Utrpení

Tématem je utrpení. Oč jde a co s tím? Hovoříme-li o utrpení, je dobré si ujasnit konotace a denotace tohoto pojmu. Tam, kde se hovoří o utrpení, tam se obvykle vyskytuje v jeho blízkosti či ve vztahu k němu řada jiných blízkých slov (o to jde konotaci)– např. Trápení, strádání , bezpráví, ublížení, žal, zármutek, strast, trampota, hoře, bolest, bída, neštěstí, křivda, ukřivdění, lítost, stesk. Týká se to i sloves blízkých výrazu „trpět“:

truchlit

oplakávat

zakoušet bolest

zkusit mnoho utrpení

snášet těžkosti

Setkáváme se zde i s pevnými vazbami (souslovími):

statečně snášet utrpení či protivenství

trpět steskem

citově trpět

trpět vleklou nemocí

mít trpkou bolest

snášet utrpení

až „trpět jako zvíře“

být zle postižen

být zraněn

mít žal

ztrácet sebevědomí

propadat se do deprese

zažívat hořký žal

cítit pocit křivdy

snášet mnohé bolesti

Denotace- upřesnění jádra významu pojmu utrpení:Etymologie: České slovo „trpěti“ či utrpení“ má kořen „trp“ s jerem po t .Toto slovo má blízko ke slovesu „trápiti“ či „strpení“. Utrpení podle toho je utrpení stav, kdy člověka něco trápí a ten by měl s tím mít strpení. Latinské „sufferre“ je složeno z předpony sub – a ferre – nésti. Významově jde o vyjádření situace, kde „někdo něco nese, co ho tíží, zatěžuje ho a co může být nad jeho únosnost“.

Anglické to suffer – trpěti – znamená být něčím nepříznivým postižen, utrpěti ztrátu, být něčím zraněn, cítit bolest a nésti tíhu postižení.

Příbuzné slovo „distress“ znamená zažívat extrémní bolest, která vede člověka k tomu, že ztrácí kladné sebevědomí. To se vyjadřuje slovem „disdain“ – považovati sebe za méně hodnotného (viz jeho původ v latinském: dis – a dignus- hodnotný). S tím spojené sloveso „distingere“ znamená doslova „roztrhat“

Německý výraz Das Leiden (das Leid) vyjadřuje hoře, žal, bol, strast, bídu. K němu vztažené sloveso „leiden“ pak naznačuje zakoušet bolest a snášeti příkoří.

Dimenze utrpení

v řeči se objevují dvě základní dimenze utrpení:

a. Rozměr intenzity (velikosti bolu):

Někdo moc netrpěl, jiný naopak trpěl jako zvíře

b. Dimenze doby trvání:

Někdo utrpěl ztrátu příbuzného, který zemřel, a chvíli truchlil.

Jiný nese (např. díky vleklé nemoci) své utrpení na svých bedrech již desetiletí

c. Rozměr daný dimenzí lidské přirozenosti:

V některém utrpení výrazně převyšuje tělesná bolest.

V jiném utrpení to je psychická emocionální stránka (stesk, žal, nářek)

Jsou však i utrpení, která se dotýkají smysluplnosti bytí a žití – zhroucení životních cílů a ztráty naděje – tz. duchovní utrpení.

Utrpení a bolest

Utrpení bývá v povědomí pacientů i lidí kolem nich obvykle spojováno s pojetím bolesti. Je možno říci, že pojetí bolesti je dominantní charakteristikou utrpení. Bolest je však velice složitým jevem.

Bolest, která je specifickým subjektivním jevem, může být způsobena stimulací specializovaných receptorů bolesti, které se nacházejí jak na povrchu, tak uvnitř těla.

Je-li tomu tak, mluvíme o tělesné bolesti.

Bolest může být způsobena psychickými faktory – např. napětím, které vyvolávají neuspokojivé vztahy mezi lidmi, vnitřní i vnější konflikty, nedorozumění, zážitky ponížení, ostrakizace, pomluvy, podvedení, zklamání atp. V takových případech, kde dominuje psychický etiologický faktor, hovoříme o psychické bolesti.

Bolest však může být způsobena i tím, že se člověku zhroutí jeho naděje. Přesněji: tím, že to, v co doufal, věřil a co mu dávalo sílu do života, ztroskotalo. V takovýchto případech hovoříme o spirituální či duchovní bolesti.

Poznámka:

Rád bych upozornil, že o bolesti - její diagnostice psychoterapii jsem napsal stejnojmennou knížku. Ta se zabývá v části věnované dolorimentrií – měření bolesti, její topologií, intenzitou, časovým aspektem, kvalitou. Tam, kde jde o psychoterapii bolesti, pojednává o sugesci a hypnóze, relaxaci, využití biofeedbacku, kognitivní a kognitivně-behaviorální psychoterapie bolesti atp.

S odstupem času bych rád vyjádřil přání nezůstávat jen u otázky typu „bolí vás to?“, ale měřit pravidelně bolest pacientů – případně i svou vlastní bolest. Nabízí se zde jednoduchá metoda VAS pro sdělování subjektivně vnímané výše – intenzity bolesti.

Na místě je i měření dynamického průběhu bolesti v čase, tj. její změny v průběhu dní. K dispozici je zde jednoduchá metoda: rozšířená metoda VAS s kladnou a zápornou dimenzí.

Duchovní utrpení

Jak tomu však je s bolestí a utrpením v nejvyšší - duchovní oblasti osobnosti?

Dříve nežli nastíníme tři stupně duchovního utrpení je vhodné ujasnit si, co rozumíme termínem „duchovní“ – spirituální.

Jednou z možností porozumění této oblastí je začít uvažovat o tom, oč nám v životě jde. Člověk totiž není jen někdo, kdo reaguje reflexně na podněty, případně vyjadřuje se pomocí podmíněných reflexů. Člověk je schopen stavět si cíle a k těmto cílům zaměřit a směřovat své úsilí. Vědomé stavění si cílů je – jak se zdá – právě tím, čím se člověk vyznačuje a odlišuje od jiných biologických celků.

Člověk si staví cíle. Ty mohou být dvojího druhu:

Imanentní cíle. Jde o cíle realistické a realizovatelné, tj. cíle , kterých je možno dosáhnout. Příkladem může být vystudovat tu či ono školu, postavit dům, koupit si auto, složit zkoušku a dostat řidičský průkaz atp.

Transcendentní, nejzazší či nejvyšší životní cíle. Zde jde o cíle, k nimž je možno směřovat, ale jejichž dosažení je mimo lidské možnosti. Příkladem může být jednat naprosto spravedlivě, být dokonale dobrou zdravotní sestrou, jednat s lidmi 100% čestně, pravdivě a nestranně atp.

Je to právě tato oblast transcendentálních cílů, která tvoří duchovní dimenzi osobnosti.

Při směřování k vytčeným cílům může dojít k těžkostem – obdobně jako tomu je např. při jízdě autem. Na této cestě se může vyskytnout překážka. Tato překážka může být různého druhu. I těžkosti na cestě k nejzazšímu cíli se mohou dotýkat různého druhu transcendentních cílů a tak způsobit různý druh duchovního trápení a utrpení.

Tři druhy duchovního utrpení

Česká filosofka Jolana Poláková (1994) se zabývala hlouběji filosofickou otázkou základní hodnotové orientace člověka a vrcholných, životně důležitých hodnot. Hovoří sice o životních hodnotách. Ty se úzce vztahují k vytčeným nejzazším životním cílům. Tyto nejzazší, celoživotní cíle přisuzují hodnotám jejich subjektivně váženou cenu a dávají životu smysl. Zajímají nás zde situace, kdy a jak jsou tyto životně důležité hodnoty ohroženy.

Ohrožení životních hodnot vidí Poláková (1994) ve třech směrech:

I. ohrožení realizace hodnoty

II. ztráta realizace hodnoty

III. zpochybnění hodnoty

I. Ohrožení realizace hodnoty. První stupeň ohrožení životněn důležité hodnoty vzniká podle Polákové (1994) tehdy, je-li vážně ohrožena realizace dané hodnoty. Mezní situace nastává, když realizace této hodnoty je krajně obtížná.

Příkladem může být situace ženy, která si přála mít krásné manželství, ale najednou se dovídá, že její manžel začíná projevovat zájem o jinou ženu.

Jiným příkladem může být snaha člověka vykonávat povolání, které považuje za smysluplné pro svůj život a k němuž se cítí povolán, ale není s to najít vhodné pracoviště, kde by mohl rozvinout všechny své schopnosti a možnosti.

Jiným příkladem může být snaha člověka domoci se spravedlnosti, ale cesta k tomuto cíli je tak zablokována, že propadá beznaději, že se vůbec kdy spravedlnosti dovolá, a cítí marnost všech svých snah.

Poláková (1994) naznačuje, že v takovéto obtížné životní situaci je nutná krajní mobilizace odvahy. Před daným člověkem stojí dvě možnosti: buď se mu podaří překážky prolomit a situaci zachránit nebo se mu to nezdaří. Ve druhém případě stojí před úkolem zvládnout ztroskotání např. volbou jiného partnera, jiného pracoviště, změnou, pracovních postupů, životního způsobu, odvoláním se k vyšší spravedlnosti atp.

II. Ztráta realizace hodnoty.

Druhý stupeň mezních situací nastává, když hrozí ztráta realizace životně důležité hodnoty. Kritickým momentem pro tento druhý stupeň mezních situací ohrožení hodnot je, že původní stav není možno obnovit.

Příkladem může žena, která se těšila, že jednou bude mít rodinu, avšak díky onemocnění a následné gynekologické operaci se dostává do situace, že již nikdy již nemůže dítě mít, že tato možnost je zcela vyloučena, že tento cíl nepřichází v úvahu.

Jiným příkladem může být mládenec, který vystudoval konservatoř, soustředil se na hru na housle, byl přijat na Akademii muzických umění a stál před závěrečným koncertem. Ve chvíli, kdy při autonehodě byla těžce poraněna jeho levá ruka pochopí, že nikdy již na housle hrát nebude. Jeho vztah k houslím tím není anulován. Hodnota hudby pro něho zůstává vysokou hodnotou, avšak dráha houslisty je pro něho zcela zablokována.

Jiným příkladem může být situace tanečnice, která při výstupu z vagónu spadla pod vlak, ten ji přejel nohu a ona nyní žije s amputovanou nohou. Původní cíl jejího snažení – být tanečnicí - za této situace není možno za žádnou cenu zachránit.

Poláková (1994) říká, že za této situace „obrat k budoucím možnostem nové realizace je jediným východiskem”. Jinými slovy: Je třeba zvolit jiný nejzazší cíl a věřit, že i tento nový, nově zvolený cíl je s to učinit život smysluplným. Tato situace si žádá maximální mobilizaci naděje.

Příkladem nadějného řešení takovéto úkolu může být situace ženy, která po zjištění, že nemůže mít rodinu, adoptuje opuštěné dítě nebo stane se učitelkou či vychovatelkou postižených dětí v některém sociálním zařízení.

Najít alternativní, stejně hodnotný cíl se nemusí podařit – z různých vnějších i vnitřních důvodů. Dojde-li k tomu, můžeme po té pozorovat např. propad daného člověka do deprese nebo regres, sestup, k nižším formám uspokojování potřeb. Jindy se stane, že se člověk v takové situaci oddá některému z tzv. falešných obranných mechanizmů – např. sáhne po alkoholu, těšiteli zklamaných, případně propadne drogám atp..

III. Zpochybněním platnosti dané nejvyšší hodnoty. Třetí, nejtěžší stupeň mezní situace neznamená již ani jen ohrožení nebo znemožnění realizace zvoleného cíle, ale zhroucení představy o tom, že nejvyšší hodnota je problematická. Příkladem může být situace muže, kterého vyhodili z práce a jinou není s to nalézt, kterému jeho první žena odešla s jiným mužem, druhá žena mu zemřela a třetí ho vyhazuje z bytu ve chvíli, kdy u něho propuklo vážné chronické onemocnění, protože si přivedla domů mladšího a podle její řeči „s krýplem se přece nebude trápit“. Tento muž ztrácí veškerou víru v možnost smysluplného života vůbec – a přeje si co nejdříve umřít.

Jiným příkladem může být situace německých vojáků v Berlíně na konci druhé světové války. Ve chvílí, kdy neustále ustupovali, najednou naráželi zády na vojáky Wehrmachtu ustupující z opačné strany. K dalšímu ústupu jim nezbyl žádný prostor. I u těch nejzarytějších se zhroutil celý svět cílů a hodnot.

Člověk v takovéto situaci stojí na pokraji propasti nebytí, do kterého vše tlačí a strká. Není divu, že se propadne do totální beznaděje a přeje si „nebýt“. Jiný se brání; někdy až zoufale.

Existují však případy, kdy to daný člověk zcela nevzdává a hledá smysluplné řešení. Poláková (1994) konstatuje, že v takovéto situaci „člověk hledá novou, nosnější odpověď na otázku, proč vlastně žít a do čeho život investovat. Snaží se objevit novou hodnotovou orientaci.” (s. 23). Dělá to vědomě a reflektovaně (je to plodem jeho úvah). V kladném případě uvažuje o sobě a zvažuje možnosti, které se za dané situace nacházejí. Jde o životně důležitý moment: o výběr cíle, pro který stojí za to žít. Jde o životně důležité rozhodnutí. Je třeba porozumět situaci. Proto Poláková (1994) klade takový důraz na to “mobilizovat moudrost” (a moudrost je něco jiného nežli inteligence!).

Za této situace si daný člověk na pokraji beznaděje může uvědomit, že v souboru hodnot, s nimiž přišel do styku, existují hodnoty, které nemohou zklamat - a přichytí se jich s nebývalou intenzitou. Tak se mu může podařit najít novou, nosnější životní orientaci nežli byla ta, která ho nechala na holičkách. Psychologové a nejen oni zde hovoří o konverzi – radikálním přesměrování životní cesty k jinému, nadějnějšímu cíli (viz latinské „convertere“ – noc - a vertere – změniti směr, učiniti obrat ve směru chůze, obrátiti se – doslova obrátiti se někam jinam, k jinému nejzazšímu cíli).Takový člověk jde potom životem dál s vědomím, že vzdor všemu existují hodnoty, kterým je možno věřit, a cíl , který nezklame. Jde dále s pocitem, že naplnění jeho života smyslem je vzdor všemu, co se stalo, přece jen možné – i když se třeba jeho konec neodvratně blíží.

Je však též možné, že se to nepodaří. V takovém případě je nebezpečí, že se daný člověk propadne do pocitů beznaděje a marnosti, ze kterého je až příliš blízko k dobrovolnému odchodu ze života. Důsledek tohoto přání skoncovat se vším a raději již „nebýt“ na fysický stav daného člověka je na bíle dni. Konstatování že ten či onen orgán selhal a byl příčinou smrti je pak jen zastřením pravé příčiny odchodu.

Poláková (1994, s. 25) uvádí ve své práci přehlednou tabulku tohoto pojetí. Uveďme ji i zde pro její názornost:

Výchozí situace:

Cíl: Cesta:

I. ohrožení realizace hodnoty

zachránit situaci

mobilizace odvahy,

II. ztráta realizace hodnoty

vydržet situaci,

mobilizace naděje,

III. zpochybnění platnosti hodnoty

porozumět situaci

mobilizace moudrosti.

Aplikace výše uvedeného pojetí utrpení na jiné oblasti:

A. Zdravotní sestra:

I. Situace: ZS: Nebudu již dále moci zde dělat svou práci – reorganizace, zrušení pracoviště, snižování počtu pracovnic ve zdravotnictví, propuštění z práce - výhazov,

VCD+: neztratit odvahu hledat obdobnou práci jinde – hledat si jiné, nové pracoviště v oboru

II. Situace: Něco se stalo – např. problematizovala se platnost maturity ZS - jako na Slovensku - a kdo nemá bakalářský titul, nesmí dělat jako ZS ve zdravotnictví

VCD +: Když nemohu být ZS, pokusím se dělat něco jiného – mám naději, že existuje přece i něco jiného, co bych mohla a chtěla dělat.

III. Situace: Vše se zhroutilo – nic nemá smysl

Pečovat o nemocné za této situace, jaká ve zdravotnictví existuje, je nesmysl

VCD: + Věřit, že na světě existuje - vzdor všemu - přece jen něco, pro co žít smysl má. A co mi to ukáže? moudrost (konverze – radikální přesměrování životní cesty, obrácení se k nadějnějšímu cíli)

B. Profese:

I. Houslista – propustili ho z orchestru.

VCD +: Chce hrát dál – hledá místo v jiném orchestru

II. Houslista si poranil ruku a ta je trvale hendikepována

VCD+: věnuje se skladbě (Schuman) či dirigování

III. Zdá se mu, že soudobá hudba je k ničemu

VCD+: Začne se věnovat péči o postižené děti

C. Pacient:

I. Situace: Po operaci prostaty či gynekologického zákroku

ale VCD+: sexuální život je ztížen, není ale znemožněn a dá se dále vést při dobré vůli a opravdové lásce manželů poněkud odlišněji

II. Automobilový závodník po těžké havarii je na vozíčku

VCD+: věnuje se problematice bezpečnosti na silnicích

III.Umírající pacient se domnívá, že vše končí a nic na světě již ztrácí smysl

VCD: + Vděčnost za to, že mohl žít a dát svému životu určitý smysl i vděčnost za to, že vzdor všemu ještě stále - třebaže omezeněji - může svému končícímu bytí smysl může dát.

Závěr

Přednáška končí. Téma s netýká jen druhých pacientů, ale každého z nás a to zcela osobně. Není marné, dokud je čas, preventivně prověřovat nosnost hodnot, kterým věříme, a kvalitu cílů, o nichž se domníváme, že stojí za to směřovat k nim život. Hledat pro co opravdu stojí za to žít.

Odkaz k pramenům:

Jaro Křivohlavý: „ Psychologie smysluplnosti existence.“Grada Publishing, Praha, 2006.

Petr Plananský: Tišbetský. Návrat domů, Praha 2006

Jaro Křivohlavý: Mít pro co žít.Návrat domů, Praha, 1994

Předneseno na dni hospicu v Litoměřicích

11.11. 2006