Zvládání hněvu a zlosti

Na počátku byl rozhovor se soudcem. Ten měl bohaté zkušenosti s činy, o nichž se píše v černé kronice. O jednu zkušenost se s psychologem podělil. Vyjádřil své přesvědčení, že oběť je v minimálně v 50% případů spoluvina na trestném činu, který končí těžkým ublížením na těle. Nejen to. Dlouze se rozhovořil o tom, co vše vypozoroval v pozadí trestných činů typu ublížení na těle: neovládané projevy hněvu a zlosti.

Jak se projevuje hněv a zlost?

Projevy hněvu a zlosti je možno rozdělit do dvou skupin.

V první jsou tzv. reakce vzteku - automatické výbuchy, doslova exploze agresivního chování. Jde o okamžité vzplanutí hněvu a zlosti, o jednání, které se vymyká volní kontrole. V tomto záchvatu vzteku, hněvu a zlosti se nejen říkají věci, které by se nikdy jindy neřekly, ale dělají se i činy, o nichž by se danému člověku předtím i potom, když je v relativně normálním stavu, ani nezdálo.

Soudce, k němuž se takovéto případy někdy dostanou, upozorňuje na nebezpečí, které zde číhá: má-li člověk v takovémto rozčílení - v záchvatu až zuřivého hněvu a zlosti - cokoliv, co by mohlo sloužit jako zbraň , použije to často dříve, nežli si stačí uvědomit, co dělá. Lékař, který se na takokvéto projevy dívá, hovoří o prudkém vzestupu krevního tlaku. o neobvykle náhlém zvýšení frekvence tepu, o zvýšeníém výlevu adrenalinu do krevního řečiště atp. Nestranný pozorovatel si všimne, že takovému člověku v záchvatu zlostné reakce vzteku srší z očí oheň nenávisti", že rozčílený člověk zbledne nebo naopak v obličeji výrazně zrudne, prudce dýchá a jeho pohled je cele upřen na oběť".

Činy spáchané pod vlivem zlosti a vzteku mohou mít i mírnější podobu. Může dojít např. k rozbití věci, které si protivník cení, k útěku dítěte z domova, k mimomanželskému styku ze zlosti a pod vlivem vzteku", k předávkování drogou jakéhokoliv druhu atp. V některých případech může zlost odnést někdo jiný, nežli ten, kdo by to podle práva měl dostat. Jednou to může být manželka, na níž se utrhne muž přicházející z práce, který je rozloben na svého nadřízenéh. Jindy to může být pes, který pln radostí, že se mu vrací domů jeho pán, k němu běží. Dostane kopanec, který patřil někomu jinému.

Zlostné jednání. Zlost se může projevit nejen momentální explozí (reakcí) vzteku, ale i déletrvajícím chováním a jednáním člověka, který je rozčílen, rozloben a pln zlosti. Psychologové zde hovoří o změněném postoji daného člověka k partnerovi, z něhož se stává protivník až nepřítel, o vnitřním zpracovávání hněvu a zlosti, o zvnitřnění - internalizaci zlosti a nenávisti atp. Zlost a hněv jsou potlačeny do podvědomí. Tam však nezůstávají nečinné. Pronikají občas na povrch a projevují se chováním, které se zdají druhým lidem, kteří neznají bližší souvislosti, zcela nesrozumitelným. Nejen to. Takovýto člověk, který se na někoho zlobí a není s to situaci zvládnout (problém vyřešit), může se uchýlit k některému z celé řadě tzv. obranných mechanismů. Ty nejsou v podstatě řešením situace, ale jen pokusem sama sebe obhájit před vlastním já". Ospravedlnit se a tak se zbavit tíže, kterou hněv a zlost přinášejí.

Jak zvládat zlost a hněv?

To, že zlost a hněv existují a jak vypadají, to je nám obvykle dobře známou skutečností. Otázkou, která nás obvykle trápí je: Co dělat, když se na někoho nebo na něco zlobíme?

1. Včas rozpoznat, že se s námi něco neobvyklého děje a že se dostáváme do stavu hněvu a zlosti. Včasná diagnoza je i zde (jako na více místech , např. v medicíně a nejen tam) jedním z momentů, který pomáhá situaci řešit. Tato autodiagnostika nám může napovědět, že se v nás rozbíhá něco, co by mohlo špatně končit - vyústit v projev zlosti, případně i reakci vzteku.

2. Zablokovat jakýmkoliv způsobem explozivní výbuch vzteku - i kdyby to mělo znamenat okamžitě se vzdálit z místa, kde by exploze vzteku mohla vybuchnout.

3. Nepospíchat s hněvivým a zlostným jednáním - brzdit je (co jsme s to).

4. Hluboce dýchat - výrazně se hluboce nadechnout a velice pomalu vydechovat nebo zkusitrázně (prudce) vydechnout "poslední zbytek vzduchu" z plic

5. Využít samomluvy - tichého mluvení sama k sobě (např. Jardo, drž se, nedej se vydráždit, buď zticha, nevybuchni atp.).

6. Promluvit, ne však ihned, ale až po chvíli. A mluvit pomalu, krátce a ne moc nahlas. Dát si záležet na každém slovu, dělat větší přestávky mezi slovy, důsledněji dodržovat pauzy (delší pomlky tam, kde by měla být tečka, čárka či středník i mezi skupinami významově spolu souvisejících slov). Tyto pauzy jsou mimořádně dobré k tomu, abychom si v klidu rozmysleli, co chceme říci. Neopakovat dvakrát či vícekrát to, co jsme již řekli a mít odvahu zmlknout a být zticha, bylo-li to podstatné řečeno.

7. Využívat relaxačních - uvolňovacích projevů, které pomáhají snižovat celkovou hladinu vzrušení.

8. Snažit se o zvýšení časového, prostorového i tematického odstupu od bezprostřední situace. Jinými slovy: vidět situaci, která nás vede k hněvu a zlosti v širším úhlu, případně až "v zorném úhlu věčnosti". Vyjadřuje to např. z praxe odvozený postřeh typu "když nejde o život, tak to nic není".

9. Restrukturalizace situace - tzv. změna rámce, v němž danou situaci vnímám. Jde např. o pokus pochopit, zda to, co protivník říká či dělá, není jiným možným řešení problémové situace) a tak to má určité své oprávnění. Snažit se změnit nejprve jednu drobnost a po té i více - využít metod tzv. tvořivého řešení problému na danou situaci.

10. Vyvázat se ze hry" - když všechny pokusy o tvořivé řešení situace nevedou k cíli, je možno uvažovat o radikálmní změně jako o posledním kroku.

Proč dochází k výbuchům vzteku a projevům zlosti a hněvu?

Klasické psychologické teorie hovoří o vztahu mezi cílesměrným zaměřením našeho jednání - tzv. účelovým jednáním a výskytu překážky na cestě k cíli. O něco nám jde (např. jedeme někam autem) a něco se nám postaví do cesty (např. padlý strom přes silnici, policejní kontrola, závory na přejezdu železnice atp.). Čím jsme ve větším časovém stresu (distresu), tím větší je i pravděpodobnost, že se rozběhne a eskaluje hněv a zlost. Oč větší hodnotu pro nás má to, co je touto překážkou ohroženo, tím větší je pravděpodobnost výskytu zlosti a vzteku. Jednou takovouto hodnotou, která má pro každého vysokou cenu, je to, co vytváří naše sebehodnocení a tak posiluje naše sebevědomí. Na to jsme mimořádně citliví. Chráníme to jako oko v hlavě". A co je hodnotou nad hodnoty? Co se nás nejbolestněji dotkne? To, co vnáší řád do našeho posuzování hodnot a týká se našeho nejvlastnějšího přesvědčení , čemu v jádru své existence věříme. Když se toho někdo dotkne, rozčíl nás to. Častokrátnás topřímo rozdráždí. Projevy hněvu a zlosti nedají na sebe dlouho čekat.

To, co má podíl na zrodu našeho hněvu a zlosti, je více. Patří sem např. i vliv psychosociální infekce" - jinak řečeno nakažlivosti zlosti a rozčílení". Setkáme-li se s člověkem, který se rozčiluje a zlostně se na nás obrátí, není divu, že se vzedme hladina adrenalinu i v našem těle a rozčílíme se. Na náš klid a klidné řešení problémových situací má i vliv učení. Od dětství jsme měli bohatě zkušeností pozorovat lidi, kteří se dostali do obdobných situací, které dávaly možnost vzniku hněvu a zlosti. Měli jsme možnost vidět tyto lidi, jak takovéto situace řeší. To vše nám dávalo vzory jednání. Z nich si pak vybíráme ty své". Na způsob jednání v hněvu a zlosti má vliv i dědičnost - náš genom. Jsou lidé, kteří vybuchnou na sebemenší, sebenepatrnější podnět. Jsou lidé, u nichž je hněv a zlost neustále in statu nascendi". Na druhé straně jsou lidé, s nimiž - dík jejich genomu - nic nehne". A pak jsou lidé, kteří jsou v neustálé zlosti doma". Zlobí se neustále, znova a znova. Když se nezlobí, není jim dobře. Svůj vliv na zrod hněvu a zlosti má i naše představivost. Jsou lidé vztahovační, kterých se dotýká vše možné, co by nikdo z lidí za útok na sebevědomí nepovažoval. A pak jsou i ti, kteří si vymýšlejí", že ten či onen to či ono řekl, udělal či jinak zařídil, jen proto, aby je ponížil. A je jim to důvodem k tomu, aby se zlobili a zlobili.

Kdy se zlobit a kdy se nezlobit?

Z toho, co bylo řečeno, by bylo možno dovodit, že ideálem je klídek nade všechno". Nikdy se nezlobit, na nikoho se nehněvat a ničím se nedat vyvést z míry. To je možno si myslet, avšak realita je jiná. V životě se setkáváme s projevy, kdy není možno mlčet. Je tomu tak např., tam, kde se děje nespravedlnost, kde se jedná asociálně, kde je v sázce čest a zdraví atp. Co to znamenalo, že se dlouho mlčelo proti Hitlerovi, to jsme měli možnost zažít. Jaký význam má svoboda tisku a slova, to jsme též měli možnost poznat. Nejde tedy ani tak o to zachovat klid vždy a všude", ale rozhněvat se a případně i zlobit se - avšak "ukázněně" - tam, kde to je na místě. A to, kde to je namístě, to již přesahuje oblast psychologie. V životě je toho však zapotřebí jako soli.