V koncentračním táboře

 Jaro Křivohlavý: Roudnice 1942 - události Rozhovor se studenty roudnického gymnázia v r. 2006 o věznění největší skupiny studentů v době Heydrichiády

 

Mohl byste přiblížit tu dobu, předtím než Vás odvlekli ?V r. 1938 nám zavřeli gymnázium v Litoměřicích, kam jsem chodil do tercie. Přestěhovali je do Terezína. Tam ho ale zrušili a tak jsme se rozprchli. Jen několik  studentů z naší třídy přešlo do Roudnice. Tam jsem jezdil z Třebenic na kole – Bylo to 25km jedna cesta. 50km denně dá zabrat. V lednu a únoru jsem jezdil  autobusem z Třebenic do Libochovic, potom vlakem do Straškova a tam jsem přesedal na vlak ze Zlonic do Roudnice. Vracel jsem se domů po 18 hodině. A pak se učit…  Jak jste žil Vy ? Jaké jste měl starosti, plány ?Já jsem žil na venkově v malém hospodářství. Otec byl nemocen a tak jsem musel dost doma pracovat. Při tom jsem hrál a hrál jsem rád na housle. Chodil jsem do Sokola od tří let. Zároveň jsem byl dost aktivní ve Sdružení evangelické mládeže – jak v Třebenicích, tak na celém podřipsku.  Chtěl jsem jít na konservatoř – ale válka to změnila.   Vadila vám přemíra němčiny na škole ? Jaká nařízení se tam musela dodržovat ? Němčina mi nevadila jako cizí řeč, ale naši henleiňáci ano. Dříve jsme vycházeli s německy hovořícími lidmi i vrstevníky u nás poměrně dobře. Vše se změnil příchodem Henleina.  Co vás ve škole bavilo? Co jsme rád neměl ?Měl jsem rád tělocvik, protože jsem od malička cvičil v Sokole – a profesor Broft byl župním vedoucím podřipského Sokola. Nám přednášel zeměpis a dějepis – a to byla lahoda! Paní profesorku Stádníkovou na němčinu jsem měl rád – jezdila učit  do Roudnice z Brozan a tak jsem ji na kole někdy potkával.Bavila mne čeština a s latinou jsem se potýkal.  Jaký vliv na vás měla ta doba, dokud se její hrůzy nezačaly týkat přímo vás?Němci se nám pletli pod nohy všade – doma v Třebenicích, na cestě i ve škole – chodil tam např. inspektor, kterého jsme museli při službě  u vchodu, kterou jsme drželi, německy zdravit a dávat mu hlášení. Taky ty oslavy Hitlerových narozenin! A snaha vnést němčinu jako vyučující jazyk – to mi šlo proti srsti.  Vzpomínáte si na ten den - 20. 6. 1942 ? Jak přesně probíhal ?Na co jste myslel, když k vám vtrhlo gestapo? Jak jste se cítil ?Jak by ne! Měli jsme chemii – byla to poslední hodina. Mělo zvonit ve 12 hodin konec vyučování, čekali jsme na to a nezvonil. Tak profesor Trefný poslal někoho, aby se šel zeptat jak to, že školník zaspal. Místo toho se poslanec ihned vrátil se zprávou, že tam jsou všade němečtí vojáci. Ti pak přišli do třídy. Bylo jich několik. Měli v ruce papír a četli jména všech studentů naší sexty. Museli jsme se hlásit, pak vystoupit z lavic a za jejich doprovodu jsme ze školy odešli dolu před budovu, kde čekala nákladní auta. Na co jsem myslel? Že mám nahoře u nemocnice v úschovně kolo, na kterém jsem do Roudnice přijel – a jak ho dostanu domů. Nic jsme nevěděli, jenom tušili, že se asi něco bude dít- a nevěděli jsme co. Bylo po atentátu na Heydricha a po Lidicích, Co se dalo čekat?  Co se dělo po tom? Vzpomněl byste si, co se vám honilo hlavou cestou? Nákladním autem jsme jeli cestou, kterou jsem dobře znal, protože jsem tudy jezdíval na kole. Proto jsem se v zatáčkách nakláněl do protisměru, abych se netlačil na němce s puškou, který seděl vedle mě. Myslel jsem na to, co jsem měl o víkendu doma udělat a na to, co se stane, když se nevrátím domů.  Připouštěl jste si, že byste se nemusel vrátit? Ne. Nikdy. Nikdy mne nenapadlo, že by to mohlo končit bezvýchodně.  Jak probíhal výslech ? Věděl jste vůbec, proč vás zatkli ?Stáli jsme v Terezíně u zdi – necelý metr od zdi – jeden vedle druhého, koukali jsme do zdi, mluvit jsme spolu nesměli, ani hnout jsme se nesměli. Když někdo udělal pohyb, který se  dozoru nezdál, tak mu hlavu přiblížili zdi (ta byla drsně omítnutá). Po dosti dlouhé době mne zavolali do kanceláře (tam, co je napsáno Verwaltung). Tam bylo několik lidí v Gestapáckém černém oblečení a asi tři v šedé uniformě (Schutzdienst). Musím říci, že první, co jsem slyšel, bylo „Brille Ablegen!“ – odložte brýle (nosil jsem je pořád). Pak jsem pochopil proč. Jak jsem později zjistil Zdeněk Moučka to neudělal – asi mu to neřekli – a byl potom celou dobu bez nich.  Vzpomínám si, že nám ukazovali z okna na druhé studenty a říkali: Ti, co stojí napravo od studny, ti se přiznali a půjdou ještě dnes domů. Ti co stojí  nalevo, ti se nepřiznali a ještě dnes je zastřelíme. Tak se rozhodněte. Ale k čemu se přiznávat? Po chvíli nás – bylo nás asi pět – odvedli do Einzelzelle –samotky č. 11. Tam jsme byli asi tři dny a noci. Nevěděli jsme však, zda je den nebo noc. Nebylo tam žádné okno – nic jen tma – a nejistota. Teprve potom nás znovu odvedli na první dvůr před Verwaltung a tam pokračovaly výslechy.   Jaký byl podle vás K. Dvořák ?Já jsem ho neznal. Byl  septimán a já byl v kvintě. Jak na vás působil Terezín, to co jste tam viděl ? ( Viděl jste někoho umírat?) Když nás ostříhali dohola a převlékli do jejich mundůrů, šli jsme čistit šicí stroje, které do Terezína dovezli z Lidic. Najednou jsme četli dopisy, které si tam ženy z Lidic schovávali a bylo nám všelijak.Horší o bylo,když jsem se dostal do židovského komanda. Tam bylo tvrdo. Jak zacházeli němci s židy, o tom se nedá ani psát. Co jste tam všechno musel dělat ?Dělal jsem nejprve na Reichsbahnu v Ústí nad Labem, na jižním nádraží. Podbíjeli jsme pražce. A to byla dřina. Pak jsem dělal delší dobu v Glazsštovce v Lovosicích. Odklízeli jsme tam splašky z odpadní jámy – co vše se spláchne do vody z celé fabriky. Býval jsem s tam s Robertem Bardfeldem a Šívou – Milanem Tůmou. Ten byl skoro dva metry vysoký a kolikrát ho němci nutili, aby vlezl do toho bahna a  kalu z fabriky. Jak dlouho jste tam byl, než vás poslali na šachtu? Jaké to bylo tam ? Byl jsem v Terezíně něco přes čtvrt roku. Potom jsem se dostal do rukou Gestapa na Kladně. To mne a ještě asi tři další předali na šachtu  Anna.-Lauru v Rynholci u Nového Strašecí. Odtamtud nás ale poslali (a díky za to) na důl Franišek  (Frantšachtuu) v Kladně-Dubí. Bydlel jsem ve Vrapicích pod dozorem tamní policie (spali jsme v Cechu na sále). Tam jsem byl tři roky. Fáral jsem jako běha. S Jiřím Králem jsme se po té střídali v šichtách – šli jsme po sobě v tříšichtovém provozu.  Práce byla někdy moc těžká, ale pomáhalo mi to, že jsem byl vycvičen v Sokole a vytrénován jízdou na kole. Byl jste v kontaktu s rodinou?Z Terezína jsem mohl jednou za měsíc poslat lístek, který byl předem přesně formulován – a ani slovo navíc! Dodnes to umím zpaměti, co se smělo napsat. Z Kladna jsem měl možnost občas setkat se s rodiči. Co vám pomáhalo to všechno vydržet? Vaše víra ? Kde jste ji získal ? Byl jste k ní vychováván nebo jsme ji našel právě tam, v té těžké situaci?Pravdou je, že mi velice pomáhala křesťanská víra. Nenarodil jsem se ve věřící rodině, ale přišel jsem asi v 14 letech do styku s evangelickým sborem v Třebenicích. Pracoval jsem tam dost v mládeži a seznámil se s mnohými – i s těmi, s nimiž jsem byl později zavře (např. Pepík Jelínek byl z evangelické mládeže v Krabčicích,… zase vedl mládež v Roudnici, Mirek Broft byl na tom podobně  atp.). To bylo pomocí. V Terezíně nesměl nikdo mít ani kousek papíru – a nám se tam podařilo sehnat Janovo evangelium německy. To byl poklad. Mohli jsme si je pod dekou číst. Vzpomínám si, že jednou, když jsme měli v Terezíně místo oběda „cvičení“ a honili nás na dvoře proti sobě (a neměli  ruce prázdné), povídá Pepík Jelínek: “Jardo, kdybych nevěřil, že s nás vidí a je s námi Ježíš Kristus, šel bych do drátů“. Víra byla pro mne velikou silou. V Terezíně – a potom i na šachtě se jen upevnila. Měl jsem neustále jistotu, že nejsem sám – i v Dunkeleinzelzelle! Povědomí o tom, že nás Někdo, kdo nás má rád, vidí, slyší a je s námi, povzbuzuje i v těch nejtěžších situacích. Zároveň to člověku dává perspektivu – člověk má pro co žít – má před sebou úkol, chcete-li  - i poslání. Však se to taky ozývá v mé knížce „Mí pro co žít“ a v té poslední o smysluplnosti života (Psychologie smysluplnosti existence,Praha 2006).  Čím jste se tam snažili zabavit ? Zabýval jste se i tam psychologií? Kdy jste se vůbec rozhodl se jí věnovat ? Co vás k tomu vedlo ?K psychologii jsem se dostal poprvé jako kvartán. Dělili jsme psychotechnické zkoušky a mne udivilo, že je možno podívat se do „duše“ člověka  - jinak nežli se dívá chirurg do žaludku člověka. V 15 či 16 letech bylo rozhodnuto – a jsem za to vděčný dodnes. Byl o krásný život v oboru. Tehdy v r. 1942 jsem ale nevěděl, že zrovna v tu dobu, co jsem byl v KZ, přišel do Terezína i profesor V.E. Frankl. Ten mi byl a je vzorem – právě v tom zaměření života – v tom „mít pro co žít“. Měl jsem později možnost dvakrát se s ním osobně setkat a připomínali jsme si to.   Kdy vás propustili? Jak to probíhalo? Pustili mne na sv. Václava v r. 1942 – tím, že nás a byli jsme snad 4 – poslali na Gestapo do Kladna. Tam jsme se museli ještě tentýž den hlásit. Jeli jsme vlakem přes Kralupy. Jak vás to všechno, co jste prožil, ovlivnilo ?Z odstupem doby musím říci, že to vše mělo na mne velice výrazný vliv.  Uvědomil jsem si, že „život není jen tak něco“, ale vzácný dar, že v životě  mám své místo a své úkoly – chcete-li „poslání“. Mám pro co žít. A o je ohromná věc. Když vidím, jak někteří mladí lidé  - a nejen oni – chodí „od ničeho k ničemu“, je mi jich líto. Co bylo potom? Jak to vypadalo ve škole, když jste se tam znovu vrátil? Ihned po květnu 1945 jsme šli do školy. Pan ředitel (vzácný člověk!) dojednal možnost pro nás dostudovat (byli jsme totiž vyloučeni ze všech středních škol s německým a jiným vyučovacím jazykem). Bydlel jsem pak v Roudnici hned vedle školy.  Kdy jste maturoval? Jak dřív vůbec probíhala maturita? Měl jste z ní strach, nebo vám to potom všem,co jste prožil,připadalo spíše směšné ?V září v r. 1945 jsme maturovali. Maturita byla velice přátelská. Antagonizmus mezi studenty a učiteli neexistoval. Byli jsme si nějak blíž. Kantoři s námi jednali  spíše jako s dospělými lidmi nežli jako s dětmi. To bylo ohromné – a přiměřenější situaci. Každý jsme však již mysleli spíše nežli na maturitu na to, co budeme studovat a jak se na vysoké etablovat. Co jste studoval dál? Věděl jste přesně, co chcete dělat?Věděl jsem přesně, co chci: studovat psychologii.  Ta se dala studovat na různých fakultách – na medicíně (v rámci psychiatrie), na přírodovědecké fakultě (docent Velinský) nebo na filosofii. Obešel jsem vše a došel k závěru, že na filosofii to bude nejlepší. S psychologii jsem ovšem musel studovat pořádně i filosofii – tak jsem si ji přibral. Protože mezinárodním jazykem psychologie je angličtina – a já měl jen francouzštinu - musel jsem angličtinu přibrat. A když již, tak jsem si hned udělal  potřebné zkoušky k tomu, abych mohlo angličtinu a filosofii vyučovat na gymnáziích. Nejen to udělal jsem si i v Anglii „Oxford Procienc Exams“ v r. 1948. Stihl jsem to akorát, když se již dveře zavíraly. Jak no to vše vzpomínáte dnes, po tolika letech?S odstupem – vděčně. Byl to dar, který mi ukázal, kde jsou opravdové hodnoty, a kde je sláma. Výrazně mne to usměrnilo. Domnívám se, že vzdor té těžkosti to znamenalo příležitost dostat solidnější pohled na život – osobní i společenský.  Necítíte vůči Němcům zášť nebo nenávist ?Ne. Jezdil jsem několik let učit i učit se na univerzitu v Jeně. Rok jsem potom přednášel  na univerzitě v Lipsku. Dále řadu let jsem přednášel na univerzitě v Innsbrucku – a vycházel jsem tam se studenty v dobrém. Pravdou však je, že jsem si kolikrát říkal, zda jejich tatínek nebyl Gestapák. Má to na Vás nějaký dopad ještě teď ?Mrzí mne, že nemáme s Němci  moc dobré kontakty. Přece jen máme v mnohém k sobě blíže – a je škoda, že díky odsunu se vytvořila dřevěná opona.  Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Myslíte, že to platí i ve vašem případě? Dokážete na tom všem vidět něco pozitivního ?Platí to u mne alespoň stoprocentně. Jsem vděčný za těžké  zážitky v mládí. To byl dobrý start do života. Jen jsem si nevěděl rady s tím, jak něco obdobného zajistit svým dětem. Asi dělá dobře Skaut, když se o něco takového snaží.  Podobně se o to snaží věřící mládež – zvláště v různých charitativních aktivitách. Já jsem nyní dost angažován v pomocné organizaci AFRA – v Indonesii po sunami, v povodních u nás i v zahraničí a po zemětřeseních či po válce v Jugoslavii – a to se mi hodí, co jsem sám zažil v mládí. Víra mne vedla tehdy a vede mne i dnes – k tomu dělám, co si myslím, že bych dělat mohl, měl – a to bych i dělat chtěl.  Protože jste svolil ke spolupráci, zřejmě si myslíte, že je dobré o tom mluvit, proč ?Když se neponaučíme z toho, co jsme prožili, budeme se to muset učit znovu – třeba v jiné formě. Proto je třeba o tom mluvit. Ale pořádně – ne jen tak novinářsky….V čem se dnes na školách žáci dozvědí, že bylo jádro všeho toho zlého? Obvykle se vidí, že nebylo co jíst – ale že v pozadí byly záměry celého hnutí, které byly nelidské (oč celému hnutí šlo a proč?), to se nevidí. Vzpomínky jsou na místě, ale i zde je třeba jít ke kořenům, pramenům – k jádru zla, abychom se mu pro příště vyvarovali. (Bude-li zájem, jsem ochoten do gymplu přijet a o těchto věcech s vámi hovořit). Bližší: e-mail: j. krivohlavy@volny.cza webová stránka: 

http://jaro.krivohlavy.cz/