kteří tak často do kostela nechodili. Zjistili však i to, že ti lidé, kteří měli velice nízkou míru intrinsické kompetnce, ale chodili často do kostela, měli nízkou míru psychosociální kompetence. Ukázalo se, že to je konsistence a kongruence, co zde hraje prvořadě důležitou roli - soulad mezi tím, co a jak věřím, a tím, jak žiji. Ze zjištění vyšší míry náboženské aktivity není podle toho možno jednoznačně dovodit, jak daný člověk bude řešit životní problémy.
Víra a duševní zdravi
Víra a duševní zdraví
E. Schmitz (1992) informuje o tom, že před 10 lety se mu podařilo zjistit 57 již tehdy publikovaných prací o vztahu mezi vírou a duševním zdravím. Jejich rozborem (metaanalyzou těchto prací) se ukázalo, že existuje jednoznačně kladný vztah mezi zvnitřněnou vírou a duševním zdravím. Tento závěr byl potvrzen řadou prací, publikovaných v dalších létech.
Neuroticismus.Ukázalo se, že se zvyšující religiozitou se snižuje výskyt neurotických, psychosomatických a psychopatologických příznaků. Vztah mezi nižší mírou neuroticismu u lidí s vyšší religiozitou prokázal i F.J.White. Ukazuje se zároveň, že důležitou roli zde hraje tzv. religiozní zralost. Z obecných ukazatelů stojí za zmínku vztah mezi religiozitou a příznivým vývojem osobnostní identity - jak zjistil A.E. Bergin (1994).
Sebeocenění (self-esteem). Dittes (1969) zjistil, že lidé , kteří chodí do kostela, vykazují vyšší míru úzkostnosti a nižší hodnoty sebe-hodnocení (self-esteem) nežli ti, kteří do kostela nechodí. Bylo to zjištěno korelačními údaji. Ty však nedovolují usuzovat na příčinnou souvislost. Spilka a Werme (1971) použili přesnějších kriterií. Za měřítko religiozity vzali zvnitřněnou a vnějškovou formu víry. Zjistili, že vyšší míra anxiosity se dá prokázat jen u těch lidí, kteří mají vnějškovou víru. U lidí se zvnitřněnou vírou (intrinsic religiosity) je úzkostnost (anxiosita) naopak podstatně nižší nežli u zbytku populace. Obdobná zjištění se týkala i toho, jak to je se sebehodnocením (self-esteem). Hood (1992) a Watson, Morris a Hood, 1987) zjistili empirickou studií, že tato charakteristika je nižší jen u lidí s vnějškovou vírou, kdežto u lidí se zvnitřněnou vírou je podstatně vyšší nežli u průměru dané populace.
Úzkostnost (anxiozita). Při studiu vztahu mezi úzkostností a religiozitou je též třeba brát v úvahu o kterou fázi víry jde. Baker a Gorsuch (1982) se např. zaměřili na měření anxiozity v průběhu uvěření (konverze, obrácení). Ukázalo se, že před tím, nežli přijde k osobnímu přijmu víry (ke konverzi, obrácení), je míra anxiozity poměrně vysoká. Když dojde ke konverzi (jakmile však daný člověk uvěří), sníží se tato míra na nevídaně nízkou hodnotu.
Ukazuje se tak, že je třeba brát přesnější měřítka na to, co rozumíme termínem "náboženský člověk" a podívat se i na to, jaké psychologické charakteristiky vykazují lidé, které zahrnujeme do skupiny lidí náboženských.
Deprese. Skupina pracovníků kolem Koeniga (Koenig et al.,1992) se zaměřila na zjišťování vztahu mezi tzv. náboženskou angažovaností a depresí. Deprese byla zjišťována dvěma způsoby: jednak Hamiltonovou stupnicí deprese, jednak Geriatrickou škálou deprese. Náboženská angažovanos byla zjišťována výše uvedenou metodou RCI. Výsledky této studie ukázaly, že čím je vyšší míra intrinsické víry, tím je nižší deprese. Bylo zjištěno zvláště statisticky signifikanně u mužů se závažnějšími somtickými zdravotními obtížemi.
Psychopatologie. Přístup k ujasnění vztahu mezi psychopatologií a religiozitou naznačila práce sondující náboženský život psychoneurotiků (Akhtar et al., 1975). Byl studován život 82 neurotiků s výraznou symptomatikou obsesí. Sledovalo se, co je předmětem, na který je zaměřena jejich urputná pozornost. Ukázalo se, že religiózní tematika byla na posledním místě. Byla nejméněkrát předmětem pozornosti těchto pacientů.
Na druhé straně F.J.White zjistil u lidí s tzv. vnějškovou religiozitou vyšší výskyt psychopatologických symptomů, nežli u lidí se zvnitřněnou religiozitou. E Kaldestat (1996) potvrdil tento závěr zjištěním užšího vztahu vnějškové religiozity k obsedantním projevům. Zjistil však též u 942 sledovaných osob nulovou korelaci výskytu psychiatrických příznaků s celou řadou měr reiligiozity.
Stark (1971) porovnával výskyt religiozity mezi pacienty s psychopatologickou diagnózou a obecnou populací. Zjistil např, že u 16% psychicky nemocných pacientů odpovědělo kladně na otázku "religozita je pro mne zcela nezajímavá", kdežto u běžné populace to bylo jen 4%. 21% pacientů odpovědělo kladně na otázku "nikdy jsem nevstoupil do kostela" oproti 5% běžné populace. Stark (1971) uzavírá svou studii o vztahu mezi religiozitou a psychopatologií konstatováním, že "lidé, kteří jsou diagnostikováni jako duševně nemocní, jsou signifikantně méně religiozní (religiously committed), nežli jsou lidé v dané populaci". Celkový závěr jeho práce konstatuje, že představa, že existuje určitý vztah mezi psychopatologií a religiozitou je prostě falešná.
Víra a péče o nemocné
B.H. Chang sledoval vlivy, které působí v mezilidském kontaktu mezi pacientem a zdravotní sestrou či pečovatelkou. Sledoval 127 takovýchto dvojic. Zjistili, že ty zdravotní sestry či pečovatelky, které využívaly náboženskou víru ke zvládání problémů, měly nižší úroveň deprese a lepší vztah k opatrovaným pacientům a pacientkám.
Velká pozornost se věnovala vztahu mezi vírou a životní spokojeností. Ta se měřila různým způsobem - např. Friburským dotazníkem osobnosti. Ukázalo se (Zwingmann a kol., 1991), že spokojenost se životem roste s vyšší mírou zvnitřněné víry a snižující se mírou vnějškové religiozity. Ukázalo se zároveň i paralelní zvyšování spokojenosti se životem a výší religiozity s rostoucím věkem. Tento vztah byl potvrzován řadou další zjištění. L.R. Pedersen a A. Roy zjistili úzký vztah mezi smysluplností a účelností života na jedné straně a náboženskou opravdovostí (salience) na straně druhé. Stríženec (2001) uzavírá poměrně bohatý přehled studií o vztazích mezi religiozitou a životní spokojeností konstatováním: "Náboženství se tak připisuje střední, avšak významná důležitost pro spokojenost se životem. Blízký vztah k Bohu je nejsilnějším prediktorem existenciálně dobrého cítění (vzhledem k otázkám významu a smyslu života). Poukazuje to na kladnou korelaci zkušenosti (zážitku) modlitby se spokojeností se životem a se štěstím... Spokojenost s náboženským životem má nejsilnější vztah k existenciálně dobrému cítění a koreluje na hranici významnosti s celkovou životní spokojeností (s. 151).
Víra a životní spokojenost
Koenig (1999) použil dotazníku DIR při studii životní spokojenosti starších lidí v Severní Karolíně. Tento třídílný dotazník předkládal celkem 863 lidem starším 75 let různé náboženské či ateistické orientace. Zjistil, že ti lidé, kteří v dotazníku DIR získali vyšší hodnoty, tj. kteří četli častěji bibli, modlili se a častěji se účastnili bohoslužeb, dosáhli i vyšších hodnot životní spokojenosti podle zjištění provedeného dotazníkem typu ŽIS. Tento vztah mezi vírou a životní spokojenosti byl přitom užší, nežli vztah např. mezi životní spokojeností a finančním zajištění na stáří, dosaženým stupněm společenské hierarchie atp.
V jiné studii (Koenig, 1999) je podána zpráva o studii zaměřené na kouření. Toto zjišťování se týkalo téměř 4000 náhodně vybraných lidí v Severní Karolíně. Ta je považována v USA za "baštu tabákového průmyslu". Tito lidé byli dotazováni nejen na to, kolik cigaret vykouří denně, ale i na to, zda chodí či nechodí do kostela. V případě, že chodí, se poté zjišťovalo dále, jak často chodí do kostela, zda se modlí a čtou bibli. Výsledky tohoto šetření ukázaly, že ti lidé v daném souboru, kteří nevykazovali výše uvedené charakteristiky víry, 90krát častěji jsou v řadách kuřáků.
V nejstarší fázi se vlivem Freudových výroků a ateistického charakteru psychoanalýzy věnovala pozornost v prvé řadě psychiatrů spíše nežli psychologů otázkám (nejtěžších případů) psychopatologie. Když se však ukázalo, že obecné představy Freuda o vztahu mezi křesťanstvím a psychopatologii nejsou empirickými studiemi potvrzovány, tyto studie téměř ustaly a zájem - nyní v prvé řadě psychologů - psychoterapeutů se přesunul na studium vztahů mezi vírou a duševním zdravím. Je možno se domnívat, že na tom má i určitý podíl to, že podle zjištění APA např. 41% psychoterapeutů pravidelně chodí do kostela. Kliničtí psychologové, lékaři, psychosomatici a psychologové zdraví se nyní již tak moc nevěnují vztahu mezi psychopatologií a náboženstvím, ale soustřeďují se v prvé řadě na vztah mezi vírou a fyzickým a psychickým zdravím, zvládáním těžkostí, kvalitou života a životní spokojenosti
Tvrzení, které jsme uvedli na začátku o kladném vztahu víry k tělesnému i duševnímu zdraví by nám nemělo zastínit negativní jevy, s nimiž se můžeme setkat u některých religiozních lidí. Máme zde na mysli např. falešné křesťanské náboženské předsudky a z nich se rodící obsese typu "má nemoc je Božím trestem za hřích, že určitý hřích, kterého jsem se dopustil, je neodpustitelný, že má vina je nesmazatelná" atp. Větší míru opatrnosti bychom měli věnovat i některým zdravotně problematickým důrazů sekt, s nimiž se setkáváme. To vše ukazuje, jak je potřebné věnovat pozornost tomu, co se nazývá "zdravou, zvnitřněnou a zralou křesťanskou spiritualitou a vírou".
-.-
7.9.2002
Literatura
Ader, R., Felton, D.L., Cohen, N. (1991). Psychoneuroimmunology, 2nd ed., San Diego, Academic Press.
Akhtar, S. et al. (1975).A phenomenological analysis of symptoms in obsessive-compulsive nurosis. British Journal of Psychiary, 127, 342 - 348.
Allport,G.W. a Ross, J.M.(1967). Personal Religious Orientation and Prejudice. Journal of Personal and Social Psychology,5,432 - 443.
Andersen, B. L. et al. (1998). Immune response after surgical treatment for regional breast cancer. Journal of the National Cancer Institute, 90, No. 1, 30-36.
Baker, M., Gorsuch, R. (1982). Trait anxiery and intrinsic-extrinsic religiousness. Journal for the Scientific Study of Religion, 21, 119 - 122.
Bergin, A.E. (1994). Religious life styles and mental health. In L.B. Brown (Ed.) Religion, personality, and mental health. N.Y. Springe Verlag (s.69 - 93)..
Desmond, D. P. a Maddux, J. F. (1981). Religious programs and career of chronic heroin users. American Journal of Drug and Alcohol Abuse, 8, No.1, 71-83.
Dittes, J.E. (1969). Psychology of Religion. In G. Lindzey and E. Aronson (Eds.) The Handbook of Social Psychology, Vol.5. (2nd ed.). Reading, Mass. Addison-Wesley, p. 602 - 659.
Dull, V. T., Skokan, L.A. (1995). A cognitive model of religion´s influence on health. Journal of Social Issues, 51 (2), 49 - 64.
Ellison, C.W., Smith, J. (1991).Toward an integrative measure of health and well-being. Journal of Psychology and Theology. Vol. 19, No. 1, 35 - 48.
Fife, A., Blasley, P. J. a Fertig, D. L. (1996). Psychoneuroimmunity and cancer. Advances in Neuroimmunology, 6, 179-190
Gartner, J., Larson, D.B. a Allen,G.D. (1991.Religious committment and Mental Health. Journal of Psychology and Theology. 19,6 - 25
.
Hill, P.C. and Hood, R.W.Jr. (1999). Measursures of Religiosity. Religious Education Press, Birmingham, A., (540s.)
Hood, R.W. (1992). Sin and guilt in faith traditions. Issues for self-esteem. In J.F. Schumaker (Ed). Religion and Mental Health. New York, Oxford University Press, 110 - 121.
Kaldestat (1996),10
Kaldestat, E. (1996). The empirical relationship between standardized measures of religiosity and personality mental health. Scandinavian Journal of Psychology, 37, 205 - 220.
Koenig, H. G. (1999). The Healing Power of Faith, Simon and Schuster, New York.
Koenig, H. G. et al. (1997). Religious index for psychiatric research. American Journal of Psychiatry, 154, 885-886
Koenig, H. G. et al. (1997). Use of religion by patients with severe medical illness. Mind-body Medicine, 2, 31-36.
Koenig, H. G., Cohen, H. J., Blazer, F. G., Pieper, C., Meador, K. G. Shelp, E., Goli, V. a di Pasquale, R. (1992). Religious coping and depression among elderly hospitalized medically ill men. American Journal of Psychiatry, 149, 1693-1790.
Koenig, H. G., Cohen, H. J., George, L. K, Hays, J. C., Larson, D. B. a Blazer, D. G. (1997).Attendance at religious services, Interleukin-6 and other biological parameters of the immune function in older adults. International Journal of Psychiatry in Medicine, 27, No.3, 233-250.
Koenig, H. G., George, H. J., Cohen, H. J., Hays, J. C., Blazer, F. G. a Larson, D. B. (1998). The relationship between religious activities and blood pressure in older adults. International Journal of Psychology in Medicine, 28, 189-213.
Koenig, H. G., Pargament, K. I. a Nielsen, J. (1998). Religious coping and health status in medically ill hospitalized older adults. Journal of Nervous and Medical Disorders, 186, No.9, 513-521.
Koenig, H.G., Smiley, M. Gonzales, J.A. (1988). Religion, Health, and Aging. New York, Greenwood Press.
Krause, N., Thanh Van Tran (1989). Stress and religious involvement among older blacks. Journal of Gerontology, Social Science, 44, No.1, 4-13.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví, Portál, Praha.
Křivohlavý, J. (2002) Psychologie nemoci, Grada, Praha.
Křivohlavý, J. a Petříková, F. (2001). Faith, meaningfulness, and quality of life. Studia Psychologica, 43,3, 211 - 214.
Larson, D.B. et al. (1989). The impact of religion on men´s blood pressure. Journal of Religion and Health. 28, 265 - 278.
McIntosh, D., Spilka, B. (1990). Religion and physical health. The role of personal faith and control beliefs. In Lynn, M. and D. Moberg (Eds.), Research in the Social Scientific Study of Religion, Vol. 2, Grenwich, CT, JAI Press, 167 - 194
Moberg (Eds.), Research in the Social Scientific Study of Religion, Vol. 2, Grenwich, CT, JAI Press, 167 - 194.
Oxman, T.E. et al.(1995). Social support and depresive symptoms in the elderley. American Journal of Epidemiology, 135, 356 - 368.
Paloutzian, R. F. (1996). Invitation to the Psychology of Religion. (2nd ed.).Boston, Allyn and Bacon.
Pargament, K. I. (1997). The psychology of religion and coping. Guilford Press, New York.
Pargament, K. I. et al. (1988). Religion and the problem-solving process. Three styles of coping. Journal for the Scientific Study of Religion, 27, 1, 90-104.
Pargament, K. I., Koenig, H G. a Perez, L M.(2000). The many methods of religious coping: Development and initial validation of the RCOPE. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 56, 4, 519-544.
.
Pargament, K.I., Steele, R. E. and Tyler, F.B. (1979). Religious participation, religious motivation and individual psycho-social competence. Journal of the Scientific Study of Religion, 18, 412 - 419.
Schmidt, W.E. (1992). Religionspsychologie. Goettingen, Hogrefe.
Spilka, B. a Werme, P.H. (1971). Religion and Mental Disorder. In M.P. Strommen (Ed.). Research on Religious Development.p.461 - 481.
Stack, S., Lester, D. (1991). The effect of religion on suicide ideation. Social Psychiatry and Psychiatr. Epidemiology. 26, 168 - 170.
Stark, R. (1971). Psychopathlogy and religious committment. Review of Religious Research, 12, 165 - 176.
Stone, H. W. (1993). Depression. In R.J. Wick, R.D. Parsons (Eds.) Clinical handbook of pastoral counseling. Vol. 1. New York, Paulist Press, (s. 415 - 446).
Strawbridge, W.J. et al. (1997). Frequent attendance at religious services and mortality over 28 years. American Journal of Public Health, 87, 6, s. 957 - 961.
Stríženec, M. (1995). Coping strategies and religiosity. Studia Psychologica, 37, 3, s. 170 - 172.
Stríženec, M. (1996).Psychológia náboženstva. Veda, Bratislava.
Stríženec, M. (2001) Súčasná psychológia náboženstva. Iris, Bratislava..zvl. kapitola IX.. "náboženstvo a zdraví" 136 - 155.
Taylor, S.E., Brown, J.D. (1988). Illusion and well-being: A social psychological perspective on mental health. Psychological Bulletin, 103 (2), 193 - 210.
Watson, P.J., Morris, R.J. a Hood, R.W.Jr. (1987). Antireligious humanistic values, guilt, and self esteem. Journal for the Scientific Study of Religion. 26, 535 - 546.
Wolf, S. , Deusinger, I.M. (1994). Religioese Orientierung und psychische Gesundheit verschiedener Statusgruppen 39.Kongress DGfPs. Abstracts, Band II., Hamburg, 810 - 811.
Zwingmann , C., Moosbrugger, H. a Frak, D.(1991). Religiöse Orientierung und ihre Bedeutung für den Zusammenhang zwischen Religiosität und Lebenszufriedenheit. Zeitschrift für Pädagogische Psychologie, 5, 285 - 294.