Tři přístupy k problematice moudrosti

Otázkami, které si dnes klademe v souvislosti s problematikou moudrosti, se zabývali lidé od nepaměti. Přemýšleli o nich a vyjadřovali je svým specifickým způsobem. Do našeho současného uvažování o moudrosti proniká, díky naší evropské kulturní historii, to,  co a jak  se o moudrosti tomto tématu uvažovalo v antickém světě (zvláště pak v řecké filosofii), tak v teologii, zvláště pak v křesťanství. I když je hlavní důraz v tomto pojednání kladen na psychologii moudrosti, tj. na téma z autorova oboru, není možno nezmínit se o tom, jak k otázce moudrosti přistupovali ti, kteří se jím zabývali dříve  - filosofové a teologové.

 

Filosofie moudrosti

            "Nejde jen o to žít, jde o to dobře žít."

                                                                                  Paul Ricouer

 

“Nejdůležitějším úkolem každé filosofie člověka  je vyjasnění našeho subjektivního vztahu k "hodnotám", jejich zákonitostem, cílům, jež snad na jejich podkladě klademe, normám, jež z jejich hlediska snad zavádíme“.

Jan Patočka

 

Od nejstarších dob o tom nacházíme „písemné“ doklady o tom jak si lidé kladli otázky po dobru a zlu. Hledali na ně odpovědi. Rozhovory o otázkách  dobra a zla se objevovaly s takovou naléhavostí, že ti, kteří je vedli, považovali výsledky svého zamyšlení za tak důležité, že se je snažili uchovat v písemné formě pro budoucnost. Je možno se domnívat, že to považovali za svou osobní povinnost – nejen vůči svým vrstevníkům, ale i vůči těm, kteří měli přijít po nich.

 

Není marné připomenout, že vlastní slovní označení oboru, který se těmito otázkami zabývá – filosofie -  znamená milování moudrosti. Filosof je tak doslova milovník moudrosti.

 K čemu bylo moudrosti zapotřebí? Na tuto otázku dává antická filosofie jednoznačnou odpověď. V nejširší formě tato odpověď zní: "Nalézt správnou odpověď na otázku proč žít? " a hledá zdůvodnění kladné odpovědi. Šlo tehdy - stejně jako dnes - o to najít nosnou, smysluplnou odpověď na otázku nejen proč žít, ale i "kdy a jak stojí za to opravdu žít?" a "pro co stojí za to žít? ", v jiné formě pak "K čemu je člověk na světě?". Tento zájem šel dál. Postupně nabýval podobu otázek dalších. Jedna z nejkonkrétnějších zněla  v jednodušší formě "Kdy je člověku dobře?" a ve formě vyhrocené pak "Kdy se dá říci, že něčí život je opravdu dobrý?". To vedlo k otázkám celkového pojetí kvality života - např. typu "Kdy se dá říci, že něčí život byl zdařilý?"  K tomu, aby bylo možno odpovědět na tuto otázku, bylo třeba přesněji definovat co se rozumí slovem "dobrý".  Tak se narodila otázka gruntovní. Ta se tázala po tom, co se rozumí slovem "dobro", někdy psané dokonce s velkým počátečním písmenem jako "Dobro". S touto otázkou souvisela řada dalších  Které otázky to jsou? Co má člověk na mysli, když  řekne slovo „to je dobré?Co je to „dobro“?Kdy je člověku dobře?Kdy se dá říci, že něčí život je opravdu dobrý? Tyto otázky jdou ještě dále a hlouběji- např.Kdy se dá říci, že se něčí život podařil?Pro co stojí za to žít?Kdy a jak stojí za to opravdu žít?K čemu je člověk na světě?. 

Tyto otázky nebyly a nejsou samoúčelné. Byly a jsou nutným podkladem pro moudré rozhodování na křižovatkách života  - pro moudrou volbu a stavění si cílů, k nimž chceme svůj život zaměřit - jak těch velkých, celoživotních cílů (určujících cílesměrnost celého života člověka - toho "oč mu šlo či jde nebo oč by mu mělo v životě jít), tak cílů drobných a krátkodobých.

 

Začteme-li se do  děl antických filosofů – Sokrata, Platona a Aristotela – jsme až udiveni „sveřepostí“ s jakou se potýkají s problematikou „dobra“ a „zla“. Zasvěceně o tom pojednává např. Kohák,E. (1993).

  

Psychologie moudrosti

 

 

 

„Moudrost je unikátní pojem. Zasluhuje si, aby se mu dostalo ústřední místo v soudovém psychologickém výzkumu“. 

 Ute Kunzman a Paul B. Baltes (2005)

 

Psychologové se v posledních dvou desetiletích začali opětovně zajímat o problematiku moudrosti. Svědčí o tom řada odborných prací  i  monografie vydané v odstupu necelých 15 let  Sternberg, R.J. (Ed.). (1990), Aspinwall,L.G., Staudinger, U.M. (2002) Sternberg, R.J.  a Jordan, J.. (Eds.). (2005)atp.

 

Tam, kde psychologové přistupují k problematice moudrosti, pokoušejí si nejprve ujasnit, co vlastně moudrostí rozumí. Jde zde o určité předporozumění moudrosti. Uveďme zde některé postřehy z této fáze přístupu psychologie k moudrosti:

  

  • Moudrost  je něco, co se týká jak toho, co víme (našich znalosti a zkušeností), tak i toho, kdo jsme (našeho charakteru – jeho vlastní „špičky“).

 

  • Moudrost je něco, s čím se nerodíme, ale co se získává a vyvíjí (roste) v průběhu našeho života – osobnostního zrání. Patří to zřejmě k samému vrcholu života člověka.

 

  • Moudrost se týká člověka osobně, ale tím o ní není řečeno vše. Moudrost se týká i našeho sociálního (společenského) života, našeho „moudrého bytí s druhými lidmi“

 

  • Moudrost člověk na jedné straně v určité míře „má“. Na druhé straně se moudrost týká nejen přijmu, ale i výdaje. Moudrý člověk to, co ví (co mu bylo jako poklad moudrosti dáno), nenechává si jen sám pro sebe, ale snaží se to dávat dále. (např. formou moudrých rad a podnětů).

 

  • Poklad moudrosti, který člověk získává, není pokladem skrytým, zasunutým někde v hloubi lidské paměti. Moudrost řídí chování a jednání moudrého člověka. Je to právě jeho toto pronikání moudrosti do chování a jednání lidí, co nám dává poznat, zda daný člověk je nebo není moudrý, případně jak moc je moudrý.

 

  • Moudrost není něčím, čím by daný člověk byl ozdoben – jako je např. voják vyznamenán řádem za statečnost. Moudrost je pro daného člověk zdrojem energie, motivace a podněcování činnosti. Je fondem, z něhož moudrý člověk čerpá sílu. Je pramenem neobvyklých řešení (vynalézání nových řešení daných problémů).

 

  • Moudrost se projevuje ve své nejvlastnější podstatě v životě člověka tím, že mu pomáhá nalézat smysluplnost jeho vlastního bytí, cíle, které mají cenu, hodnoty, které nemají jen úzkou platnost.

 

  • Moudrost člověku na jedné straně dodává jistotu (pevnou půdu pod nohama), na druhé straně mu ukazuje až nedozírnou složitost a „nekonečnost“ stále více se objevujících problémů. Moudrý člověk nejen zná, ale hluboce chápe pravdu Sokratova výroku „ Vím, že nic nevím“. A to ho vede k pokoře. Není to projev „nevědomostí“, ale naopak uvědomění si hranic (limitů, omezenosti) lidských poznávacích možností

 

  • Moudrost se projevuje nejvýrazněji tam, kde se člověk dostává do těžkých životních problémů, obtíží a často až téměř neřešitelných konfliktů. Za těchto vyhrocených situací moudrost mu dává určitý nadhled - schopnost vidět složitou situaci z vyššího hlediska, vidět ji v jiném světle, vidět ji souvislostech, kterých si dosud (jinak) nevšiml.

 

  • Moudrost se stává kriteriem „měřítkem“ (etalonem) hodnot toho, co je, co bylo i toho, co bude. Nejen to. Stává se i kriteriem toho co býti má – z hlediska toho, co by býti mělo (co má nosnou hodnotu, co je v dlouhodobé a široké perspektivě smysluplné).

 

  • Moudrost dává člověku schopnost vidět obraz tam, kde dosud viděl jenom nesourodý chaos střípků poznání. Dává možnost shrnovat (integrovat) dílčí poznatky a vidět věci v širších a hlubších souvislostech (v širším kontextu). Tím mu pomáhá lépe se orientovat v jinak neproniknutelné „džungli informací“.

 

  • Je to moudrost, co člověku umožňuje odlišovat věci podstatné od věcí nepodstatných, věci hodnotné od těch, které zdaleka takovou hodnotu nemají, věci  a činnosti smysluplné od těch, které smysluplné nejsou.

 

Explicitní pojetí moudrosti

 

Jednou z otázek, kterým psychologie moudrosti věnuje pozornost, je hlubší porozumění tomu,

kdy je určité jednání možno považovat za moudré – tzv. problematika explicitního pojetí moudrosti

 

Charakteristika moudrého člověka nám do určité  míry naznačuje či ukazuje „ideál člověka“ (homo sapiens sapiens)– „kým až člověk býti může“, případně „ke kterému cíli by se měl člověk snažit přibližovat – tam, kde mu jde o to „být opravdu člověkem hodným toho označení.“

 A. Poznávání toho, co si lidé o moudrosti a moudrých lidech myslí  a jak si moudrost představují 

Co nacházíme v hlavách lidí kolem nás o moudrosti a moudrých lidech? To byla první otázka, kterou si psychologové kladli.  Co se objevilo jako to „podstatné“ pro pojetí moudrosti?

 

a. Ukázalo se, že snad úplně všichni lidé kolem nás mají  představu o tom, že existuje něco jako moudrost a že tuto moudrost lidé „mají v hlavách“ v různém množství – že lidé jsou různě moudří.

 

b. Ukázalo se, že lidé kolem nás chápou, že moudrost je něco jiného nežli je inteligence (že se moudrost liší od inteligence) a že se moudrost liší i od tvořivé činnosti (kreativních projevů), tj. že moudrost je poměrně jev specifický (jev svého druhu – fenomén).

 

c. Poznalo se, že moudrost je něco, co charakterizuje člověka na vrcholu jeho vývoje, co

„člověka zdobí“, co ukazuje na to  „až jak dokonalý člověk může být“.

 

d. Poznalo se, že moudrost je jevem „složitým“ (komplexním, mnohovrstevnatým, mnohostranným). Podobná se tak do určité míry sluchu, který nezachycuje jen jeden tón, ale množství tónů v melodii a harmonii.

 

e. Poznalo se, že lidé dovedou od sebe odlišit několik stránek moudrosti – její stránku poznávací (kognitivní – např. udělovat moudré rady druhým lidem), její stránku emocionální – např. ovládat vlastní city a afekty) a stránku volní (motivační, konativní - např. podněcovat či stimulovat člověka k tomu, aby něco dělal, co by jiný člověk s nižší mírou moudrosti asi nedělal).

 

Berlínský model psychologie moudrosti

 

Pohlédneme-li na mapu pracovišť, kde se v současné době zabývají empirickými výzkumy v oblasti moudrosti nejintenzivněji, potom nám nesmí ujít to, co se děje v Berlíně v Max Planckově ústavu vývoje člověka (Max Planck Institute of Human Development), v oddělení psychologie, v týmu psychologů a psycholožek vedených  několika význačnými vědeckými osobnostmi. Jsou jimi Paul B.Baltes, Ursula M.Staudinger a Ute Kunzmann.(viz např.  Baltes, P.B., Staudinger, U.M. (2000),  Uveďme nejprve  jejich definici moudrosti. Ta zní:

 „Moudrostí se rozumí expertní znalost základních životních problémů.

Přesněji: Být expertem v problematice “pragmatiky života“  

A ještě jinak: Být expertem v otázkách smyslu a řízení života.“

Případně „Moudrostí se rozumí expertní systém lidského myšlení a jednání, který koordinuje znalosti a ctnosti, myšlení a charakter.“ *)

----------

*) Kunzman, Baltes, 2005, s. 116, 117, 123 a 128.

 

Tam, kde se jedná o určení, zda určité jednání je nebo není projevem moudrosti, tam tato škola používá k přesnému určení tohoto rozhraní pěti základních kriterií.

 Soubor pěti kriterií kvality moudrého jednání:*)

---------------

*)uvedeno podle Kunzman, Baltes, 2005, s.117).

 

  1. Bohaté znalosti toho, co se týká člověka, jeho přirozenosti a proměn v průběhu celého jeho života (znalost fakt).
  2. Bohaté znalosti o tom, jak řešit nejzávažnější otázky života a problémy, s nimiž se v životě setkáváme (znalost postupů).
  3. Hluboké povědomí o tom, jak v životě vše navzájem spolu souvisí, a porozumění tomu, jak se to vše v průběhu života mění.
  4. Povědomí o tom, jak se lidé od sebe liší (dík tomu, že vyrůstali v různých kulturách, navzájem od sebe liší), že mají různé žebříčky hodnot a dávají přednost různým věcem. Toto povědomí odlišností mezi lidmi (relativismu) by mělo být spojeno s vysokou mírou tolerance k odlišnostem.
  5. Znalosti toho, jak se chovat v situacích, kde nemáme přesné podklady k tomu, abychom se mohli správně rozhodnout, případně tam, kde svými znalostmi a schopnostmi nestačíme na řešení problémů před nimiž stojíme (jednání v nejistotách).

 

První dvě kriteria jsou označována jako základní neboť jsou charakteristická pro všechna moudrá (expertní) jednání.

Další tři kriteria (2-5) jsou autory označována jako „nadřazená“. Je tomu tak z toho důvodu, že tato kriteria jsou výlučná (unikátní) pro moudrá rozhodnutí. Zároveň  je možno se domnívat, že jsou „všeobecná“ (univerzální).

 

Co se ve výzkumu moudrosti na daném pracovišti o ní zjistilo?

 

Máme-li co činit se situací, kde se setkáme s člověkem moudrým, potom je možno se ptát i na to,  co předcházelo tomu, nežli se jím stal, s čím vším jeho moudrost souvisí, i na to, k čemu ho moudrost vede ( v pohledu do budoucnosti).

 

Jak se v takových případech v psychologických pokusech postupuje? Je možno vyjít z toho, co je, a sledovat vše ostatní, co se děje zároveň s tím, nebo jít do minulosti a pátrat, co bylo dříve, případně dívat se na to, co bude následovat. Psychologové však stále častěji používají jiné cesty: záměrně mění ty okolnosti, podmínky a vlivy, o nichž se domnívají, že by mohly mít na sledovaný jev (moudrost) vliv a zjišťují „dopad“ těchto záměrně měněných okolností na ni. O tomto způsobu práce hovoří jako o intervenci (zásahu do dění) nebo o intervenčních postupech.

 

Věk a moudrost. Nejednodušším příkladem takovéhoto intervenčního postupu byl  projekt pokusu, při němž záměrně proměnnou byl věk pokusných osob. Proč se to dělalo? Důvod je možno vidět v obecném povědomí o tom, že moudří lidé jsou obvykle starší lidé. Toto „předporozumění“ vedlo k domněnce (hypotéze) existence úzkého vztahu mezi věkem a stářím. Tato domněnka  měla být pokusy buď potvrzena nebo vyvrácena.

 

V provedených pokusech o nichž  publikovali autoři (Kunzman a Baltes) několik zpráv bylo použito několik skupin různě starých pokusných osob. Jednu skupinu tvořili dospívající „dorostenci“ a mladí muži. Jinou skupinu tvořili zralí dospělí muži. Vedle výše uvedené metody bylo použito i metod zaměřených na (klasické psychometrické) zjištění stupně inteligence. Výsledky těchto pokusů ukázaly, že v daném rozmezí od mladých k dospělým mužům se míra moudrosti nemění. Co se však změnilo, to byl vliv inteligence. Ta u mladších mužů měla vliv na úroveň moudrosti, kdežto u zralých mužů vliv výše inteligence na moudrost byl již téměř nulový. To naznačuje, že v době vrcholné dospělosti je zřejmě moudrost v životě člověka již relativně samostatným jevem. Tak se ukazuje, že samotná  výše inteligence není to, co rozhoduje o tom, zda daný člověk bude moudrý. Protože se v těchto pokusech zjišťovaly i různé osobnostní charakteristiky, podařilo se zjistit, že ani ty nehrají rozhodující roli v tom, zda někdo bude či nebude moudrý. Zřejmě zde hrají důležitější roli životní zkušenosti, profesionální nasazení (angažovanost) a zájmy o sociální dění (např. o vztahy mezi lidmi).

 

Když byly výše uvedenou metodou vyšetřováni lidé různého věku, přece jen vyšlo najevo, že staří lidé patří k těm, kteří dosahují nejvyšších hodnot při měření moudrosti. Ukázalo se však též, že prostý přirozený chod dění ještě neznamená, že by automaticky ten, kdo zestárne byl už tím, že je starý, i moudrý. K tomu, aby stáří bylo moudré je zřejmě zapotřebí souhry celé řady dalších faktorů. Na jejich vliv je soustředěn další výzkum.

 

Vliv cvičení. Psychology nezajímají jen ty proměnné, které jsou člověku dány přirozenou cestou – jako je např. věk. Kladou si často i otázky typu „dalo by se něco dělat tak, aby se úroveň moudrosti zlepšila?“ I takové pokusy byly již provedeny. Referují o nich Kunzman a  Baltes, (2005). Protože do základních charakteristik moudrosti v jejich pojetí patří i tolerantnost k odlišným postojům, hodnotám a prioritám druhých lidí, kladli si otázku, zda by bylo možno výcvikem v poznávání těchto odlišností zvýšit úroveň moudrosti.

 

Pokusné osoby prošly výcvikem, k němuž bylo použito zvláštního druhu hry – typu „letem světem“ – např. balonem či na koberci typu  mraku  - nad celou zeměkoulí. Seznamovaly se při tom s tamními zvyky, názory, postoji, žebříčky hodnot nad různými místy na nimiž letěly. Výsledky této studie ukázaly, že takto záměrně vedené cvičení má skutečně vliv na danou metodou měřenou úroveň moudrosti.

 Vliv možnosti rozhovoru. Sociální dimenze moudrosti patří k nejsnáze použitelné proměnné. Toho využili výše uvedení autoři (Kunzman a  Baltes, 2005) a záměrně měnili situaci při pokusu. Jednou meditovala nahlas sama pokusná osoba. Jindy bylo možno, aby si do vyšetřovací místnosti přivedla někoho, s nimž běžně řeší nejtěžší životní otázky. Opět v jiném případě bylo pokusným osobám nabídnuto, aby si při meditaci představovaly, že vedou rozhovor s některou jinou osobou podle vlastního uvážení. Výsledky ukázaly, že existence dialogu stejně jako „rozhovor se svým představovaným vnitřním přítelem“  zvyšují hodnoty výše uvedenou metodou měřené úrovně moudrosti. 

Výchova k moudrosti. Výše uvedenými dvěma posledními pokusy byl dán podnět k zamyšlení nad tím, jak soustavně a účelně vedenou výchovou pomáhat dalšímu rozvoji rozumnosti.  Moudrost zřejmě není „neovlivnitelná“ výchovou. Platí-li opak, potom se zde otevírá cesta k pedagogickému usměrňování vývoje moudrosti.  To se pokusili psychologové v berlínském ústavu prověřovat i v dalších dimenzích moudrosti – např. v oblasti regulace emocí.

 

Moudrost a emoce. V pojetí moudrosti berlínské školy je možno se setkat s představou,která říká, že „moudrost řídí emocionální zkušenosti a emocionální reakce“ (Kunzman, Baltes, 2005, s. 124). Tvrzení zde může stát proti jinému tvrzení. Proto bylo zapotřebí toto „tušení“ (tuto domněnku) potvrdit  a prokázat ji empiricky, pokusy.

 

V souboru pokusů zabývajících se vztahem moudrosti a emocí byly použity tři filmové scény (nahrávky). V jedené z nich se starší žena dozvídá výsledek lékařského vyšetření, který je pro ní děsivý: zjistilo se, že má Alzheimerovu nemoc. Ve druhém filmu je možno vidět ženu, která je zarmoucená nad smrtí své dcery a svého manžela  při autonehodě.  Třetí film je naopak pozitivně emocionálně laděn. Vystupuje  v něm  žena středních let, která se dosud starala o rodinu, ale nyní se chystá cestovat a tím rozšířit svůj obzor. Jak je zřejmé tyto filmy byly zaměřeny na vzbuzení odlišných emocí u diváka

 

Výsledky pokusů, při nichž před a po předvedení filmu byla zjišťována úroveň moudrosti u pokusných osob, ukázaly, že pokusné osoby s vyššími hodnotami moudrosti reagovali na dané scény s vyšším empatickým zaujetím. Na smutné scény reagovaly výraznějším projevem zármutku a na radostnou scénu zase výrazně vyšší radostí.

 

V současné době se v těchto pokusech pokračuje. Testuje se domněnka, která říká, že lidé s vyššími hodnotami moudrosti se dovedou rychleji dostat do emocionálního klidu (tj. uklidnit), na rozdíl od běžného přetrvávání vyšších hladin emocí u běžné populace.

 

Moudrost a motivace. V pojetí moudrosti se objevují myšlenky o tom, že moudrý člověk je motivován nejen tím, co zlepšuje jeho vlastní situaci a plní jeho egocentrické zájmy), ale i tím, jak  je druhému člověku (druhým lidem). Tato motivace „přání druhým lidem dobrého“ je od nepaměti uváděna jako charakteristický rys jednání moudrého člověka. I na empirický průkaz platnosti této domněnky byly zaměřeno několik pokusů.

 

Pokusným osobám s odlišnou výší hodnot moudrosti byla předkládána řada dalších otázek. Ty se týkaly např. péče o vlastní růst  i o růst lidí kolem dané osoby, vztahů mezi lidmi . Týkaly se i přátelství, spolupráce a soupeření v situacích motivačních střetů (konfliktech), sociální angažovanosti, ochrany přírody atp.

 Výsledky těchto pokusů ukázaly, že pokusné osoby, které vykazovaly vyšší hodnoty v dimenzi moudrosti, uváděly celkově relativně nižší úroveň zájmů o věci týkající se zábavy, potěšení, rozkoše, osobních příjemností, požitků  a osobního pohodlí. Pozoruhodné bylo zjištění, které ukazovalo, že moudří lidé vykazují nižší hodnoty v emocích, které shrnujeme pod pojem „veselí“. Týkalo se to např.  otázek „štěstí“ - chápané obvykle jako sobě-střednou emoc.  Týkalo se to i  emocí spojených se zážitkem blaha, pohodlí a úspěchu. Pozoruhodné bylo i zjištění nižších hodnot emocí typu „domýšlivost, hrdost a pýcha“ 

Na druhé straně uváděly vyšší hodnoty zájmů o věci týkající se osobního růstu a o to, co dělá dobře druhým lidem, sociální angažovanosti a přátelských vztahů a toho, co se týká ochrany životního prostředí. Tam, kde se zjišťovaly preferované způsoby řešení konfliktů zájmů, tam osoby s vyšší hodnotou moudrosti dávaly jasně najevo preference pro smírčí postupy, rovnoměrnější rozdělení zisku mezi všechny účastníky a potlačování postupů, které dělají dobře jen vlastní straně, a to, jak je druhé straně,  si nevšímají. Pokud šlo o emocionální ladění, ukázalo se, že osoby s vyššími hodnotami moudrosti méně často pociťují egocentricky definované emoce – jako je např. štěstí, veselost  a  pobavení. Na druhé straně se u nich objevoval častěji údaj o pozitivních emocích typu hlubšího zájmu o věci humanitní a sociální, radost z inspirace, zaujetí určitou aktivitou nebo myšlenkou i radostí z krás přírody. 

 

 Teologie - Křesťanské pojetí moudrosti

 

Křesťanské pojetí moudrosti navazovalo na starší hebrejské myšlení. To krystalizovalo po staletí v konfrontaci s tím, jak o moudrosti uvažovali okolní národy – např. Egypt, Persie atp. Toto hebrejské uvažování o moudrosti máme do značné míry zachyceno v bibli – zvláště pak ve Starém zákoně. Tam existuje několik knih, které byly věnovány specielně otázkám moudrosti. Je to Kniha Jobova, Kniha žalm (zvl. žalm č. 1,37,49,73, 111), kniha Přísloví a kniha  Kazatel. Z tzv. druhořadých biblických knih (tzv. apokryfů) sem patří kniha Jesus Sirach (Ecclesiasticus) a  kniha Moudrosti (tzv. Moudrost Šalamounova).

 

Podobně jako v Persii a Egyptě i v Izraeli existovaly nejen texty věnované otázkám moudrosti, ale i tzv. rádci (moudří muži). Ti se školili v otázkách moudrosti a po té pomáhali radou lidem v problémových situacích života. Klasickým příkladem takového moudrého muže v hebrejské historii byl sám král Šalamoun.

 

Základní charakteristiky biblického pojetí moudrosti

Pokusme se  naznačit základní charakteristiky v pojetí moudrosti v nejstarší době Izraele

(Buber, M.,1986):

 

a.) Ujasnění zdroje, pramene a samého centra moudrosti. Tím je pro Izraelce – stejně jako pro křesťany – jednoznačně nejvyšší existence (Bůh) Ten jediný má plnost  a celistvost moudrosti.

 

b.) Moudrost je tak výraznou charakteristikou Boží existence, že se v bibli o ní hovoří  i v básnické formě jako o zosobnění samé Boží existence. Na několika místech čteme  místo slova „Bůh“ slovo „Moudrost“.

 

c.) Moudrost nemá Bůh v biblickém pojetí  jen  symbolicky – jako má král korunu – ale v samé podstatě. Má ji k tomu, aby rozlišoval dobro od zla. Aby ji  tvořivě využíval – např. při stvoření světa. Byla to právě existence tohoto světa (v celé kosmické šíři tohoto pojetí) a člověk pak zvláště, co je možno považovat za výtvor či „produkt“ Boží moudrosti..

 

d.)  Boží moudrost se zjevila nejen při stvoření tohoto světa. Projevuje se neustále v Božím jednání (např. v dějinách i v životě lidí).

 

e.) Význačnou charakteristikou moudrosti je to, že stojí kolikrát tváří v tvář tajemství, které je skryté. Tak je možno rozumět i Jobovu výroku o tom, že jen Bůh, který je v skrytu,  zná plnost tajemství, což člověku dáno není. Proto člověku přísluší podřízenost Bohu.

 

f.) Svou moudrost si Bůh podle biblického pojetí nenechává jen sám pro sebe, ale dává ji též jako dar lidem. I u nich se má projevit v prvé řadě v moudrém a dobrém rozhodování a jednání.

 

g.) Na rozdíl od současnosti, kde jsme zvyklí spojovat myšlení a rozumnost s činností hlavy (mozku), se hovoří  v bibli kolikrát o tom, že pravá moudrost je v srdci.

 

h.) Být moudrým a  moudře jednat znamená podle bible respektovat (ctít) a  činit (realizovat) Boží ustanovení. Příkladem pro starozákonního hebrejce může být dodržování Desatera Božích přikázání, pro křesťana řídit se přikázáním lásky (k Bohu a bližnímu).

 

ch.) V bibli se setkáváme s velice úzkým spojením teorie a praxe - poznávání a činnosti (aktivity). Kladen je, často až  mimořádně,  důraz na aktivitu člověka (lidí). Být moudrý neznamená v bibli ani tak moc znát poslední tajemství existence, jako spíše správně, dobře, moudře a spravedlivě si vést v životě.

 

i.) Bible nezná jen moudrost. Zná i její opak – nemoudrost. Nazývá ji „bláznovstvím“ Nemá při tom však na mysli soudobý význam blázna jako pacienta psychiatrické kliniky, ale člověka, který není s to pochopit pravou podstatu věcí v jejich vztahu k Bohu a nepočítá s Bohem. Podle biblického pojetí byl blázen člověk, který byl zachycen  protibožskými silami a žije v jejich zajetí (viz obdobu v situaci opilce – alkoholika, toxikomana, ale i člověka očarovaného penězi, prestiží, mocí atp.).

 

 j.) V bibli se velice často hovoří o moudrosti básnickou formou příběhů. Je jich tam nesčíslné množství.Na nich se ukazuje, co je a co není moudré, co je hodno následování a co ne. Dalo by se říci, že v nich je řešení dilematu situační a příkazové morálky. V příběhu  jde obvykle o mimořádnou situaci, kde dodržení příkazu není snadné – a vzdor tomu příběh ukazuje řešení.

 

Příkladem může být situace, kdy ke králi Šalamounovi byly přivedeny dvě ženy. Každá měla novorozeně. Ty původně ležely vedle sebe, ale jedno zemřelo. Obě ženy si kladly nárok na to dítě, které přežilo. Obě  tvrdily, že je jejich. Šalamoun je měl rozsoudit. Požádal o meč a chtěl dítě rozpůlit. Tu jedna z nich s tím souhlasila, kdežto druhá byla ochotná přenechat dítě soupeřce – jen aby byl ušetřen život dítěte. Tak se Šalomoun dozvěděl čí to dítě vlastně je a mohl spor spravedlivě rozsoudit.

 

Dalo by se říci, že uvádění těchto biblických příběhů bylo a je do určité míry výchovnou metodou na cestě vedení a usměrňování člověka k moudrému životu. Příkladem může být situace.

 

 

 

Jak se však člověk může stát moudrým podle tohoto pojetí?

Odpověď na tuto otázku nacházíme několikrát v bibli: „Počátek moudrosti jest  bát se Hospodina.“ čteme v žalmu (č.111,10). Touto bázní se při tom rozumí  „bát se zarmoutit Nejvyššího“, jednat dobře, tj. tak, jak by jednal On, tj. v poslušnosti jeho vedení. Příkladem může být jednat spravedlivě – a s láskou. Podle biblických výroků „bázeň“ znamená „odvrátit se od zlého“ a nebýt na sebe příliš namyšlený.

 

V době před narozením Ježíše Krista  existovalo přesvědčení, že moudrost je tím, co „sestupuje“ od Boha k člověku. Narození Ježíše Krista bylo tak někdy chápáno jako uskutečnění těchto představ – a on sám byl považován za samu Moudrost. Pro křesťany je jeho život mimo jiné příkladem uskutečnění toho, jak by dobrý a moudrý život měl vypadat.

Ježíš Kristus Boží moudrost nejen zvěstoval, ale sám i moudře (moudrostí) žil. Do určité míry by obdobně měl moudře žít i ten, kdo došel k poznání, že takovýto život je tím pravým (nejlepším) možným životem, pro něj se rozhodl (uvěřil) a uskutečňoval ho svým každodenním žitím. Moudrost mu při tom je dávána darem v odpovědi na jeho uposlechnutí Boží výzvy k následování Krista. Moudrost se tak projevuje  nejen v poznání, ale tím, jak člověk žije – jaký má vztah k světu i k druhým lidem.

 

Dva druhy moudrosti

V bibli se v Novém zákoně setkáváme s odlišením dvou druhů moudrosti. Jednou z nich je ta, o které jsme dosud hovořili – moudrost Boží. Druhou je moudrost, která se tam nazývá moudrostí světskou. Tou se rozumí moudrost, která nepočítá s Boží existencí a s Boží moudrostí, kterou člověk dostává darem. Světskou moudrost získává člověk svými vlastními schopnostmi - svou vlastní rozumností, svým uvažováním (např. získáváním věcných poznatků, myšlením, hromaděním znalostí, zkušeností, poznání atp.). Patřila by sem i moudrost filozofů.

 

Tato světská moudrost (moudrost podle světa)  nemusí být  na překážku moudrosti Boží, nevede-li k namyšlenosti a pýše toho, kdo jí získává. Nikde v Novém zákoně nenacházíme  její znehodnocování. V případech, že se takovýto člověk plný světské moudrosti povyšuje a Boží moudrostí pohrdá, ztrácí on i jeho moudrost dobrou kvalitu, hodnotu a váhu.

 Na závěr:  

Moudrost je dar nepředstavitelné hodnoty. Vzdor tomu, že je tak důležitá v životě člověka, řece jen nám zůstává do určité míry zahalena tajemstvím,. To se snažíme proniknout z různých stran. Tři přístupy  hlubšímu poznání moudrosti byly zde  naznačeny. Pravdou však je, že vzdor tomu, stojíme před moudrostí s pokorným vědomím, které bylo vyjádřeno již před věky větou „vím, že nic nevím“.

 

Literatura:

 

.G., Staudinger, U.M. (2002) A psychology of human strength: Fundamental Questions and furure directions for positive psychology. APA Books, Washington.

Baltes, P.B., Staudinger, U.M. (2000). Wisdom: A metaheuristic(pragmatic) to orchestrate mind and virtue toward excellence. American Psychologist, 55, 122 – 136.

Buber, M. (1986.). Bilder von Gut und Böse.Heidelberg, Verlag Lambert Schneider.

 

Kohák,E. (1993). Člověk, dobro a zlo: o smyslu života v zrcadle dějin (kapitoly z dějin morální filosofie). Nakl. Ježek, Praha.

Kunzman, U., Baltes, B (2005). Foolishness. In  R.J. Sternberg a J. Jordan,. (Eds.). A Handbook of Wisdom. Cambridge University Press. New York (331 – 352).

Sternberg, R.J. (Ed.). (1990). Wisdom: Its nature, origin, and development. New York. Cambridge University Press.

Sternberg, R.J. a  Jordan, J. (Eds.). 2005).A Handbook of Wisdom. Cambridge University Press. New York..

     Předneseno v lednu 2008 V Evangelické akademii, v Praze, na Staroměstském náměstí, Sbor husitské církve